Dnes je to přesně týden od začátku předobjednávek nového CD Argema "Andělé"

Nikdo z nás nečekal ani v tom nejdivočejším snu, že po týdnu bude prodáno 1877 ks CD a stále i dnes chodí nové a nové objednávky. Chceme vám moc poděkovat! Píšete nám ohledně podpis karet, kde na druhé straně je kalendář na rok 2021. Tak můžeme vám potvrdit, že ji dostane úplně každý, co objedná CD a uhradí nejpozději do příštího pondělí 30.11. Předobjednávky na CD Andělé ZDE

Máme také radost, že plánujete naše CD "Andělé" dát jako dárek na Vánoce.

Děkujeme vám za obrovskou podporu.

Těšíme se, až vám tu naší radost budeme vracet, snad už brzy na našich koncertech.

Vaše ARGEMA - Pepa, Jarda, Kamil a Ivoš

Pro dnešní duel jsem si vybral tyto dvě skupiny, na jejichž dvojkoncertě jsem byl někdy začátkem roku 1970 v Plzni, v kulturním domě Peklo.

George&Beatovens:

Tahle kapela, dále jen G+B, vznikla v roce 1963, kde na kytaru hrál pozdější sólový zpěvák Petr Novák, Michal Burian: kytara, Karel Sluka: baskytara a Jiří Jirásek, pod názvem Beatles. Tento název byl pro budoucí vystupování nepoužitelný a tak se přejmenovali dle přezdívky bubeníka Jiřího Jiráska na zmínění G+B. Petr Novák s Ivem Plickou napsali píseň „Já budu chodit po špičkách“ kterou amatérsky nahráli na magnetofonový pásek a předali Jiřímu Černému, pro jeho pořad „Dvanáct na houpačce“. Píseň zaznamenala obrovský úspěch, ale Buriana se Slukou čekala vojenská služba, Jirásek odešel ke skupině Donald, Petr Novák do Flamenga a skupina G+B se tím pádem rozpadla. To se psal rok 1965 a za dva roky, v roce 1967 se dává Petr Novák dohromady s Jiřím Jiráskem, přibírají na kytaru Jaroslava Bednáře, kterého v roce 1968 nahrazuje Zdeněk Juračka, na varhany hraje Miroslav Hecl a na baskytaru Jiří Čížek. Přidává se i Vladimír Mišík, ale jen pro turné po Finsku a po návratu odchází varhaník Hecl, kterého nahrazuje Jan Obermayer. Poté místo Mišíka a Juračky na chvilku přichází Luboš Andršt, kterého ale vystřídal Miroslav Dudáček. V roce 1970 ještě přichází saxofonista a flétnista Petr Bezpalec. A to je doba, ze které je můj duel mezi G+B a Olympicem. V letech 1968 – 1970 vydávají na singlech skvělé písně, jako třeba: Pokoj č. 26, Toreador se nesmí bát, Dívky z perel, Dětský oči, Esther, Klaunova zpověď a v roce 1970 svoje první LP Kolotoč svět, ve složení Petr Novák, Jiří čížek, Miroslav Dudáček, Jan Obermayer a Jiří Jirásek. A v této sestavě přijeli do plzeňského kulturního domu Peklo, společně s Olympicem.

Olympic:

Skupina Olympic také vznikla v roce 1963 pod původním názvem Karkulka. V těch letech tam hrávali:Petr Janda: kytara a zpěv, Petr Kaplan: kytara a zpěv, Jiří Laurent: kytara a zpěv, František Ringo Čech: bicí a zpěv, Miroslav Berka: klávesy a zpěv, Pavel Bobek: zpěv, Miki Volek: zpěv, Pavel Sedláček: zpěv, Yvone Přenosilová: zpěv, Miloslav Růžek: zpěv, Jaromír Klempíř: jonika, Josef Smeták: kontrabas, a Josef Laufer: zpěv. Lidí jak u „Alexandrovců“ a proto asi jméno Karkula – Karlínský Kulturní Kabaret. V letech 1966 hraje skupina ve složení: Petr Janda: kytara a zpěv, Jan Antonín Pacák: bicí a zpěv, Miroslav Berka: Klávesy, Miki Volek: zpěv, Ladislav Klein: kytara a zpěv, Pavel Chrastina: baskytara a zpěv. V roce 1968 Olympic vydává své první album Želva, které vyšlo v mono i stereo verzi a stereo verze je dnes považována za velmi raritní.

Další rok vydává druhé řadové album „Pták Rosomák“ na kterém již hraje sestava Petr Janda, Pavel Chrastina Miroslav Berka a Jan Antonín Pacák a v této sestavě koncertovali v Plzni, společně s G+B a byl to můj úplně první živý koncert kterého jsem se zúčastnil.

Duel tak v zásadě není mezi celou kariérou obou skupin, to by byl jasný vítěz, neboť Olympic tu rockovou káru přeci jenom táhne podstatně déle, ale bude to o vzpomínce, na ten můj první koncert, někdy začátkem roku 1970. Jako píseň od G+B mě tenkrát upoutal hlavně „Pokoj č. 26“, kdy kytarista Miroslav Dudáček na zemi na něco šlápnul a zvuk jeho kytary se změnil pro mne do tenkrát nevídaných rozměrů ze stratosféry. Až později, to už jsem měl taky elektrickou kytaru, jsem se dozvěděl, že ta krabička na zemi, kterou si Dudáček odnesl při pauze preventivně do zákulisí, byl booster, díky kterému kytara dostala ten dlouhý a bzučivý tón. A když Petr Novák, při Klaunově zpovědi, na konci písně poklekl a ke konci i zalehnul na pódiu, byl jsem polapen. Celkově, hlavně pěvecké provedení skupiny G+B bylo díky Petrovi Novákovi velmi nadčasové a jeho vizáž a to nemluvím o vlasech kytaristy, který je měl téměř do pasu, překonalo moje očekávání, neboť jsem od nich znal snad jen Klaunovu zpověď, Pokoj č. 26 a Toreadora. To od Olympicu, který začal hrát druhý, jsem znal a i pokoušel se zahrát takové fláky jako třeba Želva, Pták rosomák, Snad jsem to zavinil já, Krásná neznámá, Kamenožrout zelený a další hity. Olympic, hrál jistě velmi dobře, ale Petr Janda na nic na pódiu nešlapal, ani nezaklekl a o vlasech se raději nezmiňuji. V té době, to u mne zvítězila kapela G+B. Později jsem ještě několikrát měl možnost vidět a slyšet obě skupiny, hlavně v době kdy s Petrem Novákem hrávali moji přátelé Berta Taubr a Standa Staněk, zvučil je „Bedřich“ Kotaska a tak trochu jsem znal i Andyho Seidla a jejich vystoupení bylo vždy pohlazením po duši. Olympic jsem slyšel jednou živě na Ex Plzeň, a když zahráli píseň „Maraton“, myslel jsem, že jsem na „Párplech“. Později jsem je slyšel ještě „živě“ z playbacku na nějakém tom plese v Praze, kde dost přítomných pokřikovalo „pane Janda, kdy začnete hrát“. Asi bych dnešní duel ukončil tím, že v roce 1970 jsem byl přesvědčen, že již nic lepšího nikdy neuvidím a neuslyším, netuše, že mě kamarád ještě týž rok pustí In Rock. Tak že resumé: v roce 1970, jasně lepší G+B, později nerozhodně a nyní se samozřejmě Olympic dostává na pomyslnou příčku mého duelu, hlavně díky výdrži.

Pro Rockpalace.cz  Milan Kolečko

Jednoho atypicky horkého letního odpoledne jsem se vydal na návštěvu do nového studia k producentům Andy Wrightovi a Gavinovi Goldbergovi (Simple Minds, Jeff Beck, Massive Attack a další). Nedávno se totiž přesunuli do lokace Qube, takové tvůrčí osy dění v západním Londýně. Chtěl jsem se podívat na nové prostory a zároveň s nimi probrat naší více než roční spolupráci na eponymním albu projektu Punt Guns, kde kromě hraní na basu, také poprvé v životě zpívám a píšu texty. Jako frontman kapely vystupuji pod pseudonymem Karisma a můj parťák, kytarista a spoluzakladatel projektu si říká Samura1.

Projekt jsme založili před třemi lety, kdy jsme jenom tak jamovali, hledali a zkoušeli různé členy kapely, abychom nakonec skončili jako duo a já jako nedobrovolný zpěvák a frontman. Nic se nedalo dělat, bylo potřeba dokončit album s osmi natočenými skladbami. Náš producent Andy Wright to nevzdal a strávil se mnou mnoho času prací na nově nalezeném vokálním projevu. Měli jsme za sebou podivuhodnou kreativní cestu, na které jsme potkali top profesionály hudebního průmyslu a producentské legendy, které tvořili s Jeffem Beckem, Simple Minds nebo třeba Nine Inch Nails, Arcade Fire či SOAD. Desku jsme nahrávali ve třech studiích - bicí, basu a kytary v Assault & Battery a Dean Street Studios, vokály a postprodukci jsme poté dokončili Plato Studios. Vše v různých částech Londýna.

Naše konverzace onoho tropického odpoledne začala v lehkém duchu. Probírali jsme hloupé nehody televizních celebrit a klepy z našeho malého hudebního světa, abychom plynule přešli k nahrávací session v Dean Street Studios, místa, kde tvořili David Bowie nebo Freddie Mercury a které se nachází ve čtvrti Soho, uměleckého srdce Londýna. Na bubny jsme měli k dispozici Geoffa Holroyde (Feeder). Cílem bylo natočit základy pro poslední dvě skladby desky - Cyber Dreams a Hardest Pill to Swallow. Obě písničky sdílejí poměrně komplexní rytmickou strukturu s přechody mezi 7/4, 6/8 a 4/4 takty. Pro bubeníka docela výzva…a zde začíná náš rozhovor s Andy Wrightem, Gavinem Goldbergem a mnou, v charakteru Karisma.

