Mladý a talentovaný bubeník, to je Vojta Sedlák. Onehdy mě zaujal už když mlátil do škopků u Kaprioly. V dneščdí době už Vojta sedí na bubenické stoličce u Limetallu. Má za sebou pár vystoupení, včetně mega koncertu s Kabátem. Zajímalo mě, jak se mladý kluk dostane k legendám jako je Bartoň, Vlasák a jak zvládá školu a život. Vzhkledem k tomu, že jsme s Vojtou v kontaktu, nebylo těžké mu pár otázek položit.
Vojto, zasedl jsi za bicí v Limetalu, promiň v Limetallu, jak se mladý klučina dostane mezi staré rockové pardály?
V první řadě to musí být štěstí. Bez toho to asi nejde. Musí tě někdo znát, aby se za tebe postavil a doporučil. V mém případě to byl pan Ivo Honaizer, kterého ještě představím. Společně s Limetallem jsme se už viděli na pár akcích, například v Lucerně v roce 2017, kdy jsme byli společně s Kapriolou hosté. Od té doby jsem je začal poslouchat a fakt jsem snil o tom, že bych si s nimi někdy chtěl zahrát. Nesmí tomu chybět odhodlanost, trpělivost a schopnost něco obětovat. A v neposlední řadě dřina, jako u všeho. Věřit, cvičit a pak to přijde. Se vším mi neuvěřitelně pomáhají mí rodiče, kteří mě podporují a věří mi. Kdybych je neměl, nebyl bych tam, kde jsem teď. Podle mě je důležité mít kolem sebe ty správné lidi, opravdové přátele, kteří tě vždycky podrží. Třeba že tě vezmou občas někam ven, ať si odpočineš, odreaguješ a nabereš nové síly. Na mé koncerty jezdí opravdu blízcí přátelé, kteří mě vždy podporovali a které bych chtěl tímto pozdravit A na to se nezapomíná.
Ty jsi bubnoval u Kaprioly, jsi teď už na plný úvazek u Limetallu?
Po zhodnocení celé situace, už dnes můžu říci, že ano. Jsem rád, že to tak dopadlo. Doufám, že kluky nikdy nezklamu a vždy budeme spolu muzikantsky i lidsky vycházet. Těším se na ty nové zkušenosti a zážitky, které s nimi zažiju. A taky na jejich legendární vtípky.
Přece jen hraješ s legendami – Vlasák, Bartoň, jak tě berou jako muzikanta?? Zapadl jsi do kapely?
Hraju a jsem na to hrdý. Zároveň si toho velmi vážím, že jsem s takovými legendami. Respektuji je a poslouchám, a strašně rád jim chodím pro obědy, když zkoušíme přes den. Nesmíme také zapomínat na zbývající členy Juru Šperla a Fanyho Michalíka. Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy po koncertě v Praze na Parníku se rozdělovaly pokoje a rozhodovalo se, kdo s kým bude spát. No a já jsem měl tu obrovskou čest bydlet s Jardou. Celou noc jsem ani pořádně nespal, říkal jsem si "Teď jsem tady po koncertě a vedle mě leží Jarda Bartoň". Akorát se mě ráno zeptal, proč leží vedle mě, ty špunty do uší (smích). A jak mě berou jako muzikanta? To je spíš asi otázka na ně. Já bych se nepouštěl do žádných velkých akcí (smích). Myslím si, že jde hlavně o to, abych do kapely zapadl nejen jako muzikant, ale také jako člověk.
Je rozdíl v přístupu u tvých někdejších kapel a Limetallu?
Kdyby tam nebyly rozdíly, tak Limetall není tam, kde je dnes. Pro mě jsou to ale nové, profesionální přístupy, které jsem dříve nevnímal a nevěděl o nich. Rád se všemu přiučím.
Ty jsi už odbubnoval část turné s Kabátem, jak na tebe působily ty tisíce lidí, co na Kabát chodí? Jaké je to stát na stejném podiu jako Kabáti?
Ano. To byla taky taková srandovní příhoda (smích). Jednou tak na zkoušce jsem se v meziřeči dozvěděl, že už se mnou počítají i na právě zmíněný koncert Kabátu. No a když jsem pro mne toto velmi vážné rozhodnutí uslyšel, rozesmál jsem se. Před ním jsem měl s Limetallem asi 8 koncertů na to, abych si zvykl na nové prostředí, přístup a profesionální techniku. Mě prostě ani nenapadlo, že bych si mohl někdy zahrát před tolika lidmi, prostě jsem tomu nevěřil a už vůbec né v sedmnácti, byl to pro mě šok.
