Jedním dechem čtu ukázku z rukopisu připravované knihy Rudy Schwesera. O knize se zmínil, při našem rozhovoru z jeho návratu z nedobrovolných „ dva a půl roku prázdnin“. Nebude to nudné čtení, protože Ruda opravdu psát umí (jak už naznačuje ukázka), jeho lehce kousavá ironie spojená často s kritikou, ať už šlo o recenze, nebo některá „bolestivá“ témata jak se říká „ze života“ z jeho Katovny, byla nejen pravidelně trefa do černého, ale ještě vždy podána břitkým humorným jazykem.
Ruda jde s tímto tématem jako vždy až „k morku kostí“, přestože se to týká jeho samotného, nestrká hlavu do písku ani nehledá vinu všude kolem sebe. Netají se tím, že za mřížemi strávil „pár“ měsíců díky ekonomickému „deliktu“ v časech dávných, v jeho případě ale Boží mlýny mlely opravdu hodně pomalu a trest přišel v době, kdy už ho nikdo nečekal.
Nehraje si na moderního Monte Crista a kniha rozhodně nebude o „senzačních chystaných útěcích alá Alcatraz", ani na vlně dnes populárního „útěkáře“ Kájínka, nečekejte příběhy novodobých vládců podsvětí a „Kmotrů“. Jde o syrovou výpověď, jak reálně probíhá život za mnoha mřížemi a ostnatých drátech, den po dni, týden po týdnu, až splývají v časový tunel, který jak se dotyčnému zdá, nemá konce. Pravdivý příběh rockera, kterého dostihla spravedlnost. Kniha o tom, jak se cítí člověk vytržený z civilního života a jde do velkého neznáma, neví co ho čeká, když přátelé, zvyky a návyky zůstali na druhé straně mříže. Jak se počítá každá uplynulá vteřina, minuta, hodina, jak zabít nudu, nenechat se zatáhnout do žádného konfliktu, jak zůstat při smyslech a nespadnout do letargie a apatie. Muset být neustále ve střehu, jak se sní o životě bez mříží, o tom jak jen TAM přežít…
Mluvil jsem s Rudou, půjde jen o opravdu omezený náklad a vzhledem k dnešní ekonomické situaci bude volit možnost HitHit nebo nějakou platformu crowdfoundingu, aby kniha mohla vůbec v jeho režii vyjít. Takže sledujte náš Rockpalace, kdo si nechce knihu nechat ujít. Budeme včas informovat a vyjití knihy i podporovat.

ukázka z připravované knihy:

…..„Dejte se dohromady, ustrojte se a za dvě minuty jdete všichni k lékaři na vstupní prohlídku.“ znělo to jako rozkaz. Za chvíli nás vedli věznicí někam do zdravotní části a já netušil kam, protože mi připadaly všechny chodby a patra stejné. Jen mi došlo, že ve vězení vlastně budu muset řešit zdraví, zubaře a bůh ví co ještě. Otázka byla, jak kvalitní vězeňská zdravotní péče bude. O tomto tématu kolovaly mezi lidmi dost neuvěřitelné příběhy. Bylo mi víc než jasné, že ve vězení nepracují ti největší lékařští odborníci a kapacity, protože kdyby patřičnou úroveň měli, tak přece neskončí ve věznici. Mám panickou hrůzu ze zubařů, a tak moje největší obavy se týkaly právě této oblasti. Nedělal jsem si žádné iluze o kvalitě a dostupnosti zdejší zdravotní péče. Možná máte na něco nárok, ale nejspíše to nemusí znamenat, že ten nárok musí být akceptován. Uvidíme, řekl jsem si a doufal, že to snad nebudu muset zjišťovat.
Za chvíli jsme byli odvedeni labyrintem chodeb, mříží, čidel a schodišť před ordinaci. Byli jsme usazeni v čekárně a nic se tu nelišilo od jakékoliv jiné čekárny, které jsem znal z civilu. Bylo zde několik dalších čekajících odsouzených. Napočítal jsem asi deset osob. Jeden poměrně mladý klučina nevypadal vůbec dobře. Seděl s rukama na břichu, jakoby si ho chránil, byl bledý a kýval se dopředu a dozadu. Podle mne potřeboval okamžitou péči, ale všichni byli v klidu, nikoho to nijak nevzrušovalo. Bylo mi ho líto a přemýšlel jsem, že na něj upozorním dozorce nebo sestru, hned jak bude vhodná příležitost. Nakonec jsem to neudělal. Vedle mne seděl vězeň, který si všiml mojí starosti. „Pokud mu chceš nějak pomoci, tak to ani nezkoušej.“ pronesl tiše, aniž by se na mne podíval. „Ale on tu za chvíli zkolabuje, nevypadá vůbec dobře, někdo by si toho měl všimnout !!“ odvětil jsem také potichu. „Je to obyčejný absťák, tohle je prostě jen „fetka“. Na tyhle tady serou.“ vysvětlil mi a podíval se mi krátce do očí. „Aha, já jsem debil...no, s tímto nemám moc zkušenosti. Nepoznám to..asi. Ale nestane se mu něco nebo co já vím??“ nedalo mi to. „ Ne, nic se mu nestane a nelituj ho, kurva!!“ pronesl ostře a hleděl do země. Podíval jsem se na něj, ale stále hleděl nepřítomně na podlahu. Rozhodl jsem se to dále nekomentovat. Rozhlédl jsem se pořádně konečně kolem a zjistil jsem, že tam sedí dost mladých lidí a já tam byl nejspíše nejstarší. Je zvláštní, že dost lidí má představu, že kriminálník má své činy vepsány do tváře a že se to dá poznat. Vždy jsem věděl, že to tak není a tady se mi to potvrdilo. Některé mladé tváře by spíše hovořily o pravém opaku. Je spousta věcí, za které se člověk může dostat do vězení a rozhodně není možné poznat kdo a za co ve vězení je. Slyšel jsem, že není vhodné se na to ptát a že pokud dotyčný chce, tak vám to časem řekne sám. Proto jsem se tedy neptal. Všiml jsem si, že sedíme v nezvykle zamřížovaném prostoru, mříže vlastně byly naprosto všude kudy jsme se pohybovali, taky různé detekční brány.
Netrvalo dlouho a byl jsem vyzván, abych vstoupil do ordinace. Vstoupil jsem a první, co mi padlo do oka, bylo nezamřížované okno a za ním ulice a lidé – lidé pohybující se volně, svoboda. Byl jsem ve vězení jeden den a tento výhled mi přesto připadal strašně vzdálený a neskutečný – jako nějaký surrealistický obraz. Fascinovalo mne to, čas jakoby se zastavil.
„ Pane Schweser, posaďte se.“ probudil mne hlas zdravotní sestry. Ordinace se nijak nelišila od běžných ordinací. Dokonce ten hlas zněl mile. Podíval jsem se na sestru a kývl. „ Změříme vám tlak a uděláme další běžná vyšetření. Bude to chvilička. Taky nám zodpovíte pár otázek ohledně vašeho zdravotního stavu.“
„ Dobře, jasně.“ odpověděl jsem automaticky. Sestra mi nasadila vše potřebné na změření tlaku, napumpovala balonek a já cítil sevření obepínajícího rukávu na paži, které vzápětí začalo povolovat. „ Máte vysoký tlak, pane Schweser. Nejspíše to bude stresem, to je v tuto chvíli normální a je to tak u většiny nováčků. Mělo by se to zklidnit během několika dnů. Pokud by jste měl pocit, že to nepolevuje, bylo by dobré, aby jste to hlásil a nepodceňoval to.“ informovala mne starostlivě sestra. „ Obvykle piji hodně kávy, ale tady jsem ještě žádnou neměl. Přesto to do budoucna omezím, pokud se vůbec ke kávě dostanu.“ slíbil jsem s vědomím, že to nejspíše nedodržím.
