Ano, já už v té době odcházel z kapely hrát s klávesákem Pavlem Tenkem, bubeníkem Petrem Kotorou, basákem Jardou Englmajerem a zpěvákem, světe div se, Láďou Fišerem, ano tím co byl vyměněn kolem roku 1977 za Vencu Hejlka. Ale v tom Greizu, tak tam se to povedlo. Byla to moje rozlučka s R.U.R., trochu samozřejmě nostalgie a trochu i přemlouvání od Jirky Langmajera staršího, protože páteční koncert se opravdu povedl a byl odehrán s naprostou profesionalitou, kdy i opejkači K.Z.R. (kamarádi z Rokycan) tleskali, ale sobota, kdy byl koncert druhý, po něm už mě nikdo ani moc nepřemlouval. Dostali jsme každý 300 marek, samozřejmě východních, jídlo a nocleh zajištěn a tak byl docela problém ty marky utratit. Někteří jedinci odjeli do Plavna pro záclony a jiné kraviny, ale já se k tomu postavil po „stachanovsku“ a v místním baru jsem vše propil. Nebylo to jednoduché, neboť v té době mě chutnal fernet a já, který německy uměl maximálně „scheiße“, jsem měl trochu problém. A tak jsem to vzal zprava. Schnaps, najn ,schnaps, najn, schnaps, nebudu to tady zdržovat – ja !!! Ano Bitter, to byl nápoj podobný trochu fernetu. Těch 300 mařen tam prasklo, já opětovně požadoval na barmance „bitte Bitter“ až ona si myslela, že dvakrát jen prosím, kamarád, který mě tam vezl automobilem, protože jsem potřeboval být v neděli odpoledne v Kaznějově, kde jsme dělali přehrávky s tou novou kapelou, se mnou držel krok a dopadl přesně jako já. Bitter stál 4 marky a vlastně nic jiného jsme nepili od rána božího až do 16 hodin odpoledne. „Já to nějak zašumluju a Jirka Rádl to dá“, říkal jsem si kolem 16. hodiny, ale když Rádl vypadnul z autobusu se slovy „ty vole, já to nedám, mám v sobě 34 třetinek, budu jen tak „šumlovat“ a musíš to odehrát i za mne, začal jsem tušit, že možná bude problém a taky že byl. R.U.R. kapela postavená na dvou kytarách, hrála ten den tak, že kytaristé Kolečko a Rádl klečeli každý na jedné straně pódia, kytary namířené do publika a „stříleli“ tatatatatatata, do německého publika. Samozřejmě jsme se snažili vyloudit sem tam i nějaký tón, ovšem tóny které jsme vyluzovali, se absolutně neshodovaly se zbytkem kapely. Sám pro sebe bych to nazval „harmonické orgie, možná i výmysly chorých mozků“. Ostatní se snažili to nějak zakamuflovat ale málo platné. No přátelé, byl to průser mezinárodní, ale ještě nebylo všem dnům konec. Jeden člověk z technického personálu, říkejme mu třeba Karel, mimochodem velký fešák, se tam seznámil s nějakou místní Gertrudou. To bylo v pátek, kdy naopak se opili bedňáci a on si místní slečnu odvedl neznámo kam a posléze když přišel, celej uválenej, ale usměvavej a spokojenej, tak trochu i machroval, že jako on skóroval a my nic. Když jsme mu vysvětlovali, že jeho skórování se dá považovat za „vlastňák“, tak on to od nás bral jako slepou závist. Povídal taky, že „uvidíte zítra, až přijde, nádherná ženská“. Bylo to po prvním koncertě v pátek, my, jako kapela v naprosto střízlivém stavu na rozdíl od něj. Druhý den po vystřízlivění si začínal uvědomovat souvislosti a hlavně že Gertruda by určitě neprošla naším přísným měřítkem krásy a dokonalosti. Samozřejmě se objevila, Karel se šel schovat, ale my dobráci ji nasměrovali patřičným směrem. Karel byl nejen fešák, ale i slušný člověk a tak se k ní trochu i hlásil, a když jsme poslouchali jejich rozhovor v mezinárodní řeči „Kárl, was is das kundicka“ tak Kárl se snažil vysvětlit, že „kundicka“ je něco jako „meine liebe“ česky a nám se svěřil, že ji takhle oslovoval celý čas, který strávil s ní. Protrpěl si celý večerní koncert, nejen kocovinou po alkoholu a přísahal, že už nikdy nebude pít, což samozřejmě nedodržel jako většina lidí, kteří měli něco společného s bigbítem.
Byl to můj poslední koncert s R.U.R. a jsem rád, že aspoň ten pátek dopadnul velmi dobře, opravdu jsme se všichni snažili a můj subjektivní pocit byl ten, že je to možná škoda, že odcházím, ale zase jsem měl před sebou další motivaci v podobě nové kapely Nemesis. Ještě taková malá drobnost ze zájezdu do zahraničí. V noci ze soboty na neděli tam ještě někdo poblil schody a to takovým způsobem, od druhého patra až do přízemí. Samozřejmě všichni koukali na nás na rockery, že nám je to podobné, ale mohli to být i opejkači KZR z Rokycan. Bylo provedeno pátrání až výslech, vyhrožováno i tím že naše fotky budou viset na hranicích v případě znemožnění další návštěvy NDR, ale nic se nezjistilo, až při cestě zpět, když mě kamarád vezl do Plzně a já na to zavedl řeč, tak přiznal, že ví, kdo to byl. Ani se mu nedivím, těch Bitterů měl taky dost, možná i víc než já. A to byla po pěti letech moje hudební derniéra u R.U.R., kapely, která to ze sklepa dotáhla až na mezinárodní scénu 
