Ohlédnutí za velkými západočeskými festivaly 2025

Pokud jde o západočeské festivaly, karty už jsou několik let rozdány takto. Za pompézním hrdinským powermetalem plným nahraných orchestrů se chodí na Metalfest do Plzně, Basinfirefest ve Spáleném Poříčí se vyprofiloval jako festival s převahou blicích kapel a za lidovou pivní zábavou se putuje do Holýšova na Pekelný ostrov. Letos jsem aspoň na chvíli nakoukl na všechny z nich. Na rozsáhlejší reporty nebyl čas, ale na konci roku se našla chvilka na vzpomínání a asi by byla škoda se aspoň ve stručnosti neohlédnout. Vezmu tedy všechny tři festivaly jedním vrzem.

METALFEST OPEN AIR 2025

Pokud jde o velká jména v programu, Metalfest oproti svým raným ročníkům zaznamenal ústup do trochu nižší kategorie. Návštěvnost však zůstává stejná, takže to pořádající agentura dělá dobře, neboť citlivě reflektuje generační obměnu na pódiích a snaží se na ni připravovat i publikum. A to, že já od sebe nedokážu rozeznat onu záplavu novějších powermetalových kapel s podobnými názvy, které zde hrávají odpoledne v podvečer, je spíše chyba mého staromilství. Rok 2025 však vybočoval a nabídl několik jmen, která můžeme jednoznačně považovat za první ligu a která dala vzpomenout na ty lépe obsazené ročníky. Páteční program byl etalonem toho, co jsem napsal výše, ale i tak jsem se těšil. BLOODBOUND, ač od nich nemám doma jediné album, dokáží svou atraktivní melodikou vždycky potěšit. EPICA ve mně zanechala překvapivě skvělý dojem na jednom z předchozích ročníků Basinfirefestu, ale ve chvíli, kdy začali hrát své vystoupení na Metalfestu už jsem byl za odpoledne tohoto žánru přece jenom trochu přesycen. A ukňouraný pop metal v podání WITHIN TEMPTATION jsem už opustil předčasně. Navzdory tomu, co jsem napsal k pátku, může být překvapením, jak se budu rozplývat nad dalšími zástupci melodického metalu až speedmetalu, a to FROZEN CROWN. Pohlavně smíšená kapela se vyzbrojila třemi kytarami, zatímco flashky s tisícihlavými orchestry a sbory nechala na rozdíl od ostatních žánrových souputníků doma, jejich vystoupení tak bylo přehlídkou toho, co se dnes v melodickém metalu poněkud ztrácí, a to ryzího muzikantství. Díky třem kytarám byl zvukový prostor zcela vykryt a kapelu chválili překvapivě i lidé dávající okázale najevo, že je z celého festivalu zajímají téměř výhradně Kreator a Death Angel. DYNAZTY reprezentují vše, co jsem o něco výše poněkud ironicky pomlouval, ale v sobotu se mi nějak trefili do noty a zaujali mě svým energickým vystoupením plným písní s hitovým potenciálem. Večer zářili ALESTORM, kteří mají v Plzni vždy masivní fanouškovské zázemí a kteří vždy poslouží jako vtipná kuriozita, když člověk sdílí fotku jejich scény, které vévodí tři obří nafukovací kachničky, na sociálních sítích. Večer uzavírali KREATOR, což je vždy záruka působivě vyzdobeného pódia, kterým dokážou překonat i největší stadionové kapely, ale zejména kvalitně provedeného thrash metalu. Průřez celou historií, atraktivní již takřka zlidovělé riffy, energické provedení a stoprocentní kvalita, to vše zaručilo, že jsem z amfíku odcházel naprosto spokojený. V neděli jsem jako fanoušek melodického hard rocku a AOR nemohl vynechat HUMAN ZOO, kterým se do zmíněných žánrů podařilo zakomponovat poněkud nezvyklý nástroj, a to saxofon. Ten se však na pódiu objevoval v míře menší, než bych dle mně známých nahrávek čekal, navíc i tato kapela prochází vývojem a její set zapadal spíše do metalovějšího zaměření festivalu. Zkrátka zrychlili a přitvrdili, což jim podle mě až tak nesluší. Jeden z vrcholů festivalu přišel s MUNICIPAL WASTE. Jejich pouliční špinavý thrash metal nebyl zdaleka tak perfekcionistický a naleštěný jako vystoupení jiných kapel na festivalu, ale naopak špinavý a zavánějící onou garáží, ze které tito muzikanti před hodně dávnými lety vzešli. A snad právě proto patřilo jejich vystoupení k tomu nejlepšímu, co bylo na festivalu ke slyšení. Naprosto autentický nářez bez jakýchkoli pomocných berliček. Jako o naprosto strhujícím vystoupení bych mohl psát i o DEATH ANGEL, to by jim ho však nesměl absolutně zprasit zvukař. Mark Osegueda asi něco tušil, a tak se v průběhu vystoupení zeptal publika, jak to zní. A sám byl překvapen odezvou, která by se dala nazvat masivním protestem proti podobě zvuku. Nad hlavami publika se zvedl celý houf kroutících se rukou dávajících najevo, že tady je to opravdu celé špatně, až bylo vidět, jak to Marka zaskočilo. K samotné kapele bylo ale publikum vstřícné a navzdory neposlouchatelné kouli ji podpořilo. Není divu, i přesto, co bylo (nebo spíše nebylo) slyšet, se dalo poznat, že tohle vystoupení DEATH ANGEL mohlo být tím nejlepším, které jsem zatím viděl. Mohlo. Další kapela, která mě potěšila, byli STRATOVARIUS, jejich set byl ve znamení muzikantské virtuozity a zároveň absolutní pohody, protože tihle ostřílenci to prostě mají v ruce. A když máte za klávesami Jense Johanssona, nepotřebujete si do muziky pouštět žádné samply. S přehledem zpívající Timo Kotipelto tak rozdával pozitivní atmosféru, která se nesla celým amfiteátrem. Ač jsou STRATOVARIUS spolehlivou legendou, patřili k překvapením festivalu. Ten pak uzavřel tím nejpompéznějším možným způsobem KING DIAMOND. Pódium se změnilo v monumentální divadlo, kapela hrála jako z partesu, což platí i pro Kingův zpěv. A jestliže se slovem geniální poněkud plýtvá, pro tvorbu Kinga Diamonda jde o zcela přiléhavý objektivní přívlastek. Největší zastoupení mělo album Abigail a festival byl zakončen tím nejdokonalejším způsobem.

