Transparenty v rukou, to je snad mámení....

Jména Arakain a Robert Kania jsou spolu nerozlučně spjatá stejně jako s pojem heavy metal v tehdejším, socialistickém Československu v dobách Temna. Robert (známý jako Robin) byl k nepřehlédnutí. Však všechny tehdejší koncerty Arakain měly v prvních řádách stále stejné tváře a možná jsme už tehdy stáli nejednou bok po boku se vztyčenou rukou a oba z plných plic křičeli...tak jak vám sedí, ta naše Metalománie...Rob se z řadového fanouška "vypracoval" na bedňáka a následně se z něj stal vedoucí FC Arakainu. To, jak se okolo našich metalových bohů může "ometat" jsme mu strašně záviděli-))) Na jeho jméno jsem opět narazil když vyšla kniha Arakain - 20 let natvrdo, které byl spolu s Bohoušem Němcem autorem. Jasně, kdo jiný měl ke kapele tehdy nejblíž. S Robertem jsem se pak po letech opět setkal na jedné zastávce Arakain Memory, kde nemohl chybět. Na FB sleduju jeho veledílo, ohromné kolejiště a občas spolu prohodíme pár slov o starých časech. Včera mi na mém profilu FB vletěla vzpomínková fotografie starých Arakain a s Robertem jsme zapředli zajimavý rozhovor a vznikla myšlenka Roberta vyzpovídat pro Rockpalace. Robert se krásně rozhovořil, že bylo zbytečné ho přerušovat -). Tady máte zpověď jednoho metalisty, který byl svým způsobem "u toho", když se v tehdejším Československu rodila velká legenda - Arakain.

 

Cesta k muzice

Cesta k muzice byla ne úplně přímočará. V dětských letech jsem byl spíš vášnivým „mašinkářem“, sbíral jsem velikost TT, měl poměrně velkou sbírku a dokonce jsem si pak v dospívání sám stavěl postupně dvě docela velká kolejiště. Muzika šla dlouhou dobu mimo mne, nakonec v komunistickém rádiu (o televizi ani nemluvím) žádná pořádná stejně nehrála a jiný zdroj k poslouchání jsem ve svém okolí neměl. Na střední škole jsem pak se spolužáky chodil na Abraxas, to byla první kapela, kterou jsem pravidelně poslouchal. No a v roce 1983 mi kamarád, se kterým jsem seděl v lavici, poprvé řekl o Arakainu, kde bubnoval kolega z práce jeho maminky, Mirek Nedvěd. On je viděl dřív než já, a v původní zakládající sestavě, což mu dodnes závidím. Já byl na prvním koncertu až po prvním střídání muzikantů v roce 1984 na Barče, shodou okolností to byl první koncert, na kterém byl i Bohouš Němec, můj literární bratr, ale to jsme se ještě zdaleka neznali. Arakain mě doslova uchvátil, přímočará muzika, poctivost, rebelie a vlastní názor, to vše, a ještě víc, z nich vždy doslova dunělo po celém sále. A kromě půlky převzatých věcí hlavně i vlastní tvorba s tehdy ještě ryze metalovými texty, které ale k jejich muzice skvěle zapadaly a byly o něčem. Každý půlrok pár nových skladeb, kdy byl vždy znát posun v muzice, vyhranosti i v textech. Občas sice koncerty zrušil nějaký místní zákaz, buď v Praze nebo v jiném kraji či okrese, to podle toho, co kde jaký komunista napsal za blábol na místní stranickou buňku nebo do novin. Na podlaze v pokoji jsem sprejem přes šablony z papíru udělal stylizovanou vlajku Arakainu, se kterou jsem pařil na koncertech v prvních lajnách, a o které (jak sem se dozvěděl až později od Miloně Šternera), Aleš napsal text v Metalománii: „Transparenty v rukou, to je snad mámení...“. Všechny pražské koncerty pro mne byly povinností, postupně jsme s partou zajeli i na nějakou tancovačku v dostupné vzdálenosti. Párkrát jsme si s muzikanty stydlivě popovídali, párkrát se s nimi svezli busem zpět do Prahy a tak pomalu vstoupili do jejich povědomosti. Nakonec jsem jezdil s nimi už z Prahy a pomáhal tahat bedny, jedním z oficiálních bedňáků tam tehdy byl i Vlasta Henych.

