Duel č. 3
- Číst 7892 krát
Dnes bych se rád podíval na jednu již klasickou skladbu Burn, ze skladatelské dílny David Coverdale a Ritchie Blackmore. První je z videozáznamu Deep Purple, California Jam z roku 1974 a druhá od Whitesnake, Live… In the Still of the Night z roku 2004. Mezi oběma záznamy uplynulo neuvěřitelných 30 let a on ten Coverdale to tam má furt.
Deep Purple, kteří ovlivnili nejen můj život, ale dali směr spoustě kapel a seskupení, se pustili v roce 1973 do nahrávání studiového alba Who Do We Think We Are, načež Ian Gillan oznámil odchod s kapely. Ritchie Blackmore si dal jako podmínku k setrvání v kapele i změnu na postu baskytaristy. Jako zpěvák byl vybrán David Coverdale a na basu přišel Glenn Hughes.
Whitesnake, kapela založená v roce 1977 Davidem Coverdalem, ve které hráli takoví muzikanti jako třeba Ian Paice, Cozy Powel, John Lord, Neil Murray, Adrian Vanderberg a mihnul se tam i kytarový virtuos Steve Vai.
A teď k duelu:
Skladba Burn, z živého koncertu z roku 1974, kdy Párplové hráli v sestavě Ritchie Blackmore, Ian Paice, John Lord a nováčkové Coverdale a Hughes, je pro mě nadčasová záležitost. Byla to první LP deska kterou jsem měl originál a stála mě tenkrát, kolem roku 1978 celých 300,-Kč. Od kamaráda jsem zakoupil kvalitní sluchátka Sony a prakticky celý rok jsem nic jiného neposlouchal. Excelentní Ritchie Blackmore, absolutně přesný Ian Paice, král hamondek John Lord a k tomu David Coverdale, který zpíval jiným stylem než Ian Gilan, ale výborně a nakonec skvělá basa od Glenna Hughese. Když jsem poprvé uslyšel úvodní píseň Burn, tak jsem si říkal, sakra ten Coverdale, to jsou vejšky, a ejhle, on to byl Hughes.'
Naproti tomu Burn od Whitesnake, je samozřejmě také výborně zahraná skladba, Doug Aldrich na kytaru je dravec, Tommy Aldridge bubnuje jak o život, a Marco Mendoza, basový veterán, samozřejmě excelentnost sama. Timothy Drury na klávesy a Reb Beach na druhou kytaru svoji práci také odvedli dobře. Když jsem poprvé uviděl Burn od Whitesnake, byl jsem mile překvapen samozřejmě zvukem, jdou do toho naplno, „blonďák“ Coverdale zpívá jako bůh, vše to má neuvěřitelný spád, ale refrén, tam mě prostě schází Glenn Hughes, jeho zpěv a jeho vejšky. Marco Mendoza se snaží, seč mu síly stačí ale, ale, ale.
Dnešní duel pro mne nemá jasného vítěze, ale díky zpěvu od Glenna Hughese, díky profesorskému bubnování Iana Paice a nakonec díky nostalgii a vzpomínkám to prostě vyhráli o galusku „Párplové“
Svůj další poznatek z duelu písně Burn pro Rockpalace napsal Milan Kolečko.
Odkazy:
