Zpověď Jindry Vobořila

  • Číst 4629 krát

Zdravím Jindro, jsi člověk, kterého uznávám jako z jednoho z nejlepších hudebníků u nás, chtěl bych Tě poprosit, zda by jsi mohl těm mladším, nebo nezasvěceným čtenářům našeho portálu říct jakými kroky se ubírala Tvoje hudební cesta a co děláš v dnešní době?

Ahoj Pepíno. Jsem jako většina mých kamarádů kolegů z hudební branže ročník 1947, tudíž jsem prošel spoustou českých kapel a skoro s každým v Čechách jsem taky přišel během času do styku.

Narodil jsem se na Žižkově a tady jsem taky s muzikou začínal. Kytaru jsem dostal k Vánocům, když mi bylo asi 12 let a už za několik měsíců jsme měli kapelu Hvězdolet. To byla móda kosmických názvů, podle americké orchestrálky Telstar. Asi za rok jsme povýšili na Satelit. Hráli jsme ve čtyřech španělkách a přidanými snímači přes jedno rádio. Basskytary tehdy ještě nebyly. Hráli jsme především orchestrálky a pár zpívaných rock and rollů – bez mikrofonu. Když v roce 1963 přišla na trh první česká baskytara Jolana Basso IV. – obětoval jsem se a nastoupil jsem dráhu baskytaristy. Měl jsem k tomu z naší čtveřice taky největší vztah. To už jsme hráli vokální věci od The Searchers a The Hollies. Pak jsem dostal lano do kapely The Sextons, což byli kluci z Liliovky a Karlovky a ti už hrái Kinks a Rolling Stones. Na Žižkovskou scénu jsem se vrátil jako zpěvák v roce 1967 do kapely The Alarm Group, kde už se hrály i vlastní věci, Spencer Davis Group, Small Faces, ale především tehdy módní Grateful Dead a Steve Miller Band.

Pak jsem prošel několika bezejmennými kapelami a koncem roku 1969 jsem nastoupil po nabídce od Pepy Kůstky jako zpěvák do The Cardinals. Znechuceni normalizačním vývojem a příchodem zpěvačky Petry Černocké, jsme postupně kapelu opouštěli. Pepa Kůstka vzal lano v The Blue Effect a já jsem občas hostoval s Markýz John.
V roce 1973 přišlo lano na basu od Franty Čecha, kde zpíval první půl rok Viktor Sodoma a druhý půl rok Jirka Schellinger. Mezitím chvíli zpívali oba současně. A do toho pak ještě já. V té době to byl mlýn na peníze, ale občas jsem se taky hodně styděl. To když se v Lucerně plné kamarádů a kolegů střídal Papoušek Kakadu s Black Sabbath a podobné kombinace. V té kapele byl takový zvláštní jev, že vždycky, když vyšel nějaký singl s fotkou kapely, byla na ní už ta minulá sestava. Bylo to způsobeno velkou fluktuací v souboru. A ta fluktuace byla zase způsobena tím, že kdo si přivedl hezčí děvče, než měl Franta – a to nebylo nic výjimečného – dostal automaticky padáka. Já jsem byl vlastně první muzikant, který opustil kapelu z vlastní vůle, a to mi údajně uražený Franta nemohl zapomenout.

Po roce jsem přešel k Bacilům, protože v té době se vlastně jinam, než do doprovodné kapely jít nedalo, a tuhle volbu mi moji kamarádi ihned schválili. Tohle lano mi docela přišlo vhod, protože už jsem si nechtěl dál dělat ostudu zpíváním textů, které byly na úrovni žáka prvního stupně základní školy. No, ale ani Bacily to neměly lehké, komunisté jim šlapali na paty, kde mohli.