„ To by bylo dobře.“ reagovala sestra. Pak mne sestra zvážila, změřila a položila pár obvyklých otázek. Nakonec mi dala do rukou nádobku – šampusku, abych ji zanechal trochu své moči. A to byl problém, močit se mi nechtělo a ze zkušenosti vím, že se prostě horko těžko donutím. Přesto jsem tedy zašel na záchod a tam jsem se ze všech svých sil snažil dodat žádanou tekutinu. Napínal jsem břišní svaly, zkoušel různé fígle se studenou vodou, ale bohužel nic. Po pár minutách jsem to vzdal a s rezignovanou tváří jsem se vrátil do ordinace. „ Prostě to nejde, já to takhle na povel nezvládnu. Je mi líto.“ informoval jsem sestru.
„ Z té moči potřebujeme detekovat přítomnost nebo nepřítomnost drog, pane Schweser, takže ji nutně potřebujeme.“ zamrazilo mne, protože jsem si vzpomněl na svého posledního jointa v předvečer nástupu.
„ Aha, ehm…. A nestačilo by, kdybych vám to řekl rovnou??“ „ A co nám chcete sdělit rovnou?“ padla udivená otázka. „ Předevčírem večer, před poslední nocí ve vlastní posteli, jsem si dal s přítelkyní jointa, takže předpokládám, že to tam najdete – to THC nebo jak se to jmenuje.“ doznával jsem se kajícně, jako bych měl za sebou lajnu koksu.
„ To je milé, že nás upozorňujete, ale stejně to potřebujeme mít ověřené testem!“ trvala na svém sestra a ani jí to nepřekvapilo. „ Hm, tak to tedy nevím, jak vám v tuto chvíli pomůžu.“ „ Vezměte si nádobku do čekárny a kdyby se vám chtělo, tak zaklepejte. Stejně tam ještě nějaký čas strávíte než vyřídíme zbytek lidí.“ poradila mi sestra. „ Jo, to zní rozumně, dobrá.“ Vrátil jsem se do čekárny a nesedl jsem si, ale začal jsem se procházet. Místnost byla nezvykle malá, ale nějak to šlo. Napínal jsem znovu své břišní svaly a snažil se vytvořit jakýsi podtlak v močovém měchýři. Po pár minutách mé úpěnlivé snahy to najednou a nečekaně přišlo. Cítil jsem ale také, že by ta potřeba mohla zase zmizet. Co teď? Rozhodl jsem se nádobu naplnit tam, kde jsem zrovna stál a to neodkladně. Začal jsem plnit šampusku otočený ke zdi. Tlak byl tak překvapivý, že jsem cítil oprávněnou obavu, že určitě „přeliji“. Parádní situace. Hladina mojí urinální tekutiny se
začala nebezpečně blížit okraji nádoby. Aktivoval jsem pro změnu ze všech sil svou biologickou brzdu. Už to vypadalo, že si pochčiju ruce, ale nakonec to dopadlo dobře. Byl jsem hrdý, kolik jsem toho ve svém věku načůral. Otočil jsem se k obecenstvu a hrdě pochodoval ke dveřím ordinace. Čekal jsem uznalé výrazy tváří, ale nic. Jo, jo mládež …. neví nic o ztrátě tlaku věkem, pomyslel jsem si. Zaklepal jsem. Ani to netrvalo dlouho a sestra otevřela. „ Tak tady to máte.“ tvářil jsem se hrdě a nejspíše jsem očekával ocenění. „ Aha...a co já s tím v tuhle chvíli?“ načepýřila se sestra. „ Je to skoro plné.“ poznamenávám s hrdostí alfa samce.
„ To oceňuji, ale jak mám vědět, že to je skutečně vaše, když vás tu je deset??!!“ to mne poněkud rozhodilo a současně urazilo. Horečně jsem začal přemýšlet, aby můj produkt a snaha s tím spojená nepřišla nazmar, vědom si toho, že v tuto chvíli už skutečně nic jiného nevyprodukuji. „ Bude tam jistojistě THC.“ poznamenal jsem vítězně. Sestra byla zaskočená mým argumentem a hleděla na mne s jedním velkým otazníkem. „ No, pokud tam bude THC, tak koho jiného by to bylo?! Asi bych spíše vyvíjel snahu mít moč čistou, pokud bych chtěl podvádět, ne ?!“ vytasil jsem se s trumfem. „ To dává smysl pane Schweser, nechám si vaší moč jako poslední, zatím si sedněte.“ zahlédl jsem náznak úsměvu. Vyhrál jsem a sestra navíc prokázala smysl pro humor. THC se nakonec skutečně potvrdilo a můj vzorek byl tedy uznán. Bohužel to také znamenalo, že jsem do své karty odsouzeného dostal značku „T“ a to by mělo znamenat, že jsem „Toxikoman“. Jestli závislý, nezávislý, lehký nebo těžký, to už se tam neuvádí. Mohl jsem sice protestovat, ale byl by to marný boj, i když to bylo postavené na hlavu. Vrátili jsme se na celu a ten den ještě proběhlo focení, ale to byla čistá rutina. Cela mi připadala ještě špinavější než předchozí den.