Původně jsem se šel kouknout na Pavla Tenka jako že ho přetáhnu do R.U.R. ale po zkoušce jsem měl pocit, že tohle je zase ono a tak jsem zůstal. Kapela se jmenovala Nemesis, zkoušelo se ob den dle mého gusta, a kdyby Kotora nebyl sedmilhář, tak by to asi i nějak mohlo dopadnout. Bylo mě řečeno, o nic se nebudeš starat, kšefty jsou domluvený, všechno zajistím „Kotora“ a ty budeš jen skládat a hrát, což mě vyhovovalo. V té době jsem pořád ještě pracoval ve V. D. Stavba, kde jsem se staral o sklad barev pro lakýrníky, písmomalíře a autolakovnu, což mě vyhovovalo, neboť jsem měl spoustu času, auto, kancelář a telefon k dispozici a hlavně možnost kdykoliv odejít či přijít do práce, samozřejmě po zdůvodnění, což nebyl problém. V té době vlastně nebylo téměř nic, a když jsem sehnal 10 zároháků, tak jsem byl slavnej. Většinu času jsem trávil pidlikáním na kytaru v kanceláři anebo v Moravské vinárně, která byla naproti jediné prodejně Barev a laků v Plzni, kde jsem kdykoliv sehnal nedostatkové zboží, například ty zároháky. Výplatu jsem měl sice minimální, až se tomu různí lidé ve vedení divili, ale můj šéf mně občas napsal odměny a hlavně jsem si to kompenzoval výdělkem z muziky. Občas se za mnou v kanceláři zastavila i nějaká ta fanynka a jednou, to přišla opravdu ta nejnej, co chodila v té době pravidelněji, tak jsem ji usadil a šel uvařit kávu. V tom zvonil telefon a ona to vzala a na můj dotaz kdo to byl, povídá „nějakej Šafařík“. Byl to nejvyšší náčelník, předseda družstva a samozřejmě volal znovu a povídá „ta čůza co tam máš, okamžitě vypadne“. No a já, protože mě vždy sral a taky protože tam seděla ta moje nejoblíbenější fanynka, tak jsem odpověděl „soudruhu předsedo, vy i já jsme členy družstva a dle stanov máme stejná práva a povinnosti. Pokud za vámi mohou chodit vaše čůzy, tak nevidím důvod, proč bych tuhle milou slečnu vyhazoval ze své kanceláře“. A bylo vymalováno. Ještě se pokusil za mnou poslat kádrováka, toho jsem z mé kanceláře vyhodil zase já. Bylo mě doporučeno, mým šéfem, abych rozvázal pracovní poměr a v tichosti odešel. Dostal jsem výpověď tři měsíce, od ledna 1989 a byl jsem okamžitě přeřazen na manuální práci a to natírat emailové sokly v domově důchodců. Tam už dělal jeden známej, a když jsem nastoupil, tak povídá „ tady pracuje nějaká zdravotní sestra, nádherná ženská, a má . . . . . . a taky dlouhý vlasy a já nevím jak na ni“. Ve srandě mu povídám, „to je jednoduchý, já ti to předvedu“ no a předvedl jsem mu to tak, že se po třech letech stala moji manželkou. To už se pracně zkoušelo s Nemesis, ona měla pochopení a jednou, když jsme hráli někde na Tachovsku, kde to bylo vždy nebezpečné, co se týče návratu domů, tak povídám „pokud se náhodou opiju, tak mne odvezte ke mně domů a ne za Evou. Já vás sice budu přemlouvat, dopravce budu vyhazovat z kapely, ale opak je pravdou. Stalo se, opil jsem se, dokonce i pozvracel, což je velmi korektně vyjádřeno, neboť Kotora druhý den sprchoval činely a Tenk kartáčkem šůroval klávesy. Ano, přesvědčil jsem dopravce a všechny, že chci za mojí milovanou. Přivezli mě kolem 3 hodiny, já se v předsíni vysvléknul, osprchoval, pokusil se o soulož, ale potom jsem si radši nechal ohřát segedín. Ráno, v neděli kolem 11 hodiny se ozývaly strašlivé zvuky. Byla to pračka, tatramatka, plněná horem a ta občas skákala po celé koupelně, jistě pamatujete. Eva viděla, že jsem se už probudil a s úsměvem povídá „kdopak tě takhle poblil“ a já pochopil, že mě opravdu miluje a přiznal jsem se. Později jsme spolu začali bydlet a v roce 1992 jsme se na pár let i vzali. Ale vraťme se k bigbítu. Jednou mě volala Helena Suchá z Domu kultury, že potřebuje odehrát koncert a jestli máme zájem. V té době Pražský Výběr nějak nehrál a nás zvučila i svítila komplet technika právě od Výběru. Koncert uváděl Petr Jančařík a ptal se „vy jste profíci“, „ne povídám“. Nevěřil, aparatura na profi úrovni, ale to už i my měli dobré aparáty a i ta muzika nebyla špatná, ale začalo to skřípat v kapele, hlavně díky Kotorovi. Petr Kotora, dobrej bubeník, ale pořád s něčím špekuloval a jednou jsem se dozvěděl, že s námi bude hrát ještě jeden kytarista a to Míra Jabko Hanus. To jsem samozřejmě odmítnul, proč by ke klávesám ještě jedna kytara, když nám to docela i šlo a přiznávám, že při nesporné kytarové Jabkovo kvalitě, jsem se také obával o flek.

