Jsem moc rád, že se mi podařilo přes počáteční odmítnutí udělat tento rozhovor. Strašně moc si vážím kapel, které v minulosti křižovaly více či méně naši kotlinu, nebo se jen motaly „okolo komína“ a týden co týden nám rozdávaly radost a my na ně jezdili vlakem často mnoho kilometrů. Když jsem poslouchal diskografii kapely Trifid, srdíčko zaplesalo. Předělávky Accept, Rainbow, Scorpions, Europe… a všechno s českými texty. Jak snadno se člověk vrátil do dávných dob, do dob nášivek a drbaných džín, džínových bund a nočních cest na vlaková nádraží, kde jsme čekali na první vlaky. A přesně tuhle atmosféru CD kapely Trifid mají. Mám rád ty staré kapely, které se mi staly láskami na celý život – Benefit, Diskant, Doteky, Hever….škoda, že jsem tehdy o kapele Trifid nevěděl, docela jistě bych se na ní jel podívat. Vždyť jsme jezdili ze Semil třeba až do Trenčína na tehdejší Halušky jejich podání Shout At The Devil jsme prostě museli vidět (pak se kapela přejmenovala na Metalindu). Sedáme si s člověk nejpovolanějším – Zdeňkem Dvořákem a otvíráme knihu historie se jménem Trifid.
Zdeňku na začátek, jak si se k hudbě dostal?
K muzice jsem se dostal už jako malý kluk předškolního věku, tehdy ještě pasívně, kdy jsme poskakovali kolem muzikantů – dechovkářů, kteří hráli u nás po obci.
Jakým žánrem jsi začínal a kde se stal zlom, že se z tebe stal rocker?
Začal jsem právě s dechovkou, učením na dechové nástroje, ale rocker se se mne stal o nějaký rok později, tak kole 12 – 13 let, kdy jsem chodil na zkoušky bigbítové kapely a sem tam si ťuknul do bicí soupravy, to byl asi ten zlom.
Z jakých vzorů jsi vycházel, můžeš jmenovat desku, která tě ovlivnila?
V té době jsem poslouchal s českých bigbítů hodně Blue Effect, Synkopy 61, Flamengo, George &
Beatoven s Petrem Novákem, později Dežo Ursínyho, Mariána Vargu s Collegiem…..
Než se dostaneme k Trifid – měl jsi, nebo hrával jsi před Trifid v nějakých kapelách?
Jo, dávali jsme dohromady kapelu The Tears, pár zkoušek ale moje silniční nehoda a trojitá zlomenina nohy to na dlouhou dobu zastavila.
Trifid vznikl v úctihodném roce 1980, kdy jsi přišel ty a na jaký popud to bylo? Přihlásil jsi se na konkurz, nebo jsi byl doporučen?
Ne, více méně zakladatelé kapely to teprve dávali dohromady, nejdříve vlastní tvorba asi 5 – 6 písní, já přišel spíše jako konzultant, poradce amatér, zůstal jsem tam jako zvukař, po čase se dělil o nějaký zpěv a po otextování Scorpions Always Somewhere z 1979 roku, jsem zpíval většinu věcí a po odchodu druhého kytaristy na vysokou školu to zůstalo už jen na mě.
Nejsi zakládající člen – jak ti sedla tehdejší tvorba Trifid? Ptám se proto, že jsi se obratem stal managerem, textařem a kapelníkem. Došlo k velkým změnám pod tvým vedením?
Všichni jsme byli začátečníci, celkem žádné zkušenosti se skladbou, aranží, všechny ty skladby vlastní jsme dlouho museli vysedět. Bylo lepší sáhnout po hotových, známých skladbách kapel ze světa, ale pro mou absenci angličtiny jsem si začal skladby sám textovat a u přehrávek za komunistů to bylo tím pádem schůdnější – oni muziku neznali a texty byly české.
Dá se říci, že Trifid hrál ve zlaté době bigbítu, jak se tehdy hrálo? Kolik zábav jste ročně zhruba odehráli?
Je to fakt, že se hrálo hodně, asi 5 let jsme hráli přes 100 akci ročně. Pátky, soboty a nedělní čaje.
To ještě nebyl internet a spousta dalších věcí a LP stálo přes 300 na Petříně a sem tam nás pohonili policajti až na nádraží.
V jakém složení jste vystupovali?
Zprvu dvě kytary, basa, bicí, klávesy, zpěv. Pak už jen jedna kytara a po odchodu bubeníka jsem si sedl za bicí já a byli jsme už jen čtyři.
Většina rockových kapel měla větší či menší problémy se „Soudruhy“, jak jste v těch bouřlivých vodách proplouvali vy?
Průsery nejen s vlasy, chováním našich návštěvníků na akcích, kde jsme hráli, ale já i s texty, Pošli je pryč, spolek hezkejch holek nám prsa ukázal, přišel VB orgán, všechno to zakázal, prej měli včera schůzi, že se tady dějou hrůzy, …..atd
Co konkurence? Sledovali jste kapely okolo vás?
Moc ne, hráli jsme to své a hardrock skoro nikdo po zábavách nehrál, sem tam nějakou skladbu jako třeba Smoke on the Water a podobně.
Rok 84 – 85 to je zlatý věk i heavy metalu, jak vypadal váš repertoár? Měli jste vlastní skladby, nebo jste hledali inspiraci u zahraničních kapel?
Výhradně zahraniční kapely, ale s vlastními texty. Vlastních věcí jsme hráli cca 10, víc ne.
Kdo u vás rozhodoval, co se bude a nebude hrát? Byl jsi jako kapelník diktátor, nebo to bylo na demokratické bázi?
Hlavně já, protože jsem ty skladby vybíral podle toho, co jsme schopni zahrát, co jsem schopný zazpívat, jak se přiblížíme zvukově, takže asi diktátor, i když demokracie v kapele, to moc nefunguje.
Slyšel jsem vaší tvorbu, nadchly mě texty, které píšeš. Jak se se píše český text třeba na Rainbow, či Accept?
Moc to poslouchám, vyvolá to ve mně nějakou emoci, o čem by to asi mělo být a píšu nebo spíše psával jsem. Už jsem nenapsal nic dlouho. S přibývajícím věkem to jaksi odchází nebo není ta správná motivace jako bývala, nevím.
Při poslechu vaší diskografie, se mi zdálo, že jste Accept dost ovlivnění, já sám mám ty první desky strašně rád, jak je to s tebou, kterou placku Accept upřednostňuješ?
Nemám oblíbenou nějakou konkrétní desku, ale jsou to určitě právě ty první desky a později už jen UDO po odchodu od Accept. Nikdy jsem to tak samozřejmě nevyzpíval jak UDO, ale miluji ho. Předloni jsme byli na něm v Brně Goodbye Accept – tekly mi slzy, nedoceněný chlap, tak jako mnozí.
Vám se nevyhnuly ani personální změny. Jaké to bylo v té době sehnat do rozjeté kapely nového muzikanta? Taky byla výměna vždy „spadnutí řetězu“?
V roce 1987 v lednu nám zemřel klávesák Luďa a náhradu jsme sehnali jen tak, že přišel nový basista a ten náš původní začal hrát na klávesy, a jak říkáš, dost to s počátku drhlo. Problémy s muzikanty mám dodnes. Pořád někoho sháním, jednomu se nelíbí časté hraní, druhý má problémy pracovní, je to pořád dokola.
Bavíme se o zlaté době bigbítu, ale ona měla i stinné stránky v podobě přehrávek, jak jste s tím popasovali?
S přehrávkami jsme problém měli jako všechny kapely, s výběrem repertoáru, málo socialistické tvorby, kdo vám dovolil vytisknout plakáty, každý text jsem musel jít na okresní odbor kultury schválit. „Buďme rádi, že je to za náma“. „ Hovno je za náma “. Polovině národa se po tom stále stýská.
V roce 1987 si dává kapela pauzu – proč? Už vás hraní nebavilo, nebo přišla doba, kdy má člověk chuť se vším seknout??
Po úmrtí Luďka nás za půl roku vykradl nějaký magor z Palonína, měli jsme na aparát spoustu dluhů a k nim, chtít hrát dál, přibyli další. Příchod nového muzikanta, zakládání frakcí, intrik a po čase v 1988 Říjen – konec prvního složení TRIFIDů.
Co jsi dělal ty v mezičase? Odpočíval, zaskakoval jsi někde, nebo se ti na nástroj prášilo?
Ne, na to jsem neměl čas. Sehnal jsem nové muzikanty.
Ty jsi brzo vyrazil s novým Trifid – všem se nová kapela lišila od staré? Co songy?
Za tři měsíce jsem dal aparát dohromady, osvětlení, v březnu jsme začali cvičit a v červnu 1989 jsme opět hráli pro lidi jejich oblíbené pecky. Skladby ze dvou třetin zůstaly, k nim jsme přidali něco nového, hodně Pretty Maids, zase UDO. Byli to vyhranější muzikanti, ale zase na úkor mezilidských vztahů, tam to vázlo, už to byli osobnosti, méně kamarádi. Nic není perfektní.
Měli jste jednu dobu i zpěvačku…ženská v kapele – oheň na střeše se říká, jak to šlo u vás?
Zpěvačky přišly do kapely v době, kdy jsme začali hrát i po vinárnách. Trochu se změnil repertoár,
kapela se přejmenovala na Comeback. Nebylo to šťastné rozhodnutí, ale jiné řešení tehdy nebylo, jen
pověsit to na hřebík.
Zažil jsi éru před a po revoluci – jaký rozdíl to byl pro rockera a potažmo muzikanta?
Začala doba temna pro muzikanty a hlavně amatéry. Ze světa sem, začaly jezdit kapely, o kterých se nám ani nesnilo, naši umělci začali jezdit po malých městech i vesnicích a pro mne koruna všeho bylo, když jsme jeli na Accept do Březolup u Uherského Hradiště do tamního kulturáku, kde byla atmosféra jak na TRIFIDech, málem tancovačka.
V roce 1992 jsme hráli na tanečních zábavách s Vildou Čokem a Delirium Tremens, s ETC Vládi Mišíka
Koukal jsem na vaše obaly – nevím, jestli je to záměr, nebo náhoda, ale vaše CD vycházela až na jen do v prosinci. Byl k tomu důvod?
Ani ne, po letní sezóně, kdy se často hraje je potom na podzim více času na nahrávání a CD tu bylo k Vánocům.
Kolik CD Trifid natočil a jaké jste volili studio?
Celkem 5 CD jsme vydali. První se začalo točit V pařezové chaloupce v Olomouci, ale nedotočilo se tam. Dodělávalo se v Černé Hoře u baskytaristy Vlasty Rédla Michala Vašíčka, to druhé taktéž u něj. Třetí točil a míchal náš kytarista David doma sám. No a čtvrté a páté jsme točili u Víti Křivánka v Deltaphon. Všem moc ještě jednou děkuji.
Můžeš nám o každé desce něco v krátkosti říci? Psal jste vždy nový materiál, nebo jste sáhli do vaší historie?
Všechno to bylo z historie, byl to záměr. Chtěli jsme lidem dát to, co léta znali a na co chodili a co, doufám, měli rádi.
Poslední album vám vyšlo v roce 2014, máš pocit, že už v dnešní době nemá význam točit desky?
Já bych točil dál, ale není s kým. Historického materiálu je pořád ještě dost.
Jak se díváš jako muzikant na dnešní dobu. Zažil jsi kazety, kotoučáky, vinylové desky, singly…pokud jsi chtěl cokoliv mít, musel jsi vyvinout nějakou energii, dnes stačí pustit počítač.
Proto si také nikdo ničeho neváží, dojedeme na to. Dovedeš si představit, že jsem jel vlakem do Prahy na Petřiny, koupil si vinylku Sammyho Hagara za 300,- a jel zpátky, když to dnes někomu vykládám, mám pocit, že si myslí, že mluví s blbce. Jen tak na okraj, každé naše CD stálo kolem 100 tisíc, nebýt sponzorů, tak to vůbec nikdy nevyšlo. A to jsem přes polovinu platil vždy ze svého.
Jak to vypadá s Trifid v roce 2018? Máte nějaké plány? Co styl, stále držíte stejný směr?
Stále dál, stále stejný směr, jen jaksi muzikanti nejsou, co by to chtěli hrát. Nakládat a balit aparát. Stavět zvuk a světla, šest hodin hrát a pak to všechno zase sbalit, naložit, odvést, vyložit…..už to nikdo nechce dělat.
Zastavím se tradičně u tebe, zůstaly ti stejné vzory jako na začátku tvé kariéry, nebo si se hudebně dostal někam jinam?
Ne, já už zůstávám věrný mým vzorům, podle mě, je to ta nejlepší muzika co kdy kdo napsal a složil a nahrál. V O2 mi letos tekly slzy, když jsme byli na RAINBOW s Ritchie Blacmore nebo před dvěma roky na Black Sabbath s Ozzym The End, v Ostravě na Def Leppard, ale nechci to nikomu nutit. Nic lepšího neuslyšíte.
Pročítal jsem tvoje texty, jsou zajímavé, bez klišé, co tě inspiruje, nebo kde bereš inspiraci?
Ze života většinou, někdy si vymýšlím nebo představuji.
Jak vypadá u tebe relax? Máš ještě jiné hobby než muziku?
Neumím odpočívat, říkají ti, co mě znají. Odpočinu si až v hrobě. Ničeho nelituji, jen bych sem tam něco udělal jinak, ale to asi každý.
Zdeňku, děkuju moc za tvůj čas a jsem strašně rád, že mohu potkávat muzikanty jako si ty, díky vašim CD jsem se zase vrátil do té krásné doby zábav a prvních slečen, na cesty ze zábav na nádraží s hvězdami nad hlavou…co vzkážeš našim čtenářům a jaký je tvůj nejoblíbenější klip na Youtube, který jim doporučíš a my jim ho pustíme. Informace o kapele najdete http://www.rockbandtrifid.cz
Takže děkuju za rozhovor i já a posluchačům pustím moje oblíbené Rainbow – Catch The Rainbow s nezapomenutelným malým velkým mužem – Ronnie James Dio byl jen jeden.