Otrokovickou rockovou kapelu GAIA řídí už téměř třicet let kytarista Vladan Vavruša, který je také hlavním autorem a textařem. Potvrdil to i aktuálním albem Druhá múza, ale nebyl problém s ním udělat i následující rozhovor.

Je to už pár měsíců, co vyšlo album Druhá múza skupiny Gaia. Jaké jsou ohlasy příznivců, případně recenze?
Ohlasy na CD Druhá múza máme prostě parádní. Líbí se žánrová pestrost, poetika textů i vydařený zvuk ze studia BiteHazard. Recenze vyzněly také příznivě, ale nejvíc mě vždycky potěší příznivé hodnocení při setkání s některým z našich fanoušků, to konkrétní setkání udělá největší radost.

Jsi hlavním autorem, ale docela nedávno se objevila nová zpěvačka, která i textuje a navíc je taková multifunkční…
Bára je skvělá posila do naší kapely, nejen že adoptovala většinu písní předchozího leadera, ale přispívá do nových písní svými hudebními i textovými nápady. Navíc výborně fotí a umí to i s grafikou, takže úroveň prezentace kapely šla výrazně nahoru.

Co má znamenat onen název alba – Druhá múza? Co je tím myšleno? Má to spojitost s Bárou, která po čase vystřídala dřívějšího zpěváka, čímž se hodně změnilo? Je to velké nóvum?
Má to spojitost se vším, proto jsme ten název vybrali z mnoha názvů, které nás napadly. Je to jednak o změně na pozici leadera, je to i o žánrové pestrosti písniček na CD a také o závanu nové energie, kterou jsme při nahrávání alba cítili, a která se tam, doufám, i přenesla.

To je vlastně první žena ve vaší kapele… Jak jste se sehráli?  
Toto není úplně přesná informace. Je to první žena na pozici zpěvačky, předtím jsme už měli v kapele klávesačku, vokalistku, ale tyto spolupráce trvaly jen krátce. Bára od začátku do kolektivu výborně zapadla jak pěvecky, tak i lidsky. Navíc se zatím stále pěvecky zlepšuje. Jsme její první kapelou, předtím zpívala jen příležitostně a chodila na pop zpěv do zlínské hudební školy Yamaha. Ovšem zpívání s živou rockovou kapelou je podstatně jiná disciplína a zdá se, že jí to velmi sedlo a baví ji to.

Co ohlasy z loňských koncertů na jaře a v létě, kdy se hrálo? Kde všude jste vystupovali?
Koncerty jsme loni stihli jen tři, první byl zajímavý, tím kde se odehrával. Bylo to v Otrokovicích na přístavišti a my jako kapela jsme hráli na střeše lodi Morava, takže se to s náma poněkud pohupovalo. Naštěstí počasí vyšlo parádně a celá akce byla úžasná a moc jsme si ji užili.