Divné rytmy 

Gavin: Tohle se vždy stane na konci nahrávání. Co to bylo za skladbu, kterou jsme nahrávali?

Karisma: Hardest Pill to Swallow. Geoff, náš bubeník pro session, byl už na pokraji sil po celodenním natáčení 7/4 rytmů a pak udělal na konci skladby tu šílenost s malým a velkým bubnem, kdy jsme společně s basou zaimprovizovali přesně dvacet jedna unisono úderů a jako zázrakem nahráli epický konec písničky. 

Andy: A pak tam byl ten trpasličí song...tatata tatata. 

Gavin: Upřímně, to byla pěkná kravina. 

Mise s hledáním producenta 

Andy: Pojďme ten rozhovor otočit a probrat tvoje zážitky, Karisma. Když jsme se potkali přes společné známé, tak jsi docela cestoval. 

Karisma: Ano, vlastně jsme společně se Samura1 byly v Kanadě a České Republice, kde jsme se setkali s producenty pro naše připravované album.

Gavin: To jsou mi ale novinky. 

Karisma: Andy byl jeden z adeptů na producenta, se kterými jsme se setkali v té době. V Praze jsme si udělali rychlý výlet za Sylvií Massi (producentka Tool, SOAD, RHCP). Zastihli jsme ji uprostřed práce ve studiu Faust, kde se znám s majitelem, Richardem Faustem, který mi o ní řekl a domluvil nám setkání. Skvělý člověk. Byl to opravdu fofr, otočka na jednu noc, kdy jsem ještě stihl ukázat Samura1 dokonalost oroseného, správně vychlazeného plzeňského půllitru, haha. Scéna trochu jako v Adéla ještě nevečeřela...Krátce poté jsme se setkali s tebou, Andy. 

Gavin: Haha, nedokážu si představit Samura1 jak do sebe láme jednu Plzeň za druhou...

Andy: Jo, dost divoká představa.

Karisma: Znáte Victora Wootena? Slavného basového virtuóza?

Gavin: Jasně.

Andy: Určitě.

Karisma: Máte něco společného, Andy. Způsob jakým mluvíte, podobnou energii a přístup k věcem. Máte stejný groove. Takže mě to okamžitě na tobě upoutalo.

Gavin: Ještě, že jsi po něm nechtěl, aby ti zahrál na basu. (smích)

Andy: S tím bych asi zápasil…co se dělo pak?

Karisma: Pak jsme se sešli ještě s pár dalšími producenty, ale já už věděl, že my dva jsme si sedli.

Andy: Takže naše první setkání proběhlo ve čtyřech?

Karisma: Gavin s námi nebyl.

Gavin: To je dobře, protože bych to pravděpodobně p….l. Určitě by ses divil, co je to za týpka vedle Victora. (smích)

Karisma: Jasná věc, určitě bych si řekl, hele, tady je tenhle groover, ale co je to za divnýho nerda vedle něj. (smích)

Geoff Holroyde (Feeder) během natáčení v Dean Street Studios.

Správná míra intenzity

Andy: Hudební produkce má mnoho různých aspektů, zejména v dnešní době. Když jsem začínal, tak jsem si postupem času uvědomil, že musím ´nosit všechny klobouky´ a poskytnout kompletní servis, jako supermarket, pod jednou střechou. Vlastně, po mnohaletých zkušenostech a intenzívní práci, jsem zjistil, že jsou zde dvě zásadní věci, na kterých záleží. Za prvé, jak moc jste v souladu s umělcem a jak moc mu můžete pomoci uskutečnit jeho vizi. A za druhé, nahrávka musí znít zatraceně dobře na konci procesu (f...g good). Všechno ostatní kolem je práce s lidmi, produkčním týmem a obstarávání dalších nezbytných povinností.

Gavin: A pokud se povede mít úspěch, je to taky fajn.

Andy: Tak určitě. Vždy vím, hlavně u typu alba, které jsme spolu stvořili, že ...jak to říct...že je to cesta. Opravdová cesta, o které tady mluvíme. Na začátku, kdy bylo vše jasné, jsem věděl, že potřebujeme především studio se skvělými mikrofony, prostorem a nástroji a Gavin bude tou nejdůležitější osobou při nahrávání. Moje práce je podporovat vizi a udržovat pohodovou atmosféru. To je krása této práce, tvořit v týmu lidí a natáčet skvělé desky. Díky podobným životním zkušenostem jsem byl schopný velice rychle komunikovat se Samura1. Opravdu jsem si užil naše první společné setkání s Punt Guns. Okamžitě jsem u tebe vycítil intenzivní charakter osobnosti, Karisma. Byla tam touha, ambice a tlak udělat něco fakt skvělého a to mě bavilo. Na druhou stranu, je trochu děsivé si uvědomit, že nikdy nevíte, jestli budete pracovat s někým, kdo je dostatečně realistický nebo ještě hůř, když potkáte někoho, kdo nedokáže náležitě ohodnotit výsledky vaší práce. Rozumíte mi, co chci říct, že? To je pak hodně špatné, protože vy se snažíte dát maximum výsledku, všechno zní skvěle a pak je tu někdo, kdo se soustředí na bezvýznamný detail, na kterém se zasekne. Proces pak nemůže zdárně pokračovat. Trochu jsem se obával, abys nebyl tím mužem detailu, kterého jsem zmiňoval.