s Jabkem na pivu po dlouhý letech

Kdo znáte Jabka, tak víte co je to za kytarového ďábla a tak jsem se tenkrát musel rozmyslet, jestli do toho půjdu. Nakonec jsem souhlasil, ale teď si zase musím rozmyslet, co o Mírovi napíšu, neboť je to nejen skvělý kytarista ale od té doby i můj kamarád.

Na svou dobu geniální kytarista, kdysi s Henychem vtiskli Torr ten správný black metalový "ksicht", na pódiu Dáňa vždy vypadal, jako by vypadl z tehdejšího Metal Hammeru, výborný skladatel s citem pro silnou melodii, zakladatel Faty Morgany...Přijíždím k Danielovi domů, Dan mě už čeká před domem. Vím, čím si prošel a mám maličko z rozhovoru strach, ale vítá mě vyrovnaný člověk, s kterým se ve finále nádherně popovídalo, tím více, že jak on, tak já máme rádi povídky, které napsal E.A. Poe. Pouští mi jeho nové demo a titulní skladbu povoluje dát do našeho rozhovoru. Držím mu pěsti, přece jen Torr a Šakal byl kus mého mládí a Dáňa si další šanci jistě zaslouží.

Dane, první otázka je jasná, proč ses pustil po takové době do nové muziky?
Jak víš, měl jsem nějaké „kostlivce“ ve skříni, kterých jsem se tak nějak zbavil, ale spousta lidí mě hodilo přes palubu a já jsem si chtěl dokázat hlavně sobě, že nepatřím ještě, jak se říká „do starého železa“. A jak líp odstartovat novou etapu, než začít pracovat na novém materiálu.