No a jak to na mě působilo? Nic tak obrovského a monstrozního jsem doposud neviděl a já nebyl ničím takovým součástí. Bral jsem to jako obrovskou zkušenost a na podium jsem vešel s respektem a úctou. Je to prostě něco neuvěřitelného, když vás vidí a hlavně slyší více než 28 000 lidí. Celý ten den od rána až do noci jsem si to užíval. Kdy se dostanu na takové pódium, a ještě k tomu s Kabátama. Byl to od kluků obrovský risk, že mě sebou vzali na takový velký koncert. Já ale beru každé vystoupení s obrovskou zodpovědností a profesionalitou.
Pro mne je to nezapomenutelná vzpomínka, která ve mně zůstane, a taky na mé zdi, kde si pověsím fotku se všemi těmi lidmi.
Jak to vypadá s tvou bubenickou přípravou? Cvičíš teď více? Je rozdíl mlátit do škopků u Kaprioly a Limetallu?
Přiznám se, že to není úplně tak, jak bych si představoval a chtěl. Snažím se teď "cvičit" hlavně pravidelně. Někdy jsem fakt rád, když si jdu zahrát jen třeba na hodinu nebo dvě denně, taky kvůli časovým možnostem. Přes týden máme zkoušky s Limetallem nebo mi teď zase začíná divadlo, kde taky působím v jazzovém muzikálu, jako "bubeník" tedy, ne jako herec (smích). O víkendech se většinou hraje pátek a sobota a občas jsou i nějaké dvojáky. Takže je to už taky o fyzičce. Když jsem začínal s Limetallem, tak jsem třeba půl hodiny vypustil ze svého cvičení a šel si zaběhat. Ale zase o prázdninách bylo více času a hrál jsem a cvičil pravidelně 4 hodiny. Mé cvičení taky věnuji přípravě na koncerty, ať si stojím na podiu za vším, co zahraju. Chtěl bych ještě dodat, že je to všechno jen v hlavě. To co není v hlavě, to nikdy nebude v rukách. No a když se náhodou nejede s Limetallem, mám buď zkoušku nebo koncert s bučovickou kapelou Šašci v Manéži, se kterýma jsme právě vypustili klip k písničce "Trashing". Takže času není nazbyt. Ale přiznám se, že když se v neděli přijede domů, když tedy někde spíme, tak celý den proležím. Na českých dálnicích se totiž usnout moc nedá.
Na jaké bicí hraješ?
Na tuto otázku jsem se moc těšil(smích). První koncerty Limetallu jsem odehrál na své Yamahy Recording Custom. Později jsem však zašel za panem Ivem Honizerem, majtelem Drumcentra v Opavě. A požádal jsem ho o bubny, na které hraji dnes. Jsou to samozdřejmě Yamahy, řada Stage Custom. Je to sada, která nemá ve své kategorii absolutně žádnou konkurenci a naprosto jsem se do nich zamiloval. Je to prostě YAMAHA. Pan Honaizer mě podporuje již od mých začátků tím, že se mi snaží dělat dobré ceny a taky mi pomáhal s PR na svých webových stránkách. Jsem mu velmi vděčný. Taky kdyby nebylo jej, nehrál bych v Limetallu. Tímto bych chtěl taky pozdravit Honzu, Zbyňu a Jonáše, kluky z Drumcentra. Moc si jich vážím a dovoluji si říct, že v ČR není lepší specialista na bubny než Drumcenter.
Co škola a muzika, jde to stíhat?
Možná bych jen přehodil to pořadí, ve kterém jsi to uvedl. Pro mě bude muzika vždy na prvním místě, ale vzdělání je pro mě momentálně velmi důležité a nesmím jej zanedbat. Byla by škoda v posledním ročníku školu úspěšně nezakončit.
Jsi zase o něco slavnější, co spolužáci, že mají mezi sebou kluka, co hraje v prvoligové kapele?
Trošku se bojím toho slova slavnější. Myslím si, že oni to tak neberou. Podle mě si to moc neuvědomují. Oni to mé hraní možná berou spíš jako brigádu. Vzpomínám si, když jsem přišel poprvé do školy po koncertě s Kábatem, tak první otázka, která padla byla "Tak co Vojto, jaké to bylo a kolik jsi za to dostal?" Ale neřekl bych, že mám s nima vyloženě špatné vztahy. Snažím se ve škole moc neprojevovat, jen to prostě nějakým způsobem přežít a jít odpoledne cvičit.
*Nasedl jsi za bicí po Veronice (vím, že tam chvíli byl její manžel jako záskok), musel sis některé party upravit podle sebe, nebo to celé do poslední noty hraješ jako Veronika?
Upravit vyloženě ne. Některé brejky hraji jinak, to určitě. Ale groovy jsem se snažil zachovat. Taky kapela je už na něco, co funguje zvyklá, tak není dobré to měnit. Muzika není podle mě o dodržení všech not, pokud se nejedná vyloženě o nějaké etudy nebo povinnosti. Podle mě je muzika o pocitu, o náladě a hlavně feelingu. Pocit ze hry se nemůže okopírovat, můžeš se jen přiblížit k tomu, jak to hráli ostatní před tebou, ale nikdy už to nebude stejné. Každý z nás je originál a každý z nás to cítí jinak, necítí to líp nebo hůř ale jinak. A taky je důležité dodržet stylovost hraní. S tím vším mi taky neuvěřitelně pomohl můj učitel pan Patrik Benek. Špičkový hráč, který se řadí minimálně mezi top muzikanty v ČR.
Co tvoje skladatelské ambice? Nemáš chuť se podílet na tvorbě kapely a dostaneš prostor?
Tak já se zatím soustředím hlavně na bubny a vše kolem toho. Nebo já úplně nevím, jak to myslíš. Jestli tím myslíš dělat riffy, aranžmá a takové nebo spíš myslíš bubenické party. Zatím jsem u těch bubenických partů a nevím jestli někdy budu vymýšlet riffy, těžko říct. To bych musel mít zmáknutý nějaký melodický nástroj, což nemám a trochu mě to štve. Zatím jsem si bubenické party vymýšlel sám. Ale rád bych se v budoucnosti účastnil aranžování při další tvorbě Limetallu. Já jsem rád, že tuto muziku můžu podpořit svým stylem.
Od posledního rozhovoru ti je zase o pár let víc, co posloucháš dneska, kdo je tvůj favorit a máš nějaký bubenický vzor? Změnilo se hudebně něco u tebe od našeho rozhovoru?
Já myslím, že se tolik toho zase nezměnilo. Pouze si myslím, že jsem zase objevil kus nového směru, kterému bych chtěl jít naproti. Když jsem byl mladší, tak jsem poslouchal jen to samé pořád dokolečka a to není ono. Jako "muzikant" bych se chtěl vyvíjet, hledat a objevovat. Nepouštím si jen rock a metal, ačkoli to ve mě zůstane, ale začal jsem poslouchat taky interprety jako Mike Stern, Randy Brecker, Dave Weckl, Dean Brown, Peter Gabriel. Což jsou interpreti sahající řekněme k Jazzu, Fussion a grove. Za zmínku také stojí album, které mě ovlivnilo asi nejvíce, a to je "The Brecker Brothers Band Reunion". Na něm jsem udělal i drum cover ke skladbě "Really In For It", se kterým mi pomohl můj dlouholetý kamarád a muzikant Dušan Čupa. A nesmím zapomenout na album "Trip" od Mike Sterna, kde hrají vynikající muzikanti, a je to jeden z příkladů, jak funguje felling více muzikantů. No a bubeníci, taková ta klasika, Patrik Benek a hned za ním jména jako Dave Weckl, Vinnie Colaiuta, Steve Gadd, Buddy Ritch, Dennis Chambers.
Vojto, díky za rozhovor a tradičně, jaký tvůj nejoblíbenější klip pustíš naším čtenářům?
Já bych pustil pana Stinga a Vinnie Colaiutu. Tím to bych chtěl především pozdravit své dva blízké kamarády Adama a Tomáše, se kterýma sjíždíme koncerty všech hvězd a muzikantů. Taky pana Benka a pana Honaizera. Pozdravit bych chtěl všechny mé kamarády, kteří mě podporují a fandí mi. Nesmím zapomenout na Komarovský FanClub (smích) a ani na mé rodiče! A taky určitě na FanClub Limetall a vaše čtenáře. Bez nich by to nešlo. A už se těším, jestli se třeba někdy s nimi potkáme na koncertě.
Děkuji moc za rozhovor a budu se těšit třeba zase někdy!