Gavin: Kupodivu, na tohle nikdy nedošlo. V momentě, kdy jsme začali pracovat na skladbách, dávat jim formu a zvuk během nahrávacích session, tak došlo k mnoha změnám a obratům oproti tvým představám. 

Karisma: Vlastně, skoro všechno bylo jinak.

Gavin: Ve skutečnosti máte do činění s mnoha lidmi, kdy každý se snaží posunout projekt svým směrem. Pak ale končíte s velkými kompromisy po prvních nahrávacích dnech. Jak jsem záhy zjistil, tak váš přístup byl velmi otevřený, nikdy jste nechtěli jít zpátky k demo verzím a nebo nevyšilovali kvůli detailům. Znáte to, potřebujeme tenhle zvuk z demáče...

Karisma: Dema jsou takovou pastí. Když natočíte první verzi písničky, tak je to vaše miminko a stanete se na něm trochu závislí. Pak začnete být posedlí těmi amatérskými zvuky z demáče, které ale podle vás tvoří zásadní náladu skladby. Samozřejmě, v drtivé většině případů je to nesmysl.

Gavin: Ano, občas se může stát, že tam něco je. Váš přístup byl ´cool´, protože jste byli oba otevření ke všemu během nahrávání a tvorby desky. Pamatuji si, jak jsi mi přinesl třeba MIDI soubory s určitou představou, kterou jsem pak úplně obrátil naruby. Ale nikdy jsi neřekl: "Ne, to tak nebude."

To bylo skvělé! Například ta pasáž v B1g Bang, která nikdy neměla být hlavní basovou linkou a původně byla asi o dvě oktávy výš. Nebo Third Part of the Soul, část s kytarovým sólem.

Karisma: Ano, napsal jsem do not šílená arpeggia, která měla zvýraznit harmonický postup a tys je proměnil v jeden syntezátorový zvuk, 

Gavin: Bylo to, jako by někdo zmáčkl špatné tlačítko. Najednou se z reproduktorů ozval ten úžasný zvuk a oba jsme byli jako ´f...g hell, to je super´.

Naše hračkářství při natáčení v Assault & Battery v Londýně.

Když se všechno podělalo

Andy: Mluvíte přesně o věcech, které jsou důležité pro produkci alba. Mějte oči a uši připravené pro něco neplánovaného, něco, co se může a také stane. Lidské bytosti nemůžete nacpat do krabic a segmentů. V momentě, kdy slyšíte něco zajímavého, jiného, kdy se jedná o vlastnost magického přesahu, tak začínáte produkovat. To je vlastně zásadní element produkce. Pro nás byl velký moment překvapení, co se stalo během natáčení alba Punt Guns. Kapela se kompletně změnila po natočení pár skladeb... 

Karisma: Původně jsme vás oslovili jako dva týpci. Ale podruhé jsme se setkali jako kompletní kapela, s bubeníkem a zpěvačkou. Vše se ale dramaticky změnilo před naším druhým natáčením v Assault & Battery v Londýně. Kroutili jsme hlavami a říkali si, co se to k sakru děje.

Gavin: Ano, byli jsme fakt nadšení z kapely v sestavě, kterou jste představili na začátku.

Karisma: Měli jsme vizi o konkrétním směru kapely.

Gavin: A pak to všechno šlo do kopru, jak se říká. Pamatuji si, že jste byli na křižovatce a ptali se sami sebe, jestli má vůbec cenu pokračovat. Jdeme dál nebo to zabalíme ještě před natáčením desky?

Andy: Já z toho měl jiný pocit, když jsem si promluvil se Samura1. Řekl mi jenom: “Hm, potřebujeme někoho na zpěv.” Nikdy neřekl, že to balíme. Pro něho to nebyl konec Punt Guns, ale spíš hledání řešení. Znáte nějaké dobré zpěváky?

Gavin: Vlastně ano, vzpomínám si na to 

Andy: Tak jsme pár lidem zavolali. 

Gavin: A zatím Karisma, byl jako ehmmm… (Gavin imituje kašel, který má upozornit na dotyčného) ...procvičoval své hlasivky...mamamama.

Zrození frontmana

Andy: Zlomový moment nastal, když mi Karisma pustil demo s tím pískáním.

Karisma: Myslíš skladbu Most Sacred Thing in the Universe.

Andy: Ano, měl jsi tam to pískání a nějaký rap. Právě jsme skončili konverzaci a chystal jsi se k odchodu, když jsi zmínil, jenom tak mimochodem: "Tady mám takový malý demáč." A jak jsem to poslouchal, tak mi došlo, no jasně, tady máme řešení situace. Ta osoba je v místnosti, frontman, kterého potřebujete. A začali jsme na to pracovat. 

