Bohouš Němec: Rock nejsou jen koncerty. Jsou to hlavně lidé a příběhy

Publicista, spoluautor knihy o Arakainu, dlouholetý průvodce českých i zahraničních kapel při jejich pobytu v České republice, milovník KISS, tramp a člověk, který se už desítky let pohybuje v zákulisí rockové scény. S Bohoušem Němcem jsme si povídali nejen o muzice, ale také o lidech, kteří ji tvoří, o přátelstvích, cestách, Brdech i o tom, proč je svět za oponou koncertů často mnohem zajímavější než samotná světla reflektorů.

Bohouši, vraťme se úplně na začátek. Jaké bylo tvoje dětství a kdy ses poprvé setkal s muzikou, která tě ovlivnila na celý život?
Prvních deset let jsem prožil s country muzikou. Otec byl sběratel desek, kdysi dávno na úplném začátku hrál s Greenhorns, když to ještě byla čistě amatérská kapela. Sám hrál asi na deset nástrojů a dobře zpíval. Greenhorny jsem videl už v roce 1976 a ty jejich první desky miluju dodnes. Moji rodiče dost kamarádili s Marko Čermákem, otec pětky banja. Jezdili jsme společně na dovolené od mého prvního roku a pak i na vandry. Marka si strašně vážím, stejně jako Tomáše Linky. To je skutečnej frajer!

Vzpomeneš si na první desku nebo interpreta, který tě doslova dostal a po kterém už nebylo cesty zpět?
Nejvíce mě ovlivnili starší kamarádi na chatě. Od nich jsem poprvé slyšel Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath, Nazareth a taky brnkali na španělky písničky od Olympiku a Katapultu. Když mi táta přinesl Prázdniny na Zemi a stříbrný živák Katapultu, byl jsem lapen. Začal jsem se učit na kytaru.

KISS jsou tvoje celoživotní srdcovka. Čím si tě získali a proč u tebe mají výjimečné místo dodnes?
Kiss jsem nejdříve viděl jako obrázek někde na pouti. A strašně mě to ohromilo. Pak jsem je slyšel na diskotéce. U nás na Proseku v malém kulturáčku byly mimo jiné diskotéky a já chodil vysypávat odpadkový koš a vždy jsem poslouchal dole pod okny. A tam slyšel I Was Made For Lovin’ You. Ještě jsem nevěděl, že to jsou Kiss, ale strašně se mi to líbilo a tak jsem tam chodil už čekat pořád. A máma se vždycky divila, proč vynáším odpadky dvě hodiny.

Viděl jsi KISS nesčetněkrát. Který koncert nebo setkání se ti vybaví jako první, když se řekne KISS? A čím bylo výjimečné?
Každý koncert byl pro mě svátek. A jisté zadostiučinění, protože jsem nikdy nevěřil, že komunismus padne a že bych je někdy mohl vidět na vlastní oči. Určitě nejsilnější byl koncert v Anglii v rámci Monsters Of Rock. Vrátili se v maskách, já stál proti Simmonsovi, který na výsuvné plošině byl nade mnou. To jsem brečel. Pak na Slovensku. Paul nade mnou přeletěl po laně. Taky setkání s nimi v Brně a hlavně v Praze na společném focení. To jsem byl na mrtvici. Osobně jsem se setkal s Peterem Crissem a v autě jsem měl Erika Singera a Bruce Kulicka. Fanoušci nás přepadli a lezli mi po čelním skle i střeše. Masakr!

KISS jsou tvoje srdcovka, ale hudební cestu člověka většinou netvoří jediná kapela. Které další skupiny zásadně ovlivnily tvůj hudební svět a proč právě ony?
Tak určitě základní hardrocková čtyřka. Pak mě nesmírně formovala Nová vlna britského heavy metalu. To už jsem byl u toho naplno, když to propuklo u nás. A pak samozřejmě thrash metal. Ta energie a rychlost byla určující a magická. A pak už to šlo ještě do brutálnějších žánrů. Taky mě dost formoval americký a anglický hard core. Ty první vostré party, které se s tím nesraly. A dnes se k nim zase vracím.

