Kapela Lady Kate byla založena v listopadu 2007, Ondřejem ,,Plešounem“ Němcem společně s Jaro Petrovičem , Stanislavem Habichem ( baskytara), Milanem Dufkem (kytara), Tomášem Kantorem ( kytara ) a Kateřinou Slavětínskou (operní zpěv).
Z této sestavy ovšem zůstal v současnosti jen Ondra Plešoun Němec a Standa Habich. U mikrofónu nyní stojí Anet Nosková a za šesti dráty můžeme najít Jaroslava Jelínka.
S celou kapelou se známe, potkali jsme se na pódiu a taky na TV Rebel v rozhovoru v rámci Czechparády, takže Lady Kate pro mne není neznámý pojem. Možná právě proto jsem byl požádán o recenzi jejich aktuální placky „ SEE THE SIGNS“ v pořadí páté, pokud mne neklame schopnost počítat. Ondru mám rád, je to přemýšlivý kluk a v řadě názorů na svět a život se nezvykle shodneme. Také je vůdčí osobností tohoto hudebního tělesa a motorem kapely v každém smyslu toho slova. Ostatně celá kapela je sympatická smečka lidí.
Vždy mne trochu zarazí, když po mě někdo žádá recenzi. Vím co obnáší napsat song, notabene celou placku, kolik to je práce, řehole, kombinování, hledání správného tvaru, až se v tom člověk ztrácí. Proto mám pocit, že mi nepřísluší někomu radit nebo kritizovat či hodnotit. Myslím si, že recenze by měla pomáhat a ne „likvidovat“. Samozřejmě si jsem vědomý, že některé kapely by pár facek zasloužilo, ale to spíše za svou aroganci. Ne tak Lady Kate.
Trochu mám problém s angličtinou u českých kapel. Vadí mi ta zjevnost původního jazyka. Vadí mi, když je tam přece jen slyšet ta čeština. Jistě chápete, jak to myslím. Lady Kate si angličtinu zvolili jako primární jazyk svých songů, ale k tomu se vyjádřím až na konci, až to naposlouchám.
První track REPROACH je takovým vstupem a uvítáním do tohoto alba. Působivé intro ala Vangelis zprostředkují příjemně melodické klávesy a současně nás ujistí, že tato placka nebude míněna jinak než vážně. Nástup bicích, pak kytara a tady bych se zastavil – klávesy zní étericky, bicí do toho vklouznou vhodně a očekávaně, ale kytara mi připadá hodně konkrétní, jakoby jí zmiňovaný rozměr chyběl. Není to otázka barvy, ale spíše prostoru. Možná by jí slušel nějaký dozvuk, ale to je jen můj postřeh. Později už to je ale v pořádku. Aneta se zapojí vzápětí ve spodní poloze, velmi vážně a naléhavě. Vokály dramatičnost skladby jen posílí a moc se mi líbí. Nebudu skladbu rozebírat do detailu, ale je to prostě dobrý song a na úvod placky je více než vhodný. Skoro mi bylo líto, že skončil a to je vždy dobré znamení.
Další skladba RÁNY je překvapivě v češtině. Opět se o úvod postarají klávesy a pak už to frčí. Pěkně tepající basa nás pozve do středně rychlého tempa skladby. Tuto skladbu si pouštím několikrát a příliš mne neoslovuje. Chybí mi tam nějaký „špek“ – něco překvapivého. Song běží, kapela hraje výborně, ale do konce tracku se tempo nemění a nic zvláštního se neděje. Skladba na mne působí tak nějak „písničkovitě“. Asi bych tady Anetě doporučil větší odvaz, více agrese do zpěvu a tím akcentovat myšlenku textu.
Další kus CAR CRASH. Musím se zasmát. Jako by mi Anet koukala přes rameno, co tady píšu. Co jsem totiž postrádal u předchozí skladby, tak tady jsem naopak našel. Hezká dramatizace celé skladby. Anetin soprán, pokud to označuji správně, nás vtáhne do jízdy u které jsem měl tendenci se zadýchat. Zde skladba taky bez zastávky jede od začátku do konce, ale je to ku prospěchu věci – auto musí nabourat a pak se teprve zastaví. No ne?! Anetu je zde slyšet a má to skoro ty správné koule. Libí se mi krátké výlety do falzetu. Bicí a ostatní nástroje jedou jako namazaný stroj. Jsem spokojený a skoro zadýchaný.
AGE GAP je další skladba a téma o kterém bych mohl vyprávět :) Nevím, zda se mi to zdá, ale mám pocit jakoby zde kolísal zvuk. Možná je to dáno charakterem skladby, nevím. Ale toho pocitu jsem se nemohl zbavit. Na téměř nepostřehnutelném začátku jsem navíc zaslechl asi nějaké nežádoucí zvuky, možná to tam má být, ale alespoň dokazuji, že poslouchám opravdu pozorně :) Skladba ale zapadá do konceptu a zde bych ocenil vokály, vrstvení hlasů.
HESITATION je další track a zde se nám nabízí nezbytný „cajdák“, který by každá placka měla mít. Překvapivě akordově bohatá záležitost, harmonicky tudíž velmi zajímavé. Basová kytara zde dostala nemalý prostor a dokázala ho využít. Anet tady zpívá velmi příjemně a skoro mám pocit jakoby ze svého rejstříku vytáhla novou barvu. Pořád mi to někoho připomínalo, ale trvalo dlouho než jsem na to přišel. Radši to tu ale psát nebudu, protože Madona v Evitě, by mohla být velmi špatně chápána jako urážka. Já si totiž myslím pravý opak – je to chvála, protože Madona všem kritikům pojetím Evity vytřela zrak i uši.
VAMPIREBALL nás posouvá do zvláštního světa. Pro mne to zní až muzikálově a evokuje mi to nějaké morbidní barevné divadlo s nechutně obskurními postavičkami. Hodně povedené.
KINKY DREAM - Pozor, tohle zní vážně. Anet je zde ve svém živlu. Basa tu jede ve verzích „Baltézovským“ stylem a i po změnách je zajímavá. Ondra za bicíma taky slušně válí. Tohle je skladba, která mi evokuje vztyčený prst. Nenudil jsem se.
ALL PEOPLE LIE – zase tady slyším chvilkami toho Vangelise :) sorry. Anet, klobouk dolů za ten vícehlasý refrén, paráda. Celá skladba má jakýsi optimistický vzkaz. Jakoby vše mělo a mohlo dopadnout dobře a to mám na mysli hudbu, nikoliv text. Ten říká, že všichni lidi lžou. Díky Bohu, že to tak není. Že jo, Ondro?!
Tak a je to za námi. Zvládli jsme to. Placka je to dobrá, barevná a kromě jedné skladby jsem se bavil, hledal a nacházel. Není to hudba na jeden poslech, ale jsou tam kusy, které vás mohou čapnout hned. Hudebně je to rozhodně něco, co stojí za průzkum. Trochu bych měl výhrady ke zvuku a poměrům – kdy bych uvítal zřetelnější bicí atd.
A nyní slibované hodnocení jazyka. Angličtina je tenký led a pokud ji opravdu nemáš pod kůží, je to pak znát. Je to i tento případ. Čím více si člověk dává záležet na výslovnosti, tím to je často horší. Chce to určitou nenucenost. Co poradit – nevím a nechci odrazovat. Přeji této kapele štěstí, nové fans a ať se placka líbí. Snad tato recenze tomuto přání pomůže. Hudbě zdar a Lady Kate zvláště.