Karisma: Tenhle příběh vlastně začal v Montrealu, Kanadě. To jsem vám asi ještě nevyprávěl, že? Byli jsme tam cca na týden na průzkum potenciálních producentů a studií (měli jsme schůzku s Howardem Bilermanem, Arcade Fire). Během našeho setkání s Jacek Lasek v Breakglass Studios, se jeho společník Jonathan náhle zeptal, proč já nejsem zpěvákem, když stejně skládáme všechno v duu se Samura1. To mě teda dostalo! Předtím mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl zpívat, ale od zlomového setkání v Montrealu, jsem se té myšlenky nedokázal zbavit. Všechno sice dávalo smysl, ale uvnitř jsem si tím nebyl ještě zcela jistý.

Producent Howard Bilerman je vášnivým hráčem ball hockey (kanadské verze hokeje bez ledu), tak jsme si dali zápas. Říkal jsem si, že mu musím dát gól, jinak z Montrealu neodletím...

Gavin: Semínko bylo zaseto. 

Karisma: Ano, přesně tak. Když jsme nahrávali první demáče a skladby ve studiu, tak jsme měli různé vokalisty. Kolikrát jsem si během session říkal, že by bylo jednodušší si ty zpěvy nahrát sám, než je trápit mými představami a všemi těmi detaily, které jsem měl v hlavě. Ale pak bych se musel stát tím vepředu, frontmanem, a na to jsem ještě necítil. Tak to za mě bylo rozhodnuté, osud promluvil. Vlastně všechno důležité v mém životě se přihodilo tímto náhodným, přirozeným způsobem.

Andy: Když jsme měli druhou session v Assault & Battery, tak vaše zpěvačka nedorazila. Šílená situace! Byl to bod zlomu, od kterého již nebylo návratu a museli jsme najít nějaké řešení. Nakonec jsme pokračovali v nahrávání a udělali, co se dalo. V tu dobu jsme měli šest instrumentálních skladeb.

Karisma: Čas jsme využili pořádně a detailně prozkoumali zvukové možnosti neuvěřitelné Moog sekce v Assault & Battery

Gavin: Měli jsme hotové dvě třetiny alba a problémy se zpěvačkou. Jak jste již předtím zmiňovali, všichni chtěli pokračovat a bylo na Karismovi, aby se zrodil jako fénix z popela.

Andy: Jak jsi vůbec přišel na to jméno, Karisma? Myslím, že jsi ho jednou řekl jako fór během našeho rozhovoru a pak ti to zůstalo. To je jeden z těch momentů, kdy se něco řekne a najednou se to chytne.

Karisma: Myslím, že to bylo jméno jednoho tureckého holičství v Dublinu, nějak mi utkvělo v hlavě. Nejsem si jistý, ale to je teď vlastně jedno. V RHCP máte Flea nebo v Korn Fieldyho...

Gavin: Bono a Edge v U2. Oni se vlastně převtělili do svých přezdívek. Jsou pod nimi více skuteční než pod svými občanskými jmény.

Andy: Myslím si, že Samura1 a Karisma jsou skvělá jména. Tyhle věci jsou pak součástí folklóru a každý o nich mluví. Je to jak to je a případný úspěch tomu dá substanci. Bez nového jména by ses nemohl objevit.

Karisma: Máš tak nějakou vizi, do které postupně dorůstáš.

Pozitivní vibrace 

Andy: Pojďme se posunout dál v čase, po naší druhé session.

Karisma: Jenom malá rekapitulace. Měli jsme spolu celkem tři nahrávací session - dvě v Assault & Battery a jednu v Dean Street Studios. Celkem jsme nahráli osm skladeb, z toho první čtyři byli s původní zpěvačkou a zbytek instrumentálky.

Gavin: Na třetí session jsi už byl zpěvákem ty. Měli jsme také velmi rozdílný koncept kapely oproti začátku nahrávacího procesu.

Karisma: Třetí nahrávaní bylo hodně funky na můj vkus. Dorazil jsem do studia připravený s kompletní notací obou skladeb, všechno v kuličkách do posledního taktu. Byl jsem jako pevnost, která byla atakována Andyho exotickými melodickými nápady a Geoffovým volnomyšlenkářstvím při hraní v lichých taktech. 

Andy: Pamatuji si, že jsme měli záchvaty smíchu u nějakého klipu se šíleným houslovým motivem a mě napadlo ho zapojit do jedné ze skladeb. Normálně, za starých dobrých časů, při studiových session bychom měli pár dnů na nastavení nálady. Myslel jsem, že to je skvělý fór, ale pak jsem viděl tvůj výraz v obličeji, jako kdybych ti šahal na milované děti.

Gavin: Karisma se moc snažil být ohleduplný a diplomatický, odpovídal stylem...hm, proč ne, možná, není to úplně k zahození, třeba to použijeme… (všichni se smějeme) Ale jsem si jistý, že jenom čekal na vhodnou příležitost, jak se toho tvého nápadu elegantně zbavit. A já jsem si říkal, že to aspoň nemusím stornovat sám, Karisma to udělá za mě.

Andy: Haha, to je prostě součástí práce ve studiu.