Tady byl kapelníkem kytarista Ota Petřina, který sice pro Vaška napsal pár dobrých písní, ale jinak pro něj představoval jen samé problémy. Ota byl celkem slušný kytarista a oproti nám ostatním měl výhodu, že prošel konzervatoří, a tudíž uměl své věci zaznamenat do partitury a to byla v té době obrovská výhoda. Vždycky mě udivovalo, jak se Ota chová ke svému chlebodárci relativně bezohledně. Když přišel na scénu, otočil knoflíky zesilovače doprava a od té chvíle ho nic a nikdo nezajímal. V té době se hrály i tříhodinové koncerty a to popový zpěvák, jako byl Vašek, nemohl vydržet. A třeba v NDR, kde jsme hráli většinou v antiakustických prostorách, jako byly závodní jídelny, nebo cirkusové stany, to byl ještě větší problém. Pořadatel pak většinou přišel s prosbou o snížení intenzity zvuku a my jsme mu samozřejmě vyhověli – všichni, kromě Oty. On si byl v muzice jistý jenom v tom, co si sám vymyslel, ale když jsme pak hráli třeba akce, zvané Novinářská laťka, kde musela kapela několik hodin improvizovat, zatímco v hale se odehrávala soutěž skokanů do výšky – tak tady byl Ota ztracený. Lidé ho vnímali jako fenomenálního kytaristu, kterým ovšem on nebyl. To dělalo to, že on na lidi působil svým zjevem a chováním – tihle lidé většinou nebyli schopni posoudit jeho hru. On byl jako kytarista užitečný především pro Vaška Neckáře. Jeho přínos byl především v aranžích a za jeho éry v Bacilech i ve skládání. Když potom místo Oty nastoupil do Bacilů Pepa Kůstka a celý repertoár se brilantně naučil asi za 3 dny, byli lidé z Vaškova realizačního týmu úplně konsternováni - oni totiž za celá léta jiného kytaristu, než byl Ota, nepoznali a tak jim úplně chybělo srovnání.

Já považuju Pepu Kůstku za nejosobitějšího českého kytaristu vůbec. Sleduju jeho vývoj asi od roku 1965, kdy hrál v hloubětínské kapele Hurikáni, a myslím, že v průběhu let ovlivnil celou českou kytarovou špičku, ať už si to ti hoši uvědomují, nebo ne. O tom bych mohl napsat celý elaborát. Tady jenom zmíním, to, že on už v roce 1969 používal při hře v písni Pán spleenů tappingy, které možná ani ve světě tehdy ještě neznali. Taky když Pepa opouštěl kapelu Bohemia, dlouho za něj nemohli získat důstojnou náhradu. Na konkurzu do Bohemky si na kytarových partech nabilo ústa několik předních českých kytaristů. Po Pepovi přišel do Bacilů ještě bubeník Jarda Vondrák, podle mě v té době nejlepší rockový bubeník.

Po létech neustálého ježdění už jsme měli chuť trochu zvolnit a začít dělat na vlastní muzice. Byli jsme s Pepou a s Jardou sehraní a těch několik let vražedného tempa – jsme vydrželi jen díky pivu a mariáši. Takže jsme založili v roce 1980 kapelu Gen. Přesto, že samochvála smrdí, když poslouchám kapely z té doby, musím konstatovat, že nic lepšího tu v té době nebylo. Tedy – kromě Slováků. Úplnou náhodou jsme tehdy potkali kytaristu Láďu Čepeláka, který byl na stejné úrovni, jako my. Dokázal všechno brilantně zahrát i zazpívat, a přesto, že ho srdce táhlo spíš k tehdejším módním směrům, do našich vokálních věcí naprosto zapadl. Po Genu zůstal bohužel jen jeden singl a 6 studiových a několik živých nahrávek. Nikdo z nás neměl obchodní talent a neměli jsme ani manažera, a tak v neustálém boji o zrno, se kapela tak nějak samovolně rozplynula. Já jsem dostal lano k Pražskému výběru, ale věděl jsem, že to je záležitost několika týdnů, než je zakážou, tak jsem to vzdal. Spletl jsem se nakonec asi o týden.
Krátce na to za mnou přišel s nabídkou bubeník od Pumpy Milan Balcar, a tak jsem asi dva další roky strávil s bluesrockem. Pumpa měla v té době i velkou diváckou základnu a kolem kapely byla jakási komunita spřízněných duší a tak mě hraní a později i zpívání první rok strašně bavilo. Potom už se začal měnit vlastní repertoár a čím dál, tím víc se podobal AC/DC. Vytrácela se z toho pohoda a jemný humor a Němečkovy nové texty už začínaly být jenom srandou za každou cenu. S Balcarem jsem si to užíval do poslední chvíle. On se před lidmi prezentoval jako bonviván a opilec, ale opak byl pravdou. Byl to velmi chytrý a vtipný kluk a vždycky mi pak bylo líto, když jsem ho viděl, jak mlátí do bubnů na ty primitivní a bezduché písničky Katapultu. Ale to byl taky boj o zrno. V jiných podmínkách by si ho lidé víc vážili.

Já jsem potom nastoupil do pěveckého tria Kontrast – to bylo pro mě spíše takové zaměstnání - a působil jsem souběžně v obou souborech, protože Pumpa mě nemohla rozhodně uživit. Po revoluci jsem se různě plácal a pak jsem udělal konkurs na roli velekněze Annáše v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Hrálo se to celé 4 roky v divadle Spirála v pražské Fučíkárně. Tam jsem potom hrál ještě Augustina Magaldiho v Evitě a vévodu města Verony v muzikálu Romeo a Julie. Během účinkování v Ježíši jsem s kapelou Los Vobos vydal první český komerční CD-ROM „Černá díra“ se stejnojmenným videoklipem. Za Evity jsem ještě působil ve vokálním triu VoCoDe, které dalo uměle dohromady vydavatelství Venkow a které se věnovalo převážně moderní country. Později jsme se pokusili oživit Gen a pod názvem Gen 2000 jsme ho provozovali asi dva roky, než opět umřel na náš nedostatek obchodního talentu. Vydali jsme CD „Blues posledního pražského upíra“ a ještě jsme si užili s Pepou Kůstkou oslavu našich šedesátin, která se s řadou pro nás významných hostů konala v paláci Akropolis. Tím Gen zase bohužel skončil. Dodnes mi píšou spousty lidí a ptají se, co je s Genem. Zájem nás sice, těší, ale bez manažera se v dnešní době nedá pohnout z místa.

Už asi 16 let zpívám občas se strašnickou kapelou Marma, která se věnuje repertoáru americké kapely Kansas. Je to to nejtěžší zpívání, s jakým jsem se v životě setkal, ale člověk si to vždycky strašně užije. Je to muzika bez sólistů, kde si jsou všichni rovni a stojí to na každém jedinci. Je to muzika, kde není prostor pro omyly nebo výpadky a to mě hrozně baví. Občas taky hostuju s dejvickou kapelou Parademarche, která má vlastní repertoár a mě vždycky přizve k takovému mému revivalovému bloku. S Pepou Kůstkou, basistou Jirkou Hesem a bubeníkem Kryštofem Honem, jsme nahráli materiál na nové CD, ovšem název kapely ještě není definitivní. Bude to buď Česká trojka, nebo Kafilérie. Muzika je to ovšem, dá se říci směle – až avantgardní. Naši mladí kolegové hrají skvěle a Pepa je v životní formě – jako autor, jako kytarista i jako houslista. Já působím poslední 4 roky zase v Ježíši, který se přestěhoval v nové režii do Karlínského divadla. Od roku 1994. kdy v Praze Ježíš začal, už se blížím ke 1450 repríze v jediné roli – počítám do toho i koncertní verze Ježíše, které občas pořádá Ota Baláž. To už je určitě na Guinessovku.

Příští rok možná s Pepou Kůstkou zopakujeme oslavu narozenin, tentokrát chceme ve skromnějších podmínkách. Je nutné neustále hrát – kdykoli, kdekoli a kýmkoli. Hrát a hrát. To bych poradil každému mladému muzikantovi. A ještě něco – nakupujte u odborníků!!!

Moc děkuji Jindro za Tvé vyprávění o Tvém životě i za to, že sis udělal čas. Měj se krásně bigbítově a někdy a doufám, že brzy zase ahoj! Pepíno.