Druhý koncert byl na naší „základně“, což je restaurace Dolly, tady je vždycky výborná atmosféra s lidmi, co nás dobře znají.  Posledním a zároveň vrcholným vystoupením byl koncert v Zelenáčově šopě ve Zlíně společně s kapelou Kochta band. Tady byla neuvěřitelně pozitivní atmosféra a návštěva na maximu, takže se nám tady hrálo skvěle. Navíc jsme z tohoto koncertu pořídili kompletní videozáznam, který máme na svém YouTube kanálu gaiaotrokovice.

Jak písničky z alba propagujete, když se koncerty zatím nekonají?
Propagace alba je nyní možná jen přes média anebo přes sociální sítě. Jsme hodně aktivní na našem FCB profilu - https://www.facebook.com/gaiaotrokovice , nedávno jsme k němu přidali i fanouškovskou skupinu a dále máme Youtube kanál, kde jsme jako GAIA Otrokovice. Skoro ke všem písním z alba máme jednoduché klipy, lyric klip pro Stíny a Na vlnách, sranda klip  - Rychlík ze zkušebny, photo klipy pro LeukoCity a Jsem a pro písničku Tak skoč máme kombinaci hraného a lyric klipu. Nedávno jsme udělali fanouškovskou anketu o naši nejpopulárnější píseň, vyšla z toho písnička LeukoCity a na ni bychom nyní chtěli připravit opravdu profesionální videoklip. Je to ale teprve na začátku. Posledním online počinem jsou naše nové www stránky na adrese www.gaiaotrokovice.webnode.cz , které jsou takovým rozcestníkem ke všem našim aktivitám.

Jak dlouho kapela GAIA vlastně funguje a co má všecko za sebou? Jaké byly vaše začátky a jaký je rozdíl mezi minulou a současnou tvorbou?
Gaia se datuje od roku 1992 a za sebou toho má hodně. V podstatě její kořeny vznikly už v kapele Hermes o možná 4 - 5 let dříve, kde se poprvé potkalo zdravé jádro – kromě mě ještě basový kytarista Milan Koplík a bubeník a zpěvák Libor Školný. Tento projekt přerušila tehdy ještě dvouletá vojenská služba a po návratu už na troskách Hermesu povstala nová GAIA.  Přidal se zpěvák Drahomír Kvasnička, který s námi zůstal až do konce roku 2019. Ten byl za nějaký čas nahrazený Bárou Havelkovou a ke kapele se přidal kytarista Pavel Martinka. Posledním členem kapely je klávesák Filip Doležal, který je v kapele asi pět let. Od začátku jsme se orientovali na autorskou tvorbu, nejdřív v ní byly cítit vlivy art-rocku, komplikovanější kompozice pak byly postupně nahrazovány skladbami s kratší stopáží a už více připomínaly klasické písně. Do dneška je ale jednou z hlavních devíz kapely snaha udržet si harmonickou a aranžérskou originalitu a širokou žánrovou pestrost. První CD vydala kapela v roce 1994 a jmenovalo se Zbylo jen málo, následovalo Ohlédnutí a poslední CD má název Druhá múza. Vyšlo na konci roku 2021 a je dostupné taky na Spotify a jiných streamovacích platformách.

Pokud budou letos koncerty, tak co chcete „live“ publiku představit? Pokud vím, tak zkoušíte a chystáte určitě i nové písničky…
My opravdu teď máme co publiku v live podobě nabídnout, protože tři písně z našeho CD vlastně ještě na koncertech nikdy live nezazněly. Byly složeny a nahrány v druhé polovině minulého roku, když už se vystupovat naživo nedalo. Kromě těchto již nahraných písniček, máme nyní několik skladeb rozpracovaných a také jsme oprášili, přearanžovali a částečně i přetextovali dvě písně z nedávné minulosti. Rozhodně je se na co těšit.

