Wolfarian - Vegr

Brněnská osmičlenná parta Wolfarian vydala novou desku a já byl požádán, abych se jim v tom vrtal, „kibicoval“ nebo chválil dle vlastního uvážení.
Poslouchám album víc jak týden a můj dojem z něj se celkem výrazně vyvíjí.
Mimochodem, byla doba, kdy platilo nepsané pravidlo, že recenzent má alespoň čtyři poslechy povinné, než začne psát recenzi. Dnes se to mnohdy píše už při poslechu druhém, což bych si nedovolil a v případě tohoto alba by to bylo nejen nezodpovědné, ale hlavně špatně. Běžně sepisuji recenzi tak tři hodiny, a kdybych to napsal po prvním druhém poslechu, dost bych kapele ukřivdil, což bych nerad.
Stylově se tedy jedná o pagan folk metal, respektive o jeho odnož, při které se míchá mužský growl a ženský zpěv a trochu to podmazávají symfonické prvky. Pro nás starší a pokročilé, kteří jsme ohledně folk metalu vyrostli na Skyclad, už se jedná o jakousi sub škatulku, ale pokud znáte třeba Cruachan, novější alba Bathory nebo Svartsot, možná i The Gathering, budete na stopě. Pro mladší to může platit třeba v případě takových Eluveitie. Pro představu. Skupina se aktuálně věnuje keltské a vikingské tématice.

„ Ty na ně budeš zase zlej, viď?“ Ptal se mě kamarád muzikant, když jsem se zmínil, že mě čeká tato recenze. Zná moje chápání hudby a tady právě narážím na aktuální záběr Wolfarian. Kapela z Brna a Vikingové? Proč? Kdyby byli z Narviku nebo třeba Kodaně, tak ani neceknu, ale jsem prostě na ty kořeny hudebníků a jejich tvorby trochu háklivý v souvislosti s uvěřitelností a upřímností tvorby.
Nojo, ale ono to není nějak pitomé a třeba tam jsou nitky, o kterých nevím, a hanit to předem se mi taky nechce. Nechci být zlej. Tak nějak jsem to vnímal při prvním poslechu.
Ta deska ale zní velice poctivě a zároveň přirozeně, a kdybych nevěděl, že kapela je z Brna, nenapadlo by mě to. Trošku může být potíž s tím, že tento mustr už používá tolik skupin, že je těžké je rozlišit a je trochu mimo moje chápání chtít znít podobně, jako x dalších. Není to ale moje věc a na druhou stranu jsem rád, že k tomu přistupují natolik poctivě, že mají v sestavě skutečně nástroje jako housle, příčnou flétnu nebo tuším i hostující niněru. Klávesy ty folkové nástroje neutlačují, což je též moc dobře. Hrát živě a vlastníma rukama je pořád nejvíc. Taky to mnohem líp vypadá na koncertech, než když takové party jedou odněkud z tabletu. Takhle je to pořád poctivé řemeslo. Díky za to.

A konkrétně?
Máte tu deset skladeb včetně intra. Dle infa k desce se tu Wolfarian věnují hlouběji zmíněné severské mytologii. Chci upozornit na jednu zde přítomnou past, která ale bývá znakem těch lepších alb.
Není to dle mého názoru album na první poslech. Teď, po víc jak týdnu, mám z nahrávky úplně jiný pocit, než když jsem ji slyšel poprvé. Pokud tedy patříte mezi ty, kteří dají nahrávce tři čtyři vteřiny a klikají na další, máte celkem obstojnou šanci, že vás tato deska mine.
Ono je totiž potřeba se jí trochu naučit. Zvyknout si na to, která pasáž bude následovat. Jsou tu kontrasty nejen ve zpěvu, ale i v náladách a tempech. Moc se mi líbí, že písničky nejsou takzvaně přeprodukované. Zní to celé dobře, plynule a myslím, že hlavně přirozeně. Byť se tu celkem lpí na té zmíněné škatulce, nemám dojem žádné umělotiny, kalkulu a podobně.
Pokud bych měl v této souvislosti do něčeho rejpat, bylo by to čistě v rovině osobního pocitu. Méně growlu a dvě zpěvačky s různou barvou hlasu. To by byla pecka. Pokud mi tu něco chybí, jsou to místy druhé hlasy. Několik pasáží si o ně vysloveně říká. K nim by mohl být i přirozený mužský zpěv v pozadí a growling využívat spíše jako koření. Tady je jako plnohodnotný part a projev zhruba půl na půl a trochu to svádí k jakési unifikaci.
Zpěvačka Hanka Hrubešová se též snaží využívat několik podob výrazu, byť někdy jen tak pro potřeby té dané skladby nebo pasáže, a to je taky moc dobře. Garantuji vám, že jakmile se písničky trochu naučíte, a zorientujete se v nich, budou se vám líbit víc. Možná je to tím, že album vychází s odstupem několika let od předchozí nahrávky a třeba právě proto je tu možnost nechat vše plynout přirozeně.
O hudbu se autorsky postaralo duo Radek Krejčí- klávesista a kytarista Matěj Růžička.
Jako klipovku Wolfarian natočili píseň Mímisbrunner, viz odkaz, ale já si oblíbil
osmou Gjallarhorn, ale ještě více třetí v pořadí Freya´s Tears. Ta je můj favorit. Taky se mi víc líbí dámská část kapely než mužská. Sorry chlapi. Vlastně devátá Lif ok Lifraisir je taky moc fajn písnička. Ale opět, ty motivy a melodie vyskakují postupně.

Tedy: Myslím, že deska a vlastně komplet tahle muzika dává skupině dost práce. Už jen udržet a dostat ve stejný čas na stejné místo osm lidí, kteří tvoří Wolfarian je v téhle době nadlidský úkol a tady je celkem slyšet, že je to i baví a jde jim to. Nezbývá mi tedy než popřát, ať se daří i nadále.
Vrátím se k té desce a zase si ji poslechnu. Pokud ji budete poslouchat i vy, dejte jí trochu času.
Ani já jsem teď určitě neslyšel vše, co v těch písničkách je.
Tak zatím.
Petr Kohoutek