K novému materiálu se vrátíme, já se ale musím zmínit, že jsi hrával ve spoustě kapel, z těch známých jmenujeme třeba Fatu Morganu, kterou jsi založil, Torr, F.A.T., či Daniels a pro mne jsi byl jednou z ikon našeho heavy metalu. Jak vzpomínáš na tu dobu?
Děkuju ti za poctu, jako ikona jsem se nikdy necítil, a ani jsem jí nebyl, byl jsem prostě jen muzikant, který hrál muziku a pokud se lidem líbila, bylo to jen dobře. Každopádně byla to nádherná doba, takové ty malé boje s Bolševikem, kterému jsme se strašně nelíbili, ale zase to mělo vliv i na nervy a psychiku, víš sám, jaká byla doba a kdo se jen maličko odlišil od davu, měl problémy. Ale to je všechno minulostí, za kterou jsem udělal tu pomyslnou tlustou čáru. Koukám se do přítomnosti, ta mě zajímá.

Daniel s Fatou Morganou (druhý zprava)

Dobře, pojďme na tu současnost, na čem pracuješ?
V této chvíli je v základu dopracováno, 2 měsíce jsem dával dohromady materiál na nové demo, které jsem nahrával v domácích podmínkách na ZOOM MRS 1608. A jak jsem zjistil, prsty i hlava slouží stále dobře a zjistil jsem, že mám v hlavě další nápady jak na muziku, tak na texty.

Co můžeš prozradit o demu?
Tak jde o 8 skladeb, z toho jsou dvě instrumentálky, Nahrával jsem vše sám, jen na basu mi pomáhal Matty, takže nejprve jsem nahrával jako základ bicí, pak basa, kytara a zpěv ve finále. Zase mě to strašně bavilo a chytlo, kdo to nikdy nevyzkoušel, nepochopí. Ale jak říkám, jde zatím jen o demo. Mám v plánu ho nahrát lépe a živě, pokud k tomu bude příležitost.

Co texty?
Jo je to i kompletně otextované, nikdy jsem se netajil, že mou velkou inspirací je Edgar Allan Poe. Jeho povídky mám rád a je úžasné, jak umí pracovat se slovy, dokáže navodit pocit úzkosti, strachu, zděšení…stačí si přečíst třeba Havrana, když přichází večer, zapálená svíčka a člověku běhá mráz po zádech. Takže názvy skladeb se odvíjí od mé „inspirace“ – Podlouhlá bedna, Vraždy v ulici Morgue, Vzkaz v lahvi, jedna skladba bude rozdělená i na dva party. Jo a je tam jeden cover od Burzum. 

Jak pracuješ? Vzniká nejprve muzika a pak text, nebo opačně?
Tak já nějak neumím psát do šuplíku, ani si nějak nezaznamenávám myšlenky či nápady. Hodně čtu, a když si přečtu nějakou povídku, nebo knihu, která mě nadchne, řeknu si, to je to pravé a už se v hlavě rodí text a když je hotový, broukám si nějaké linky a motivy a vznikne muzika. Nedokážu ale psát texty a muziku na povel, že si řeknu - teď sednu a píšu. Ne, někdy ta „múza“ nejde den dva, cítím, že to nemá význam. Další den pak sednu a najednou to jde, padají jak tóny, tak slovíčka a je z toho kompletní materiál, nechám ho chvíli uležet, poslechnu si to třeba příští den, často to pak ještě poupravím, dokud to nezní jak má.

Pod jakým jménem vyjde demo?
Tak to je naprosto jasné, vyjde pod jen pod mým jménem – Daniel Šakal Švarc. Je to lepší, než se zaštítit nějakou kapelou. Tohle je můj projekt a po zkušenosti z minula, si už do ničeho nedám moc mluvit, ať už jde o aranže nebo obal. Chci najít vydavatele, a je v plánu i nějaké to live vystoupení v rámci promo a PRka. Na bicí mám Petra Baloga, basa Matty a o zbytek se postarám sám.

Dane, já na tebe prozradím, že máš ještě jednu zajímavou nabídku, chceš o ní mluvit?? (Právě jsem mu z ipadu pouštěl Petroleum)
Jasně, asi máš na mysli Petroleum Ivo Plačka. Člověče, já to neznal, ale jak jsi mi to tady pustil, je to paráda, výborná melodická linka, fakt super, temná, tvrdá, přesto melodická hudba, vystupuje z toho napětí, tajemno, mystičnost, tohle mám rád, to se dostane člověku pod kůži. (Musím dodat, že Dan se nechtěl dál bavit a opravdu pilně naslouchal, dokud jsme nepřehráli jak Mephista tak Little Daniel). Takže ano, budu rád, když pro ně budu moc něco nazpívat na chystaném albu. Já muziku prakticky neposlouchám a vůbec nesleduju, co se na scéně děje, ale tohle mě nadchlo!!

s Danem posloucháme Petroleum

Dane na závěr co vzkážeš našim čtenářům?
No aby si našli dobrou muziku a hlavně…. Šakal se vrací -))))

Využívám Danova souhlasu a jako klip dáme skladbu Podlouhlou bednu, zhudebněnou stejnojmennou povídku horrorového krále, kterým  Edgara Allana Poe byl.