Na letošní Metalové Vánoce v Brně jsem se hodně těšil, ale taky jsem se obával, že budou kvůli covidovým restrikcím zrušeny ještě dříve než začnou, což se naštěstí nestalo, protože nová česká vláda ponechala limit 1000 návštěvníků na hromadných akcích, i když museli být všichni očkovaní nebo po prodělaném covidu a bylo to důsledně kontrolováno při vstupu na akci.
První kapelou byla moje oblíbená brněnská pop metalová Alia Tempora s výbornou zpěvačkou Markétou Morávkovou (Hrazdirovou), dcerou jednoho z nejlepších českých rockových kytaristů Miloše Morávka z legendárního Progresu 2 a jsem moc rád, že v případě frontgirl Markie, jak je všeobecně známá mezi svými příznivci, nepadlo jablko daleko od stromu. Dalším členem kapely je od jejího vzniku kytarista a zpěvák Štěpán Řezníček. Mladou rytmiku kapely tvoří výborný baskytarista Roman Škrabal a zdatný bubeník Marek Brázdil, který v kapele nahradil předchozího excelentního bubeníka Patrika Macháčka, který po svém působení v AT a ve vynikajícím power metalovém bandu Eagleheart odešel studovat hru na bicí do hudební školy v Londýně, kde získal stipendium.
Alia Tempora odehrála ve výborné formě celkem 10 skladeb převážně ze svého druhého a zatím posledního alba Dragonfly Effect, přičemž zaznělo i pár starších skladeb z prvního alba Digital Cube, které bylo vydáno už v roce 2015 a mezi nimi samozřejmě nemohl chybět největší hit kapely Mockingjay, inspirovaný stejnojmenným filmem, který jako obvykle celý koncert uzavíral.