Gavin: Asi by to vedlo k něčemu jinému. Co mi utkvělo v paměti z tohoto natáčení, bylo to, že jsme se fakt hodně bavili. Smáli jsme se celou dobu.

Andy: To je skvělé na Dean Street Studios. Jste totiž uprostřed Soho, což je úžasná část města. Hned vlevo za rohem, kousek od studia, byl ten neskutečný off-license (obchod s alkoholem), který musí být určitě nejlepší v Londýně. 

Gavin: Jo, tam měli tu nejdražší vodku na světě.

Andy: Ty úsměvy na tváři nám vykouzlila kombinace hudby a vodky. Hodně se toho stane, když jsou všichni šťastní a v pohodě, tak jako my, tenkrát ve studiu. Nevěděli jsme, jak budou znít konečné verze skladeb. Ve skutečnosti jsme skončili s osmi doprovodnými tracky bez vokálů.

Karisma: Došlo mi to během natáčení, že vy jste neměli ani potuchy o vokálních linkách pro písničky, protože byly v té době pouze v mé hlavě. Takže skladby pro vás musely znít jako sled akordů v 7/4 metru a nikdo vlastně netušil, jak bude znít kompletní song.

Gavin: Měl jsi vůbec ty písničky pohromadě?

Karisma: Ano, všechno promyšlené a zkomponované do posledního taktu, ale znělo to legračně s těmi MIDI zvuky. Takže to muselo být náročné pro vás, slyšet skladbu v celé její kráse. Ale nakonec se nám to povedlo a vytvořili jsme masivně znějící skladby

Gavin: Cítil jsi tlak na to, že všechny tyhle skladby čekají na vokální linky a texty?

Karisma: To je dobrá otázka. S Andym jsme měli každý měsíc vokální session, kde jsme dělali postupně skladbu za skladbou. Některé tracky se hodně změnily harmonicky. Například, B1g Bang byla původně v drop D, nyní v F nebo 1carus se posunul z H do Eb. Album bylo z tohoto pohledu velkou výzvou, protože je tam hodně atypických tónin a postupů, které nejsou v rockové hudbě tolik používané.

Proces

Andy: Pamatuji si velmi dobře na naší první session v malinkaté místnosti, kde jsme natočili nejdříve pískání a ani jeden z nás neměl potuchy, kam se vydáme. Přidali jsme nějaký rap, melodie a najednou se nám vyloupla celá skladba. Na to nikdy nezapomenu, stejně jako na Gavina, který pracoval na dalších skladbách vedle v místnosti. Po natáčení jsme pak všem poslali mp3 mailem a když jsem tě vezl autem na Hammersmith Odeon, tak jsme pecku si pecku užívali za jízdy a oba jsme byli ...hm...to není špatný (f..n´ good)! Pro tebe to bylo ještě větší překvapení, protože sis dostatečně nevěřil a vše byla velká neznámá. V autě, mám pocit, ti to konečně došlo, já jsem ten týpek za mikrofonem! Pak už jsme pokračovali týden co týden, kdy sis přinesl nápady na texty a melodie, na kterých jsme pak společně pracovali ve studiu.

Gavin: Byl to dobrý model práce, pravidelný.

Andy: Samura1 byl taky mile překvapený. 

Gavin: Byl to takový temný matrix s událostmi kolem.

Andy: Našli jsme systém, používali divné samply a melodie z piána, které se později staly vokálními melodiemi.

Karisma: Nejdřív jsem nahrál melodii na piáno jako vodítko pro vokály, protože na zařátku jsem s tím měl velký problém.

Andy: Když jsi poprvé zpíval, tak jsem byl jako, hm, chápu, kam tím míříš, ale zkus zazpívat stejné tóny jaké jsou v piánu. (smích)

Gavin: Zázraky moderní technologie. Pro mě bylo zajímavé sledovat ten vývoj, kdy na začátku byly vokály hodně zprocesované, s mnoha efekty v řetězci, a na konci natáčení jsi už dával syrové, přirozeně znějící zpěvy. Hardest Pill to Swallow byl náš poslední track, viď?

Karisma: Ano.

Gavin: Říkal jsem, ty jo, tohle už je hodně dobrý.

Andy: Opravdová evoluce. Jako vejce, které se stane labutí.

Gavin: Myslíš, ošklivé káčátko, které se stane labutí, že? Jdeme hluboko. (smích)

Andy Wright, Karisma a Samura1 (zleva doprava) během podcastu v Qube, Londýn.

Slovo závěrem

Náš rozhovor tady skončil, protože jsme si začali povídat o různých jiných tématech a smáli se kravinám, které nás napadaly ohledně vajec, ptáků a všeho možného.

To je ostatně způsob jakým Andy a Gavin pracují - všechno se zdá jednoduché. Byl jsem opravdu v šoku na naší první natáčecí session. V šoku z toho, že všichni měli skvělou náladu, byli v pohodě a nám se podařilo nahrát základy do prvních čtyřech skladeb za pár hodin. Když bylo všechno nahrané, byl jsem nervózní z toho, jak moc jednoduché to bylo. Měl jsem pocit, že bychom měli tvrději pracovat, udělat víc pokusů. Ale všechno tam bylo, perfektní a se zvukem, který předčil moje nejambicióznější očekávání. Pak mi došlo, že takhle to vypadá, když pracujete se špičkou ve svém oboru. Není to o práci. Místo toho zažíváte jedinečné okamžiky, vše se děje jakoby mimochodem, s přirozeným rytmem, protože všichni ví, co, kdy a jak mají udělat.

