Katapult v plzeňské Šeříkovce – večer, který vrátil čas o pár dekád zpátky

Na koncert Katapultu v plzeňské Šeříkovce jsem se těšil jako malej kluk. „Kaťáci“ byli kdysi soundtrackem mého intráckého života – dvě první desky jely od rána do noci a vlastně mě nenapadlo, že tohle nostalgické déjà vu ještě někdy zažiju. Poslední moje „živé“ setkání s kapelou sahá do éry legendární sestavy Říha – Dědek Šindelář – Tolja Kohout. (nedávno jsem se setkal i s Toljovým synem a udělal s ním rozhovor) nostalgie byla dokonaná. Ale dost vzpomínek – tohle byl večer, který měl vlastní sílu.

Už při příchodu bylo jasné, že Šeříkovka opět žije. Po počáteční nejistotě se klub naplnil víc, než jsem čekal – a moje dobrá nálada? Ještě lepší díky tomu, že v autě čekaly podepsané vinyly od Oldy Říhy. Olda nepodepisuje desky každý den.

Katapult si tradičně vystačí bez předkapel, a tak se lehce po osmé rozjel večer, který měl od začátku správný rock’n’rollový tah. Středem pozornosti byl samozřejmě Olda Říha. Jeho kytara byla chvílemi až „přepálená“ a místy pohlcovala basu i bicí, ale… upřímně? Ty songy mají takovou sílu, že člověk snadno odpustí technické mouchy. Katapult nikdy nestál na dokonalosti, ale na emocích – a ty ten večer jely na plný výkon.

Parket byl plný, atmosféra uvolněná… věkově pestré, ale starší ročníky měly jasnou převahu. Jak jsme s kamarádem trefně poznamenali: „Domov důchodců má dnes vycházky – a my s ním.“ A všichni zpívali. Od úvodní Půlnoční závodní dráhy až po závěrečnou Někdy příště.

Mezitím postupně padaly nesmrtelné pecky: Lesní manekýn, Dvě růže krepový, Vojín XY, Hlupák váhá, Stovky hotelů, Blues, titulní Katapult i legendární Vlaky v hlavě, doplněné ikonickým „purplovským“ motivem Smoke On The Water.

Z balkónu jsem sledoval tu energii pod sebou a uvědomil si, jak jednoduchá – a přitom geniální – hudba Katapultu je. Melodie, které se nehrnou do virtuózních exhibic, ale jdou rovnou na komoru. A do toho Vostárkovy texty – prosté, upřímné, bez metaforických kliček. Tehdy jsme je prožívali s čistotou první lásky, polibky..., dnes v nich slyšíme kus vlastního života. A vybavilo se mi to všechno, co kdysi vycházelo ze starého kazeťáku Tesla A3. (Pamatuje někdo?)

Když koncert skončil, měl jsem pocit, že čas běžel pozpátku. Šeříkovka opět potvrdila pověst perfektně fungujícího klubu a publikum odcházelo spokojené – stejně jako já.
Byl to večer, který připomněl, proč je Katapult stále pojem. Ne kvůli dokonalosti, ale kvůli emocím, které v nás dokážou probudit. A ty zůstávají.