FB zasáhla zpráva o odchodu Tondy Rauera z kapely Alkehol. Tady je rychlý rozhovor s Tondou Rauerem o jeho konci v kapele Alkehol.

Na facebooku se prosáklo, že jsi skončil po 25 letech hraní v Alkeholu? Je to tak?
Je, tu informaci jsem dal na svůj facebook já, takže jí můžu potvrdit.

Co za tím stojí, snad jste se s Otou Herešem nerozešli ve zlém? To by mi k vám nesedělo.
Nerozešli jsme se ve zlým. Kluci se před dvěma lety rozhodli, že chtějí hrát podstatně víc koncertů a že za mě tím pádem bude jezdit záskok. Těch akcí pořád přibejvalo a teď se prostě rozhodli, že budou pokračovat s Bartem. To je předpokládám celej důvod.

Není zatím vytíženost Harleje, kde taky hraješ? Máte přeci stejný management, tak by neměl být problém skloubit hraní obou kapel.
S Harlejem hrajeme každej rok v podstatě stejnej počet koncertů, dodržujeme to už třeba deset let. Samozřejmě se ty kapely vzájemně omezovaly, hlavně v létě a to v Alkeholu začalo vadit. Ale nehledej za tím žádný hádky a boje, jsme už dost starý na to, abychom si vzpomínky na těch příjemnejch 25 let kazili nějakejma blbostma.

Tohle je možná trošku podpásová otázka. Víš, kdo tě v Alkeholu nahradí? Bude to třeba Bart z Törru, který občas za tebe zaskočil?
Jo, pokud vím, tak v Alkeholu bude hrát Bárt a není to žádná podpásová otázka, nemám pocit, že by se mezi náma stalo něco lidsky, prostě už jen spolu nebudeme hrát.

Vím, že hraní je pro tebe drogou. Jaké máš plány dál, budeš asi hrát s Harlejem, který je v laufu nebo máš v záloze ještě něco jiného?
Já budu celkem hodně vytíženej Harlejem, budeme dodělávat DVD z letošní Lucerny, máme před sebou příští rok dost koncertů a pomalu přichází čas začít připravovat nový CD. Navíc se díky zájmu fanoušků, kterej nás velice těší, věci kolem Harleje pořád zvětšujou, takže je se vším více práce. Taky bych už pár let chtěl udělat dvě CD, každý s jedním mým dobrým kamarádem a nikdy na to nebylo dost času, takže teď to třeba konečně stihnu -)). Nemám pocit, že bych se nudil-))

Moc děkuju, že sis na mě udělal čas. Ať se ti daří.
Pro Rockpalace Jan Holý

Mladá, krásná a úspěšná. Hrála s ikony světového rocku – Alice Cooper, Ian Gillan, Michael Kiske..., za pár dní vyráží s kapelou Limetal na první samostatné turné kapely, které startuje 20.10. v Hranicích na Moravě. Dnešní rozhovor bude s Veronikou Lukešovou, která v Limetal pro nastávající turné kapely „zdědila bubenickou stoličku“ po vytíženém Lukášovi Pavlíkovi. Chvíli nám trvalo, než se nám povedlo s Veronikou časově synchronizovat rozhovor a stihli jsme to v den, kdy Limetal vyráží na turné

Veroniko, pro Rockpalace je to první rozhovor, takže se zeptám na tvoje hudební začátky, jak jste se vy dvě potkaly – ty a hudba?
Pomaloučku, polehoučku už od dětství, ale vždy doplňkově vedle sportu.

Jak to vypadalo s tvojí hudební průpravou? Zpěv, klavír???
Už od školky jsem si tak nějak pro radost zpívala, s bráchou, mamkou, nebo třeba ve školním sboru. Na klavír jsem chodila do třinecké ZUŠ od sedmi let.

Co poslouchala Veronika jako dítko školou povinné?
Hodně pestrý mix. Jako malinká jsem měla natočený jeden díl Esa, na který jsem se dívala pořád do kola, nejvíce mě fascinoval klip od Michaela Jacksona - Thriller. Rozhodně jsem nebyla nějak hudebně vyhraněná, poslouchala jsem vše,co mě chytlo. Z dětství mám vztah např. k Nohavicovi, ten u nás doma hodně frčel.

