Basinfirefest (24.-27.06.2026)

Basinfirefest je v mém kalendáři každoroční konstantou. Loňský line-up jsem označil dokonce za nejlepší napříč všemi festivaly v ČR, také ten letošní nabízel velice lákavou soupisku, i když navzdory mnoha zajímavým jménům působil oproti tomu předchozímu skromněji. Zato nabízel spoustu kapel (i z řad těch větších jmen), které jsem ještě naživo neviděl. Zajímavé je však srovnání s jeho větším bratrem Brutal Assault. Basinfirefest totiž působí jako Brutal zbavený nejrůznějšího alternativního balastu, což z něj pro lidi, jako jsem já, činí o poznání atraktivnější cíl festivalového vyžití.

Společným jmenovatelem všech čtyř dnů bylo vedro, které se ani nedá popsat. Pokud jste seděli někde ve stínu ve stanu v kempu, jedinou možností, aby z vás nelil vodopád potu, bylo dostat se do úplné hibernace a nehnout ani prstem. Jakmile jste se natáhli (třeba pro něco k pití), už se onen vodopád spustil. Zajímavým společenským i biologickým jevem bylo to, že když jste stáli před pódiem, bylo to náhle snesitelnější, a když jste se proběhli v circle pitu, pak vás dokonce oválo i něco jako vánek. Pořadatelům každopádně patří dík za přistavení cisterny s pitnou vodou zdarma, jejíž kohoutek se přes den nezastavil, a hasičům za téměř nepřetržité kropení. Jednou auto jezdilo po festivalové ploše, druhé po kempu. Také v zázemí záchranky měli napilno, ale snad jsme všichni přežili bez úhony. Ostatně, byli jsme na letním festivalu, tak co…

Pojďme se podívat na jednotlivé dny. A jako obvykle to bude pojato jako procházka oním víkendem, články plné rozborů a zasazování do diskografických a personálních souvislostí budete muset hledat jinde.

STŘEDA

Dlouhodobým zvykem v minulých ročnících bylo otvírat festivalové dny nějakým mladým thrashem. Tentokrát ale padla volba na etablovanou tuzemskou gothic rockovou stálici CARPATIA CASTLE, pro kterou je kromě podmanivých melodií typická i pódiová kostýmní podívaná. Prostor pod pódiem se už teď slušně zaplnil a kapela všechny přivedla do pohodové atmosféry počínajícího festivalu. Další kapelou, kterou jsem viděl, bylo u nás dobře známé a často vystupující slovenské trio ČAD hrající styl, který bych pracovně nazval špinavým thrash´n´rollem. Znakem extrémně metalového humoru je, že čím tvrdší a extrémnější skladbu prezentujete, tím je vše vlastně odlehčenější a zábavnější (v tom nejlepším slova smyslu), a tak mi ještě teď zní v hlavě Medvede, což je název celého alba z roku 2021, ze kterého, jestli se nemýlím, toho zaznělo více. Protože poetika brněnských Insania je mi vzdálená, vracím se na západočeské zástupce. UMBRTKA je jedním z projektů Lorda Morbivoda, který svou nevysychající studnicí nápadů rozděluje mezi poetiku lesů a houštin (Trollech), kanalizační infrastruktury (Stíny plamenů), anebo opěvování průmyslu a dělnického života, k čemuž jako prostředek používá právě Umbrtku. A ani tím výčet jeho produkce nekončí. Ač by textové a poetické zaměření mohlo posluchače navádět k očekávání industriálního metalu, Morbivod a spol. vše halí do blackmetalového hávu okořeněného melodickými výlety. Specifický styl si vyžaduje publikum, které je připraveno do světa fabrik, oceli a smogu vejít, což na festivalu poblíž Plzně není problém. Když po konci setu procházím pomyslnou bránou kolem píchaček ve škodovce zpátky do normálního světa, vím, že mám za sebou jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Středeční závěr pak obstarávají TRAGEDY, což je americká kapela zaměřující se primárně na rockové covery Bee Gees. Což o to, produkce je to okázalá a profesionální, ale člověk se nedokáže zbavit pocitu, že se ocitá kdesi na městských slavnostech, kde se mu o zábavu stará výborná, ale nepříliš originální revivalová kapela servírující disco hity v metalové „džidži džidži“ podobě. A i jako metalorocker shledávám, že bych si ty Bee Gees mnohem raději poslechl v podobě, jak ty písně byly původně napsány a prezentovány.