Protože i pro mne je Petroleum jako milovníka starých černobílých horrorů objev roku, stejně jako Šakalovo „vzkříšení“, kontaktuju ještě Ivo Plačka, jak vidí spolupráci s Danem on.

Ivo, Petroleum a Šakal, jak tě napadla tato spolupráce?
Tak já jsem o tom uvažoval už hodně dlouhou dobu, ale nedařilo se mi s Danem spojit a vyloženě do prdele jsem mu lézt taky nechtěl. Všechno bylo dílem náhody, kdy se mi nedávno objevila žádost o přátelství od Dana, my jsme letos ukončili spolupráci s Mirkem Valentou a hledal jsem výraznou osobnost, se zajímavým hlasem, což Dan bezpochyby splňuje, tak jsem mu to zkusil nadhodit a při následném oťukávání, jsme si padli do noty a Dan spolupráci s nadšením přislíbil. Jak se všechno dál vyvrbí, to ukáže čas...

Máš vizi, jaký prostor by Dan dostal?
Zrovna doděláváme cover Valentovi skladby, z jeho dema "Queen Alexandres", "Tajemství skryté za rouchem pověr", zaranžované v duchu skladeb Petroleum a tam bych si Dana zrovna dokázal představit. Mám za to, že to bude i pocta Mirkovi, který si také přál, aby nám Dan něco nazpíval. Co dalšího bychom spolu spáchali, to bude záležet na společné domluvě a na tom, čeho bude Dan schopný a na co se bude cítit. Já z něj chci dostat i nějaké kytarové nápady, které bychom zaranžovali do naší podoby a že jich Dáňa má...

Takže Petroleum my mohlo znít i česky?
Tak Petroleum zní i česky a to, ve skladbě "My Little Daniel", kde naše dcery nazpívaly dětské sbory v rodném jazyce. Hodláme i nadále kombinovat různé jazyky, jak to děláme od začátku a jak už jsem odpovídal, záleží na Danovi, čeho bude schopen. Také bych byl nerad, aby si někdo myslel, že chceme Dana urvat jako sólo zpěváka. Petroleum je od začátku studiový projekt mnoha individualit a prostor tam má každý, kdo má čím zajímavým přispět, já nevidím problém ani v tom, že by Dan mohl nazpívat něco v angličtině. Mně každopádně v první řadě těší Danovo nadšení a zájem a znovu se opakuju, co bude dál, ukáže čas. Na desce se pracuje, a dokud nebudeme na 100% přesvědčeni o špičkovém výsledku, desku nevydáme.

Letos asi první a poslední výjezd na Výravu. V téhle vesnici nedaleko Hradce Králové je úžasný zastřešený letní parket, kde v létě hraje v pravidelných termínech víc než 20 let. Ne, že bych si tam pro letošek nevybral jinou muziku, ale někdy jsou ty kombinace kapel mimo moje chápání nebo mi to nevychází termínově. Tentokrát jsme s rodinou zvolili čtyř koncert kapel v pátek 21. srpna 2020.

Limetall zahájil koncert svůj set naprosto suverénně. Tuhle „Starou gardu“ mám moc rád. Zazněly známé věci, chyběla mi snad jen balada „S větrem v zádech“. Naopak nechyběla „Amerika“ nebo naprosto skvělá „May Day“. Když to nejde, tak to nejde. Přesně to jsem tenhle pátek zažil v práci. To takovou „Swingers party“, jak ji popisuje text Jury Šperla bych zažít nechtěl. Limetallu to prostě šlape. Už nemusí hrát staré věci Citronu, má vlastní písně, které jsou dostatečně kvalitní a taky už dost známé, takže si je s kapelou zazpívají i fanoušci. Takový „Svět je kosočtverec“ prostě nemá chybu. Trpělivost přináší růže a Limetall začíná sklízet květy.