BASINFIREFEST 2025

Který festival napříč celou republikou měl suverénně a s obrovským náskokem v roce 2025 nejlepší lineup? Ano, byl to právě Basinfirefest. Přezdívá se mu „malý Brutal“, neboť jej pořádá stejná agentura, avšak na rozdíl od většího sourozence je více oproštěn od moderny a alternativy. A letos jej překonal i jmény z řad klasiků žánrů. Čím je festival rovněž typický, je obrovská kvalita, která se z pódia valí od oběda až do hluboké noci. Nasazení kapel je tu vždy obrovské, jako by zdejší prostředí vlévalo vystupujícím do žil nějakou turboenergii.

V tomto stručném trojreportu budu skutečně jen vyzobávat zajímavosti. Ze středečního programu je to DEBUSTROL. Festival se v minulých letech zaměřil dominantně na zahraniční kapely, ale Kolinss a spol. ukázali, že pro hezkou českou písničku, pokud tak můžeme Vyhlazení, Antikrist nebo Protest nazvat, se dokáže nadchnout i současné publikum, Energický oldschool, který si všichni užili. GRAVE DIGGER mají v západních Čechách vybudovanou silnou popularitu. Jejich výlet do historie byl příjemný, ale je pravdou, že to není kapela, která by mě dokázala naživo aspoň v jednom ze tří pokusů, kdy jsem je viděl, ohromit.