První písní koncertu byl tradičně titulní Dragonfly Effect následovaný starším hitem Black 'n' White, do jehož studiové verze nahrál výborné sólo na kytaru Timo Somers známý z populární holandské metalové kapely Delain, který také nahrál pro album Digital Cube remix skladby Mockingjay. V programu samozřejmě zazněly velké hity kapely, ke kterým byla natočena oficiální videa z koncertů na Masters of Rock 2019 (Loser Like Me) i na Rock Castle 2021 (Ready, Hun?) a jsou ke shlédnutí na YouTube vedle několika dalších. Kromě metalově popových a tanečních skladeb má Alia Tempora naštěstí v repertoáru i hodně pěkné písně k poslechu. Mezi mé nejoblíbenější patří Asking z posledního alba, kterou kapela zahrála jako čtvrtou v pořadí a na jejímž vzniku se podílel mexický kytarista a zpěvák Mario Del Rio Escobedo zpívající v anglické i španělské studiové verzi, přičemž natočil s Markie i působivé video z mexického turné kapely, na kterém hrál a zpíval s Alia Temporou. Většina starších písní z alba Digital Cube se mi hodně líbí, protože znějí rockověji a méně popově díky účasti původního člena kapely, sólového kytaristy Radka Žáka. Potěšilo mě, že Alia Tempora zařadila do koncertního repertoáru jednu ze svých nejlepších "starých" skladeb Leave You Behind.
Jako milovník rock/metalových kapel se zpěvačkami zpívajícími čistými hlasy jsem byl na Metalových Vánocích opět z Markie nadšený, protože byla jako obvykle ve výborné formě a to jak hlasově, tak fyzicky, což dokazovala svým zpěvem i pohybem na pódiu. Její vystupování je naprosto profesionální a dovede dobře navázat kontakt s obecenstvem.
Hodně se mi líbilo promítání záběrů muzikantů a zpěvačky z pódia na plátno vzadu na pódiu za kapelou.
Na každém živém vystoupení kterékoliv kapely lze najít chyby a drobné nedostatky, Alia Tempora není výjimkou, ale šlo spíš jen o maličkosti a nemá smysl je rozebírat.
Alia Tempora vystupuje převážně v západní Evropě, takže jsou pro ni anglické texty písní nezbytné, ostatně angličtina je stejně zpěvnější jazyk než čeština a většina dalších jazyků. Navíc se Markie docela dobře skládají a zpívají anglické texty, když studovala ve Skotsku a navíc umí taky dobře španělsky, což se jí hodilo při spolupráci s Mariem a během koncertování v Mexiku, kde má AT spřízněnou kapelu Erszebeth. Hlavním skladatelem a producentem AT je Markétin manžel Filip, který je klávesistou, ale hojně používá ve skladbách samply podstatnou měrou obohacující zvuk kapely. Je zajímavé, že je pro kapelu jednodušší a přijatelnější hrát se samplerem než s živým klávesistou, ale funguje to.
Jediné, co mi u kapely Alia Tempora chybí, je sólový kytarista, kterého původně v podobě Radka Žáka měla. Štěpán je totiž hlavně zpívajícím kytaristou a sóluje nerad, přestože alespoň krátké kytarové sólo je podle mě tím nejlepším kořením každé rock/metalové skladby, pokud kapela nepoužívá jiný sólový nástroj.
Alia Tempora má jako svůj hudební vzor slavné dánsko-švédské pop/dance metalové Amaranthe, kterým dělala před lety předkapelu na jejich turné. I když mám ve větší oblibě jiné metalové styly, tak pro AT mám hlavně díky Markie velkou slabost a mám radost z každého jejich vydařeného koncertu, jakým byl i ten na letošních brněnských Metalových Vánocích.

