ANDY SCOTT (SWEET): Příběh, který pokračuje už více než půl století

Jsou kapely, které jen posloucháte, a pak jsou kapely, které se stanou součástí vašeho života. Pro mě kapely jak Sweet spolu se Slade vždy neodmyslitelně patřily do té druhé skupiny. Vyrůstal jsem na skladbách jako Fox on the Run, Action, The Ballroom Blitz nebo Block Buster! a když Sweet a Slade před lety společně vystoupili v pražské Sazka Areně, nebylo možné, abych u toho chyběl.

Za ta léta jsem udělal stovky rozhovorů s českými i zahraničními hudebníky. Přesto stále existují jména, kvůli kterým je rozhovor něčím opravdu výjimečným. Andy Scott je jedním z nich. Stejně jako pro mě bylo splněným snem vyzpovídat Davea Hilla ze Slade, je obrovskou ctí i možnost udělat rozhovor s kytaristou skupiny Sweet.

Andy Scott je posledním žijícím členem klasické sestavy Sweet a mužem, který představuje živé spojení mezi nejslavnější érou kapely a její současností. Sweet totiž rozhodně nežijí jen ze vzpomínek na sedmdesátá léta. Stále koncertují, jejich hudba si nachází nové generace fanoušků a 14. srpna 2026 se vrátí do Prahy, kde vystoupí v Divadle Hybernia.

Pro Rockpalace jsme proto Andymu Scottovi položili sérii otázek o minulosti, současnosti i budoucnosti kapely, jejíž pozoruhodný příběh se píše už více než půl století.

Andy, Sweet jsou součástí rockové scény už více než padesát let. Co vás po tolika letech stále žene dál? Je to hudba, publikum, pocit zodpovědnosti za jméno Sweet, nebo prostě jen to, že stále milujete vzít do ruky kytaru a hrát?
Andy Scott: Vlastně je to všechno dohromady. Sweet mají obrovský katalog skladeb, takže sestavit koncertní setlist není vůbec jednoduché. Publikum v tom samozřejmě hraje velkou roli. Stejně důležité je udržovat jméno Sweet stále aktuální. Děláme to proto, že nás to baví, a já věřím, že člověk by měl mít rád to, co dělá, a vždy to dělat co nejlépe.

Jste posledním žijícím členem klasické sestavy Sweet. Přináší vám to větší pocit zodpovědnosti za to, jak je dnes odkaz kapely předáván dál?
Andy Scott: Samozřejmě nesu tento odkaz na svých bedrech a udělám maximum pro to, aby zůstal živý i aktuální, přičemž vždy vzdávám velkou poctu naší minulosti.

Co podle vás musí současná sestava mít, aby byla skutečně Sweet, a ne jen skupinou hudebníků hrajících slavné písně z minulosti?
Andy Scott: Tahle sestava, která spolu nyní vstupuje do svého osmého roku, má všechno, co potřebuje. Dobrým důkazem je naše poslední album Full Circle.

Název alba Full Circle téměř evokuje uzavření jedné velké kapitoly. Vnímáte ho jako poslední studiové album Sweet, nebo si myslíte, že ještě může přijít nová hudba?
Andy Scott: Ten název znamená spíš to, že i po padesáti letech stále vystupujeme stejným způsobem jako vždy. Všichni jsme naladěni na stejnou vlnu, takže doufám, že to bude pokračovat ještě dlouho.

S tak mimořádným katalogem klasických skladeb za sebou cítí Sweet ještě potřebu nahrávat novou hudbu? A jak těžké je pro novou píseň získat své místo vedle skladeb jako Fox on the Run, Action nebo The Ballroom Blitz?
Andy Scott: Tahle otázka má dvě stránky.
Mohli bychom se pohodlně usadit a hrát jen největší hity, ale podle mě by to bylo trochu jako přiznat porážku. Mnoho jiných kapel se rozhodlo novou hudbu už nenahrávat, protože pro ni dnes prakticky neexistuje prostor. A tomu rozumím.