 Čtvrtek začínal už dopoledne. Vysoká očekávání splnila rychle stoupající tuzemská kometa STELLVRIS s nesmírně extrovertní zpěvačkou. Před dvěma lety zde byli také a byl jim předpovídán růst nahoru a k tomu také došlo. A není vůbec divu. Na druhý pokus (loni to z „logistických“ důvodů nevyšlo) přijela ruská ARKONA. Ta zahrála spíše na melancholickou notu své tvorby, Máša svůj temperament spíše upozaďoval, ale vystoupení to bylo velmi působivé. Příjemné žánrové vybočení znamenali MYRATH z Tunisu, kteří hrají melodický metal s exotickými prvky, kdy na pódiu pro dotvoření dojmu nechybí ani tanečnice. Jejich vystoupení padlo i mezi osazenstvem Basinu překvapivě na úrodnou půdu. Kapitolou samou pro sebe je dění na scéně zvané Šapitó. V malém cirkusovém stanu bylo malé pódium a stará (ale o to osvědčenější) aparatura KV audio. A hlavně, děly se tam neuvěřitelné věci, protože všechny kapely tam dokázaly spolu se zvukařem, jenž dokázal z oněch legendárních beden vykouzlit intenzivní, ale naprosto křišťálově čitelný rámus, vytvořit pravé inferno. A tak se stalo, že nejlepší kapelou festivalu mohu označit německé NITROGODS v čele s charismatickým lídrem připomínajícím Buda Spencera, kteří si stan podmanili nakažlivým motorhead rokenrolem s prvky jižanského rocku. A to natolik, že jsem tam zůstal do konce, ačkoliv na velkém pódiu už hráli EXODUS, pro mě už dlouho dopředu největší tahák festivalu. Set této thrashmetalové legendy patřil k těm málo okamžikům, kdy si zvuk vybral slabší chvilku, ale i tak bylo poznat, kdo je dnes v USA thrashmetalovou jedničkou.

Pamatujete úchvatně pohlcující vystoupení Insomnium na předchozím ročníku. Hudebně i personálně spřízněná kapela OMNIUM GATHERUM na ně plně navázala, jen k tomu neměli na pomoc tmu. Death metal tak podmanivě melodický, jak jen může být. V nadupané konkurenci se neztratili ani HENYCH 666 se svým programem „Institut klinické smrti“, na jejichž adresu nešetřili chválou ani zahraniční účastníci. Kultovní album bylo při živé prezentaci povýšeno k současným kvalitativním standardům, sám Vlasta v nějakém rozhovoru řekl, že naživo to tak dobře v minulosti nehráli. Třikrát jsem zašel do šapitó na ELYSIUM, STATUS PRAESENTS a E-FORCE, kde vše znovu běželo na nejvyšší energické i decibelové obrátky a vůbec se nedivím, že všechny kapely tam měly nabito. Na velkém pódiu pak zařídili příjemný odpočinek TIAMAT se setem zaměřeným na album Wildhoney. Johan Edlund byl tentokrát více při smyslech než před lety na Metalfestu a já se rozhodl vyslechnout set vleže, tak jako kdysi před desetiletími i ono album z kazety. A dostavila se stejná autentická melancholie. Zdejší podnebí neobyčejně svědčí večernímu melodickému death metalu a na této vlně se po loňských Insomnimum svezli letos DARK TRANQUILLITY, kteří svou muziku tentokrát servírovali v o něco méně nářezové podobě než při své minulé zastávce, ale s o to mystičtější atmosférou a stali se tak korunovaným vrcholem pátečního večera. Ten zakončili BELPHEGOR, při jejichž pekelné mši znovu trochu haproval zvuk, takže v mých vzpomínkách vévodí spíše jejich vystoupení před dvěma lety.

V sobotu jsem konečně poprvé viděl ASSASSIN. Tato kapela nejede v profesionálním módu jako žánroví kolegové, ale mohu zde zopakovat to, co jsem psal výše v souvislosti s Municipal Waste na Metalfestu. Assassin naservírovali thrash metal ve špinavé syrové podobě, tak jako si to pamatuji, když jsem si v osmi letech na základě poslechu z kazety myslel, že je to jednoznačně nejtvrdší kapela na světě. Parádní výlet do minulosti nezatížený snahou o strojovou dokonalost. Pořadatelé si každý rok připraví i nějakou úchylárnu pro nás, co pamatujeme 8bitové počítače, tentokrát to byli MASTER BOOT RECORD, kteří měli i pódium vyvedené do dobové atmosféry. Jen přinést svůj starý počítač Atari…  O tom, jak se do toho opřely britské deathmetalové legendy BENEDICTION, svědčí nejlépe to, co jsem zaslechl z hloučku osazenstva plzeňského klubu Parlament, které jinak na poli extrémního metalu nemůže nic překvapit: „Slyšel jsi před chvílí ty bubáky? Ty krávo, to byla řezničina!“ Já osobně se těšil i na hardrockové kapely THE DEAD DAISIES a dánské D.A.D. Nutno říci, že na obě tyto kapely dav značně prořídl, na druhou stranu doufám, že pořadatelé od hard rocku neupustí, protože pořád je nás dost, pro které je takové zpestření na festivalu důležité, i když deathmetalisti dají v tu chvíli přednost odpočinku. Sympatické vystoupení předvedli další oldchooloví thrasheři SACRED REICH s nepřetržitě vysmátým frontmanem. Abych neopomněl stan, ultrarychlý thrashmetalový nářez v duchu současných trendů a nároků na intenzitu předvedli pro mě dosud neznámí tuzemští BATTLECRUISER, zastoupen byl i tuzemský oldschool mainstream, a to díky VITACITu, který i bez svých historicky nejviditelnějších osobností potvrdil, že je pro všechny přítomné čítankou, ve které si s nemenší chutí zalistují dodnes a současné složení kapely jim to plnou měrou umožňuje. Posledním vystupujícím v šapitó byla SCHIZOPHRENIA, belgická kapela na pomezí deathu a thrashe, o které si troufám tvrdit, že nic rychlejšího jsem ještě nikdy v životě neslyšel a ani jsem nevěděl, že je takhle rychlé hraní vůbec v lidských možnostech. Na velkém pódiu si pak pro sebe kradou večer CARCASS se svým harmonicky disonantním, ale přesto připoutávajícím death metalem. Jejich produkce je doprovázena promítáním obrázků pro odolnější žaludky a kapitolou samou pro sebe byl Jeff Walker, který vylezl na pódium jako řadový prošedivělý strejda v kalhotech a bílé košili, nohu opřel o odposlech a celá louka mu žrala z ruky. To je tak, když to někdo má v sobě.