Hudbu lze prožívat různými způsoby. Někdo ji hlavně poslouchá, jiný sbírá desky, studuje historii kapel a hledá souvislosti. Kam by ses po všech těch letech zařadil ty?
Zařadil bych se určitě do všech kategorií. Pořád o muzice píšu, pořád ji vysílám v radiu a muzika mě provází celý den a celý život. Díky mé práci jí mohu poslouchat v podstatě nonstop.
Co bylo tím okamžikem, kdy sis řekl, že už nechceš být jen posluchačem, ale chceš o muzice také psát? A jak moc ti hudební publicistika otevřela oponu do světa, který běžný fanoušek z koncertů a desek nikdy nepozná?
Jako náctiletý jsem se zkoušel učit hrát na kytaru, později na bubny. Ale záhy jsem zjistil, že mi to moc nepůjde a jelikož jsem soudný, nelpěl jsem na tom a metalu si užíval jen jako fanoušek. Bylo mi jasné, že pro hudbu budu přínosnější na druhé straně barikády, tak jsem se vrhnul na psaní a vysílání v rádiu. Myslím, že jsem užitečnější.
Psát jsem začal v roce 1993 pro tehdejší Rock & Pop. Nejdříve takové malé zprávy z metalového podhoubí, pak už reportáže z koncertů, recenze, rozhovory atd. Později jsem začal přispívat do Bang!u a pak se stal součástí Big Bang!u. Psal jsem i pro další magazíny. Spark, Rock Report, Whiplash, Metal Hammer, RockHard, Rockshock... do různých fanzinů atd. Já to dělal vždycky naplno. A díky tomu se dostaneš občas tam, kam se běžný fanda nedostane. Na podia, do šaten, zkušeben a na mejdany. To je taky fajn.

Když ses z fanouška stal hudebním publicistou, změnil se i způsob, jakým dnes muziku posloucháš? Dokážeš si ji ještě užít úplně bez přemýšlení, nebo už automaticky vnímáš věci, které většině lidí uniknou?
Ani ne. Jsem pořád fanouškem. Hudba mě musí chytit za srdce, vyvolat ve mě nějaký pocit. Pokud se tak nestane, tak to zřejmě není moje krevní skupina.

Za ta léta ses potkal s obrovským množstvím českých i zahraničních muzikantů. Překvapil tě někdo natolik, že úplně změnil tvůj první dojem? A naopak.
Tak jasně, že jo. Většinou je to tak, že legendy a mistři jsou skromní, pokorní. A naopak ti, kteří už se jako vezou a chvilku si sáhli na hvězdné nebe jsou nafrnění. Měl jsem možnost dělat rozhovor s Diem. Neuvěřitelně přátelský a chytrý chlap. Gillan a Lord z Deep Puprle skuteční gentlemani. Iommi z Black Sabbath to samé. Glen Hughes maximálně upřímný. Ozzy sice cvok ale nic ze sebe nedělal. Lemmy mě po rozhovoru opil tak, že mě museli odvézt. S ním se nedal držet krok ani omylem. Holt, trénink dělá mistry. Měl to v hlavě sakra srovnané!

Dlouhá léta se staráš o české i zahraniční kapely při jejich cestách asi nejen v Čechách. Fanoušci většinou vidí jen koncert a následný potlesk. Co všechno se odehrává předtím a po něm, o čem nemají vůbec tušení?
V podstatě je to tak, že první vstáváš a poslední jdeš spát. Je to vždy ohromná zodpovědnost. Řídíš a máš jejich životy ve svých rukou. Nesmíš být prostě debil. Minulý týden byli v Modré Vopici Overkill. Kdysi jsem je vezl na festival. Už na letišti si ze mě DD dělal srandu. V průběhu cesty nám změnili hotel. Bylo vedro, moc mi nefungovala klimoška, Bobby nesměl pít, protože byl po léčení, ale stejně si poručil u pumpy Plzničku. Pouštěl jsem jim starší muziku a byli v pohodě. Dvakrát jsem s nimi byl celý koncert na jevišti. Bobby co druhou písničku utíkal za bedny, kde si dával inhalátor do pusy a zároveň si zapaloval cigáro. Pak se rozeběhnul na odposlech a začal štěkat. Jsi v podstatě holka pro všechno. Ještě, že nemám kozy...

Je to práce, která vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti a improvizace. Vzpomeneš si na situaci, kdy se všechno začalo sypat a ty jsi musel během několika minut najít řešení?
Nejhorší je, když se ti začne srát auto nebo technika. To jsou infarktové situace. Voláš, řešíš, improvizuješ a snažíš se zachránit kšeft, protože kšeft je svatý! Jseš třeba tisíc kilometrů od domova, kamarádů, automechanika a musíš si umět poradit. A taky na to musíš mít prachy.

