V oblasti fyzických nosičů nyní jasně kralují vinylové desky. Specifický zvuk, punc něčeho speciálního, velký artwork - to všechno způsobilo renesanci tohoto média. V době, kdy na velké desce musí vyjít prakticky každé nové album - ta od celosvětově populárních umělců ideálně v několika barevných variantách - a enormní zájem je i o reedice, jsou požadavky na lisovny obrovské. A to jich je na světě jenom kolem stovky.

Vede to k jedinému: mnohé nahrávky vycházejí na LP s odstupem od vydání digitální verze nebo CD, čekací lhůty na vylisování vinylu jsou klidně osm měsíců až rok (alespoň takové údaje uvádí česká lisovna v Loděnicích, která zásobuje celou planetu). Hudební svět je kvůli tomu v kleštích, velcí umělci = velké zakázky, a tudíž dochází k odsouvání méně lukrativnějších titulů nebo extrémní prodražování jejich výroby. Poptávka je přitom obrovská a prodeje spíše rostou, než aby klesaly.

Jedním z těch staromilců, kteří mají výrazný podíl na tom, že se asfaltové desky vrátily zpět na výsluní, je Jack White se svým labelem Third Man Records. V roce 2017 si dokonce otevřel svou vlastní lisovnu, ta ale prioritně pokrývá potřeby jeho vlastních vydavatelských aktivit. Nyní vystoupil s prosbou, která je adresovaná předním hráčům v hudebním průmyslu: "Obracím se na naše velké bratry v hudebním průmyslu Sony, Universal, a Warner a pokorně je prosím, aby pomohly zvrátit nešťastnou situaci na trhu tím, že začnou směřovat své zdroje na vybudování vlastních lisoven."

White v prohlášení rovněž připomněl, že "pořídit si lis na vinyl je dnes snazší, než to bylo za posledních čtyřicet let" a že na zřízení vlastní lisovny není nic "složitého". Celý otevřený dopis, k němuž vzniklo i krátké video, uzavřel následovně: "Všichni jsme součástí stejného týmu a máme stejné cíle. Z hloubi srdce věřím, že s uvážlivou investicí do infrastruktury, která nás sem dostala, můžeme pokračovat na této stoupající trajektorii a nadále inspirovat svět kolem sebe. Teď je ten správný čas. Děkuji vám."

Zdroj: https://musicserver.cz

4. CD s názvem TAHLE ZEM obsahuje 9 songů, producentem byly hned dva matadoři české rockové muziky a to LEO HOLAN známý ze skupin Škwor a DAN FRIML ze studia the Barn Cd vznikalo 2 roky a jsou na něm osvědčené songy ale i novinky a je zajímavé především tím že jsou k němu natočeny již 4 videoklipy Tahle zem, Pravda a lež, Tušení a Jsem z toho zoufalej nové cd a všechny již vydané tituly jsou na všech platformách a také fyzicky na shopu kapely www.trilobit-rock.cz jak prozradil zpěvák kapely Michal Kuna a zároven podotknul že kapela v těchto dnech vyjíždí na letní šnůru festivalů a motosrazů po celé ČR viz web sekce koncerty

Dnešní devátý díl seriálu o tom, co jsem poslouchal z kazet, bude ještě o něco výjimečnější než obvykle. Budu se totiž věnovat vůbec první zahraniční kapele, se kterou jsem prostřednictvím kazeťáku přišel do styku. Jdu si tedy poslechnout ACCEPT a jejich album „Metal Heart“ z roku 1985.

Vidím to jako dnes. Bílá kazeta značky Audiostar. A poprvé se z toho neline česká kapela, nýbrž kapela německá. Že jsem tak nějak automaticky předpokládal, že ta řeč, ve které zpívají, je němčina, asi nemusím zdůrazňovat, ostatně, bylo mi 6 let. A byly tam jen tři úvodní skladby, které si můj bratr nechal nahrát bůh ví od koho. Zbytek alba jsem musel doposlouchat později.

Nejvíc se mi tehdy líbila „Midnight Mover“, a to především onen vlezlý refrén, který do skladby bez varování skočí, jako by ho tam někdo náhodně střihnul. Tuším, že to byl právě tento song, který mě poprvé přiměl vzít cosi do ruky, poskakovat s tím po pokoji a předstírat hru na kytaru. Pokud jde o titulku, ta později u mě udělala dobré oko Beethovenovi, protože skladatel, který dělá podobnou hudbu jako Accept, musí být rozhodně dobrý. Co se mi ale líbilo nejvíc, byl Udův chraplavý zpěv. Mé sestřenice sice říkaly, že jediným originálním zpěvákem široko daleko s chraplavým hlasem je Dalibor Janda, ale já i před seznámením s Udem věděl, že jistě bude mnoho lepších. Udo byl takovým mým otvíračem dveří k poslechu dalších kapel, protože kapely, které měly zpěváka, co taky dokázal pěkně chraplavě řvát ve výškách, to u mě měly vždycky lehčí (a klidně to mohli být i Overkill nebo Exciter). Ale i když byl pro mě Udův zpěv tím nejvíc, už tehdy jsem cítil, že vokální a instrumentální složka hrají u mě jakožto posluchače vyrovnanou partii. Což, jak pravil někdo moudrý, odlišuje posluchače metalu od fandů popu.