unnamed 6

Nástup k Arakainu

Školu jsem završil maturitou (a hned ten den oslavil koncertem Arakainu), a když vypadl jeden bedňák, řekl tehdy Zdeněk Kub: „Tak ať jezdí Robin, stejně s námi jezdí pořád“. A bylo to. Krásný půlrok, nejlepší období, co jsem u Arakainu kdy zažil. Druhým rokem už tam zpívala i Lucka Bílá, jezdila tak polovinu koncertů nebo zábav, ale byla skvělá, nezkazila žádnou legraci, spíš jí sama tvořila, a to zlato v hrdle, to tam už tehdy bylo zatraceně dobře znát. S nastupujícím Mirkem Machem jsme třeba jeli vlakem na Iron Maiden do Budapešti, když zbytek kapely jel autem. Chodil jsem na snad na všechny zkoušky, kde vznikaly nové skladby, byl jsem u toho, když Aleš cestou na zábavu skládal text Motýl noci, kterou už týž večer zpíval. Zažil jsem zkušenost i vtip Karla Jenčíka. Viděl jsem zjevení v podobě „nových“ Törr s Vlastou Henychem, když je na první koncerty vzal Arakain jako předkapelu. Kapela neuvěřitelně držela pohromadě, byla tam skvělá parta a zábava, to vše je prostě nezapomenutelné. Arakain hrál hlavně o víkendech, tak se to po mém nástupu do práce (dělal jsem u Dopravního podniku a dělám tam po pozičních přesunech dodnes) dalo zvládat, nicméně dvouletá vojenská služba na sebe nenechala čekat a tak můj nástup do uniformy byl leden 1987. Arakain mi dokonce přijel s celým autobusem na přísahu do Bratislavy, co dodat.

unnamed 2

Dva roky pauza i když ne tak docela

Na vojně jsem si bral dovolené a opušťáky vždy ve dnech, kdy měl Arakain co nejvíc koncertů, abych je viděl a užil si je co nejvíc. Zázračným oblbnutím Československé lidové armády jsem se dostal i na mimořádnou dovolenou, když měl Arakain výroční koncert 5 let v Lucerně. Jako blesk pak na mne zapůsobily skladby Amadeus a Proč, když mi je během vojny Aleš Brichta nahrál na kazetu. Prostě skvěle zahrané pecky jako blázen a já v prvních tónech vůbec nevěřil, že to je Arakain, až když začal zpěv. Obrovsky se posouvali a já u toho bohužel v těch dvou letech nebyl…

Druhá etapa a Fan Club

Po návratu z vojny těsně před Vánoci 1988 jsem se ihned hlásil u Arakainu a měl už u nich připravené místo bedňáka a navrch i vedoucího Fan Clubu (aniž bychom se na tom jakkoliv předem domlouvali). FC Aleš Brichta s Jirkou Urbanem založili a Aleš ho držel všemi silami při životě. Hned po Vánocích jsem se u Aleše v práci seznamoval s celou agendou FC, Aleš psal a kopíroval nový zpravodaj (Arakain Info 4) a spolu jsme pak psali obálky, olizovali známky, vkládali zpravodaj a házeli do schránek. Členů bylo kolem 400, přebral jsem je do své organizace, udělal jsem si kartotéku, nové přihlášky, najel jsem na svůj systém a za rok a půl už bylo členů 4500! Zpravodaje jsem začal postupně tvořit sám, a z Infa se stal Arakain Report, za kapelu jsem dokonce vyřizoval i korespondenci. Všichni jsme tehdy ještě chodili do zaměstnání, do toho se jezdilo víc koncertů, takže to byl obrovský záhul. Ráno v 6 budíček, do 15 v práci, pak celé odpoledne vyřizovat FC administrativu. Když byl koncert, tak jsem musel utéct z práce trochu dřív, protože odjezdy byly kolem druhé odpoledne, a kolem třetí ráno jsme se vraceli domů. A v 6 zase vstávat. Naštěstí v době, kdy se jezdilo 15 až 20 koncertů v měsíci, jsem už měl v každém kraji pobočku FC několika fanoušků, která materiály samostatně rozesílala a to byla významná pomoc. A i v práci mi naštěstí vycházeli naštěstí maximálně vstříc, protože má kombinace náhradního volna, dovolených, neplaceného volna a neviditelných včasných odchodů jen tak tak na celý rok vždy vyšla, že jsem nikdy žádný koncert nevynechal. Kapela mne tehdy brala jako svého šestého člena, podobně brala předtím i Vlastu Henycha. Jenže upřímně mě postupně ten kočovný život nic dalšího nepřinášel, nechtěl jsem tak trávit svůj další čas a byl to i strašný nápor, když jsem neměl během dvou let jediný den volna, takže v létě 1990 jsem skončil. Arakain byl už profesionalizován a vztahy v něm už nebyly zdaleka tak skvělé, jako v nejlepším období, na které jsem vzpomínal. Přesto i v těchto letech jsem s kapelou zažil výjimečné záležitosti typu vystoupení na Metalmanii v Katovicích, zájezd na koncerty do Moskvy těsně před listopadem 1989, vydání první desky Thrash The Trash a obecně thrashové období, které asi kapelu proslavilo nejvíc. Ještě jsem dělal dál pro kapelu Fan Club, ale ten pak brzy skončil, když po revoluci v podstatě ztratil smysl. O všech kapelách se všude smělo psát, vznikly rockové časopisy, fanziny ztratily aktuálnost a punc samizdatu, a zájem o kulturu na několik let všeobecně opadl. Samozřejmě jsem dál sledoval Arakain, chodil na významné koncerty, ale život jsem už dál měl jiný.