Jsi děvče původem z města oceli – Třince, takže otázka co ty a rock a heavy metal?
Ten jsem ve větší míře začala nasávat asi od 15, kdy jsem celkově hudbě něco víc propadla. Je to energický, rázný a výlupkovský styl. To mě baví, hlavně když hraji na bicí.

Třinec byl po dlouhou dobu sídlem super fesťáku – Noc plná hvězd – jestli pak si se byla někdy podívat?
Poprvé jsem si na něm zahrála s Kapriolou asi když mi bylo 16. Zítra vyrážíme s Limetalem na tour, kde Kapriola zahraje taktéž, já už v sestavě nejsem, ale těším se, bude to nostalgie.

Pro svojí další hudební kariéru sis jako hudební nástroj zvolila bicí. Není to zas takovou vyjimkou (Girlschool, Kapriola...), ale přesto, co bylo příčinou, že sis vybrala právě bicí?
Dynamičnost, energie,… Na světě není moc věcí, které můžete mlátit a je to dobře :D…

Vypadáš křehce, do bicích přece jen člověk musí dát ránu, je třeba trénovat i kondičku?
Určitě, dlouhé roky jsem řešila problémy s rukama, celkově z toho vyplynulo, jestli chci hrát stylem jakým hraji, musím proto udělat i něco víc než jen cvičit na bicí. Takže řeším svůj svalový fond, nejčastěji workout - cviky s vlastní váhou. Dokonce jsem si kvůli tomu udělala fitness licenci, ale miluji sport, takže mě to baví.

Máš nějaký ten hudební vzor??
Mám spoustu oblíbenců, napříč žánry, nástroji, …, byl by to dlouhý seznam. Hudbu nasávám, ale nejsem fanatický fanoušek a nerada něco úplně kopíruji. Takže když vidím, že si můj oblíbený bubeník, př. Eloy Casagrande dá piercing, nedám si ho taky.

jak to vypadá s tým hudebním vzděláním?
Maturitu jsem udělala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, absolutorium následně dokončila na Ježkově konzervatoři v Praze. Celkové vzdělání ale beru jako balíček všeho dohromady, co jsem zažila, a to i hlavně mimo školy.

Ty jsi na svůj věk úspěšná, patříš mezi firemní hráče některé značky? Co to obnáší?
Jsem endorser značek: Meinl, Tama, Remo, Balbex. Za určitých podmínek dostávám od těchto značek vybavení a já je za to propaguji a exkluzivně hraji jen na ně.

Maličko tě otestuju - ) co ti říkají výrazy jako třeba Keeper of the Seven Keys, He's back (the man behind the mask), Danger Zone popř. Child In Time?
Jestli myslíš Danger Zone od Kennyho Loginse, tak s tím jsem nehrála -)), nebo o tom aspoň nevím:D. Jinak z výše zmiňovaných je má oblíbená Child In Time, z tohoto songu mívám husí kůži. Deep Purple a Ian Paice mě jednu dobu hodně ovlivňovali.

Předchozí otázka je spjatá s tím, s jakými muzikanty jsi hrála. Když opomenu moje miláčky Alice Coopera a Mata Sinnera (dodnes si myslím, že kapela Sinner byla v 80.tých létech nedoceněna) jsi hrála s velikány jako je Ian Gillan a „zlaté hrdlo“ Helloween – Michael Kiske. Jak se děvče z Třince dostane mezi takovou elitu?
Člověk na sobě musí pracovat a být na správném místě ve správný čas.

Jak se ti pracovalo třeba právě s Kiskem, ale konečně i s ostatními muzikanty, přece jen to jsou světové pojmy, jak přistupovaly k dívce z Čech, ale on ten výčet jmen není stejně konečný, že ne?
V mém věku k tomu nejde přistoupit jinak než s pokorou. Ano, těch jmen bylo více, ale o to nejde, celkově podle mě v hudbě vždy záleží na opravdovosti, potom je jedno, odkud jste, kolik vám je a nebo jakého jste pohlaví…

Na bilancování je brzo, hudební kariéra je zcela před tebou, přesto se zeptám, co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Když mám pocit, že to, co dělám, mě baví.