Na druhou stranu jsou tu fanoušci, kteří chtějí slyšet nové skladby od kapely, na kterou přišli – tedy i od současných členů. Nahrávání nové hudby udržuje Sweet stále relevantními a album Full Circle se dostalo do hitparád v několika zemích, což podle mě jasně potvrzuje, že to má smysl.

Sweet jsou dodnes označováni za jednu z největších glamrockových kapel. Když ale člověk poslouchá některé vaše tvrdší skladby, slyší prvky, které se později staly základem hard rocku a heavy metalu. Myslíte si, že nálepka „glam rock“ někdy zastínila to, jak tvrdě Sweet ve skutečnosti zněli?
Andy Scott: Glam, hard nebo metal jsou jen názvy, které rádi používají hudební novináři. Sweet se těžko dají zařadit do nějaké škatulky, a to je skvělé, protože jsme prostě Sweet – a tím je řečeno vše.

Fox on the Run se stala jednou z největších a nejtrvalejších skladeb Sweet. Když jste ji tvořili, měli jste pocit, že držíte v rukou něco výjimečného, co budou lidé poslouchat ještě o více než padesát let později?
Andy Scott: Ve chvíli, kdy jsem do skladby přidal syntezátory, věděl jsem, že máme hit. Nahrávací společnost udělala maximum pro její podporu. Všechno do sebe zapadlo jako ve snu. A nejlepší na tom bylo, že jsme ji napsali i produkovali sami poté, co jsme se rozešli s předchozím autorským a producentským týmem.

Sweet a Slade byli v sedmdesátých letech často vykreslováni jako velcí rivalové. Jaký byl skutečný vztah mezi oběma kapelami? Existovala opravdová rivalita, nebo ji vytvořila hlavně média a fanoušci?
Andy Scott: Média milují příběhy o rivalitě. Pravda ale je, že jsem členy Slade znal už od šedesátých let, takže když jsme se společně objevovali v pořadu BBC Top of the Pops, bylo to skvělé pro obě kapely. Řekněme jen, že přátelství může vydržet stejně dlouho jako samotné písně.

14. srpna se Sweet vrátí do Prahy, tentokrát do Divadla Hybernia. Co mohou fanoušci od Sweet na pódiu v roce 2026 očekávat? Chystáte pro pražský koncert něco speciálního?
Andy Scott: Hity, hity a zase hity!

Dnes na koncerty Sweet chodí lidé, kteří se narodili desítky let poté, co vznikly vaše největší hity. Proč podle vás vaše hudba stále oslovuje nové generace fanoušků?
Andy Scott: Internet někdy dokáže přinést i dobré věci. Na našich koncertech vídáme publikum všech věkových kategorií, což je úžasné, a všichni znají texty našich písní. Dokonce jsem klukům říkal, že kdyby někdy zapomněli slova, stačí se podívat do publika – fanoušci jim je připomenou.

Kdybyste mohl na jediný večer znovu spojit klasickou sestavu Sweet a zahrát si s Brianem, Stevem a Mickem jednu poslední skladbu, která by to byla?
Andy Scott: Love Is Like Oxygen.

Když jste se v roce 1970 připojil ke Sweet, dokázal jste si vůbec představit, že o více než půl století později budete tyto písně stále hrát a že je budou znát i nové generace posluchačů?
Andy Scott: Když jsme v sedmdesátých letech jezdili na turné, ani nás nenapadlo, že se dožijeme osmdesátých let, natož roku 2026! Z toho všeho viním Rolling Stones.

A na závěr – až jednou přijde den, kdy Sweet odehrají svůj úplně poslední koncert, kterou skladbu byste si přál zahrát jako úplně poslední tečku za příběhem kapely?
Andy Scott: To je nemožná otázka. Fanoušci by si každý vybrali jinou skladbu. Já bych to možná dokázal zúžit na pět nebo šest písní, takže navrhuji udělat hlasování. A to je moje konečná odpověď.

Děkuju za rozhovor. A protože i já patřím mezi ty, kteří skladbu Love Is Like Oxygen doslova milují, nezbývá než si ji po našem rozhovoru znovu pustit...(verze 1978)