unnamed 3

Třetí etapa a kniha

Koncem roku 1997 mi zavolal Aleš Brichta, že by chtěli obnovit FC a jestli bych předal zkušenosti člověku, který to chce dělat. Ze setkání vyplynulo to, že jsem se do toho radši pustil sám a začalo další kolo mé práce s kapelou. Název Arakain Report zůstal stejný, ale zpravodaje už byly profesionální, s barevnou obálkou a spoustou fotek. Jenže doba už byla jinde, rozmáhal se internet a o tištěné zpravodaje nebyl takový zájem, jaký asi kapela předpokládala, členů bylo jen asi 300. Materiály jsem sbíral na koncertech, když jsem občas s kapelou někam opět vyjel, zajímavé byly i návštěvy studia u Petra Jandy. A velkou poctou bylo pokřtít pro mne nejlepší desku Arakainu – Apage Satanas. Byl jsem také jedním z poradních hlasů, když se vždy vybíraly natočené skladby na nové album. A má anketa Fan Clubu nakonec pomohla přesvědčit kapelu o zařazení nevydaných skladeb na album Archeology. Blížilo se totiž výročí 20 let Arakainu a Bohouš Němec (se kterým jsme se už samozřejmě znali) se jednou bavil v Kainu s Jirkou Urbanem o knize, kterou chtěl Jirka k výročí udělat. Při debatě o jejich představách jsem navrhl místo brožury s fotkami udělat právě ten výpravný koncept knihy, který se pak realizoval. S Bohoušem jsme to po dohodě vzali do svých rukou, abychom měli jistotu, že skutečně vznikne, protože si to výročí Arakainu zasloužilo, o vydání knihy se pak organizačně postaral Aleš Brichta. Kapela nás vzala v předstihu za sestavení knihy v září 2001 (14 dní před terorem na Dvojčata) dokonce sebou do USA na český rockový festival, parádní zážitek, na který bych se jinak nikdy nedostal. Pak už začala intenzivní práce na knize. Měl jsem naštěstí z raných dob spoustu archivních materiálů, plakáty, články, a spoustu svých fotek. 3 měsíce jsem pak přepisoval texty, skenoval fotky, fotil plakáty a sháněl další materiály od muzikantů, vydavatelství i z dalších zdrojů. A další 3 měsíce jsme pak už s Bohoušem dělali rozhovory se všemi bývalými i současnými členy, přepisovali je z diktafonu do PC (doslova úmorná práce), kompletovali do souvislého textu a kapitol, doplňovali fotkami a ve finále seděli s grafiky nad „lámáním“ do knihy. Termín byl neúprosný, kniha musela být do výročí hotová a v tom poměrně rozsáhlém konceptu to byl šibeniční termín, takže to obnášelo všechny víkendy a i spoustu nocí. Navíc se nám kniha obtížně dokončovala, protože Aleš Brichta oznámil odchod z Arakainu (byl jsem shodou okolností u toho, když se ve studiu Petra Jandy při nahrávání alba Archeology po debatě s Danem Landou rozhodl k tomuto kroku) a atmosféra v kapele pochopitelně nebyla ideální. Naštěstí se vše povedlo a občas si skromně knížku pochovám jako něco výjimečného, co se mi (nám s Bohoušem) v životě asi povedlo. Po deseti letech pak přišlo ocenění za nejlepší knihu v anketě Břitva desetiletí, a když i po dalších letech zahlédnu někde v diskuzi na knihu pozitivní reakce, nebo úryvek z ní, vždycky to potěší. Beru jí jako nejlepší završení své práce a svého života u Arakainu, protože pro mne odchodem Aleše vše skončilo definitivně. Tím ale nechci říct, že Arakain už bez Aleše není ono, naopak, jsou stále lepší a s Honzou Toužimským jsou v té nejlepší formě, vždy se na ně rád zajdu podívat, protože jsou pro mne, a vždy budou, srdeční záležitostí. Lidsky jsem si ale v  době působení u kapely rozuměl nejvíc s Alešem Brichtou.

unnamed 7

Od vláčků k vláčkům

I když dál sleduju muziku, vyhledávám spíš tu českou rockovou (metalovou), většinou mnou oblíbené kapely a muzikanty, které za ta léta kolem Arakainu osobně znám. Už ale nemám ten široký pojem o všem, protože chodím na koncerty jen jako běžný návštěvník, ale ty zásadní si samozřejmě nenechám ujít. Rád se s každým pozdravím, zvláště pak s bývalými muzikanty s Arakainu, projekt Arakain Memory tak pro mě měl úplně magické kouzlo, když jsem viděl hrát kromě Jirky Urbana Arakain v zakládající sestavě. Mým zájmem je ale nyní hlavně rodina a vláčky, ke kterým jsem se před pár lety vrátil, i když s jinou velikostí. Teď buduju nové kolejiště a tak se vlastně celý kruh uzavírá.

unnamed 5