Poděbradská powermetalová parta RIMORTIS slaví v tomto roce 20 let existence kapely a jako dárek pro fanoušky připravila osmé řadové album s názvem "Dvacet černých růží", které obsahuje deset novinkových skladeb a jako bonus deset starších, zvonu nahraných písní z období let 2004 - 2012.

Toto dvojCD vychází v sobotu 14.9. a hned bude pokřtěno tentýž den v Sobůlkách u Kyjova, český křest je naplánován na 12.10. v Úmyslovicích u Poděbrad.

Projekt vznikl k 600-ti stému výročí 1. pražské defenestrace. Každý rok děláme nějaké to slavné výročí. Minule to bylo 100 let založení republiky. 2017 300 let narození Marie Terezie. Před tím Karel IV. Hus atd. No tentokrát je to víc rockové. Jedná se o ryze amatérský a nadšenecký projekt, byť zúčastněných na něm bylo bezmála 150 z celé republiky. Točilo se bez nároku na honorář – v Praze na Staromáku, v Brně na Špilberku, na bitevním poli s Ostravskou vozovou hradbou u Kuřimi, ve středověké krčmě v Branišovicích. A to vše v kostýmech zapůjčených z husitského Tábora a pochopitelně gró bylo v domovském Znojmě. Krátký, cca 15ti minutový film, je složen ze tří písní, z toho dvě v rockovém hávu. Celé to ve finále bylo ještě sestříháno do hudebního klipu. Hudba je dělána speciálně pro tento projekt. V chorálu jsem pochopitelně vycházel z toho nejslavnějšího. Kdož sů Boží bojovníci. Průběžný vznik celého filmečku byl "průběžně" :-) zaznamenáván na našem facebooku, včetně spousty fotodokumentace, pokud by se tím chtělo někomu procházet.

Lucrezia Borgia

Legendární heavymetalová kapela Polymetal z Přelouče připravila letos v létě pro své fanoušky milý dárek. CD „Na cestu se dej live!“, které nahrála živě v Třemošnici vloni v listopadu
Tak se tomuhle živáku pojďme podívat na zoubek. Polymetal asi moc představovat nemusím. Kapela vznikla v roce 1984. Za tu dobu vydala řadu cédéček, ale v posledních letech kapela bojuje hlavně s postem zpěváka, který byl pro Polyše vždy klíčový. V současné době jediným zakládajícím členem kytarista Dan Reichman, jehož výdrž je obdivuhodná.

Na živáku jsou zaznamenány hodně profláklé písně, ale je tam i něco málo méně známého. A právě ty opravdu známé věci svádí ke srovnávání. Nahrávka má takový divný zvuk, je prostě znát, že byla sejmuta živě. Prošla sice digitálním remasteringem, přesto zní tak nějak zahuhlaně.

O zpěv se v Polymetalu aktuálně stará Martin Jedlička. Nezpívá rozhodně špatně, ale nešplhá do takových výšek, jako to dělali jeho předchůdci. Člověk si musí nahrávku pustit víckrát, aby ji správně pochopil. Z prvního poslechu jsem byl trošku rozpačitej. Od té doby jsem si ale cédo pustil několikrát a postupně se do toho dostal. Staré psy novým kouskům nenaučíš. A Polymetal jsou takoví borci, že valí tu svou metalovou káru dál. Za ta léta nesestoupili ze své cesty. Svou tvorbu kdysi označovali jako Thrash´n´roll. Ten thrash se z jejich tvorby už vytratil a následoval návrat k vlastním kořenům a těmi je starý dobrý heavy metal.

Pokud patříte mezi šťastlivce, kteří kapelu znají z osmdesátých let, tak si jistě vybavíte, že hrávala hromadu převzatých věcí s českými texty a byly to opravdu jazykové perly. A nějaký cover samozřejmě nechybí ani v současném repertoáru Polymetalu. Na loňském cédu je to třeba titulní Na cestu se dej, což je v originále song Stratovarius jménem Hunting High and low. Namátkou jsem mrknul na net, kdo všechno tenhle song má ve svém repertoáru a nestačil jsem se divit. Převzatých věcí je tu víc. Polymetal je totiž odkojený bigbítovou tancovačkou, kde se tyhle věci prostě hráli, hrají a snad i hrát budou.

Ale nejlepší jsou stejně starý songy Polymetalu. Pohřeb v bílém, Ples upírů, Bílí andělé nebo Jezdci z pekel. Jen si prostě musíte zvyknout, že je to celé zahrané a zazpívané trošku jinak, než jste zvyklí. Kolekci sedmnácti skladeb uzavírá veselý Alkorol.

Rozhodně se půjdu rád podívat na Polymetal naživo. Tahle kapela hraje poctivou muziku, kterou mám prostě rád. Polymetal forever!

Pro Rockpalace Honza Holý

Psát něco o výročních deskách a bestoffkách je pro recenzenta dost nevděčná role. Většinou je to prostě výlet do minulosti, kdy člověk místy nevěří svým uším. To není případ Gate Crasher. Tady se ten trip do historie ale povedl.

Brňáci Gate Crasher oslavili před dvěma roky deset let, a tak se trochu poohlédli za léty minulými. Tenhle výběr je řazen od nových po ty úplně staré. Kapela za deset let ušla pořádný kus cesty. Začínala s anglicky zpívaným rockem, aby postupně přestoupila na mateřský jazyk a ten jí podle mě sluší víc.

Začíná svižnou novinkou „Desetkrát“. Není to žádný „Fake“, že nás pak čeká „Večírek“, který se může ukázat jako „Past“. Nu, což? „Nikdy nedospějem“ a můžete nás stínat třeba „Gilotinou“. Pak ale z holek může být „Mrtvá“ a ještě k tomu „Čarodějka“. Ještě „Neusinám“, tak si můžu dovolit „Intimní zpověď“, kterou si poslechne „Valentine“ i „Dědeček“. No a ty anglicky zpívaný starý songy do toho motat nebudu. Dnes je kapela Gate Crasher už dávno jinde.

Nahrávka je to poslouchatelná a své posluchače si najde nebo už našla. Přeci jenom je už k mání dva roky.

Pro Rockpalace Honza Holý