Následoval Harlej, který mám taky hodně v oblibě. Je to veselá parta („Balada o tom, jak si chlapec pod vlivem měkké drogy našel děvče s nízkým IQ“ nebo pikantní příběh nenaplněné lásky chlapce s názvem „Přirození“), která umí zahrát i na vážnější notu („Proměna“). A nebyla to žádná „Vostuda“. Prostě těžká pohoda. Po dlouhé době jsem ulovil trsátko. Může za to mistr Kolinss. „Smutku dávám sbohem“, bavilo mě to. Harlej patří mezi koncertní jistoty.

Pak hrál Komunál, který mě ze začátku vůbec nebavil, ale postupně zazněly staré dobré songy, takže to nebylo vůbec zlý. Rozhodně vítám návrat dvou kopáků, který Komunálu v posledním roce chyběly. Už je to zase víc rockový, s tím jedním kopákem to nebylo ono. Ze starých songů jsem uvítal „Je to zlý“, „Jedenáct hodin do útěku“ nebo „Hrobníka a smrt“. Ty novější nemám mně tolik neoslovily, proto je nemám tak naposlouchaný, takže neznám ani názvy. Ale něco jsem přeci jen v paměti vyštrachal, a to byli „Vlci v nás“ a velmi dobrý song „Až mě ráno povedou“. Každopádně vystoupení Komunálu hodnotím kladně. Bylo to fakt fajn.

Závěrečný popůlnoční set patřil Walda gangu, ten jsem nefotil a původně jsem ani neměl chuť to poslouchat. Jenže bylo příjemné počasí a taky jsem si říkal, že zas třeba dlouho žádnou muziku neuvidím živě, tak jsme s rodinkou počkali i na závěrečné vystoupení. Walda gang s Miro Šmajdou je trošku opakovaný vtip. „Hudsonský šífy“ nebo „Pověste ho vejš“ zahrané pořádně nahlas a výrazně rytmicky, to je prostě Walda. Nemůžu se zbavit dojmu, že s Vladimírem Waldou Nerušilem a Vláďou Šafránkem to bylo prostě o hodně zajímavější. „Asi se mi stýská“. Teď už je to jen ten zmíněný opakovaný vtip. „Ale lidi se bavili, takže to tak asi mělo být.

Pro Rockpalace Honza Holý

Ještě než se rozepíši o „velkém zájezdu do zahraničí“ musím také vzpomenout na některé štace s R.U.R. v domácím prostředí. Jak jsem již psal, tak zřizovatele jsme měli Sdružený klub pracujících v Rokycanech, kde šéfoval Jirka Langmajer, známý to plzeňský zpěvák dechovek a sportovec (Železný muž). Mimo jiné je to také otec herce Jiřího Langmajera, kterého jsem také měl možnost poznat a stal se z něj výborný a můj oblíbený herec (tedy až na vojína Koubu)  No a jednou jsme byli požádáni o vystoupení přímo v SKP a samozřejmě o ozvučení hosta, kterým byl písničkář Martin Stropnický a jeho kolega, Jan Jiráň. Jako domácí kapela a také z důvodů počtu hudebníků a technického personálu jsme obsadili velkou šatnu pro cca 20 lidí a mysleli si, že duo Stropnický/Jiráň by se mělo vejít do menší šatny pro cca 6 osob. Ovšem při jejich příjezdu nastal problém. Zašel za mnou jeden z pořadatelů, že jako máme opustit velkou šatnu, neboť mistr Stropnický bude po koncertě rozdávat autogramy a do malé šatny by se nevešly všechny jeho fanynky. Já to samozřejmě odmítnul a vzkázal panu Stropnickému, že pokud chce být ozvučen a slyšet, tak zůstane tam kde je, neboť aparatura je naše a nemáme s nikým žádnou smlouvu o ozvučení. Nakonec se vše vyřešilo, i když docházelo docela nechutným situacím, jako že se nebude hrát a tak vůbec. Jinak jejich koncert byl vysoce profesionální, lid se bavil a já si říkal, teď nastoupíme my, pustíme to do nich a oni odejdou. Naštěstí jsem si dal na uklidnění dva fernety a tak mě to docela i kecalo a publikum jsem i trochu rozesmál. Jedna z našich pravidelných štací byl Plzeňský Dominik. Tam jsem hrával asi nejradši, neboť to bylo od 18h do 22h a potom se dalo ještě posedět, anebo zajít do Jadranu. V Dominiku se vždy sešlo spousty známých lidiček, jednou jsem tam dostal od jisté slečny i květiny přímo na podiu, se kterou jsem se tenkrát chtěl víceméně zblížit, ovšem ona byla zamilovaná do jiného, přes to že se s ní právě rozváděl a na moje dvoření, ačkoliv jí bylo příjemné, nereflektovala pro mne odpovídajícím způsobem. Po jistém čase začala reflektovat jiná a tak jsem dotyčnou pustil z hlavy i z mého snažení. Jen tak pro zajímavost, potkali jsme se po cca 25 letech, a aniž bych se jakkoliv snažil o nějaké velké dvoření, tak začala sama od sebe reflektovat. V Dominiku jsem zažil také jedno smutné hraní. Dopoledne jsem se dozvěděl, že umřela moje milovaná babička a i přes výhrady švagrové a mého bratra, který tenkrát nešel hrát do Slovanu, tak já šel hrát do Dominika, neboť jsem věděl, že babička by byla ráda. Samozřejmě jsem se nějak nebavil, oznámil jsem to v kapele i publiku a matně si vzpomínám, že lidi v sále, tenkrát vše pochopili. Vzpomněl jsem si na to dnes hlavně z důvodů, neboť to, píšu 18. 8. 2020 a dnes má moje babička 125. výročí narození. A proto dovolte, abych sem vložil její foto. Byla to krásná a moudrá žena, ačkoliv jsem jí to málokdy říkal.

