Rockpalace s Ingott ve studiu

  • Číst 7413 krát

Je pár minut po půlnoci a vycházíme ze studia Šopa. Unaveni, ale spokojeni. Využíváme, jako Rockpalace, nabídky poslechnout si syrovou nahrávku nového alba kapely Ingott - Commando. Jasně, materiál ještě projde mixem a závěrečným masteringem, ale už teď tato produkce slibuje hodně silné album. Každopádně jde o dosavadní nejtvrdší album kapely.
Na co se můžete těšit a co můžeme prozradit. Jde o hodně tvrdé, kytarové album, songům dominují silné rify, přesto nebo právě proto si uchovává melodičnost a zpěvné refrény. Jura Šperl se tu opět blýsknul svými texty. Ale pojďme se na to podívat podrobněji. Vše začíná těžkopádným, mystickým intrem-písní ve ¾ taktu Stín se pohnul o kus dál se zpívaným recitativem, končícím fatálním konstatováním, že „nikdo z nás tu nezůstane“. Už tady je poměrně velký posun ve vokálním projevu. Celá deska je zpívaná hrubším hlasem, než na jaký jsme u Jury zvyklí, což v posluchači vyvolává pocit víry v obsah skladeb, snad jde o nějaký podvědomý efekt „hluboký = starý = zkušený = moudrý = důvěryhodný“. Úvodní věc doplňují kreativní klávesy, které ve druhé půlce přejdou do charakteristického zvuku hammond (Borek Nedorost- band Vlasty Redla, ex Progres 2), způsobující běhání mrazu po zádech. Pak bez varování nastává totální heavy metalová jízda, zajímavé harmonie ve triolách kytar, bicí s basou šlapou a duní do rytmu…ve skladbě Karma a la Hell, následuje hymnické Commando, snad nejsilnější věc alba s vynikajícím emotivním textem, který věnovala kapela svým věrným fans – tohle bude hit jako prase. Zpomalí se v zádumčivé Aleluja, pomalé songy Ingott napsat umí. Následující Šemhamforaš začíná překvapivě klarinet v duchu židovského klezmeru (legendární folklorista Přemek „Chip“ Máčel), aby song náhle přešel do rytmu rozjíždějící se lokomotivy, která se posléze řítí po kolejích. Text vypráví známý příběh o Golemovi. Skoro až „kabátkovka“ v duchu boogie - Texaské pláně, je jediný song, který vám dá oddychnout a text vás ještě pobaví. Sentinel…úvodní stacatto Davidových bicí a navazující kytary, pořádná jízda! Jed renesance – ožívá další legenda o krásné a proslulé travičce z rodu Borgiů – Lucrezii. Působivý text, kytary, které „vyťukávají“ neotřelý rytmus, melodický refrén. Tohle bude na koncertech zabírat. Pro mne přichází další vrchol – To je dým, kvílející kytary vysekávají rytmus…(Pamatujete úvod Judas Priest v albu Defenders of the Faith?) Tady se mi to zdá ještě divočejší. Poslední skladbou je nádherná balada Ruce do klína, umocněná procítěným vokálem Pavly „Roof“ Střechové (ex Progres 2, ex Bokomara). Pozvat Pavlu byla od kapely velká trefa do černého, její výraz bolesti ze ztráty syna je nesmírně emotivní a zanechává v nás silnou stopu.

Nemá smysl rozebírat každou skladbu, každý detail, ale nemůžeme se ubránit pocitu určité hudební čistoty a poctivosti, snad díky tomu, že kapela nahrává bez samplů, ve studiu byly jen dva staré boxy Marshall, které bez jakýchkoliv efektů krmil jeden legendární lampový Marshall JCM 800 z roku 1983, stejně poctivý přístup k nahrávce měl i mistr zvuku a majitel studia Staňa Valášek a svůj nezpochybnitelný podíl má na celkovém soundu i český rockový velikán Jarda Bartoň, který se spolu s Jurou staral o produkci.

Odcházíme víc než plni dojmů, album jsme během těch dlouhých hodin slyšeli hned několikrát. Málo kdy se mi stane, abych byl nadšený z celého alba po prvním poslechu, neváhám být kritický k Jurovým textům (a on mi to odpouští), ale tady je to zvládnuté opravdu na jedničku, není co vytknout. Muzika – víc než výborná, pokud máte rádi ryzí heavy metal. Album má i výborný booklet a máte se na co těšit, tohle je pro mne pravděpodobně jedno z alb pro Top 4 na „Vánoční adventní rockový věnec“.