Máte v plánu i další album?
Určitě je další album v plánu, netroufnu si ale predikovat, v jakém horizontu se bude realizovat.  Každá nová písnička by měla být nějakou dobu hrána, aby se z ní vytěžilo maximum jak aranžérsky, tak i pěvecky, a to se skutečně nedá uspěchat.  V bližším horizontu ale hodláme vydat anglickou verzi současného CD, některé texty máme už hotové, na dalších se pracuje a zní to velmi zajímavě.  Jakmile bude toto dokončeno, začneme se vážně zabývat materiálem na nové CD.  Do toho ještě natáčení klipu, takže je zcela jisté, že se v nejbližší době nudit nebudeme.

Do jakého věkového spektra bys zařadil vaše publikum, anebo jak to vnímáš ty z těch posledních loňských koncertů? Jsou to třeba lidé od 30 do 50 let?
Odhadl jsi to docela přesně, skutečně tu nejsilnější posluchačskou skupinu máme v rozmezí 35 - 50 let, i když nás samozřejmě poslouchají i lidé mladší a úplně mladí. Dnes se dají kvalitní statistiky získat z on-line platforem jako je Spotify nebo YouTube a z toho třeba vím, že máme příznivce na Novém Zélandu, v USA, nebo ve Velké Británii.  Tu nejsilnější věkovou skupinu si vysvětluji tak, že to jsou lidé, kteří ještě muziku skutečně poslouchají, zajímá je i text a nálada písničky. Bohužel mladší generace muziku většinou bere jen jako podkres, jako takové spotřební zboží. Naštěstí se ale najdou i výjimky a není jich úplně málo, takže bych nechtěl, aby to do budoucna vyznělo vyloženě pesimisticky. Stále vznikají nové kapely, takže kolotoč muziky se určitě nezastaví.

Jakou muziku posloucháš ty sám? Zajímají mě jména a styl. Co jsi poslouchal, když ti bylo 20 a jak je to velký rozdíl od toho, co posloucháš teď?
Já mám už od mládí široký hudební záběr napříč mnoha žánry. Moje první kroky s kytarou byly svázány s folkovou muzikou a písničkami Nohavici, Plíhala, Nerezu a současně jsem poslouchal art-rock jako byly kapely Progres2, Synkopy nebo zahraniční Maryllion, Rush, Yes apod. Měl jsem ale velmi rád i tvrdší metalovou scénu, kde mi učarovaly kytarové party Iron Maiden, Metallicy nebo třeba Scorpions. Souběžně jsem ale chodil do knihovny do hudebního oddělení poslouchat hudbu klasickou a myslím si, že to všechno se teď prolíná v pestrosti muziky, jakou v kapele hrajeme. Aktuálně se můj hudební vkus až tak moc neposunul, stále si rád poslechnu muziku, kterou jsem poslouchal v mládí, ale snažím se najít i nové kapely, které by mě bavily. Tady cítím, že už dávám přednost jednodušším písničkovým formám před složitými kompozicemi. Ze současnosti bych uvedl třeba kapelu Jananas, Ivu Marešovou nebo třeba Tata Boys. Je toho samozřejmě ale mnohem víc a v tomto směru jsem rád za on-line svět, kdy si ráno můžeš vzpomenout prakticky na jakoukoliv muziku a díky streamovacím službám si ji můžeš okamžitě pustit. Vždycky jsem měl binec v LP deskách a CD, takže bylo obtížné najít, co jsem právě chtěl poslouchat a teď je ten přístup k hudbě krásně jednoduchý. Ale pravda je, že pustit si klasickou LP desku, to byl takový obřad. Takže je docela možné, že si ještě nadělím nový gramofon a vrátím se na začátek.

Pro Rockpalace – Robert Rohál
Foto archiv GAIA

KLUBOOFKA Vám přináší další koncert rockových kapel, který se uskuteční ve facebookové skupině KLUBOOFKA FAMILY. Skupina je vytvořena pro fanoušky a kapely, kterým není jedno, jaká je dnes situace a podporují hudební klub NÁROĎÁK JAROMĚŘ. Pro tyto fanoušky, kteří mají rockovou muziku opravdu v srdci, zveřejňujeme námi vytvořený materiál v předstihu a navíc si mohou každý měsíc zasoutěžit o hodnotné ceny od našich partnerů.