Zažil jsi při cestách s kapelami něco, na co se dodnes nedá zapomenout? Nějakou historku, která se mezi muzikanty vypráví ještě po letech?
Asi největší malér se stal, když jsem začínal turné s Karlem Gottem. Odpoledne jsem naložil část aparátu a dekorací. Pak jsem jel odvézt jednu metalovou partičku do Kainu. V noci jsem je přivezl zpět do zkušebny a vyložili jsme jejich věci. Bohužel s sebou měli nějakou dívčinu, která byla dost pod vlivem a jak se snažila být užitečná, vyložila z auta i činely. A to i přesto, že kapela hrála s automatickým bubeníkem… Já si toho v té tmě nevšimnul a rovnou jsem pokračoval pro další část vybavení Karla a hned jsem jel do Košic na první koncert. Vyložíme, stavíme a najednou nám chybějí činely… Začala mohutná sháňka. V té době jsem měl ještě mobil na kredit, roaming byl drahej, takže brzy bylo protelefonováno. Vzpomněl jsem si, že v Košicích je kapela No Name. Sehnal jsem číslo na bubeníka Ivana Timka, půjčil si telefon, vysvětlil mu situaci. On byl naštěstí doma, ochotně vzal celou sadu a ihned přijel do haly. Orchestr, dirigent i bubeník od Mistra byli nasraní jako kýbl, ale nakonec vše proběhlo ok. Ivanovi touto cestou strašně moc děkuju! Karel byl v klidu.
Druhý den jsme jeli do Bratislavy. Ivan se samozřejmě nabídl, že činely půjčí, na jak dlouho budeme potřebovat. Ovšem bubeník se zaseknul, že chce svoje. Co teď? Mezitím jsem zjistil, kde se stala chyba. Kolega sednul na letadlo, v Praze se spojil s kapelou, odjeli do zkušebny, kde skutečně byly ty činely. Vzal svoje auto a odjel zpět do Bratislavy. Vše se stihlo, ale nebyl jsem daleko od infarktu. Děkuju, Jardo! Tahle historka se se mnou povleče asi do smrti. Ivane, děkuju. Asi jsi mi zachránil život.
Pak už jen drobné blbosti. Zapomenutá ladička, pár zapomenutých kytar, jedna třeba za sto litrů, poněvadž nějaký alkohol, jindy se podělalo něco na autě, uchází guma (s MATAHARI jsme jeli na Basinfirefest, poprosili jsme kapelu po nás, ať hraje hned a když jsme přijeli, asi deset lidí nás bleskově vyložilo, postavilo a za pět minut jsme hráli, strašnej mazec! To samé s DIVOKÝM BILLEM na Slovensku), teče voda, praskne hadice, upadne výfuk (jel jsem pár koncertů s Brichtou a celou dobu s náma v autě bydlela čtyřmetrová roura). Jsou to jen stroje. Jedeš a náhle závada. Infarkt taky dostaneš hned… Hlavně se neposrat. Vše jde řešit. Hlavní je se ve zdraví vrátit domů!

Když se po tolika letech ohlédneš, co mají podle tebe opravdu velcí muzikanti společného jako lidé? Je něco, co je spojuje bez ohledu na to, jak slavní jsou?
Myslím, že je to vášen k hudbě. Už dávno nemusejí jezdit turné nebo vydávat desky, ale bez toho by umřeli. Je to jako droga. Je ti osmdesát, máš umělý kyčle, jsi hluchej, starej, dvakrát týdně ti mění krev, můžeš se dávno válet u bazénu, prachů máš jako sraček, ale stejně musíš před ty lidi vylézt. Smysl života.

Na tvém Facebooku se objevují fotografie z Brd. Čím si tě ten kraj získal natolik, že se do něj stále vracíš?
Moji rodiče tam jezdili na vandry v šedesátých letech a přestali až s mým přichodem na svět. Od dvanácti let jsem tam jezdil a s mámou hledali ty stará místa. Zamiloval jsem si to tam. Nic hezčího u Prahy není. Pak jsem tam začal jezdit sám s klukama a posléze se přidal ke staré partě od mámy, co začala zase jezdit, když jim už děti odrostly. To bylo skvělé v tom, že chlapi starší o dvacet, třicet let tě posunuli strašně rychle dopředu v myšlení. Najednou jsi z puberty byl dospělej. Stačilo jim jen naslouchat a nebýt debil. Dalo mi to strašně moc. Ale už jsem zase v pubertě...