Mimo velká rocková jména, které jsme již uvedli, nyní bubnuješ v kapele Limetal a za pár dní vyrážíte na turné. Takže otázka navazuje – jak jste se seznámili s Limetalem? Věděla jsi do čeho jdeš?
Kluci mě viděli bubnovat na jednom videu a na základě toho mě oslovili. V Praze proběhla schůzka, následně jedna zkouška v Hranicích a jelo se na první koncert. Sedli jsme si, takže ano, teď už celé turné.

Byly před Limetal jiné kapely, třeba jak se říká ty školní, ve kterých jsi hrávala?
Spoustu kapel, seskupení bylo zmíněno výše. Jestli jde vyloženě o školní, tak úplně první se jmenovala Boutique v ZUŠ Třinec.

Jarda Bartoň, Vašek Vlasák, to jsou pro moji generaci rockové ikony, ty přece jen patříš ke generaci mladší, před nástupem k Limetal ti tato jména něco říkala?
Určitě jsem je znala, osobně jsem viděla kluky na koncertě v Lucerně asi 4 roky zpátky, tehdy ještě jako Citrón.

Jak to vypadá s tvým cvičením před začátkem turné, na které vyrážíte 20.10.? Máš „nabubnováno“ nebo ještě piluješ a piluješ?
Celkově se vždy před delším turné snažím pravidelně cvičit, at’ se během hraní cítím komfortněji.

20.10. vyrážíte, patříš již i na svůj věk k ostříleným muzikantům, přesto – pociťuješ ještě trému, když jdete na jeviště?
Respekt, odpovědnost, to je to, co cítím úplně vždy, bez ohledu s kým a pro koho hraji.

Čeká vás „šnůra“ do prosince, takže to bude velká zátěž, jsi na pódiu s Olgou Lounovou... jak relaxuje Veronika? Tvůj ideální odpočinek, jaká je představa?
Miluji rodinu, přírodu, klid, krb, sport, zvířátka, poslech, tvorbu hudby…

Co tvoje autorské ambice? Skládáš, textuješ? Plánuješ něco ryze svého??
Ano, již nějakou dobu ve volných chvílích tvořím. Cíl by bylo vydat CD, ale v tomto si nedávám limity. Až budu cítit, že je ten čas, tak to vydám.

Co bychom našli v tvém přehrávači za muziku? Co posloucháš nyní? Sleduješ hudební scénu okolo sebe?
Žánrově téměř vše. Mám ráda klasiku, filmovou hudbu, písničkáře, rock, metal, fussion, world music, alternativu, pop… Můj přehrávač nyní hýří mnoha barvami Př. Lord Huron, Riverside, Chris Cornell, Damien Rice, Out of Africa, Sting, Seafret…

Určitě si se stala pro mnohé dívky vzorem, co doporučíš a poradíš těm, které by chtěly jít v tvých stopách?
Čím více kroků, tím více daleko, čím starší, tím větší stopa. Holka nebo kluk, na tom nezáleží, každý máme cestu svou.

Co vzkážeš čtenářům Rockpalace a fanouškům, kteří přijdou podpořit Limetal na některý z koncertů? A moc děkuju
Posílám krásnou “BzumBzum” energii všem… Jestli nevíte, co “BzumBzum” energie je, tak doražte na jeden z koncertů a pochopíte! :D

Milovníci klasických zábav mohou těšit a dát si dostaveníčko tuto sobotu 21.10. v Mrákově. Mrákovský bigbítový stánek navštíví další ikona Západočeského bigbítu – Kečup s Danem Dobiášem a nabídne tancechtivým návštěvníkům čtyřhodinový maraton klasické zábavy. A právě Dana jsme si pozvali ke krátkému rozhovoru.

Dane, předně, dnes slavíš narozeniny, takže vše nej nej a hodně tónů do budoucna. Ty už jsi ostřílený rockový matador, vzpomeneš si ještě na svoje hudební začátky?
Děkuju moc, moje hudební začátky sahají do mých osmi let, kdy jsem začal hrát na trubku, potom dlouhá léta na tubu a v patnácti jsem zjistil, že umět hrát na kytaru má svoje nesporné výhody a že se to líbí, hlavně ženskejm.