ČTVRTEK

Začínáme zhurta s tuzemskými NOISEBLEED. Ještě nedávno by mě djent a metalcore jako popis žánru spolehlivě odradil od návštěvy prostor před pódiem, ale i v pokročilém věku přicházejí nové chutě. Disonantní riffy střídající mohutné zvukové plochy s nářezem působí po ránu pozvnášejícně a pozvolna mě uvádějí od prvních chvil do festivalové nálady.  Následují tuzemští speed thrasheři LAID TO WASTE. Pokud bych měl vybrat českou kapelu, kterou bych vyslal na největší pódia po světě, byli by to právě oni. Je to taková tuzemská odpověď na belgické Evil Invaders, akorát… …jsou ještě lepší. Zběsilá jízda v takové rychlosti, že si říkáte, jestli je opravdu možné tohle zahrát (zvlášť takto uprostřed Sahary). A protože mám naposloucháno, s povděkem kvituji několik svých oblíbených hitů, přičemž kapelu i celé její pojetí definující „Oldschool Nostalgia“ zazní na samém konci. Rozhodně jeden z top setů celého festivalu. Další kapelou, kterou si nenechávám ujít, jsou BLOOD RED THRONE. Každý rok se těším na nějakou opravdu bubáckou kapelu, jejíž zpěvák zpívá hlouběji a intenzivněji než vodník v rusalce. V minulosti to byli Benediction, Vomitory, letos mi tuto potřebu uspokojili tito Norové. Strojově přesný deathmetal, jehož techničnost nikterak nenarušovala dojem z pořádného přímočarého intenzivního bubáckého vyblejzu. Značnou pozornost a viditelnou natěšenost v publiku způsobovala dívčí kapela DOGMA. Ty vystupují v kostýmu jeptišek, byť kostýmům především ve spodní části nějaká ta látka chybí, čehož dotyčné dívky dokáží využívat, a přehlídka roztahujících se a kroutících se nohou dává snadno zapomenout na poněkud nedomrlý heavymetal s nejistým zpěvem, na který si ale nikdo nestěžoval a nekonečná fronta na autogramiádě dávala na vědomí, že vystoupení zanechalo dojem. Následuje XIII. STOLETÍ a jejich vystoupení je jako obvykle v klidu a na pohodu, bez okázalých gest a s jistotou, že předstupují před publikum, které i při basiňácké dramaturgii uvítá příležitost zazpívat si pár hitů v mateřštině. A jihlavská kapela jich může nabídnout nepřeberně, navíc v mateřštině velice stylisticky hravé. A celé celkem introvertní vystoupení kontrastuje s bouřlivým ohlasem a sborovým zpíváním. DELORAINE jsou další tuzemskou kapelou, kterou bych s klidným svědomím nabídl světu. Kapela je postavena na akustických nástrojích a mystické slovanské atmosféře, což je okořeněno i velkolepou kostýmní šou (a pobíhat v kožešinách po pódiu, když je všude kolem výheň, je výkon sám o sobě). A i když to před dávnými staletími kolem toho ohně jistojistě vypadalo poněkud jinak, Deloraine jdou v objevování kořenů o poznání dál než to nepřeberné množství metalových kapel okořeněných dudami, houslemi či jiným jedním jediným akustickým nástrojem. Nehledě na celkovou pódiovou šou, která se skutečně mění v okázalý rituál. Vedle stojící kolega poznamenal, že tento folk není na medovinu, ale na houbičkový čaj. Na malé scéně stíhám kousek gotiků FLORIAN GREY, jejichž přístupný gothic rock zpočátku zápasí se zvukem. O pár dnů později předskakují v Plzni před Alicem Cooperem. Prostor pod pódiem se intenzivně zaplňuje na SUICIDAL ANGELS. Intenzivní thrash metal navazující na to nejlepší z amerických oldschoolových tradic padá na úrodnou půdu, publikum se daří po celodenním úmorném vedru rozhýbat, široko daleko je skutečně živo a Řekové skutečně trumfují. Po nich následují FREEDOM CALL, kteří nahradili odpadnuvší WASP, a dochází k velmi zajímavému jevu. Zatímco na nedávném Metalfestu dokážou v odpoledních hodinách zaplnit a totálně rozhýbat prostor víc než večerní headlineři, zde je ještě před začátkem setu úplně vylidněno, jen o zábradlí před pódiem se opírá přední řada. A to i přesto, že je zde s metalfestovským publikem nemalý přeryv. Říkám si, že Chris Bale a spol. to budou mít těžké. Prostor při jejich rozjuchaném happy metalu pochopitelně dlouho prázdný nezůstane, ale do kotle, který byl na Suicidal Angels, to má přes veškerou kapelní snahu daleko. Poté nastupují DEATH TO ALL, které bych označil za vrchol festivalu. Excelentní zvuk, vše nádherně čitelně zahrané. Nejvíce se hrálo z alba Symbolic, které je asi tím nejmelodičtějším, co po sobě Death zanechali, a areálem se nese atmosféra znaleckého uznání a nostalgie. Tady byl vyšperkovaný každý tón a posluchačský požitek na absolutním maximu. Zůstávám ještě na ARAKAIN, který se při rekonvalescenci Jirky Urbana musel opřít jen o jednu kytaru Mirka Macha. Převládaly kousky z druhé poloviny existence kapely, ale i tak šlo pro mě o příjemné rozloučení s druhým dnem festivalu, i když jsem si dopřál i kousek závěrečného atmosférického blackmetalu od ENISUM. Blackmetalové závěry dne tomuto festivalu sluší, i když je pravda, že mnozí fanoušci žánru by tyto kapely uvítali v o něco dřívějších časech.

PÁTEK

Kdo nechtěl na osmdesátkovou retro atmosféru s nádechem parodie čekat do večerního vystoupení Steel Panther, tomu nabídli alternativu s až bezděčnou přirozeností němečtí MECHANIC TYRANTS hned v 11 ráno. Když jsem viděl nastupovat frontmana v osmdesátkových červených trenýrkách a nátělníku po boku kytaristy s naprosto dokonale autentickým německým chlíváckým knírem, bylo jasné, že nebude nuda. Mechanic Tyrants servírovali dřevní heavy speed metal naprosto oproštěný od všech germánských power klišé. Hudební osmdesátkovost byla snad ještě autentičtější než pódiová image a úvod dne v duchu přenesení v čase tak proběhl v úsměvem na rtech. U následujících Američanů EMBRYONIC AUTOPSY jsem měl na základě studia na internetu poznámku „ultrabrutal death prasečí metal“, čímž jsem pobavil jednoho skalního fanouška podobně intenzivních žánrů, který ale říkal, že ten přívlastek „prasečí“ je přece jenom neuctivý a měl bych ho škrtnout. Po chvíli s úsměvem přišel s tím, že lépe jsem to charakterizovat nemohl. Poté se znovu vracíme zpátky do 80. let. TAILGUNNER je velmi mladá kapela, která se zhlédla v NWOBHM, a pokud bychom chtěli vidět, jak asi kapely z této vlny vypadaly a působily v samotném rozpuku úvodu 80. let, Tailgunner nám to absolutně zprostředkují. Poslouchá se to pěkně, kluci mají žánr pod kůží a umějí hrát. Takových retro kapel máme hodně, jedna věc jim však chybí, a to jsou hity. A to snad ani není jejich vina, protože hitových motivů má jejich hudba dostatek, problém je, že v současné době se nic z toho, co produkují, asi hitem stát nemůže. A zároveň bez hitů nepostavíte základy pro další růst kapely, a tak se s maximální lítostí obávám, že všechny tyto šikovné party jsou odsouzeny k tomu, aby na podobných festivalech dělaly pro mnohem starší publikum onen pomyslný stroj času. Německé thrashmetalové kapely dělím na ty, co jedou v pečlivě profesionální linii s perfekcionismem do posledního tónu a jejich vystoupení jsou až prefabrikátorově dokonalá (Kreator, Destruction), a pak ty, které svůj set možná neodehrají s takovou dokonalostí, zato si uchovaly bezděčnou špinavost svých začátků, čímž dokáží ve správný čas potěšit ještě více. Loni bych mezi takové kapely zařadil Assassin, letos to mohu říci o DARKNESS i o později hrajících PROTECTOR, znovu zde mohu použít své v tomto reportu už v tuto chvíli nesnesitelně nadužívané slovo autenticita. Řečtí melodičtí blackmetalisté YOTH IRIA mě přenášejí do hájenství, kterému vládnou krajané Rotting Christ, se kterými je zde i mírná personální spřízněnost, ale tu hudební cítím ještě více. Spolehlivou brutal deathmetalovou mašinu SIX FEET UNDER si užívám zpovzdálí a nedokážu posoudit, zda můj dojem, že čas už přece jenom hrany trochu otupil, vychází jen z toho, že sedím opodál vedle pivního stanu. Tam zůstávám i na na PARADISE LOST, neboť se chci jistit, poněvadž o setu před dvěma lety koloval areálem vtip (jestli to tedy byl opravdu vtip), že se tehdy kapela vsadila, že dokáže uspat celý areál vestoje, což se jí málem i povedlo. Ač koncertní set nedoznal velkých změn, letos to bylo o mnoho lepší a Paradise Lost servírovali průřez svými hity, pokud se to tak dá nazvat, tak, jak si to posluchač představuje a dva roky starý dojem byl zcela napraven. Následují NAPALM DEATH a roztáčejí takový kolotoč, jaký se hned tak nevidí. Barney Greenway jede prakticky po celou dobu na pódiu svůj vlastní zběsilý circle pit, huláká jako po vstřiku koňské dávky adrenalinu a svůj hyperaktivní pohyb zastaví jen ve chvílích, kdy pronáší nějaké svá angažovaná levičácká moudra. Pokud jste z nejrůznějších sestřihů na youtube měli dojem, že takhle pohybově řádí jen občas, tak vězte, že po pódiu sprintuje celou dobu. Kapela hraje tak intenzivně a vytváří takový val zvuku, že válcuje celý prostor. Co naplat, dvojdomek bych s nimi mít nechtěl, ale před tím, co hudebně předvedli, musím smeknout až k zemi. Po letech vidím STEEL PANTHER (byl jsem před lety u jejich tuzemské premiéry v Lucbáru) Od té doby se změnil baskytarista, co se nezměnilo, bylo estrádní pojetí jejich vystoupení. Muzikantsky a pěvecky naprosto skvělé, ostatně členové kapely mají ve svém životopisu respektováníhodné položky, např. letité hraní po boku Joea Satrianiho a podobně. Ale to žvanění mezi písněmi bylo daleko za jakoukoli hranicí snesitelnosti. Když se hrálo, bylo to výborné, když se řečnilo, bylo to na přesdržku (nebo aspoň na odchod, což během asi 10minutové představovačky, aniž by zazněl jediný tón, nejeden účastník festivalu učinil, a to se tak dělo asi po druhé písni). Nicméně jako milovníka osmdesátkového melodického glamrocku se mi to líbilo, a pokud by kapela slíbila, že nebude mezi písněmi mluvit déle než půl minuty, budu v první řadě ve frontě na lístky na případný další samostatný koncert.