Brdy jsou pro spoustu lidí jen krásná příroda. Co v nich nacházíš ty? Je to odpočinek, inspirace, nebo možnost na chvíli úplně vypnout od světa kolem sebe?
Přesně tohle všechno a ještě svoje mládí. Jsem tam šťastnej. Srovnávám si myšlenky, čistím hlavu, čerpám sílu a obdivuju přírodu. To je největší krása, co máme. Projel jsem celou Evropu, byl jsem v Americe a nejlíp se cítím sám na Brdech.

Máš v Brdech místo, kam se vracíš už řadu let a které bys neměnil za žádné jiné? Nebo si taková místa necháváš raději jen pro sebe?
Jasně, že mám. Naší osadu. Tam jsem doma. A podobně to mám s Kokořínem. Tam mám taky svoje místa. Navíc jsem vášnivý houbař a obdivovatel chat a roubenek.
Mění se podle tebe člověk s věkem i v tom, co od přírody očekává? Hledáš dnes v Brdech něco jiného než před lety?
Určitě. Všichni se s věkem měníme. Někdo se stává zapšklým hejhulou, líným páprdou, někdo hledá krásy přírody a uvědomuje si, že je jen malinkou tečkou na mapě a život strašně rychle uteče. A ty nestihneš najít všechny ty krásný místa, přečíst všechny ty chytrý knihy a objevit další tunu boží muziky. Tehdy to bylo dobrodružství. Překonat strach. Z výšek skal. Z mrznoucích nocí, z policajtů na Velké Americe, kde nás pravidelně honili. A teď si jen tak jdeš a v hlavě ti běží film. Fotíš si krásné stromy, mechem pokryté kameny, oblohu a dýcháš čistý vzduch. Pořád je co objevovat.

Vedle muziky se věnuješ také pomoci opuštěným zvířatům. Kde se v tobě vzal vztah ke zvířatům a proč sis řekl, že jim chceš věnovat svůj čas i energii?
Protože můžu a chci. A někdy je to lepší, než energii věnovat lidem. Jsem součástí Daisy Azylu z.s., kde se staráme o hendikepované psi a kočičky. A osobně mám deset koček, které taky podporuju. Stojí mě to peníze, ale nelituju. Dává mi to radost.

Podílel ses na vzniku knihy o Arakainu. Když se dnes ohlédneš, co pro tebe tahle práce znamenala? Objevil jsi při jejím vzniku něco, co tě samotného překvapilo?
Tu knihu jsem vymyslel. Původní idea byla trochu jiná, ale Robert Kania, který se ke mě přidal, to nakopnul tím správným směrem a já jsem za to moc rád. Robert na výsledku má obrovský podíl. Na to by se nemělo zapomínat!
Během prací na knize, jsem zjistil, že si každý z protagonistů pamatuje jisté situace úplně jinak, než se opravdu staly. A někdy to byl docela oříšek, dát to dohromady. Ale myslím, že se nám to povedlo.

Arakain sleduješ prakticky celý život. Když porovnáš dobu jejich začátků se současností, v čem vidíš největší proměnu české rockové scény?
Arakain je kapela, která mě nadosmrti formovala a přivedla k české tvrdé muzice. Jsem s nimi od roku 1984 a jistý čas jsem si s některými členy byl opravdu hodně blízký kamarád a málem i příbuzný. Každopádně tahle kapela má zásadní vliv na tuzemskou tvrděrockovou scénu, ukázala směr tisícům kluků a stovkám kapel a jako jediná odolala všem nástrahám. Nikdy nezradila sebe sama. Nezačala hrát populární grunge ani jiné blbosti. Nerozpadla se, když byla zakázaná ani když odešli někteří klíčoví členové. Je to stejná legenda jako třeba Olympic v bigbítu.

Rocková scéna se za poslední desetiletí výrazně změnila. Přibyly sociální sítě, streamovací služby i nové možnosti propagace. Myslíš, že je dnes pro kapely jednodušší uspět, nebo naopak těžší než dříve?
To je zapeklitá otázka. Mohlo by se zdát, že díky těmto platformám je to jednoduší a rychlejší. Ale tehdy jsi musel mnohem více spoléhat na sebe, na svojí muziku a musel jsi zaujmout lidi výkonem a skladatelským umem a talentem. Dneska díky sociálním sítím a třeba penězům bohatého táty si mužeš koupit vysílací čas v médiích. A když lidi meleš furt dokola, tak jich spoustu semeleš, protože jsi vidět a slyšet. Zmanipulovat lidi je dnes lehčí, co si budeme povídat...