Bylo mi ohromnou poctou tohle všechno zažít během naší roční, velmi intenzivní práci na eponymní desce projektu Punt Guns, kde jsem poprvé objevil také pěveckou (ehm) a lyrickou polohu. S Andym a Gavinem jsme udrželi přátelství a doufám, že spolu brzy budeme pracovat na dalších projektech.

Držte nám s Punt Guns palce, protože jsme na úplném začátku. Největší výzvou je upoutat lidi, aby si vás všimli, zaposlouchali se a možná ve vaší hudbě objevili něco, s čím se můžou propojit. Uvidíme, co přinese budoucnost, v nynější době můžeme jenom věřit, tvořit a připravovat se na návrat k normálu.

Celou desku Punt Guns si můžete poslechnout ZDE

Zdroj: www.marekbero.co.uk

Jako homo sapiens sapiens (ne, to není překlep, ale označení posledního vývojového stádia moderního člověka) jsme tady přibližně 40 000 let a to je také perioda, kdy můžeme hovořit o člověku, který tvoří kulturu. Převládající názor o hudbě je, že se jedná o luxus. Je to něco, co máme, když jsou uspokojené naše základní potřeby. Pojďme si ale ukázat hudbu jako nedílnou součást lidského vývoje, jako něco, bez čeho nelze existovat.

Vědci zkoumající akustiku přišli na to, že hudba byla nezbytnou dovedností, umožňující přežití prvních jeskynních lidí. Používali zpěv jako netopýři sonární systém. Pomáhal jim v orientaci v děsivě tmavých jeskynních komplexech. Díky odrazu zvuku tak věděli o pozici ostatních členů tlupy, nebezpečných zvířatech nebo zákoutích neznámého terénu. Byla to naše první navigace. Naši nespravedlivě nazývaní ´primitivní´ předchůdci měli také extrémně citlivý sluch, který dokázal identifikovat velikost zvířete, jeho polohu a hlavně jeho náladu podle zvukového projevu. Hladové zvíře vydávalo jiný typ zvuků než syté, spokojené zvíře.

Také hlasová intonace je nesmírně důležitou složkou každého jazyka a může dát slovům dramaticky rozdílný obsah. Čeština má rozsah přibližně kvinty v naší běžné komunikaci, ale takový Angličan vám na potkání zazpívá pozdrav ´hello´ v rozsahu oktávy. V komunikaci našich prapředků bylo velmi důležité jak jste ´zazpívali´ váš pozdrav, protože podle toho jste poznali, zda se jedná o přítele nebo nepřítele. Takže hudební talent vás na počátku lidstva mohl zachránit před sežráním medvědem, propíchnutím oštěpem na návštěvě u sousedů nebo když jste se ztratili v tmavé jeskyni. Dost zásadní dovednost, nemyslíte?

Bohužel nemáme ponětí jak zněla hudba starověkého Řecka, Mezopotámie, Egypta nebo slavného římského císařství. Nezůstaly prostě žádné záznamy, ať již notové nebo nahrávky. Na noty si musíme počkat do 11.století, na první gramofon až do století devatenáctého. Nicméně, Řekové přikládali hudbě velký význam a věřili, že studium hudby pomáhá vychovávat vznešené a tolerantní lidské bytosti. Hudba byla ve starověkém Řecku pevnou součástí jejich rituálů a společenského života, vždyť také vynalezli první muzikály a zkonstruovali první (vodní) varhany.

Římané milovali zvuk varhan, které tvořili hudební doprovod ke slavným soubojům gladiátorů. Co by byl pořádný krvák bez náležitého hudebního podkresu, že? Ve třetím století došlo k vynálezu kožených měchů pro rozvod vzduchu do píšťal, narozdíl od vodní pumpy v raném řecko-římském období.

S nástupem středověku přichází doba chorálů, ale také doba trubadúrů - prvních zrzavých kluků s malinkatými kytarami a písničkami o holkách z Galway (vtip!).

Zpívat gregoriánské chorály byla náročná činnost. Především, jste se museli naučit nazpamět ohromné množství komplexních liturgických zpěvů v latině, které neměly snadno zapamatovatelný rytmus ani melodii. Museli jste přesně vědět, u kterého slova jdete melodicky nahoru nebo dolů. Zpívalo se v převážně církví schválených základních tónech, kvartách, kvintách a oktávách, vše v C dur nebo ještě možná v F dur. Velmi omezený tónový materiál, že? Důvodem byl ´čistý´ zvuk diatonických postupů, vše bylo přeci spojené s oslavou Boha a muselo mít proto náležitě důstojný zvuk.