SOBOTA

Tentokrát nejsem přítomen už na první kapelu, vyrážím až na odpolední GREEN JELLY, u kterých mám poznámku, že jde o blbost, kterou nelze popsat, ale jakožto retro zaměřený jedinec přece nemůžu vynechat zřejmě nejstarší kapelu festivalu. Ve chvíli svého příchodu, kdy koukám na pódium, kde huláká zpěvák této kapely, zatímco za ním je naskládána hromada molitanových a nafukovacích hraček, ještě netuším, že za chvíli se můj report stane nelegitimním, neboť se stanu jedním z účinkujících, což mě pro psaní reportu diskvalifikuje. Vidím skupinu lidí, která reaguje na zpěvákovu výzvu a putuje do zákulisí, a přidávám se k ní. Po vstupu na pódium dostávám na hlavu jakousi směšnou hranatou masku, do ruky dvě molitanové hole a jsem kopnutý na pódium. Je nás tam asi dvacet, instrukce jsme nedostali, a tak chvílemi takto vyšňoření tancujeme a chvílemi se mlátíme těmi holemi po hlavách. Když chce muzikant ke svému aparátu upravit si zvuk, musí se mezi námi prodrat. A mně se plní sen, neboť po dvou vystoupeních, která jsem se svou kapelou absolovoval v minulosti na malém pódiu tohoto festivalu, se završuje moje kariéra vystoupením na hlavní stagi, kde setrvávám celou tři čtvrtě hodinu. Hudbu příliš nevnímám, ale Three Little Pigs, dávný velehit této kapely, mi neujde. Po odpočinku se do areálu vracím ve chvíli, kdy hraje Udo Dirkschneider. Tedy, zní to jako UDO, ale jsou to švédští BULLET, kteří servírují nepříliš originální, ale o to podmanivější a příjemnější heavy metal udovského střihu od A až do Z, přičemž publikum se dobře baví a jméno slavného zpěváka ze Sollingenu zní s úsměvem ze všech stran. Venomů se nám poslední dobou vyrojilo nějak mnoho, do Spáleného Poříčí dorazili VENOM INC. Toma Dolana, toho, co kdysi ve Venom vystřídal Cronose. A jsme svědky kapelní mašiny, která ve třech lidech šlape bezchybně, průzračný zvuk, skvělé muzikantské výkony a všechno dokonale odsýpá na pomezí dřevního blackmetalu a rokenrolu. Jestli jsem byl pozorný, kapela spoléhá hlavně na tvorbu, kterou už stvořila pod stávající hlavičkou. Každopádně strhující set, který patřil k největším překvapením festivalu, takhle vypadá našlapaný metalový rokenrol. ROOT vytáhli Big Bosse z hrobu (tato nevhodná černohumorná poznámka není až tak mimo, s ohledem na Big Bossovy fotky, které se v minulých letech objevovaly na sociálních sítích), posadili ho na pódium a výsledkem bylo důstojné nostalgické vystoupení, které nás vzalo na pouť časem, od novější tvorby v duchu gothic rocku přes black metal, jenž si našel fanoušky i daleko za hranicemi naší země, až po dřevní underground, kterým Root kdysi vstoupil na scénu. Na malé scéně si dopřávám celý set brazilského thrash deathu se zpěvačkou TORTURE SQUAD. Kapela hrála na jistotu přesně to, co fanoušek thrashe očekává. Žádné výlety, jen čistokrevná riffovačka, která si našla fanoušky i daleko za hranicí vytýčenou okraji této stanové scény. Oproti tomu APOCALYPTICU beru jako takovou jednorázovou kuriozitu, která to má těžké, protože opakovaný vtip už tak úplně není vtipem a vlastní metalová tvorba hraná na violoncella si příliš pozornosti nezíská. A tak se přijelo opět s programem Metallica. Na samotný závěr festivalu jsem se obzvláště těšil, protože ho obstarala americká blackmetalová parta HULDER v čele s frontwoman Marz Riesterer, na které jsem tu pěl ódy už před dvěma lety. A jejich letošní vystoupení bylo úplně stejně démonické, znovu se otevřelo peklo, kapela pod decentním nasvícením odehrála temný set bez jakýchkoli okázalostí a slov, aby pak znovu zmizela kdesi v peklech. Jen mám dojem, že minule to bylo celé v kápích, které tentokrát zůstaly sejmuty.

Další ročník Basinfirefestu je tedy za námi. O něco méně hvězdný než před rokem, asi o něco méně navštívený, ale celkově neméně povedený. Festival už se několik let etabluje jako přehlídka pro pravověrné metalisty, zejména ty, co poslouchají vše směrem od thrashe k většímu extrému, ale zároveň vždy rádi uvidí mainstreemovější kapely, které kdysi formovaly jejich vkus. Zkrátka pro fanoušky s dlouhodobě širokým rozhledem, pro které jsou třeba Assassin v podstatě stejně velká kapela jako Kreator a Saxon stejně velká kapela jako Iron Maiden, protože kazetové nahrávky, které je formovaly, rozdíly mezi marketingovými velikostmi kapel neznají. A vše doplněno dobrou prací na budování pozic služebně mladších kapel. Abychom sem měli na co jezdit i za pár desítek let.
Tomáš Pícl