Startujeme v sobotu 8.5.2021 v 19:00 hodin!!!

LINE UP:

19:30 ENDEE ZDE
20:30 WHATROCK ZDE
21:30 VANAHEIM ZDE
22:30 METALCRAFT ZDE

Jednoduchá cesta do facebookové skupiny KLUBOOFKA FAMILY: ZDE

Informace o soutěžích najdete: ZDE

Další pořady najdete na webových stránkách:
kluboofkatv.cz
FB událost: ZDE
Kontaktní mail pro kapely: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pokud mluvíme v souvislostech o Chomutovu a rodině netopýrů, necitujeme zprávy vyhlášeného zooparku, nýbrž poukazujeme na výkladní skříň místní rockové scény. Pozvání k rozhovoru přijal Pavel Réz, doslova velký sympaťák a kytarista Fat Bat.

Pavle představ nám na úvod své spoluhráče a troufnu si říct i kamarády, protože z vás ta pohoda a přátelství stříká jako vřídlo Gagarin v nedalekých Karlových Varech.
Tak to jsi napsal krásně, Tome, moc děkuji. Předně zdravím příznivce Rockpalace a co se naší bandy týká, tak za bicími sedí Pepa Šlehofer, basou tvrdí muziku Josef Ložan, rytmickou kytaru mám na starosti já, sólovou pak Zbyšek Krotký a naším křiklounem je Matěj Matěcha.

Nemohu se nezeptat s odkazem na Ozzyho. Jaký máte vztah k netopýrům? (smích)
No žádného jsme zatím neochutnali, ale máme je rádi. Vloni nás svou popularitou trochu předběhli, ale makáme na tom, abychom se zviditelnili trochu víc, než ty létající potvůrky!

Musím uznat, že jste na mě zapůsobili nebývale silnou aktivitou v době koncertního půstu. Videoklipy, živáky ze zkušebny, rozhovory, nový merch, to vše se valí na vaše fanoušky v době, kdy spousta kapel prochází hibernační fází. Kdo za tím stojí?
Tak nějak všichni, ale ona je za tím trochu i souhra náhod. My jsme natočili CD v době, kdy se začínalo vše pomalu uzavírat. No a když se přestalo hrát, tak co jsme měli dělat, že? Požádali jsme o spolupráci našeho dvorního fotografa Marka Gaiera s tím, jestli by nám nechtěl natočit klip, když už je zvyklý dívat se na svět přes hledáček aparátu. Marek souhlasil a to bylo dobře. Rozjela se spolupráce, za kterou už je několik videoklipů, jejichž kvalita je potvrzena dvojnásobným vítězstvím a jedním druhým místem v celorepublikové soutěži Kluboofka a také prvním místem v přehlídce MAK TV. Prostě se nám společně podařilo udělat na dobrou muziku hezké pohyblivé obrázky. Už jsem se zmínil, že jsme dost skromní? Základ je ale ten, že milujeme naše fanoušky a když se nehraje, snažíme se jim to vynahradit jinak. No a oni nám pak svou energii vrací a to máme rádi. Už se na ně moc těšíme živě.

V roce 2020 jste vydali úspěšné album Pozvedněte prapory (recenze na Rockpalace). Plánujete další plnohodnotné CD, nebo jedete na vlně videoklipů, které natočené třeba jen k singlu, mají možná větší účinek směrem k fanouškům?
To je věc, o které v poslední době společně diskutujeme. Materiálu na CD máme sice dost, ale chceme se trochu více soustředit na zvuk a detaily. I když jsme mluvili o novém CD, které by vyšlo ještě letos, je pravděpodobné, že půjdeme spíš cestou několika singlů, které budou podpořeny klipem.

