Ukončil svou činnost po pěti letech v kapele Bastard, přesto je plný energie a mám chuť jít dál. Nedávno jsme ho mohli vidět na Barče společně na pódiu s Fanym. Jak se má, a co má v plánu jsem se Pavla zeptal v našem rozhovoru.

 Pavle, co tě přivedlo k hudbě? Jaké byly tvoje hudební začátky?
Tak k muzice mě přivedla asi jako každé dítě zvědavost. Už jako kluk sem koukal na strýce, který hrál výborně na tahací harmoniku a mně jako klukovi to nedalo si to nevyskoušet. U nás doma se taky často zpívaly ,,lidové písně,, , které miluji dodnes.

 Kdo byl, nebo byli tvoje největší hudební vzory, když jsi začínal a jak tě ovlivnili?
Vzorů je mnoho, ale zásadní zlom přišel, když mi kolega začal pouštět ještě na starém kotoučáku Rainbow- Ronnie James Dio. To bylo něco, co jsem nikdy neposlouchal. No a pak už to šlo samo ruku v ruce.

Co školní kapely, už od prvopočátku tě táhla kytara a zpěv?
První ,,školní,, kapela byla na učilišti v druháku. Kluci dávali dohromady kapelu a já byl v pravou chvíli na pravém místě. Kytara mě vždy táhla a zpěv přišel později.

Ty jsi odešel od Bastard, bylo to těžké rozhodnutí? Co považuješ za vrchol svého působení v kapele?
Ano. Z Bastard jsem odešel dobrovolně a lhal bych, kdybych napsal, že to jednoduché bylo. Zvažoval sem dlouho pro a proti. Můj odchod sem už v podstatě řešil koncem března 2024. Dopadlo to tak, že jsem slíbil dohrát sezonu 2024 a svému slovu jsem dostál.

Existují skladby z tvého působení v Bastard, na které jsi nejvíce hrdý? Když se ohlídneš za sebou, který moment z tvé hudební kariéry byl pro tebe nejdůležitější?
Můj vrchol v kapele Bastard byl asi ten, že se povedlo dostat Bastard za poměrně krátkou dobu ze dna tam, kde je teď. Hrdý na skladby? Hrdý ani ne, ale vděčný životu a osudu za všechny skladby, které jsem napsal. Beru to jako dar, který jsem dostal, abych lidem hudbou a texty něco sdělil a to se myslím povedlo. Věřím v to a doufám, že jsem ještě neřekl poslední slovo. Nejdůležitější moment? Každý moment, kdy jsem se mohl setkal se skvělými muzikanty a mohl se od nich spoustu naučit. Potkal jsem jich hodně, a vážím si každého a doufám, že jich ještě spoustu potkám

Máš už plány na nové projekty, nebo plánuješ pauzu?
Nebudu to mít lehké, ale plánuji svůj vlastní projekt s novou kapelou, mám angažmá i v jiných projektech a rád bych se věnoval i producentské práci. Že se budu nudit, z toho obavu nemám. Muzika je zábava na celý život.

Jsi zkušený veterán, jak se podle tebe změnila rocková scéna, když jsi začínal s porovnáním s dneškem?
To asi ne. Jsou tu zkušenější. Ale můj názor na dnešní muziku je že se většina kapel opakuje a točí v kruhu. Málo kdo umí překvapit něčím originálním. Vytratila se poctivá muzika a víc se hledí ne jak co se hraje, ale jak u toho kdo vypadá. Nechci soudit, od toho tady jsou fanoušci a ti si vyberou sami, co se jim líbí. Mně zůstala v srdci hudba 80, 90 let a tam to byly velice plodné a úspěšné léta.

Co by si doporučil mladým muzikantům, kteří chtějí prorazit na české rockové scéně?
Je to opravdu těžké se dnes prosadit. Jsme tak malá zemička a je tu tolik kapel že se v tom člověk už strácí. Snad jen to ať to dělají s láskou,ať je to baví a vydrží u toho co nejdéle. Zázraky se občas dějí.

Máš ještě nějaký sen, nebo projekt, který by si chtěl ještě v muzice splnit?
Sny máme všichni. Snad ty nejdůležitější : Být zdráv,bavit se muzikou a užívat života.

Kdybys měl vyjmenovat 5 tých nejoblíbenějších alb, které by to byly?
Accept Metal Heart, Whitesnake - snad všechny desky. Ozzy - taky vše top. Gary Moore - vše včetně účinkování v kapele Thin Lizzy. Van Halen 5150. Bon Jovi - vše. TOTO- taky vše.

Kdy, kde a na čem nejraději posloucháš muziku?
Muziku jako takovou poslouchám rád v autě. Nebráním se žádné stanici, beru to jako spotřebitel. Pokud chci ale zážitek, pustím si cokoli ve svém studiu. Tam to hraje.

Pavle, děkuju za tvůj čas, dáš se někde vystopovat na sociálních sítích, nebo někde, kde by tě našli třeba tvoji fandové nebo lidé, kteří budou zvědaví na další tvoje kroky a jaký je tvůj nejoblíbenější klip na YT, který si nejraději pouštíš, ať ho pustíme našim čtenářům.
Fanoušci mě mohou sledovat zatím na mém FB i Youtube, kde mohou najít i klip k písni, kterou jsem napsal a jmenuje se ,,Mezi nebem a zemí,, na kterou jsem moc pyšný. Velké díky i Digazovi, který se podílel na zpracování.

Jednou to přijít muselo. Je to tak, konečně i já jsem 16.12.2024 poprvé v životě zavítal na Barču, neboli Kulturní dům Barikádníků, jenž je opředen legendami. Stačí si na internetu najít jakoukoli zmínku o Vitacitu, Arakainu a dalších kapelách v 80. letech a můžete si být jisti, že v diskusi se vzpomínání na tento kulturní stánek dozajista objeví. Moje osobní zkušenost se zatím omezovala jen na film Horká kaše, ve kterém metalové koncerty skupiny Vitacit tvořily kulisu k poměrně zajímavému sociálnímu dramatu pojednávajícím o poflakující se a drobnou kriminalitu páchající mládeži na pražském sídlišti. A s velmi zajímavou závěrečnou pointou.

Jelikož pracovní šichta se musí dodržovat, dojíždím na místo určení až někdy po 18. hodině netušíc, jak obtížné bude najít místo k parkování. Ulice narvané auty, značky parkoviště doplněné cedulemi, ze kterých mi není jasné, zda jsem hoden zde jako cizák zaparkovat. Nakonec to nějak risknu, zaplatím asi 140 korun za parkování a hurá ke kulturáku.

A jak onen kultovní kulturák působí? Příjemně, spíše nižší budova s osvětleným jménem na průčelí, oproti honosným kulturákům na vesnicích působí spíše jako taková sokolovna. Uvnitř je každopádně příjemně velký prostor, pódium je široké a hlediště velice dlouhé. Interiér se od dob Horké kaše evidentně nezměnil, což je dobře, jde o příjemné, ale v žádném případě nějak ošlehané či rozpadné retro.

A velice potěšující je akustika. Na pódiu už hraje první kapela a zvuk je moc pěkný. A onen velký dlouhý prostor před pódiem je už téměř zaplněn až ke vstupním dveřím, přičemž napravo i nalevo je výčep, v dalším výklenku pak výdejna nápojů nealkoholických či naopak ještě alkoholičtějších než pivo.

První kapelou je FANY, nová (nebo možná staronová) kapela Fanyho Michalíka z Citronu a Limetalu. Fany v podstatě bez jakékoli prodlevy navázal na Limetal, před nímž se jeden čas nedalo uniknout, takže mnohé skladby znám. Poznávací znamení, hlas jako zvon, zůstává naprosto nezměněno a Fany si s kapelou může užít vřelé reakce publika.

Důvod, proč jsem dorazil, se jmenoval AXXIS. Moje oblíbená kapela, jejíž nakažlivá melodičnost a charisma zpěváka Bernharda Weisse vás vždy spolehlivě vtáhnou do děje a vypustí vás na konci s bezstarostným úsměvem na rtech. Úvodní „Little Look Back“ odzpívá Bernhard o oktávu níže, aby následně prozradil, co je víceméně jasné, tedy že ho viróza připravila o hlas. Hudebně každopádně kapela šlape jako vždy, v repertoáru melodická hitovka střídá další a kde není vysokého zpěvu, tam je aspoň Bernhardovo šoumenství. Po chvíli přece jenom dochází na zpěvákovo rychlé rekondiční ozdravení, takže kapela hodí do placu instrumentálku, bubenické sólo, poté Bernhard využije příležitosti popřát fanouškovi k padesátinám. Ale pak už následuje návrat do intenzivního průběhu koncertu, kde AXXIS odvádějí jako vždy skvělý a zábavný výkon, který není vynuceným improvizováním při zpěvu nějak výrazně narušen. Končí se hitovkami Living In The World a Kingdom Of The Night a já jsem moc rád, že to AXXIS navzdory oné indispozici neodpískali, neboť na konci koncertu jsem spokojený a zdobronáladěný jako vždycky.

Posledním účinkujícím je ALEŠ BRICHTA PROJEKT. Aleš vzhledem k dlouhodobým zdravotním problémům vystupuje vsedě a dle mého pozorování je na tom jeho zrak tak, že nevidí vůbec nic, a to ani mikrofon nebo sklenici, co drží v ruce. Koncertu předchází slavnostní křest trojalba Výlet do bájí, které mapuje Alešovu kariéru s důrazem na tu sólovou, z diskografie Arakainu se tam objevují spíše líbivější všeobecnému sluchu nakloněnější skladby. Pohled na celkový seznam písní skýtá obdiv, jakou kariéru má Aleš za sebou. Jedna povedená skladba za druhou, až na pár výjimek si každá svou pozici na výběrovce zaslouží a mnohé další bych si tam ještě dokázal představit. Kmotrem byl Petr Janda, který zavzpomínal na úsvit spolupráce mezi oběma velikány.

A pak už se hraje, začíná se zostra po arakainovsku (Proč, Adrian), a nepočítáme-li tři balady, tak se celý set orientuje spíše na tvrdší část Alešovy tvorby. Intenzivní nachlazení si našlo i jeho, takže po páté skladbě to vypadá, že i on si dopřeje pauzu, ale na tu nakonec nedochází. Alešovým problémem je, že se nedokáže šetřit a hospodařit s energií a hlasem, takže dokud to jde, tak se do skladby naplno opře bez ohledu na to, že mu na její zbytek bude docházet dech. Přesto vidím určité zlepšení oproti videím z dřívějších koncertů, která jsou k nalezení na internetu, mám dojem, že se Alešovi povedlo rozhýbat obličej, který se mu následkem zdravotních problémů před časem částečně znehybnil (nebo to byl aspoň můj dojem), což se pozitivně odráží na jeho mluvě i zpěvu. Mám dokonce takovou kacířskou myšlenku, že kdyby přestal kouřit, vrátila by se mu značná část jeho dřívější hlasové formy. Kde už dispozice chybí, tam přichází ke slovu sladěné vokály dvojice kytaristů a v neposlední řadě vokalistky. Koncert to byl každopádně příjemný včetně průvodního slova, které navozovalo dojmy, které by člověk na tomto kultovním místě, k němuž Aleš neodmyslitelně patří, měl mít. Končí se s Apage Satanas a přídavkem Nechte vlajky vlát.

I když asi všichni máme v krvi metalové songy od tohoto praotce českého metalu, přesto bych si s ohledem na Alešovo zdraví a dojmy (nejen moje) z jeho veřejných vystoupení dovolil vznést takový nápad. Podle mě je čas dát zpívání metalu vale a vystupovat s repertoárem ze sólovek. Čerstvá výběrovka ukazuje, že je z čeho vybírat. Tento repertoár se dá s veškerou ctí zpívat vsedě, beze strachu, zda to hlasivky vydrží, a bez trápení pro interpreta, ale i diváky, kteří o něho mnohdy mají vyloženě obavy. Tohle píšu na plnou hubu, ale zároveň s veškerou úctou, protože na české scéně není osobnost, které bych si vážil víc než právě Aleše Brichty.

Foto: Pavel Novák
Autor reportu: Tomáš Pícl

Bigbíťáci z kapely KIKS z obce Kačice nedaleko Kladna vydali driuhé album pod názvem „Věk“. Celkově je to starej dobrej bigbít, žádná tvrďárna, taková pohodička, klasický rock. Však má taky kapela za sebou 31 let

Tuhle partu už jsem před nějakým časem recenzoval a v podstatě musím opět konstatovat, že je to takový bigbít mezi Katapultem a poetikou kapely Odyssea.

Kapela hraje ve složení Miroslav Beznoska – bicí, cowbell, tamburína, zpěv, vokály, Jiří Landa – kytary, zpěv, vokály, Martin Rozhon – kytary, zpěv, vokály a Martin Zeman – basa, vokály. O hudbu a texty se podělili Míra Beznoska s Jirkou Landou a Martinem Rozhonem.

O čem by asi tak mohla pojednávat titulní píseň „Věk“? Jasně, že o tom, jak stárneme a tělo už volá svého doktora. Napadá mě tady citovat text kapely Arakain: „Stárnem všichni stejně a každej jinak“. S tím nelze jinak než souhlasit.

Opět v textech KIKSu nechybí slovní hříčky nebo spíš hrátky se slovy. Zkuste hádat, o čem je text písně „Přísloví“. Ano, je převážně poskládaný z velmi známých přísloví, která společně vytváří docela slušný příběh. Jenom refrén zní trošku jinak, jinak fakt jde jen o přísloví.

A na úplný konec je zařazený bonus nazvaný „Zvuková zkouška“. To je takový švar – nešvar, který se tu v poslední době rozmáhá. Prostě kapela místo toho, aby na konec zvukové zkoušky zahrála pár taktů z nějaké známé skladby, hraje takovou pičovinku „Toto je zvuková zkouška“. Nakonec, proč ne. S něčím podobným vystupuje třeba Komunál, ale slyšel jsem to i u jiných kapel, jen jsem si je nezapamatoval.

Už před léty jsem psal, že KIKS nejsou žádní mladíčci a o pár let později to platí dvojnásob. Ani jejich hudba nezní bůhví jak moderně, spíš jde o návrat do 80. možná 90. let. Kdo ale má rád poctivý bigbít s poetickými texty, ten by měl zbystřit.

Pro Rockpalace Honza Holý

Album Devět (další album s magickým číslem) od kapely Dark přináší výrazný posun v jejich tvorbě. Po majestátním úvodu nás skladba "Dark" strhne ostrým startem, který okamžitě nastavuje energické tempo celého alba. Stejně tak "Neber mi můj sen" se otevírá téměř heavy metalovou razancí, přičemž důraz na melodiku a rytmiku ukazuje vyspělost kapely v práci s žánrovými prvky.

V prostřední části alba nalezneme zklidnění v podobě emotivní skladby "Pro tebe," která nabízí prostor k zamyšlení a ukazuje další rozměr kapely. Naopak skladba "Pan Bezelstný" přináší typicky šlapavý hardrockový základ s dynamickými změnami tempa.

Druhá polovina alba pak přináší zběsilou jízdu, kde hard & heavy prvky dominuje nejen riffování kytar, ale i přesná a nekompromisní práce bicích. Zvuk je syrovější a tvrdší než na předchozích nahrávkách, což naznačuje, že kapela vědomě směřuje k intenzivnějšímu a modernějšímu projevu.

Oproti předešlému albu Dark jednoznačně přitvrdili. Devět působí jako promyšlený a zároveň živelností nabitý celek, který ocení jak příznivci melodického hard rocku, tak ti, kdo hledají ostřejší metalové polohy. Za mne opět paráda a Ota a spol. nezklamali.