Kolem roku 800 došlo k prvnímu využití drone effektu - tzn. podržení jednoho (většinou basového) tónu, zatímco melodie a harmonie pokračuje dál. Tento efekt později s velkým úspěchem využívali mnozí klasičtí skladatelé, jazzmani a vlastně pořád se jedná o velmi populární aranžérský fór i v současné hudbě.

Dokonalé využití drone basového efektu ve skladbě Lose Yourself od Eminema.

Mniši měli velmi přísnou každodenní zpěvovou rutinu a museli dokonale ovládat ´repertoár´ sestávající z desítek komplikovaných žalmů s rigidní melodickou a textovou strukturou. Žádné noty, žádné nahrávky, vše z koule, jak se mezi hudebníky slangově říká. Vemte si, že standardní církevní repertoár měl kolem sto padesáti žalmů, každý s vlastní variací melodie. K tomu přidejte různé modlitby, kantáty, hymny a rázem máte několik tisíc ´skladeb´, které jste v průběhu roku museli jako mnich zazpívat při různých církevních ceremoniích. Díky omezenému materiálu pouhých osmi not durové stupnice si ještě k tomu byly melodie velmi podobné. Nezbývá mi, než obdivovat fenomenální pamět všech těch zapomenutých mnišských zpěváků, protože tohle musela být pořádná nálož. Na druhou stranu taky dost šílená záležitost a myslím, že všichni si oddechli, když na přelomu 10. a 11.století Guido z Arezza vynalezl notový zápis. Jeho vynález byl opravdovou hudební revolucí.

Strukturovaný a jasný hudební zápis totiž radikálně změnil způsob tvorby hudby. Předtím jste museli hudbu mít pouze ve své mysli, poté jí naučit všechny okolo a doufat, že se moc nezmění při předávání z generace na generaci. Příběh a hudební struktura takovýchto přirozených skladeb nemohly být z podstaty komplikované a neexistoval institut autorství. S nástupem notového záznamu se objevila také jména prvních skladatelů a hudba se mohla rozvinout do nejextravagantnějších forem. Jak se říká, co je psáno, to je dáno. Skladatelé mohli experimentovat s vrstvením melodií a hlasů (kontrapunkt), popustit uzdu v harmonických postupech a prozkoumat oblasti za hranicemi všedního světa. Hudba dostala úplně nový rozměr a mohla se vydat na epickou, vzrušující cestu završenou vrcholnými díly geniálních skladatelů 19. a 20.století. Ostatně nové formy hudby vznikají pořád a já doufám, že jsme ještě vše zdaleka neřekli.

12. století v Evropě bylo zlatým věkem trubadúrů, šikovných, zcestovalých básníků-zpěváků-písničkářů, jejichž sláva byla postavená na tklivých baladách o lásce. Popularita trubadúrů byla ohromná a rozhýbala kulturní propojení mezi zeměmi, ale také mezi církevní a sekulární hudbou. Oblíbené pasáže ze žalmů našli svojí cestu do lidových skladeb a také obráceně, slavné lidové melodie se usadily v církevních zpěvech. Tento proces poté pokračoval v následujících stoletích.

Pokud má středověk pověst temného, zpátečnického a krutého období, tak to rozhodně neplatí pro hudbu 13. a 14.století, kdy skladatelé jako Pérotin a Guillaume de Machaut tvořili doslova hudební labyrinty. Experimetovali s matematickými a geometrickými strukturami při tvorbě hlasů, kdy jejich notové záznamy připomínaly spíše zápisky z matematické olympiády. Vezměte si, že Machaut zapsal vrchní hlas v modlitebním zpěvu Kyrie Eleison v rytmickém patternu sledujícím tuto formuli - 6, 2, 2, 2, 4, 1, 1, 2, 2, 2, 4. Tato sekvence se poté pravidelně opakuje. Aby toho nebylo málo, tak každý ze čtyř hlasů měl svojí rytmickou sekvenci, které dohromady vytvářeli bohatou kaleidoskopickou strukturu. Výška not v hlasech měla také specifickou sekvenci A, A, H, G, A, F, E, D, E, F a G, která se opakovala. (zdroj: The Story of Music - Howard Goodall, Vintage Books 2013)

Skladatelé jako Machaut si záměrně hráli s akustikou nově postavených majestátních katedrál, které, společně s hudbou komponovanou v té době, byly vskutku impozantní oslavou víry v boha. Neskutečné kreativní úsilí při stavbě katedrál nebo skládání hudby bylo o to víc působivé, když si uvědomíme, že v půlce 14.století řádila v Evropě masívní pandemie moru, která následovala po hladomoru z počátku století. Obě katastrofy měly na svědomí úmrtí více než poloviny tehdejšího obyvatelstva. Jak mohli skladatelé v tak pohnuté době, kde smrt číhala za každým rohem, tvořit delikátní, spletitou a intelektuálně náročnou hudbu?

Tento inspirativní odkaz o síle lidského ducha bychom si mohli přenést do dnešní doby, kdy se také potýkáme s nelehkou situací. Hudba totiž není luxus, hudba je život.
zdroj:www.marekbero.co.uk