Babička Bety

V Dominiku jsem poznal různé umělce, od herců, muzikantů, malířů či novinářů a do dnes vzpomínám na dvě kamarádky a to Hanu Fišerovou, která studovala na konzervatoři akordeon a Sašu Havlicovou, novinářku a dceru malíře Honzy Havlice. Já, Saša, Hanka a náš klávesák Pavel, jsme pořádali divoké kulinářské orgie u „Fišerky“ která v té době již byla vdaná a měla hodně malé dítě. Taky jsem se jednou zhrozil, když jsem byl svědkem koupání, a její „šup hlavičku pod vodičku“ jsem nepovažoval zrovna za mateřskou lásku. Orgie spočívaly v tom, že jsme se vždy minimálně jednou za měsíc domluvili co se jako bude vařit, Hanka „Fišerka“ vše nakoupila a jeden z nás pro ostatní uvařil nějakou pochutinu. Vzpomínám, když byla řada na mě, tak mě „Fišerka“ volala, co jako má nakoupit a já mimo jiné požadoval minimálně 3 litry Cechovního poháru. Byl to samozřejmě ode mne vtip a vy kdo pamatujete „Cecháč“, tak víte, že to bylo jedno z nejhorších vín v době, kdy většina vín v litrovém balení byla špatná. Když jsem se dostavil na místo konání, tak „Fišerka“ povídá „to si nedovedeš představit, jakou jsem měla starost sehnat ten Cechovní pohár“. Myslel jsem si, že pokračuje v mém žertování, neboť tvrdila, že pro něj musela jet až do města, protože naproti v Astře, jej neměli a tenkrát v Plzni – Lobzích, jak našinci pamatují, jiný krám nebyl. Vzal jsem tedy na sebe zástěru a dal se do vaření a požádal o sklenku. Byl to opravdu „cecháč“ a když jsem se ptal proč, bylo mě řečeno, že to sehnala na mé výslovné přání, že si tedy myslela, že jsem kokot, ale byl jsem do telefonu tak přesvědčivej, že podlehla. No, vypilo se to, zkoušeli jsme přidávat citron, cukr, vše špatně a od té doby jsem nabyl přesvědčení, že o podstatných věcech, obzvlášť o vínu, se nežertuje. Teď na mě bliknula zpráva v mailu, kde Hugo svoje erotické vystoupení z kapitoly 10 uvádí na pravou míru. Cituji: „Jen takovou drobnou úpravu: Hugo v autobusu diskutoval se slečnou o Nietzscheho díle a Frantik na něj kukal. Tak je to správně a tak by to tam melo byt napsáno“. Toť slova přímého aktéra, který dle mých informací od „kukačky“ v autobuse souložil místní slečnu a zbytku kapely znemožnil včasný odjezd do zaslouženého odpočinku svých domovů po náročném vystoupení. No, my víme své…Mě se zase stalo, někde ve východních Čechách, kde jsme hráli jak jinak, místo Odyssey a Vašek Běhavý mě tak trochu upozornil na místní hlavní pořadatelku. Přijeli jsme, odehráli a já šel vyúčtovat s madam peníze, ještě tam seděli nějací pořadatelé a najednou od madam, šup fernet a šup druhej a s „tebou je zábava, nechceš tu zůstat, já bych tě hodila ráno na vlak do Pardubic“. Baba byla přítulná, sice už tak pětatřicet-čtyřicet, ale pořád ještě kost. No, vzdal jsem to i po tom třetím fernetu a od té doby jsme tam s R.U.R. nehráli.

Poslední foto s R.U.R.
Rádl, Kolečko, Nový, Hugo, Štěpánek

Vrátil jsem se tam až s další kapelou, ve které hrál bubeník, který asi rok tomu nazad to vyřešil tím, že vyndal deku, do které balil činely a s paní pořadatelkou se odebral do blízkého lesíka. Tak jsme jezdili po celých Čechách a jednou při návratu jsme srazili zajíce. Zastavili jsme, zajíc byl mrtev, ale v kuse a tak jsem jej vzal domů, že se udělá pečínka. Dopoledne mě moje babička podrobně zkoumala a povídá“ říkala mě sousedka, že jsi asi dostal někde přes držku“. Já jsem z počátku nechápal, ale potom jsem si vzpomněl na zajíce, který byl na lodžii v kýblu. Samozřejmě když jsem ho nesl do prvního patra, tak kapky krve přesně určily místo donesení. Že mne tenkrát nenapadlo, jít o patro výš, potom pod něj dát ruku, odnést domů a do držtky by dostal soused nade mnou. Babičce jsem vše vysvětlil a za chvilku se bytem linula vůně. Některé zábavy, ač byly jen čtyřhodinové, se protáhly až do ranního kuropění, hlavně na Tachovsku. Pamatuji, když jsme přijeli poprvé do Borovan, tak první údiv byl v tom, že tam končila silnice. Prostě takovej kruhovej objezd na návsi, ze kterého šlo jet jen zpět. Druhý údiv byl v sále, jehož kapacita byla pro cca 50 lidí a na podium se mohl vejít maximálně houslista s harmonikářem. Původně jsem navrhoval pořadatelům, že odjedeme, neboť na nás prodělají, oni že na to mají a tak jsme sál přestavěli, aparaturu postavili na druhou stranu na zem, na podiu dali stůl a židle, zvukař zapojil jen středové bedny, tím jsme mohli zlevnit produkci, dopravce se přidal, že nám zaúčtuje jen náklady na naftu a my si uděláme veřejnou zkoušku. Měli jsme hrát od 20h do 24h, ale ještě kolem 2 - 3. hodiny se různě jamovalo, popíjelo a byla tam taková sranda a zábava, že jsme se tam potom vraceli každý rok. Tachovsko, byla Mekka Paradoxu a stala se i Mekkou R.U.R a kapel dalších. V kapele ale začalo docházet k nesouladu mezi mnou a Jirkou Rádlem co se týče skládání muziky a stylu hraní. On mně vyčítal moje hudební postupy, že si na nich kazí prstoklad a mně zase vadilo ubírání se tak trochu „jižanským směrem“ jak tvrdil on, ale mně to připadalo, že začínáme měknout. Rozumně jsme se dohodli, že se bude shánět nový kytarista a že Jirka zatím bude normálně hrát. Ale sehnat za Rádla adekvátní náhradu byl problém. Náhodou jsem se potkal s klávesákem Pavlem Tenkem a bubeníkem Petrem Kotorou, oni neměli kytaristu a já si říkal, „pojedu se na ně podívat a přetáhnu Tenka do R.U.R. Kapela s tím souhlasila a tak jsem naložil jednoho dne Marshalla a jel do zkušebny. Oni hráli mimo jiné Demon´s Eye od Párplů, já se to naučil, potom jsme zkusili nějakou jejich vlastní a jednu moji a dopadlo to tak, že jsem tam zůstal. Samozřejmě jsem ještě musel odehrát nějaké domluvené kšefty s R.U.R. a poslední, rozlučkovým hraním byl právě již několikrát zmiňovaný zájezd do NDR. Ale o tom až příště…