Po vystoupení Alia Tempory došlo na první vrchol večera v podobě koncertu legendárního brněnského Titanicu, který se naštěstí během své bezmála čtyřicet let dlouhé existence nepotopil. Sál Semilassa se velice slušně zaplnil a diváci mohli vidět výbornou metalovou show, když bylo k muzice promítáno působivé video na plátno za pódiem v podobě kreseb, animací i záběrů ze starších koncertů a fotografií z minulosti, které se prolínaly s aktuálními záběry muzikantů hrajících na pódiu. Frontman a zakládající člen kapely Zdeněk Černý hraje a zpívá stále výborně, i když by podle mě měl mít více nazvučený mikrofon, aby vokál vystupoval nad zvuk nástrojů, ale to je věc zvukaře. Titanic zahrál skladby jak z posledních dvou alb, tak i z těch nejstarších, které byly publikem přijímány s nadšením. Součástí koncertu byl i křest letošního alba On, který obstaral výhradní textař Titanicu a jeho dlouholetý bubeník Stanislav Fric, v současnosti bubeník populárního brněnského Kernu a zajímavého rock/punkového Krabatu, který založil.
Obdivuji takové muzikanty, jaké má Titanic v podobě sólového kytaristy Marka "Ashoka" Šmerdy a excelentního bubeníka Martina "Marthuse" Škaroupky. Nedivím se, že tito dva vynikající metaloví muzikanti současně hrají ve známém anglicko-českém metalovém bandu Cradle of Filth, což ovšem někdy může způsobovat problém s koncertováním Titanicu, když má Cradle of Filth zrovna koncerty v Anglii nebo někde jinde v zahraničí. Když poslouchám strojově přesnou hru Marthuse, do které navíc dává i svoje srdce, tak jsem na pochybách, zda se mi víc líbí hra slavného a právem oceňovaného bubeníka Dymytry Miloše Meiera nebo hra Martina Škaroupky. Každopádně patří oba k těm nejlepším nejen českým metalovým bubeníkům.
Ohledně zvuku Titanicu na koncertě v Semilassu musím přiznat, že se mi víc líbil zvuk na venkovním koncertu loni v létě na Padochovském Rocktime, ale je zřejmé, že venkovní koncerty se ozvučují líp než ty ve vnitřních sálech jako je Semilasso a sami muzikanti nemohou příliš ovlivnit zvuk, který slyší publikum v sále, za což jsou odpovědní zvukaři, kteří nemají v případě rock/metalových koncertů vůbec jednoduchou práci.
Jako u většiny vydařených koncertů si publikum vyžádalo na Titanicu přídavek, takže koncert proběhl k plné spokojenosti diváků i muzikantů.
Na koncert Titanicu jsem se hodně těšil, hodně mě potěšil a hodně jsem si ho užil.

Po Titanicu nastoupil na pódium čtyřčlenný band Unholy Ones v obsazení kytara, baskytara, bicí a frontman střídající sólo zpěv a zpěv s kytarou. Tito Nesvatí s na plátně za pódiem zobrazeným symbolem křesťanského kříže hlavou dolů, na kterém naštěstí nebyl přítomen ukřižovaný Spasitel, spustili nekompromisní metalový nářez ve svém stylu thrash metalu kombinovaného s hardcore. Nikdo nemůže chtít po mně jako po člověku, jehož nejoblíbenějším hudebním stylem je melodický a symfonický metal, power metal a především prog metal, aby nějak věrohodně hodnotil thrash či speed metalové kapely. UO mi připomínají stylem ostravský Nahum, který se mi však líbí o něco víc, protože má v sestavě kromě dvou kytaristů i sólového zpěváka. Je ale fakt, že hlas frontmana Unholy Ones se mi zase líbí víc než v případě zpěváka Nahuma, který zpívá v podstatě jen grogrowlingem.
Kapely hrající thrash metal a hardcore určitě neurazí na žádném rock/metalovém festu, i když by měly být doma především na metalfestech typu Brutal Assault a na akcích věnovaných tomuto hudebnímu stylu.

