Miloš Dodo Doležal: Rád bych za sebe sdělil ohledně projektu "Zemětřesení" tyto hlavní zprávy :
1.Aleš Brichta nám oznámil, že nemá zájem být součástí projektu, má jiné priority.
2.Koncerty na putovním festivalu, které jsme minulý rok ohlásili na léto 2018 z rozhodnutí příslušného promotéra, nepojedeme.
Ani jednu z těchto zpráv nebudu rozebírat a komentovat, protože to považuji za zbytečnou energii, beru věci jak jsou.Nemám zájem o změnu ani v jednom případě.
OMLOUVÁME SE TEDY VŠEM, KTERÉ JSME SDÍLENÍM TERMÍNŮ PŘESVĚDČILI SI KOUPIT NA DANÉ AKCE LÍSTKY.
Drželi jsme i loajalitu k dohodám, které jsme uzavřeli a odmítli jsme všechny jiné promotéry, kteří nás na své festy chtěli. Pokud se nám podaří cokoliv jiného na léto dohodnout,dáme vědět zodpovědněji.Omlouváme se ještě jednou !
Aleš Brichta nebude na případných letních koncertech leadrem, rozhodli jsme se oslovit jiného zpěváka, který bude naším speciálním hostem. Stejně jako je teď Milan Schelinger.
Plánujeme na podzim několik samostatných koncertů, kterými chceme 25 let tohoto našeho společného projektu co nejlépe připomenout.
Včera se podařilo zkompletovat všechny podpisy smluv na remaster původního alba z roku 1993. Přitočili jsme i dva bonusy, které zazněly před lety na koncertech.Nazpíval je Milan. Remaster vydá Supraphon koncem dubna na CD.Bude pak následovat i LP.Duben je pro vydání CD symbolický.V dubnu 1981 přestal bolševikům Jirka překážet.
Máme roztočené i druhé album Zemětřesení, na kterém budou všechny věci, které jsme před 25 lety nezkompletovali + několik zajímavých bonusů.Plánujeme ho vydat na podzim a podpořit toto nové album i koncertně, jak jsem zmínil.Plánujeme přidat i pár vlastních songů v této sestavě jako dárek všem fans.O zpěvy se podělí naši zmínění hosté.Vše dáme včas vědět.Přes všechny věci, které musíme za pochodu řešit, tak se společným natáčením po letech bavíme.

Po vystoupení Daniela Landy v Blovicích mě napadlo, pokusit se s ním udělat pro Rockpalace rozhovor. Čekal jsem hvězdné “vyfakování”, ale opak byl pravdou. Dan je totiž naprostý pohodář a rozhovor je na světě!

Ahoj Dane! Byl jsem na tvém Autorském čtení v Blovicích. Neuměl jsem si představit, jak bude tohle vystoupení probíhat. Čekal jsem naučené fráze, které se dokola opakují na každém vystoupení, četu pohunků, kteří reagují na tvůj pohled atd. Skutečnost byla ale opačná. Byl jsi bezprostřední, reagující i na výkřiky z hlediště. Neviděl jsem nic našprtaného a ani nic nabubřelého. Byla tahle ležérnost záměrem nebo takový opravdu jsi?
Úplně přesně nevím, jak mám na tuhle otázku odpovědět. Nejsem si totiž vědom nějakých naučených frází nebo našprtaných reakcí. Jsem normální chlap, kterému věci sednou nebo nesednou. A tohle blízké setkání s publikem, jako je autorské čtení, mi prostě lidsky sedne. Na pódiu nesedí nějaká umělá ikona, ale člověk a o tom to je.

Snažím se nepokládat otřepané otázky, tak se tedy budu snažit vyhnout všemu profesnímu. Zajímá mě tvá osobnost. Na tvém vystoupení jsem slyšel slova muzikant, herec, cestovatel, boxer a automobilový závodník. Čím jsi ale sám sobě nejvíc?
Hlavně se cítím být lidskou bytostí. Všechno ostatní je jen důsledkem nálady a momentálního rozpoložení.

