Lucrecia – Sedm hříchů

Mosteckou legendu Lucrecia jsem chodil obdivovat do místního Rokáče v době, kdy jsem snil s Jolanou Diamant v náručí o kariéře rockové hvězdy. Heavy/thrash metal v jejich podání jsem tehdy vnímal jako tuzemskou špičku a marně jsem je hledal ve filmu Horká kaše.

Moment, kdy si kytarista Sali při roztáčení „vrtulníku“ zasekl své luxusní háro do halogenového reflektoru, mám dodnes před očima – i přes tehdy silnou clonu kouře, která celé scéně dodávala světový formát.

Po téměř třicetileté hibernaci vydávají zakládající členové Mentol a Sali nové album Sedm hříchů. Datum vydání 6. 6. 2026 a luxusní grafika digipacku slibují pekelný poslech.

Na první dobrou působí album uceleně – hudebně, textově i koncepčně. K mé radosti zůstává Lucrecia věrná devadesátkovému heavy/thrash metalu, nyní však nadopovanému steroidy v podobě moderního, hutného soundu.

Valčík zvonkohry ve stylu hororů osmdesátých let navodí mrazivou atmosféru, podobnou osudnému kolotoči rodiny Antinari, a připraví posluchače na téměř třicetiminutovou hudební masáž.

„Jak černý mračna, co krouží nade mnou, jsou stíny moje, kam jdu, já tam se mnou jdou…“

Už úvodní Pýcha a pád exceluje. Skladba na vlnách Vitacitu, nasycená retro atmosférou zlaté éry heavy metalu devadesátých let, mě dostala na první poslech. Silný a podmanivý refrén se jen těžko dostává z hlavy. A jestli mohu v žánru heavy metalu použít slovo „hit“, pak je to jednoznačný hit.

Křižáckou jízdu, nebo husitský odboj „proti proudu, proti všem“ slyším v úvodním drtivém riffu Slepého krále. Dunivá linie kopáků, umocněná vnitřním hlasem, klávesami a kytarovým sólem připomínajícím hořící hranici, posiluje atmosféru doby slepých králů. Časů, kdy církev měla informační a vzdělávací převahu, a mohla proto výrazně ovlivňovat, čemu lidé věřili.

Krvácející země, znásilněná, drancovaná a drcená na prach kopyty koní, volá po svobodě. Melancholické intermezzo plné vzpomínek a naděje na návrat do země předků účelně kontrastuje s diktátorským riffem i melodiemi zpěvů a kytar, které evokují tvorbu tandemu Zdeněk Černý a Georgi Enčev z Titanicu.

„Usedá prach na duši mou…“

Odkaz Umberta Eca na mě dýchá z Hříšné duše nejen díky úvodnímu dialogu Viléma z Baskervillu a slepého Jorgeho. Hlavní myšlenka hledání pravdy a kritika fanatismu, který omezuje svobodné myšlení, tvoří textovou linii další nesmlouvavě úderné thrashmetalové řežby.

Kopyto mořskýho koníka na první pohled vystupuje z uceleného konceptu. Když ale člověk uvěří všemu jen proto, že mu to předkládá autorita, může nakonec hledat i kopyto mořského koníka – něco, co vůbec neexistuje. V kontextu Boha a církve tak instrumentálka přesně zapadá. Nad tím vším se jako vítězný prapor vznáší harmonie kytarové legendy Václava Pazdery, jehož emotivní sóla jsou výmluvnější než lecjaký text.

Melancholický začátek plný naivní naděje, čistoty a víry střídá nemilosrdný riff – přímá kritika mravního úpadku kněží a kupčení s církevními svátostmi.

„Ale podle toho, kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa.“

Tíha kříže, slayerovsky laděný protest Jana Husa, protkaný Štěpánkovými replikami, působí jako důrazné „sečteno, podtrženo“ celé názorové linie na závěr alba.

Poslech nového alba Lucrecie končím s politováním, že už je konec. Je to jako potkat ve vlaku kamaráda z dětství a zjistit, že cílová stanice je mnohem blíž, než jste čekali.

Mezi kytarovými riffy a sóly cítím silnou chemii. I přes jejich technickou náročnost a propracovanost se neztrácí melodická harmonie. Rytmika s basovou linkou podporují dynamiku a přinášejí svěží vítr do celého alba. Charakteristické vokály s českými texty, které vás nechají přemýšlet, jsou přesně tou pečetí, podle níž Lucrecii okamžitě poznáte i bez aplikace Shazam (smích).

Klasický thrash mě vždy míjel, právě kvůli absenci melodie ve zpěvových linkách. Tady je ale všechno jinak. Důraz a agresivita thrash metalu spojené s heavymetalovými vokály vytvářejí v žánru originální spojení, které mě hodně baví.

V akustických pasážích prokázali autoři cit, sklony a talent k melancholii i romantice. Dovolím si proto snad jedinou výtku – nebo spíš přání do budoucna: ryze hardrockovou plouživou vypalovačku z pera Lucrecie.

Ave, Lucrecia! Musica vestra floreat, fama vestra crescat, et cantus vestri per saecula vivant!

Pro Rockpalace

Tomáš Pošvanc