Sleduješ i nové české kapely. Objevil jsi v poslední době někoho, kdo tě opravdu zaujal a podle tebe má potenciál výrazně promluvit do domácí rockové scény?
Sleduju, samozřejmě. Pořád chodím na koncerty mladých kapel, poslouchám nahrávky na recenze do časopisu Parambucha, do rozhlasového pořadu Inklubátor na Radiu 1. Snažím si udržet přehled, i když práce mi zabírá strašně času. Ale jak už jsem říkal, můžu poslouchat muziku v podstatě furt. Zeptej se Žlutého Psa, kolik deathmetalových nahrávek u mě v autě slyšeli...

Jako publicista jsi zažil několik generací muzikantů. Změnili se podle tebe více fanoušci, nebo samotní hudebníci?
Určitě. Fanoušci jsou náročnější a vzdělanejší. Informace jsou dostupnější. Metalisti nejsou žádní blbci. Jsou mezi nimi fakt chytří a vzdělaní lidé, kteří se nenechají opít rohlíkem. Muzikanti se také změnili. Mají kvalitní světové vybavení a umějí si říct za svou práci peníze. Celkově se to tady vše vyhouplo na profesionální úroveň. Kvalitní festivaly, kvalitní aparáty, profi přístup organizátorů, zvukařů, manažerů, security a všech lidí okolo, bez kterých by to nešlo. Samozřejmě vždy je co zlepšovat.

Existuje něco, co tě na dnešní rockové scéně stále dokáže upřímně nadchnout, přestože už máš za sebou tolik let zkušeností?
Prakticky každý víkend jsem někde na akci. A vždy jsem strašně dojmutej, když vše funguje. Holky se o tebe starají v zákulisí, chceš kafe nebo ručníky a s usměvem vše zařídí. Na jevišti potřebuješ třeba sundat druhý prakťák, pomoc s aparátem a kluci bez keců ti vyhoví. Vždy mám z toho radost. My, jak já říkám, podlidi z paneláků jsme tady pro ty kluky s kytarama. Nikoliv obráceně. Pokud má někdo od techniky pocit, že je to obráceně, tak tam nemá co dělat. Děláme to dobrovolně, za peníze a jsme tam pro to, aby se umělec cítit dobře a bezpečně.

Když se dnes podíváš zpátky na všechno, co jsi díky muzice prožil – od prvních desek přes publicistiku až po cestování s kapelami – napadne tě okamžik, kdy sis řekl: „Přesně kvůli tomuhle to všechno stálo za to“?
Přesně tenhle život jsem si vysnil! A sny se mají plnit. Metal a muzika všeobecně mě prostě uchvátila. Sice jsem za to zaplatil nemalou daň v osobním životě, ale jsem zdravej a šťastnej!
Po tolika letech je rock pořád nedílnou součástí tvého života. Čím si podle tebe dokázal udržet své místo i v době, kdy se hudební trendy neustále mění?
Vždycky jsem si stál za svým. Když mě něco přestalo bavit, šel jsem jinam. A nebo jsem si to nenechal vstoupit do života. Díky tomu, že dělám i jinou práci, stěhování, vyklízení, hodinového manžela, nejsem na muzice zavislý a dělám jen to, co mě baví. Ale je to, kurva, dřina!

Kdybys dnes potkal toho kluka, který si domů přinesl svou první desku a začínal objevovat svět rockové muziky, co bys mu po všech svých zkušenostech řekl?
Aby se svého snu a přesvědčení nikdy nevzdal. Furt je lepší třepat hlavou proti pódiu, než trávit čas v hospodě.

A na závěr – když se ohlédneš za svým dosavadním životem, co považuješ za největší dar, který ti muzika přinesla?
Když pominu krásný pocit z hudby samotné, tak jsem díky hudbě procestoval kus světa a poznal spoustu skvělých přátel. A taky pár hezkých holek...

PS: Jedna otázka na úplný závěr. Znám tě jako člověka, který je neustále v pohybu – koncerty, psaní, cestování, Brdy, pomoc zvířatům… Jak to všechno zvládáš skloubit? Jsi pořád věrný papírovému diáři, nebo už ses definitivně přesunul do digitálního světa?
Samozřejmě jsem věrný papíru. Na to nic nemá. To už je takový rituál. Stejně jako časopis nebo kniha. Já k tomu i čichám!