Ale pojďme se přenést z dětství do současnosti a rozebrat to z pohledu, který snad o trošku převyšuje rozhled tehdejšího žáka první či druhé třídy na základce, kterým jsem při seznámení s albem byl. Především, Němcům je někdy klišovitě přisuzována strojová přesnost. Toto klišé rád podpořím, protože pro rytmiku Accept platí stoprocentně, neboť tady se ta noha skutečně rozdupe do rytmu sama od sebe a neustále v této činnosti setrvává. Jiné kliše pro změnu rozbiji, a sice zažité přesvědčení, že ACCEPT a UDO servírují fanouškům pořád to samé. Když se podívám na plochu celého alba „Metal Heart“, tak jde o rozmanité dílo, kde mají své místo rychlé vypalovačky, hardrockové pulsovačky (taková „Too High to Get It Right“ mě možná baví úplně nejvíc), metalové vyřvávačky a z mnohých kytarových aranží a sól cítíme „ameriku“ už dávno před příchodem alba s Davidem Reecem. A v „Dogs on Leads“ mám pocit, že si kapela zalaškovala i s atmosférou filmové hudby, na pozadí jako bych viděl nějakou probíhající gangsterku nebo bondovku.

Nakonec jsem si nechal produkci, která si z mého dnešního pohledu udržela dokonalost. Kytary mají přesně takovou dávku sustainu, jaká v prostoru zůstat má a jaká mému uchu dokonale svědčí, v sólech navíc chvílemi zpívající a chvílemi kvílející kytary dávají dohromady koktejl, který se neomrzí. Udův zpěv, pro který platí to samé, co jsem napsal o nazvučení kapel, je navíc doplněn skutečně pompézními sbory, které mají na celkovém výsledku podstatnou část podílu.

Závěr bude jednoduchý. Album, které mě v šesti letech bavilo, mě dnes baví úplně stejně.

Země má tři póly. Jsou to severní pól, jižní pól a Paul (čti Pól) Březina! Možná by někdo namítnul: „ A co Paul McCartney?“ K oboustranné smůle se, zatím, neznáme. Magnetický pól, dipól apod. Jsem ze své nadsázky tak trochu vynechal.

Pavel Březina začal hrát už ve svých 12 letech v kapele Union svého otce Miroslava Březiny staršího, kterému je v současné době 87 let a stále je vitální. Jen dožít se takového věku považuji samo o sobě za hrdinství, takže tatíkovi gratuluji a přeji hodně zdravíčka!

Ve wikipedii je Pavel uveden jako autor, jenž určil nový hudební styl – pop rock. Prošel řadou kapel. Například Argema, Premier, Koberec band, Old Dogs… Spolupracoval s Věrou Špinarovou, Radkou Fišarovou, Danielou Šinkorovou aj. V roce 2005 doprovázel s kapelou do Chicaga Michala Davida.

Než jsme se s Pavlem setkali osobně, narazili na sebe naše práce. Textařsky jsem spolupracoval na písničce Sám s tebou. Pavel píseň aranžoval. Jednalo se o album Free kapely Premier (2006). Nyní je Pavel znám především jako člen kapely Olympic, kde ovládá klávesové nástroje.

V sobotu 12.03.2022 se konalo 46. setkání fanoušků Olympicu v kině MAT na Karlově náměstí v Praze. Hostem byl Pavel Březina. Jelikož jsem byl také mezi pozvanými, rád jsem se akce zúčastnil a mohl si s Pavlem popovídat. Členové Olympicu mají také své soukromé projekty. Pavel není výjimkou. Na setkání s fanoušky měla premiéru Pavlova píseň Mezi řádky, o niž se s Vámi chci podělit. Jeho současní spoluhráči nejen zahráli na své nástroje, ale i role v klipu. Tak se mrkněte a lajkujte! :-)

Součástí setkání bylo, že se Pavel Březina podepsal v přilehlé restauraci na „Zeď slavných“ poblíž dalších současných i minulých členů Olympicu.

Pro Rockpalace Michal Krejsa