Po Unholy Ones přišel na řadu koncert legendární a zřejmě nejznámější české black metalové kapely Root, který představoval očekávaný druhý vrchol letošních brněnských Metalových Vánoc. Já osobně jsem v minulosti nikdy black metal ani přímo Root nesledoval, i když mou vůbec nejoblíbenější metalovou kapelou je portugalský Moonspell, který má k black metalu hodně blízko a frontman Rootu, jeho zakladatel a zpěvák s výborným hlasem Jiří BigBoss Valter se dokonce objevil jako host minimálně na jednom albu Moonspellu. V současné sestavě Rootu hrají charismatičtí muzikanti, zpívající kytarista Aleš Alesh AD Dostál a baskytarista Igor Igorr Hubík, dále pak nezpívající muzikanti, bubeník Zbyněk Mr.Zet Husa a jeden z nejlepších českých sólových metalových kytaristů Jiří Mr.G Háb. Ještě nikdy jsem koncert Rootu neviděl, takže jsem napjatě čekal, co uvidím a uslyším. Vpředu na pódiu se objevila stolička, před kterou byl postavený notový pult s osvětlením, což mi přišlo dost nezvyklé, ale na pódium se dobelhal o holi za pomoci asistenta BigBoss s vizáží vetchého staříka a usadil se na stoličku. Muzikanti Rootu však naštěstí naběhli na pódium svěží a v plné síle. Při první skladbě mi připadal hlas sedícího frontmana hodně slabý a nebyl jsem si jistý, zda jde o hlasovou indispozici nebo o slabě nazvučený mikrofon, ale jak se ukázalo hned při další skladbě, o hlasovou indispozici frontmana naštěstí nešlo a zvukař to dal do pořádku. Zvukem kapely jsem byl naprosto nadšený, protože za takový zvuk kytar i dalších nástrojů by se nemusela stydět žádná světová metalová kapela, však taky Root odehrál ve své kariéře bezpočet zahraničních koncertů po celé Evropě. Musím zmínit, že se mi moc líbila hra sólového kytaristy Mr.G stejně jako zvuk jeho kytary, i když by podle mě měl znít v sólech hlasitěji. Při představování členů kapely ho BigBoss nadneseně nazval nejlepším kytaristou na světě a já se vůbec nedivím, že si ho excelentní muzikant a výborný skladatel Michal Kůs zvolil jako druhého kytaristu do svého prestižního power metalového bandu Eagleheart, který bohužel nyní moc nehraje, protože se mu nepodařilo najít trvalejší adekvátní náhradu za do Anglie přesídleného Patrika Macháčka. Jiří Mr.G Háb má nyní aspoň více času se věnovat Rootu a občas vystupovat i s dalšími kapelami. Charismatický baskytarista Igorr sám taky výborně zpívá svým silným hlasem a patrně by dokázal odzpívat i celý koncert sám, ale bez BigBosse by to nebylo ono. Také zpívající kytarista Alesh AD dobře sóluje a hraje s výborným zvukem a tak by mohl celý koncert odehrát jako jediný kytarista, ovšem zapojení excelentního sólového kytaristy dostává úroveň kapely na mnohem vyšší level. Celý koncert Rootu měl výbornou temnou atmosféru vytvořenou nejen hudbou kapely, ale taky vizuálně umocněnou dobře vypadajícím černým oděvem muzikantů i hodně zdařilou výzdobou pódia velkými tajemnými znaky kapely a kresbami v podobném duchu promítanými na velkém plátně na pódiu za kapelou. Ocenil jsem, že BigBoss přes svůj špatný zdravotní stav neztratil smysl pro humor a během koncertu prohlásil, že už mu to moc nemyslí, ale tím se neomlouvá a je to prý jeho vina. Patrně by toho moc nezazpíval bez textů písní, které měl před sebou na notovém pultu a těžko by si pamatoval pořadí skladeb, ale to zase u zpěváků hodně pokročilého věku není nic tak zvláštního, vždyť i slavný Ozzy Osbourne by nemohl vystupovat bez textů písní zobrazovaných na monitoru před ním dole na pódiu. Slavnému Philu Collinsovi to naštěstí myslí stále dobře, ale na koncertech už taky raději zpívá jenom vsedě.
Celý koncert Rootu na letošních brněnských Metalových Vánocích měl výbornou úroveň a předčil moje očekávání. Oceňuji, že kapela hraje rychlé skladby, což v případě black metalu nebývá úplným pravidlem. Humorně působilo, když frontman ohlásil, že teď zahrají svoji nejpomalejší skladbu a kapela spustila pořádně rychlý metalový nářez. Byl bych raději, kdyby byl koncert Rootu delší, což už by však bylo patrně nad síly vetchého BigBosse, který se za pomoci asistenta a za ovací publika odbelhal se známým metalovým gestem z pódia, zatímco kapela ještě dohrávala poslední skladbu. Jedinou drobnou kaňkou na koncertu Rootu bylo, když BigBoss po odzpívání jedné písně do mikrofonu prohlásil "Napít" a zopakoval "Potřebuju napít", přičemž se chvíli nic nedělo, což působilo legračně. Jeho asistent tohle poněkud zanedbal a možná si neuvědomil, že každý zpěvák, který odzpívá více než dvě písně, se potřebuje průběžně při koncertě napít a frontman má mít s sebou na pódiu láhev s vodou, čajem nebo něčím podobným. Po chvíli naštěstí asistent přispěchal na pódium s malou pet lahví, přičemž ho BigBoss zpražil hodně nepříjemným pohledem. No, asi před vystoupením taky on sám zapomněl na to, že se bude potřebovat během koncertu napít. Takový Zdeněk Černý na koncertě Titanicu láhev se svojí oblíbenou minerálkou nikdy nezapomene a má ji zavěšenou před sebou na stojanu mikrofonu.
Já osobně se sice nikdy nestanu členem Církve Satanovy, jejíž českou pobočku Jiří BigBoss Valter založil, ale budu mít velký zájem o to se podívat na každý příští koncert Rootu a taky si musím poslechnout jeho alba a přečíst texty písní.
Na úplný závěr letošních Metalových Vánoc v Semilassu zahrála mně úplně neznámá kapela Exorcizphobia. Tento mladý čtyřčlenný band z Čech mě hodně zaujal, přestože hraje víceméně thrash metal, což není můj pravý metalový šálek kávy. Zpívající kytarista se i v kytarových sólech střídal se sólovým kytaristou, který hrál výborně s výborným zvukem. Perfektně muziku tvrdící baskytarista obstarával spolu s bubeníkem spolehlivě šlapající rytmiku. Bylo už po půlnoci a já jsem při sledování koncertu Exorcizphobie zapomněl dávat pozor na čas a nebýt kamaráda, který mi připomněl, že za deset minut odjíždí od Semilassa autobus na nádraží a další pojede až za hodinu, tak by mi noční autobus z Brna na 120km cestu směrem domů ujel a já bych musel cestovat z Brna až ranním vlakem, což by znamenalo teď v zimě hodně nepříjemné noční čekání na první ranní spoj.

Metalové Vánoce se 28.12.2021 v Brně v Semilassu vydařily díky výborným výkonům všech vystupujících kapel i v rámci možností dobré práci zvukařů a pořadatelů akce. Nezbytným doplňkem každého rock/metalového festu je nabídka občerstvení, ke kterému mám jenom menší kritickou poznámku, protože na akci chyběla nabídka nealkoholického piva či alespoň nealkoholických radlerů, což by ocenili zejména řidiči aut a abstinenti, protože ne všem vyhovuje, když musí jako studené nealko popíjet jen vodu, colu nebo limonádu. Mne se to však netýkalo, protože mi vyhovuje dobré čepované pivo, které zde bylo k dostání a možnost si dát k němu panáka kvalitního tvrdého alkoholu, což zde bylo také zajištěno.

pro Rockpalace: Honza Kubín, 29.12.2021

Zlín, hala Datart, 27.11.2021
I v probíhající další covidové vlně jsme se naštěstí v současné koronakrizi dočkali tohoto tradičního zimního hudebního festivalu ve Zlíně. I když avizované severoamerické kapely odřekly svoji účast a na poslední chvíli zrušila svoji účast i slavná finská Sonata Arctica, tak patří dík Pragokoncertu a hlavnímu pořadateli Jiřímu Daronovi za to, že tuto poslední letošní větší rock/metalovou akci u nás dokázal uspořádat, přestože kapacita haly byla omezena na 1000 diváků a pro všechny musela být rezervována místa na sezení.
Rock/metalových festivalů se rád účastním i kvůli tomu, že na těch větších vždycky poznám kapely, které jsem zatím neviděl a jejich tvorbu neznám, přestože na těchto akcích kapely, až na některé zahraniční výjimky, hrají pouze zkrácenou verzi svého koncertního programu. U svých nejoblíbenějších kapel, které už dobře znám, dávám přednost jejich plnohodnotným koncertům, pokud je u nás uspořádají v rámci svých turné.
První kapelou letošního Zimního MoR byla česká čtveřice Power 5 ve složení kytara, basa, bicí a sólo zpěv. Hodně se mi líbil zvuk kytaristy, baskytarista sice většinou hrál jen základní tóny, ale zato hodně rychle, bubeník hrál přesně a odvedl si svoje, i když přechody hodně šetřil.
Zpěvák byl výborný, ale trochu mi chyběly sborové vokály, když už basista hraje jednoduše. Každá česká metalová kapela však nemůže být pěvecky na úrovni Sebastienu. Power 5 je podle mě na české poměry nadprůměrná kapela a tak jsem si taky koupil jejich CD Adrenalin, které zde bylo k mání a jeho poslechem se občas doma potěším.

Jako druhá kapela zahrála poměrně známá ruská Amalgama, která má výborného zpěváka s vysoko položeným hlasem. Kapele to "šlape", i když kytarista, basista a bubeník podávají jen průměrný výkon. Většina jejich skladeb má rychlé tempo. Klávesista je hlavně showman s maskou s rudými vlasy a s přenosnými klávesami na krku.
Na této kapele oceňuji, že kytarista i basák a občas klávesák zpívají ve sboru. Tvorba Amalgamy mě ale neoslňuje natolik, abych si kupoval její alba nebo s nadšením chodil na její koncerty, i když na žádném fesťáku určitě neurazí.