Když jsme nakousli vaší "filmovou" tvorbu. Údajně máte na svědomí Velkou a horkou novinku, kterou exkluzivně pro Rockpalace odhalíš?
To je pravda, pokusím se. Pracujeme na novém videoklipu. Ale rozhodli jsme se ho pojmout trochu jinak. Navázali jsme spolupráci s K-centrem a byli jsme až dojati s jakým nadšením do toho s námi šli. Chceme totiž, aby nešlo o „normální“ klip. Máme v úmyslu ho pojmout tak, aby ten, kdo ho uvidí, byl zasažen nejen hudbou, ale hlavně obsahem klipu. A aby se pak ptal a chtěl vědět o tématu více informací. Pak bude mít naše tvorba i jakýsi „přesah“ a to je to, o co nám jde. Pro někoho možná bude trochu kontroverzní. Myslím, že ten, kdo klip uvidí, si ho bude pamatovat. Premiéra bude v květnu.

Loni se vám povedl husarský kousek s S.D.I. Jaký je to zážitek, když s vámi koncertují a křtí CD legendy, které jsme snad všichni nosili na džískách?
No prostě mazec !!! Extáze !!! Ještě když jsme stavěli aparát jsme si říkali: „Fakt dnes hrajeme s S.D.I.?!!! Oni jsou to hrozní borci a profíci, klobouk dolů. Když pak Reinhard při křtu označil naší bandu za „awesome“ a polil nám CD, tak se nám splnil sen. Dokonce před pár dny S.D.I. na svém profilu zveřejnili i náš klip k songu Terminátor, vole! a vyslovili přání si s námi zase zahrát! Co chtít víc?

Můžeš pojmenovat jeden zásadní koncert Fat Bat?
Nemůžu! My máme rádi všechny koncerty, protože si ceníme podpory našich fans a užíváme si s nimi tu atmosféru. Pro nás je asi každý koncert zásadní. Ale když o tom popřemýšlím, tak opravdu výjimečný byl přece jen křest s S.D.I. Jednak proto, že to byl křest debutového CD, navíc zahraniční legendou. Druhým křtitelem byl pak náš velký kamarád Radek Kalinič, který celou akci dal dohromady a pak to bylo první vystoupení basáka Pepína Ložana po nástupu do kapely. Rád bych ale dodal, že jsme měli křty dva. Ten první byl český a druhý mezinárodní s S.D.I.. Těmi, kdo nám křtil CD na "českém křtu" (proběhl na festivalu Pecká Motopecka) byl Ondra Marek z Roxoru a Tomáš Řeřucha z Y.B.C.A. Křtít měl i Big Boss, ale bohužel mu zdraví nedovolilo, aby dorazil.

Možná vaším koncertním vrcholem měl být zrušený festival Masters Of Rock 2020. Jednáte nějak s pořadateli o náhradě, když teď už je jasné, že ani ročník 2021 se konat nebude?
V současné době nejednáme. Přeci jen nejsme velká kapela a pořadatel má teď asi plnou hlavu jiných starostí. Jsme ale v kontaktu a až přijde čas, budeme připraveni.

Pokud právě čte rozhovor pořadatel, který se rozhlíží po rockové scéně a prapor Fat Bat ještě nezahlédl. Proč by jste právě vy neměli chybět na jeho programu?
Sebechvála smrdí, ale … protože máme ty nejlepší fanoušky, kteří mají nejlepší vkus a určitě dorazí na tu nejlepší muziku! No kdo by si taky nechal ujít bandu krásných, již delší dobu mladých, talentovaných a sympatických netopýrů!

Pavle díky za rozhovor a máš nějaký povzbudivý vzkaz kolegům muzikantům, technikům, pořadatelům a fanouškům?
Tome, já děkuji Tobě a Rockpalace! A všem, které jsi zmínil, bych popřál co nejbližší možnost živého hraní. I my se nemůžeme dočkat až Pozvedneme prapory! Ave Metal !

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc