Tomáš Pícl - Basinfirefest 2023 - ČTVRTEK

  • Číst 6723 krát

Podruhé s novou pořadatelskou agenturou se uskutečnil momentálně asi nejtradičnější festival v západních Čechách. Na tradičním místě na louce za Spáleným Poříčím uprostřed polí, luk a kopců rostlo již ve čtvrtečních ranních hodinách stanové město.

Zatímco loňský ročník dramaturgicky spojoval dřívější a současné hudební zaměření tohoto festivalu, neboť zřejmě převzal kapely nasmlouvané ještě v době předcovidové, v tom letošním už byla podoba se svým větším bratrem Brutal Assaultem patrná na první pohled, byť rozhodně nejde o dvojčata ani klony. Na to je line-up menšího z festivalů dost rozkročený. Na mě osobně působila letošní nabídka méně hvězdně než ta loňská, což ale neznamenalo, že by byla méně zajímavá. A sám jsem byl zvědavý, jak ta směs oldschoolu, řezničiny, modernějšího metalu a otazníky vzbuzujících headlinerů vyvrbí. Nemá smysl, abych si hrál na odborníka na některé extrémnější žánry, zde bude třeba zasvěcené reporty hledat na jiných webzinech, ale snad vám dokážu přiblížit atmosféru aspoň některých okamžiků festivalu.

ČTVRTEK
Do areálu lezu ve chvíli, kdy by měla hrát FATA MORGANA, místo toho ale po pódiu pobíhají bedňáci a stěhují postranní odposlechy. Jdu se tedy ještě zaopatřit do kempu a vracím se ve chvíli, kdy na pódiu řádí CELEBRAR EXTINCTION, jejichž death metal je brutální a strojově přesný. Ono platí obecně o značné části italské hudební scény, že když se nějakého žánru chopí (a je jedno jestli extrémního nebo melodického), tak jej vyždímají do extrému. Jako úvod do festivalu více než stylové. Pokračují tuzemští blackmetalisté MALLEPHYR, kteří před lety zažili raketový vzestup do první ligy extrémních kapel, což se zdaleka nevztahuje jen na tuzemsko, a setrvávají v zaslouženě dobytých pozicích doposud. A i když slunečné odpoledne není zrovna není tím, co by podtrhovalo atmosféru jejich propracované a mrazivé směsi black a death metalu, bylo jasné, že tady je kvalita alfou a omegou tvorby. Následují CATASTROFY ze Slovenska. Ti podávají netradičně pojatý thrash metal, který promíchávají značnou porcí zábavy, která je patrná z jejich garderoby i z originálně pojatých vyprávěcích pasáží některých písní. Každopádně oba úkoly (pobavit a předvést pořádnou thrashovou jízdu) byly splněny. Pak přišla řada na death metal v různém pojetí. Oldschool se vším, co k němu patří, předvedli se spolehlivostí veteránů žánru američtí JUNGLE ROT, zatímco polští DECAPITATED tento žánr rozporcovali a prošpikovali ho nejrůznějšími moderními přísadami, které death metal na své pouti k současnosti mohl potkat. A ač mi je old school v podání JUNGLE ROT bližší, musím uznat, že řezničina v podání Poláků byla možná ještě působivější. SPIRIT WORLD, kteří se mezi výše jmenované vklínili, jsem bohužel neviděl. CLAWFINGER jsem zaznamenal v dávných letech kdesi na internátu. V dobách, kdy se z mého pokoje ozýval hevík či thrash, zatímco z jiných pokojů se linuly tóny diskotékových hitů, pro mě byli skejťáci holdující kapelám typu CLAWFINGER přirozenými spojenci. Přesto jsem na ně šel jen z přirozené zvědavosti a vůbec jsem neočekával, že by se pro mě mohli stát hvězdami dne. U rapmetalu bych nečekal, že mě ohromí takovou dávkou muzikantství, kdy zejména kytarista s úsměvem sekající jednu povedenou a vypiplanou vyhrávku za druhou na sebe poutal pozornost a obdiv všech přítomných, přestože se na pódiu choval nejnenápadněji. Takhle by zněli Faith No More, kdyby vzali to nejlepší, co umí, zbavili se melancholického balastu a pořádně by se nadávkovali steroidy. Tihle švédští strejdové (ano, už i hrdinové skejťáků z 90. let jsou strejdové) mě prostě nadchli. GHOST byli prezentováni jako největší kapela v historii festivalu, minimálně co do počtu kamionů. Já se s nimi vlastně seznámil až poté, co byli na festival potvrzeni. Rekvizity byly skutečně pompézní (však se také všechny předchozí kapely celý den krčily v popředí ghosťácké scény, což dávalo celému festivalovému dni trochu předkapelový rozměr), a že přijela velká kapela, bylo od prvních chvil více než patrné. Je logické, že při dramaturgii festivalu nemohli sednout každému, mně se každopádně jejich pojetí muziky, která se nikam nežene a i kytary jsou obdařeny nezvyklým nepříliš agresivním zvukem, líbilo, bylo znát, že zde je vše podřízeno absolutní čitelnosti. Možná až moc, neboť oproti nedávno viděným Def Leppard je znát, že zde je důraz na výsledný produkt, kterým je „hudba pro každého“, naprosto dominantní. Ale po celodenním nářezu se mi rozhodně trefili do noty. Otázkou je, jak to vyšlo ekonomicky, protože jsem navzdory velkému důrazu na tohoto headlinera vůbec neměl pocit, že by byl festival v obležení ghosťáckých fanoušků. A i když jsem ve čtvrtek potkával dost lidí s tričky GHOST a s malováním ve stylu Papa Emerituse, spíše jsem měl pocit, že lidí je méně než v minulých letech. Jelikož jsme byli ve Spáleném Poříčí, kde se každoročně můžeme přesvědčit o nezkrotnosti živlů, koncert byl po hodině ukončen z důvodu blížícího se pekla, které tentokrát neměli rozpoutat žádní extrémně metaloví bubáci, ale počasí.