Jako třetí kapela letošního Winter MoR zahrála podle mě nejlepší slovenská symphonic metalová kapela Symfobia, které už dlouho fandím, na jejíž vystoupení se vždy hodně těším a držím těmto sympatickým muzikantům a dvěma krásným zpěvačkám palce, aby se jim každý koncert vydařil. Poprvé jsem Symfobii uviděl a "objevil" před více než dvěma lety na 4. ročníku mezinárodního festu Rock Heart v Moravském Krumlově, jehož nepoctivý a nepříliš schopný pořadatel brzy potom zkrachoval, ale štafetu tradičních letních rockfestů v zámeckém areálu v M. Krumlově letos naštěstí převzal Pragokoncert. Tehdy hrála Symfobia se dvěma kytaristy, baskytaristou, klávesistou a druhou zpěvačkou vedle Eriky Strečkové byla výborná Simona Janovičová. V současné sestavě Symfobie už hraje jen jeden kytarista a Simonu nahradila krásná Dominika Hodáňová. Na postech ostatních nástrojů nedošlo ke změnám. Je pravda, že se mi víc líbil zvuk kapely se dvěmi kytarami, ale každá rock/metalová kapela, která má v sestavě klávesistu i sólové zpěváky, si musí vystačit s jedním kytaristou a Peter Varga je hodně dobrý kytarista, který může bez problému nahrát ve studiu dvě kytary, takže na albech pak může být zvuk kapely náležitě bohatý. Symfobii se koncert letos ve Zlíně hodně vydařil a zvuk kapely byl naštěstí lepší než v létě na Ostravě v plamenech.
Pro mě byla jedinou kaňkou na koncertě Symfobie nepříliš povzbudivá vizáž klávesisty Františka Molnára, zakládajícího člena kapely a jejího hlavního skladatele hudby. Svůj mohutný "pivní mozol" sice částečně skrýval za svým nástrojem, ale je škoda, že na rozdíl od ostatních členů kapely o svoji fyzickou kondici a vizáž více nedbá. Opravdu se obávám, že by ho mohl dřív nebo později postihnout infarkt či mrtvice, pokud na své fyzičce více nezapracuje, měl by velké štěstí, kdyby si nemusel léčit diabetes II. typu a vysoký krevní tlak.

Jako čtvrtí v pořadí vystoupili Italové Elvenking, které jsem doposud neznal a byl jsem na ně hodně zvědavý. Kapelu tvořili dva kytaristé, houslista, basista, bubeník a sólový zpěvák. Jejich hudba mě nijak zvlášt nezaujala, ale housle byly docela dobrým zpestřením hudby kapely, i když sólová kytara by je mohla dobře nahradit v případě, že by hrála zajímavé melodie, pokud by měla v sólech stejně dobře nazvučený nástroj jako houslista. Oba kytaristé zpívají ve sboru s frontmanem, což hodnotím vždycky kladně.
Kytaristé měli v sólech slabší zvuk, ale v případě dvojhlasů v sólových partech to bylo dobré.

V 18:00 začala hrát rakouská kapela Visions of Atlantis, což je hodně známá a populární kapela hrající melodický symfonický metal, kterou tvoří
kytarista, basista, bubeník a dva dobří zpěváci s vydatnou podporou symfonických samplů. Za mě nejde o nic výjimečného, ale taky nic špatného v symfonickém a melodickém metalovém stylu. Na žádném festu neurazí, ale za mě průměrná produkce, i když zpěváci zpívají výborně a hlavně zpěvačka je nejen krásná, ale taky má výborný hlas.

Po Visions or Atlantis se začalo chystat vystoupení mně doposud neznámého německého bandu The Unity. Na pódiu se objevila tradiční velká kytarová a basová komba značky Marshall, což dávalo tušit, že uslyšíme starý poctivý heavy metal. Dva dříve narození kytaristé, basista a mladší vysokohlasý zpěvák i mladší bubeník bandu The Unity odehráli vynikající koncert. Ze všech kapel celého festu se mi líbili tito Němci nejvíc a jsem moc rád, že jsem takový výborný heavy metalový band poznal. Sympatický mladý frontman se staršími kytaristy a mladším bubeníkem mě opravdu nadchnuli. Budu si muset objednat v nějakém e-shopu alespoň dvě jejich alba, abych si jejich metalový nářez mohl taky užít doma.

Ve 21:00 začala hrát jako druhá německá kapela Freedom Call, kterou jsem poprvé viděl a slyšel před pár lety na Ostravě v plamenech. Jde už o dlouho známou rock/metalovou kapelu tvořenou dvěma kytaristy, z nichž jeden je současně sólovým zpěvákem a dalšími členy bandu jsou samozřejmě baskytarista a bubeník. Hrají pozitivní muziku, která má blízko k speed metalu, jsou hodně populární a dobří na každém festu. Hodně se mi na nich líbí, že druhý kytarista i basák zpívají ve sboru s frontmanem, který má dobrý hlas ve střední poloze.
Je to opravdu sympatická kapela, i když za mě až moc pozitivní, která však nejen české publikum dobře baví. Na pódiu se během koncertu dokonce objevila i černá dámská sexy podprsenka. Refrén jednoho hitu "Hálejuja hévy métl, háleluja frídm kól" si s kapelou zpívalo i nadšené obecenstvo. Já osobně však dávám přednost jiným metalovým hudebním stylům.