Mluvil jsi i tom, že jsi byl několikrát ve stavu KO a to jak v boxu tak i v závodním autě. Představ si na situaci, kdy letíš v autě proti stromu a auto chce proti tvé vůli do toho stromu fláknout. Někomu se prý promítne v hlavě celý život. Co ty? Stačíš třeba složit písničku, než dostaneš vypínač?
Od chvíle, kdy si uvědomíš, že se možná stane velký průser, do momentu nárazu uplyne jen velmi krátká doba. V thai boxu je to pohoda, ale v autě si vždycky stačím říct, že je to v háji. V tu chvíli ovšem žádné větší emoce necítím, jen mi přijde nekonečné, než se vůz definitivně zastaví o poslední překážku a vlastně jen čekám, jestli přijde ten finální náraz, který mě navždycky vypne. Na nic moc zajímavého v tu chvíli nemyslím, snad mi jen občas hlavou proběhne zděšení z budoucí výše škod nebo to, že tentokrát je už opravdu konec, ale jinak žádný velký melodrama. Na to není čas. Zatím tu ale pořád jsem, takže v pohodě. Občas z toho pak něco napíšu, viz písnička Šance a další. Ale v tu danou chvíli je to spíš doslova o ničem, ani se už moc nelekám, člověk si zvykne na všechno.

Velice tajuplně na mě působí tvoje duchovno. Přiznám se, že jsem to vždycky bral jako vrtoch celebrity, ale teď si myslím, že tím opravdu žiješ. Nechtěl bys nám o tvém duchovním vývoji něco povyprávět?
Nevím nic o žádném duchovnu. Zajímá mě duše a její potřeby a snažím se v určitých sférách jít i celkem do hloubky, ale to není na nějaký krátký rozhovor. Přes zkoumání Slovanů, Germánů a Keltů jsem dospěl až k původní prastaré indoevropské myšlence, která je zakotvená například v indických Védách nebo íránské Avestě. Je to dlouhá cesta a složitý vývoj. Já měl tu potřebu hledat naše pravé kořeny a to, co lze z nich využít i pro současnost, ale každý ať si najde to, co uzná za vhodné. Duševní sféra je dost osobní záležitost.

Tvoje žena je Němka. Ty cestuješ po světě , kde nasloucháš mnoha cizím jazykům. Když se ti třeba zdál sen na Novém Zélandu, v jakém jazyce se ti zdál?
Velmi se omlouvám, ale tahle otázka je mimo moje rozlišovací schopnosti.

Když se probereš seznamem všech svých kámošů, tak z jaké společenské kategorie většinou pochází. Myslím tím, jestli to jsou víc sportovci nebo muzikanti atd. A jak těžké je, získat si Dana Landu za kamaráda?
Moji přátelé pocházejí z různých společenských sfér. Bojovníci, sportovci, bezpečnostní složky, vědci, sem tam nějaký umělec nebo úplně „obyčejní“ lidé. Je to fakt o lidech, ne o sférách. Navíc, kamarád je silný termín. Přátelství vzniká spontánně a prověřuje je čas.

Je něco, co jsi už jako kluk chtěl provést, ale dospěl jsi dřív než jsi stačil ten průser udělat? Nemáš chuť to udělat teď? Třeba botou sousedky rozmlátit výlohu v drogerii? Pokud něco takového je a ty to tady řekneš, slibuju, že ti ty boty budu podávat.
Průsery dělám neustále. Kohout a mé šílené vystoupení na předávání cen v té naprosto stupidní soutěži, ve které snad jde o to, kdo je populárnější, myslím České slavíky, nebo Žitovo velehusté dobrodružství v Afghánistánu, které nasralo českou vládu i mezinárodní bezpečnostní složky. Obávám se, že kdybys chtěl „podávat botu“ asi by ses upodával k smrti. Ještě mám určitě nějaké vylomeniny v plánu, ale o tom ani muk.

Čeká tě také Autorské čtení s kytarou v Plzni. Kdy a kde se to uskuteční? Na co se můžou čtenáři v Plzni těšit?
Myslím, že takzvané čtení i když to je termín trochu zavádějící se odehraje v Plzni 9.4. v Měšťanské besedě. Čtenáři se můžou těšit snad na trochu srandy, ale hlavně, jak už jsem řekl v úvodu, na setkání s Danielem Landou člověkem.

Jsem rád Dane, že jsem tě mohl poznat i trochu jinak než z rádií nebo televize a díky moc za odpovědi.

Pro Rockpalace Šošon

Nová výborná rocková kniha, ve které se snad najdou všechny „Husákovy rockové děti“. Nejde o ucelený příběh s dějovou linií, ale o střípky ze života autora Pavla „Hiraxe“ Baričáka a jeho cestu životem tak říkajíc od kolébky do dneška, včetně reakcí na tehdejší osobní, kulturní a politické dění okolo něj. Jak mi řekl kamarád Honza Holý, často při čtení mám pocit, jako by se psalo o nás, tak strašně jsou si ty všechny příběhy dob minulých podobné a to člověk mohl žít v různých částech tehdejší ČSSR. Při čtení se vrátíte společně s ním do dob magnetofonových kazet, „černých“ ostravských burz, kam se jezdilo pro imperialistickou muziku, problémů rockové muziky s tehdejším politickým zřízením. Objevy rockových kapel Tublatanka, Arakain...jako třeba v kapitole Lucie Bílá s jejím satanistickým křížem na prsou a jiné výlety za kovovou hudbou..., Zájezdy do Maďarska nejen pro desky a kazety, ale i za muzikou – však tohle přece taky většinou všichni známe a rádi vzpomínáme na noční jízdy vlakem do Maďarska, pašování forintů a korun, dlouhé fronty na nádraží v Pešti než se otevřela směnárna a pak už jen obchody jako Hanky Panky... Velice vydařená výpověď a zpověď často psaná „na dřeň“ (ale konec konců i humorným a záživným jazykem) o naší generaci, o dobách dávno minulých, přesto silně zakořeněných v našich myslích. O prázných obchodech a frontách prakticky na všechno počínaje toaletním papírem a elektronikou třeba končeje. O dobách, kdy tu vládli komunisté se svojí Stb, kdy stačilo málo a letěli jste ze školy, nebo jste se na ní ani nedostali...o ztrátě důvěry k tehdejšímu režimu. Určitě knihu doporučujeme všem, jak mladým, aby lépe pochopili, v čem jsme žili, tak nám „Husákovým dětem“, abychom nezapomínaly, jak jsme žily!!

Hirax, rodák z Ostravy, je pro část mladé generace člověk hlásající konání dobra jako základní bod lidské existence a objevení Boha v sobě samém, ignorujíc přitom všechna světová náboženství, považujíc je za zkostnatělé berličky odsouzené postupem času k zániku; pro jiné rocker a textař, dlouhá léta působící ve slovenském metalovém a hardcorově-punkovém undergroundovém světě, měnící se na pódiu na blázna s elektrickou kytarou v ruce; pro některé vydavatel a byznysmen na poli punkové a metalové hudby; pro jiné odvázaný cestovatel, pro přátele veselý chameleón přizpůsobující se podle okolností z tvrdého profesionálního workholika v citlivou vykotlanou vrbu. Pro zbylý svět úplné a velké NIC. Naštěstí.

Pavlem Hiraxem Baričákem chystáme rozhovor

Mladý a talentovaný Luděk Folkman nedávno vydal své první debutové CD a udělal si čas, aby odpověděl na pár otázek:
Ahoj Luďku, jak tě napadl název „Vítejte v realitě“?
Ahoj. To je na delší povídání, ale zkusím to zkrátit. Deska začala vznikat po tom, co si kamarád, (mj. kytarista, zvukař, studiový technik a zvukový režisér mého CD), Pavel (Čengy) Čengery, na jedné zpívané poslechl mou tvorbu. Jedna z písniček ho zaujala, a nabídl mi, že mi ji natočí ve studiu. Šlo o písničku Česká lež. Výsledek mě nadchl. Tím si na sebe Pavel ušil bič, protože jsem se rozhodl natočit celou desku. Tak jsme se začali scházet u něho doma, a postupně jsme tvořili. Měl jsem předpřipravené staré písničky, které mi ale Čengy rozmlouval, protože šlo většinou o sentimentální slaďáky a i mně samotnému začalo rychle docházet, že tudy cesta nepovede. A tak zanikla původní myšlenka pojmenovat album „Po stopách lásky“. Začal jsem nosit nové nápady a nudné cajdáky začaly střídat svižné pecky, jako je např. Chodbice, Motorkářská nebo Zpověď veganskýho psa. Z těch starých nakonec zůstaly Ďáblův Anděl, Proč mi lezeš do mých snů a Kočička mazlivá. Když jsem pak přišel s písničkou Delírium, která se naprosto lišila od ostatních, tak mi Čengy řekl, že bych měl přestat experimentovat vymyslet radši název desky, a přijít ještě s něčím duchaplným, aby to nějak zapadalo do konceptu alba. Měl pravdu. Dali jsme si delší pauzu, a já mezitím tvořil nové písničky a přemýšlel, co s tím názvem. Chtělo to něco úderného a výstižného zároveň. Začal jsem uvažovat, co mají písničky společného, a řekl jsem si, že jsou takové ze života… a od téhle myšlenky jsem se odrazil. Řekl jsem si, že napíšu písničku o reálném světě, ve kterém žijeme, o současné době a o životě jaký je – bez make-upu. Prostě takové menší probuzení do reality, a tak vznikla píseň i název alba – „Vítejte v realitě“.

Co tě inspirovalo k napsání textů?
To je různý. S každou písničkou je to jiné. Většinou čerpám ze svých zážitků… např. Chodbice je vzpomínka na studentské mejdany na koleji, Ďáblův anděl je vzpomínka na mou první lásku, Teď už vim je z doby, kdy jsem udělal bakalářské státnice a nastoupil na letní brigádu do pivovaru. Nic rozumnějšího už nešlo tak rychle sehnat, a tak jsem se z akademického světa propadl mezi dělníky a Ukrajince… Nakonec to byla docela fajn zkušenost, ale ten prvotní šok jsem musel nějak vstřebat. A to je další způsob, jak vznikají mé texty. Každý člověk své zážitky či problémy řeší jinak… Já pouštím páru ven skrz písničky. Třeba písnička „Proč mi lezeš do mých snů?“ vznikala asi v nejtěžším období mého života. No a pak jsou písničky, kdy mi byly inspirací životní osudy mých přátel (Můry), nebo kdy mě zaujal sice cizí, ale o to silnější příběh – např. písničky Útěk, či Zpověď veganskýho psa. No a občas prostě přijde z čista jasna nápad a písnička je na světě – Motorkářská, Česká lež, nebo Kočička mazlivá… Všechny písničky mají ale jedno společné. Stejně jako se většina interpretů snaží svým posluchačům něco sdělit, tak i mé písničky obsahují skryté myšlenky a poselství.

Proč tě napadlo oslovit jako hosta ke zpěvu zrovna Vláďu Šafránka?
Za to může píseň Motorkářská. Občas, když jsem ji někde zahrál, tak se mě lidi ptali od koho je? Že jim to evokuje starej dobrej Harlej se Šafránkem. Není tajemstvím, že Vláďa byl, a stále je jeden z mých oblíbených českých zpěváků. Myšlenka potkat se s Vláďou ve studiu a udělat něco společně mě neskutečně lákala. Tak jsem si řekl, že Vláďovi zkusím napsat a vyplatilo se.