Jaké jsi měl v dospívání hudební vzory?
Vyrůstal jsem na metalu, AC-DC, Iron Maiden, prostě tvrdší styl, až kolem třiceti jsem trochu zabloudil do popu, ale srdce rockera mi zůstalo určitě napořád

Sleduješ hudební scénu okolo sebe? Máš nějaký zajímavý objev z poslední doby? Nadchnul tě někdo?
Občas, když jdu někam do klubu, nějaká kapela mě nadchne, jsem také producent, takže vyhledávám nové tváře, bohužel mám pocit, že málokterá začínající skupina bere věci vážně a je ochotna si nechat poradit. Trochu se mi vytrácí pokora, ale samozřejmě ne u všech to platí.

Zdárně křižuješ svět s veleúspěšným revivalem ABBA Stars – jaké je to přejít z tónů Abby na tóny Kečupu? Trénuješ, nebo je to něco, co se nezapomíná?
Kečup je moje srdeční záležitost, složil jsem pro něj asi 30 písniček, to se nezapomíná, a když jsem se před třemi lety vrátil, naskočilo mi to v podstatě ihned. Až sem se divil. :-)

Kečup byl pojmem klasických zábav, kolik let už jste spolu?
Slavili jsme 30 let, tak teď už je to 32, to ale myslím od vzniku Kečupu. Já jsem nastupoval v roce 1994 ze Sifonu a hrál jsem do roku 2002, pak 12 let pauza a teď už zase čtvrtý rok. Jinak ke klasickým čtyřhodinovým zábavám jsme se teď vrátili a moc nás to baví. Nemusíme alespoň moc řešit, kterou píseň nebudeme hrát, protože je nám to pak líto.

Pokud se nepletu, diskografie Kečupu se zastavila někde v roce 2012, co se týče DVD a v roce 2006 když mluvím o CD. Nebyl nebo není materiál, nebo kapela zlomila nad vydávání CD v době torrentů a úložišť hůl? Píšete jako kapela nové skladby, nebo zůstáváte na hitech, jako byla Izabela IX, Slepá nebo Manželé? Nechystáte nějaké CD??
Máme již připraveno 8 nových písniček na nové CD, ale nebudu slibovat, kdy vyjde, jisté je to, že děláme singl a videoklip na novou píseň a pak uvidíme. To myslím stihneme do Vánoc.

Zdálo se mi, že o Kečupu nebylo jednu dobu moc slyšet, prožívala kapela stagnaci? Ptám se, protože po tom zdánlivém klídku přišly billboardy u silnic.
To bylo při našem vzpomínkovém turné, když jsem se vrátil, chtěli jsme, aby se kapela zase po letech trochu zviditelnila, ale také to bylo tím, že nás to s Karlem začalo znovu po těch letech bavit. Ta dvanáctiletá pauza byla k dobrému.

Vy jste si na letošní podzim nachystali čtyřhodinový blok, což je dnes již pomalu raritou, kapely odehrají hodinu, hodinu a půl a dost, co vás k tomu vedlo?
Prostě máme hodně písniček a baví nás je hrát. Jinak vidíme, že ta doba, kterou hrajeme, vyhovuje i našim posluchačům.

Co můžou posluchači, kteří za vámi do Mrákova přijedou v tomto čtyřhodinovém maratonu čekat?
V podstatě většinu hitovek kečupu, hrajeme skoro 40 písniček, takže od metalu až po popík.

Odehrajete celý blok sami, nebo máte pozvané hosty?
Letos hrajeme komplet sami, bez hostů.

Můžeme očekávat pódiovou show, světla? Co kapelní suvenýry – trička, CD... máme si „rozbít prasátka“? Bude něco na místě k dostání?
Bude určitě všechno, trika, CD a další, samozřejmě kvalitní zvukovou i světelnou aparaturu.

V kolik celá akce začne?
Začínáme ve 21hod a hrajeme až do jedné.

Co vzkážeš čtenářům Rockpaláce?
Přiďte se mrknout v sobotu do Mrákova, což je náš nejoblíbenější sál, budeme se těšit a slavíme tam moje narozeniny, takže myslím, že bude hodně veselo.

Jakub Viták, zpěvák, kytarista a autor deathmetalové kapely PURNAMA stojí za projektem „Metal for hope“, který bojuje za dobrou věc. Podporuje onkologicky nemocné děti.

Kapela PURNAMA se před čtyřmi lety rozhodla bojovat svou hudbou za dobrou věc. Uspořádala mnoho benefičních koncertů skrze projekt, který nazvali „Metal for Hope“. Díky lidem kolem kapely společně dokázali velké věci a pomohli tam, kde bylo třeba. Jejich kroky vedly k tvorbě prvního CD Lioness, do kterého investovali hodně úsilí. PURNAMA se rozhodla věnovat výtěžek z křtu desky a prodeje prvních 100 CD Nadačnímu fondu Šance onkoláčkům, který pomáhá dětem s rakovinou. „Metal je pro nás hudba bez hranic. Je to energie v nás všech. Jsme tu jeden pro druhého jako obyčejní lidé. Chceme poděkovat všem, kteří s námi tvoří Metal for Hope a podporují nás jako kapelu i naše snažení, změnit něco k lepšímu. Podařilo se nám prodat prvních 100 CD a máme pro Nadační fond Šance onkoláčkům 27 300 Kč. Děkujeme vám všem! Metal spojuje!“, uvedl Jakub Viták na webu kapely.

Na úvod ti Jakube přeju všechno nejlepší k včerejším narozeninám. Ať se ti daří, příteli. Pojďme si popovídat o death metalu i o charitě. Spojení death metalu a charity není zrovna tradiční, nicméně podporuje moji teorii, že „death metal je zábava inteligentních lidí“. Souhlasíš s touto tezí?
Souhlasím s tím, hlavně že je to zábava lidí, kteří mají srdce. To se mi několikrát potvrdilo. Kdokoliv přišel na naše akce, tak byl štědrý nejen finančně. Všichni prokázali empatii s těmi lidmi, kterým jsme pomáhali. Vyjádřili tím podporu nejen nám organizátorům ale i konkrétním lidem, kteří neměli v životě tolik štěstí. Naposledy to byla Andulka, která má rakovinu. Člověk by si mohl myslet, že extrémní hudba a charita nejde dohromady, ale je to naopak. Kolikrát ti, kteří na sobě měli oblečení příslušné exterémní muzice tak projevili nejvíce citu a podpory.

Projekt „Metal for hope“ se drží hesla, že metal spojuje a já musím říct, že je to pravda. Na tvoje aktivity mě upozornil kamarád, který mi vzápětí přinesl cédéčko PURNAMA. To se mi líbilo, proto jsem tě požádal o rozhovor. Funguje podobné spojení i přímo mezi kapelou a jejími fanoušky?
Určitě. My, jako PURNAMA o to usilujeme. Snažíme se každému fanouškovi dát co nejvíc najevo, že je pro nás důležitý. I kdyby na vystoupení byli jeden nebo dva posluchači, tak pro nás je důležité odvést stoprocentní výkon. Zaprvé nikdy nevíš, kdo tam stojí a za druhé někdy kvantita neznamená kvalitu. Jednou jsme hráli už koncert, kde stála jen jedna platící osoba, ale ta nám dala pocit, naprosté síly. V jejich očí byl úžas a emoce pro které to děláme. Když se energie při hraní díky fanouškům násobí, tak chceme, aby to působilo jako celek. Někdy můžeš mít pocit bariéry, když muzikanti jsou vysoko na pódiu a fandové stojí pod ním. To my s kapelou rozhodně nechceme! Já mám potřebu být lidem na dosah, aby měli ten pocit, že jsou s námi. Když se podaří rozpálit kotel, tak všechny zábrany jdou stranou a je to o té živočišnosti a emocích. Pro nás je důležitý člověk, který hází hlavou a nosí metalová trička stejně, jako my pro něho. My k fanouškům vzhlížíme, stejně jako oni třeba k nám. Je to pro nás důležitý celek.