Mnoho kapel jsem nezmínil, ale to nic neznamená. Tento můj minireport berte vyloženě jako výňatek zajímavostí.

PEKELNÝ OSTROV

Letos poprvé jsem navštívil i Pekelný ostrov v Holýšově, i když jen na otočku na jedinou kapelu, kterou byli dánští PRETTY MAIDS. Já osobně tento festival považuji za takového duchovního pokračovatele Czech Rock blocku v Plasích. Spojuje je zaměření na tuzemskou tvorbu lidovějšího zaměření určenou zejména k popíjení a ke zpěvu. Musím pochválit areál, který jde skutečně návštěvníkům naproti a kromě běžného technického a stravovacího zajištění nabízí i mnoho dalších aktivit. Překvapilo mě nulové množství ležících opilců, které bych na takové akci trochu předsudečně očekával, naopak, vše bylo pro mě překvapivě kultivované.

V to, že ještě někdy znovu uvidím PRETTY MAIDS, jsem vůbec nedoufal. Ronnie Atkins měl rakovinu plic ve stádiu, kdy už snad ani není léčitelná. Zázraky medicíny jsou však nekonečné a v Holýšově jsme tak mohli vidět Ronnieho v absolutní top formě, stejně jako celou kapelu. PRETTY MAIDS jsou vlastně dvě kapely v jednom, protože novější tvorba se od té starší dost liší, a i když je spojuje podobně atraktivní melodika a absolutní muzikantství, dýchají rozdílnou atmosférou. A kapela nám vždy naservíruje zdravý mix, protože fanoušci přijali obě dvě stránky tvorby za své. PRETTY MAIDS patří k nejlepším koncertním kapelám, co jsem kdy viděl, zároveň Ronnie je jedním z nejlepších frontmanů. A vše se potvrdilo měrou vrchovatou i v Holýšově, kde zněly hymny jako „Future World“, „Love Games“, „Little Drops Of Heaven“ a další. Zpětně už si nevybavím, zda zaznělo i „Rodeo“, které v různých podobách prezentovala v jihoplzeňském okrese nejedna tancovačková kapela, tudíž tato píseň by zde byla jako doma. Zkrátka hit za hitem v bezkonkurenčním muzikantském provedení, stále se usmívající suverénně hrající Ken Hammer, jenž od posledně trochu přibral a značně zešedivěl (anebo se přestal barvit), Chris Laney střídající klávesy a kytaru, čímž se kapela mohla ještě lépe přiblížit svému osmdesátkovému zvuku, charismatický vodník Rene Shades u basy a spolehlivý Allan Sorensen za bicí soupravou. Obvykle mi hodinové sety na festivalech vyhovují, ale zde jsem byl jen na otočku a ta hodina byla zoufale málo. Avšak když se na vedlejším pódiu rozezněly první tóny skupiny Rybičky 48, bylo jasné, že tento svět už tu není pro mě.

Jak vidno, nabídka všech tří největších západočeských festivalů je bohatá, každý si vydláždil celkem jasnou dramaturgii, která každoročně láká své příznivce, a já doufám, že se všem bude takto nedaleko od sebe dařit i nadále.