Jaká byla s Šafránkem spolupráce?
Vláďu jsem poznal na jednom koncertě Walda Gangu. Tenkrát jsem si za ním přišel pro autogram s druhou LP deskou Alkeholu, na které se také podílel. Se zájmem si desku prohlížel, podepsal se mi, pokecali jsme, a už tenkrát byl hodně v pohodě. Ne jinak tomu bylo ve studiu. Díky té desce si mě pamatoval, když jsem mu pak necelý rok na to napsal. Následoval telefonní hovor, rychlá domluva a týden na to poprvé přijel. Vláďa sice říkal, že není studiový zpěvák, ale léta praxe a vytrénovaný hlas se nezapřou. Zpověď veganskýho psa Vláďa nazpíval na první dobrou. Motorkářskou Vláďa nazpíval taky, ale něco tomu chybělo. Chtělo to dostat tu písničku víc pod kůži, a tak si ji Vláďa odvezl rozpracovanou s tím, že si ji naposlouchá. Když přijel podruhé, tak to bylo úplně o něčem jiném. Vláďa je profík. Pokaždé přivezl do studia pohodu, dobrou náladu, kopec srandy a takovou, dost těžko popsatelnou pozitivní energii. Byl pro mě silnou oporou, občas mě hecnul, občas poradil… Vtipné bylo, když na natáčení sborů přijel sice ve středu, ale o týden dřív, než bylo domluveno (chybka v komunikaci). To ale vůbec nevadilo, protože jsem ho zapojil do písničky Chodbice, a i když se ten den nedělaly sbory, tak to bylo příjemně strávené tvůrčí odpoledne.

Od kolika let se věnuješ hudbě?
Od útlého dětství. Už ve školce jsem na každé procházce zpíval s dětmi Tři čuníky a Není nutno furt dokola a učitelky ze mě byly na mrtvici. Gramofon jsem si pouštěl už od dvou let a první kytaru jsem dostal asi v osmi letech.

Jsi samouk nebo jsi docházel do hudební školy?
Naši mě dali do hudebky asi v pěti letech, kde jsem zprvu chodil na flétnu. S mým nástupem do hudebky se pojí jedna legrační historka, kdy jsem si všiml obrazů klasiků na zdi. Byl tam Beethoven a Bach, který vypadal jako stará vodnatá ženská a já se našich zeptal, jestli to jsou rodiče pana učitele… Naši dostali záchvat smíchu a těžko říct, co si pan učitel tenkrát myslel… No, a asi od devíti let jsem začal chodit na kytaru. Tenkrát jsem hrál samé etudy, a dost mě to nebavilo. Naštěstí, v době kdy jsem s tím chtěl seknout, se změnil učitel a do ZUŠ nastoupil Láďa Dousek (Iras / Kapři), který se mnou hrál písničky, které mě bavily a etudy se hrály jen na ročníkových přehrávkách.

Jaké kapely rád posloucháš?
To je různý, podle nálady. Nejsem žánrově vyhraněnej a ani nemám vyhraněnou kapelu. Poslechnu si od folku až po metal. Jediné co mě nebaví, je elektronická hudba… současné disco, techno a podobné žánry. Rád si ale poslechnu z těch českých starší alba Kabátu, Harleje, Vitacit, Zakázaný ovoce, Rybičky 48, Traktor, Dogu… z těch zahraničních The Baseballs, Judas Priest, Rainbow, Deep Purple, Dragonforce, Scorpions, AC/DC, Green Day, Blink 182… je toho moc a fakt záleží na náladě… občas jsem schopnej pustit si i Nedvědy, nebo Tučného.
Děkuji za rozhovor. Chtěl bys ještě dodat něco na závěr?

Chtěl. Děkuji za rozhovor. A také děkuji všem, co se na CD podíleli, a také těm, kteří si ho koupili. Ještě bych rád řekl, že dávám dohromady kapelu pro živé hraní a sháním šikovné, ambiciózní muzikanty, kteří by se mnou chtěli hrát a tvořit.

Pro Rockpalace Miri Koky Kokošková