Pro festival „Metal for hope“ jste si vybrali hrad Trosky. Proč jste si vybrali toto místo, které je dominantou Českého ráje?
Teď jsi mi svou otázkou téměř odpověděl. Je to dominanta a ta příležitost se nám naskytla sama. Kastelánem na Troskách je Luboš Martinek, můj kamarád, který má rád hard core a metal. Ten si naší činnosti všiml a ozval se sám. Nabídl nám, že bychom mohli pořádat festival na Troskách. Děkujeme jemu i Národnímu památkovému ústavu ČR, který nám poskytl hrad bezplatně pro naše aktivity. Jsou to prostory, které mají historii a kouzlo. Je to tajemné místo na vyhaslé sopce, kde hraje death metal pro dobrou věc. Co víc si přát. Démonické spojení, které má význam.

PURNAMA věnovala výtěžek z prodeje prvních sto CD také „onkoláčkům“. To je jistě také tvoje práce. Co na to říkají další členové kapely, jste všichni za jedno?
Momentálně máme novou sestavu a jsme všichni za jedno. Jde to sice z mý hlavy, ale já klukům vděčím za to s jakým úžasným přístupem tu myšlenku podporují a sdílí se mnou. Jdou do toho naplno a srdcem. Hudba tím pro nás získává ještě vyšší význam. O to víc tvrdý metal, který nás formuje a je velkou součástí našeho života.

Nakousl jsi změny v sestavě, tak nám představ své spoluhráče
Na bicí hraje Václav Lhota, tenhle žánr má v krvi. Na kytaru hraje Václav Vaníček, který je v kapele od začátku. Je to taková moje pravá ruka. Kolikrát zahraje i to, co já nezahraju a přesto vymyslím. Na basu hraje Pavel Bukvic, výborný muzikant a člověk. No a pak tam hraju já. Já jsem strašně šťastnej, že ideu „Metal for hope“ podporuje také kapela NEW HATE FORM (NHF), protože je sestava z velké části totožná s PURNAMOU. NHF vede Honza Tábor a za bicíma hraje bubeník Adam. Tvoříme tak s Purnamou velký celek a dost kompatibilní. NHF nahrává nové cédéčko a půjde stejnou cestou, jako PURNAMA. Výtěžek také půjde na dobrou věc.

Co tě vede k podpoře „onkoláčků“, je v tom nějaká osobní zkušenost?
Je to hodně výrazná problematika. Cítím, že je potřeba něco udělat. Nemůžu se k tomu stavět lhostejně. Rakovina je strašná věc a nejstrašnější je, když ji mají děti. Může se to stát každému z nás. Začali jsme s myšlenkou, že silní by měli pomáhat. Metal mě osobně dělá silnějším. Vidím v tom něco, co lidi nabíjí a posiluje. Navíc nepopsaná dětská duše je pro mě moc důležitá a inspirativní. Kdo víc si zaslouží pomoc než někdo, kdo vlastně nic nespáchal, a přesto má takový zly osud.

Přiznám se, že mě projekt „Metal for hope“ velmi oslovil a rád ho v budoucnu podpořím. Dočkáme se jeho pokračování? Kdy a kde?
Termín je v jednání. Doufám, že se akce znovu uskuteční na Troskách. Není to úplně jednoduché. Nerad bych něco slíbil a pak bylo vše jinak. Hrady mají i svůj vlastní program. Pevně věřím, že se festival uskuteční příští rok poslední víkend o prázdninách a když by náhodou ne na Troskách tak uděláme vše proto, aby se mohl uskutečnit jinde.

CD Lioness jsem recenzoval a musím říct, že jde o pěknou porci death metalu takového toho staršího střihu, nechybí kytarová sóla a dost kudrlinek, které nahrávku posouvají dál. Kdo se podílí na tvorbě PURNAMY, všichni muzikanti nebo je to tvůj „one man project“?
Já vymyslím celý song v kytaře i zpěvu. Zpravidla mám i vymyšlený v hlavě další nástroje, druhou kytaru nebo bicí. Pak to přinesu na zkušebnu a dám klukům volnou ruku, aby si tam domysleli to, co oni chtějí hrát. Bubeník si postaví bicí, jak to cítí. Jsem otevřený k připomínkám každého z nás. Dosavadní tvorba je zatím z mé hlavy. Kluci to pak dotáhnou k naprosté dokonalosti. Strašně si jich vážím po lidské i muzikantské stránce.