Na závěr letošního Winter Masters of Rock začal v 22:40 vrchol programu v podobě koncertu velmi populární a oblíbené finské folk metalové kapely Korpiklaani. Finové v sestavě akordeon, housle, kytara, baskytara, bicí a sólo zpěv zahráli s velkým nasazením a publikum se dobře bavilo. Folk či dance metal není zrovna můj šálek kávy a tak jsem si jenom smutně vzpomněl na to, že ještě před týdnem platilo, že letos vystoupí ve Zlíně i výborná finská Sonata Arctica, která hraje hudbu mého srdce.

Jakkoliv mám určité výhrady k panu Daronovi kvůli jeho výběru kapel, které zve či nezve na velké rock/metalové festivaly pořádané u nás Pragokoncertem, tak v případě letošního Winter Masters of Rock jsem mu velmi vděčný za to, že se rozhodl v dnešní koronakrizi tento rockfest uspořádat. Nejen já jsem se letos na této akci ve Zlíně dobře bavil a nevadilo mi, stejně jako většině ostatních návštěvníků, že zde nehrály ty největší zahraniční či české rock/metalové hvězdy. Patří velký dík všem, kteří se na pořádání letošního Zimního Masters of Rock podíleli, a hlavně všem muzikantům díky za výborné výkony a za to, že se nebáli v dnešní covidové době do Zlína přijet.

Nakonec ještě nemohu nezmínit občerstvení na letošním Winter Masters of Rock ve Zlíně, které mi maximálně vyhovovalo stejně jako v případě všech rockfestů pořádaných Pragokoncertem na Moravě. Když na festu hraje nějaká kapela, jejíž hudba mě nebaví, tak si alespoň užiji jídlo a pití, které lze zakoupit mimo přestávky bez delšího čekání ve frontě. Jako milovník kvalitních ovocných pálenek si vždy hodně pochutnávám na výborné hruškovici ze světoznámé vizovické likérky, která se zde navíc podává v každém panáku ochucená o kousek hrušky napíchnuté na špejli s reklamní vlaječkou. Já sice ty vlaječky nesbírám, ale vždycky mě pobaví, když uvidím návštěvníky festu obojího pohlaví se spoustou vlaječek zapíchnutých do vlasů, vousů, čepice nebo klobouku a žasnu nad tím, že se stále bez problému drží na nohou, ale uvědomil jsem si, že ty vlaječky dostávají i od kamarádů. Čepované pivo mé oblíbené značky mám velmi rád a byla tady k dostání desítka i dvanáctka, jenom mi trochu chybělo čepované neochucené nealko, který se mi k panákům tvrdého alkoholu hodí víc než normální pivo, ale zvládl jsem to i s pivem desítkou. Co se týká jídla, tak jsem si hodně pochutnal na svých oblíbených smažených bramborácích, které byly k dostání jak s uzeninou, tak bez ní, ke kterým mi akorát trochu scházelo zelí, o které však většina lidí nemívá zájem. Milovníci masa si zde mohli pochutnat jak na klobásách z udírny, tak na mase pečeném na rožni. Návštěvníci festu, kteří nestáli o teplé jídlo, se zde mohli jako obvykle najíst chlebů s různými pomazánkami.
Takže co se týká jídla a pití mi jako obvykle na festech nebo koncertech tvrdé rockové a metalové muziky pořádaných Pragokoncertem nechybělo vůbec nic a těším se, že se příští rok zase zúčastním nejen zimního Masters of Rock ve Zlíně a letního Rock Castle v Moravském Krumlově, ale taky konečně po covidu taky velkého letního Masters of Rock ve Vizovicích.

pro Rockpalace: Honza Kubín, 28.11.2021

Vzpomínky píšu od ledna 2013, na tento web se dostávají se zpožděním, přesto máme dnes jubilejní stý díl. Dám si dárek sám sobě. David Gilmour. Už jsem vzpomínal na R. Wrighta a R. Waterse, oba členy legendárních Pink Floyd (na které už jsem také vzpomínal). David, ročník 1946, stará dobrá rocková kytarová škola, zpěvák, skladatel, manažer, letec, nositel několika britských a také světových hudebních vyznamenání... Chtěl jsem také nějakou píseň, která by se k nastávajícím svátkům hodila. Dáme jeho "jamování ze stodoly", zde je vidět neskutečná schopnost improvizace a hudební invence tohoto mého hudebního miláčka. Zároveň tato píseň letí jako malý dárek vám všem, mým přátelům i prostým posluchačům.
David Gilmour – Barn Jam 121