Co vůbec znamená název kapely PURNAMA?
To se lidi hodně ptají. Je to úplněk v indonéském jazyce. Chtěli jsme jednoslovný název, co by se k nám hodil. Pak jsem přišel na to, že v našem názvu by mohl mít význam úplněk, který je opředen legendami, bájnými tvory a v mystice lidsta napříč historií měl a má velký význam. Je to prostě tajemná záležitost. Nelíbil se nám anglický výraz „full moon“, proto jsme zvolili indonéštinu.

Účinkuješ též v liberecké kapele NEW HATE FORM, která se věnuje takovému spíš experimentálnímu metalu. Je to dost netuctová záležitost. Přibliž čtenářům i tuto partu.
Spojení s PURNAMOU už jsem zmínil. Jen připomenu, že hlavním motorem a mozkem kapely je Honza Tábor. On přináší nápady a my je potom interpretujeme jako celek. Honza je talentovaný, rozumíme si. Prostě to funguje. Jeho texty jsou spíš takovou temnou poezií, jsou neskutečně silné. Odráží se v nich mnoho témat a nápadů stejně jako v hudbě samotné, kterou Honza skládá sám. Pro mě je velká čest jeho příběhy a pocity odvyprávět a být frontmanem NHF. Hodně spolu o muzice mluvíme. Já třeba naťuknu nějakou myšlenku a on ji zpracuje, což mi umožňuje i plně se věnovat PURNAMĚ a být svobodný v NHF. Tím si mohou i obě kapely udržet potřebnou odlišnost a sílu.

Jistě máte naplánované nějaké koncerty s PURNAMOU i NEW HATE FORM, sem s nimi.
NEW HATE FORM se zúčastní Winter Metal Madness vol. 4 v pražském klubu Modrá Vopice v sobotu 18. listopadu 2017. PURNAMA bude 8. prosince 2017 v Liberci předskakovat legendární partě ROOT. Tahle akce se uskuteční v klubu Bunkr.

Obě kapely mají jistě další plány. Co účast na festivalech?
Nebráníme se vystupovat společně. Jde to, zvládneme to. NEW HATE FORM podpořili naše CD Lioness a PURNAMA podpoří novou desku NHF. Výtěžek z jejího prodeje věnujeme nejspíš zase onkoláčkům. Jsme jedna parta.

Zjistil jsem taky, že se věnuješ historickému šeru nebo něčemu podobnému. Pohovoř i o tomto fenoménu.
Šermuju v umělecké agentuře Pranýř a hrajeme divadlo, vystupujeme s ohnivou show. Je to vlastně moje druhá práce. Věnuji se šermu už cca 8 let a také mě tato činnost moc naplňuje. Člověk se dostane zase do jiného prostředí a mezi další skvělé lidi. Navíc je to super i pro kondičku.

Nechápu, jak to všechno stíháš. Čím se vlastně živíš? Samozřejmě nemusíš odpovídat.
Pracuju v dětském stacionáři Sluníčko v Turnově. Ve speciální škole dělám s dětmi, které mají autismus. Není to jednoduché, ale mě tato práce hluboce naplňuje. Autistům za hodně vděčím, moc mě toho naučili. Posiluje mě to hodně po duševní stránce. Celkově u postižených lidech obdivuji jistou bezprostřednost a upřímnost s jakou jednají. Vše v tomhle případě je o hledání pochopení a způsobu soužití. Když člověk pochopí a pronikne do jejich světa, pak zjistí, že to není tak černobílé, jak se může zdát. Člověku se zobrazí nové pohledy a způsoby, jak vlastně uvažovat. Navíc metalový svět se přece často také setkává s jistým druhem nepochopení. Ale to, že je někdo odlišný tím, jak vypadá, nebo co poslouchá, neznamená, že je špatný.

Tak to hluboce před tebou smekám. Skloubení všech tvých aktivit se jistě neobejde bez podpory tvých blízkých. Je to tak?
Děkuju. Mám velkou podporu, to hodně potřebuju. Hlavně hodně vděčím své rodině.

Co vzkážeš našim čtenářům na závěr?
Užívejte si každý den, co nejlépe umíte. Berme každý den jako dar, jako možnost ho co nejlépe prožít a ne přežít. Den, co nám byl dán, není samozřejmost.

Pro Rockpalace Jan Holý