Death metal proti gotice. Ája Kožená (XIII. století) mezi dvěma světy

Kapela XIII. století má od roku 2022 novou tvář za klávesami. Andrea „Ája“ Kožená přišla po otevřeném konkurzu a stala se čtvrtou klávesistkou v historii kapely. Navázala na linii krásných dívek, které byly s klávesovým zvukem XIII. století vždy pevně spojené už od alba Ztraceni v Karpatech (Ollie Ryšavá) a vstoupila do světa s jasnými pravidly, silnou identitou a věrným publikem. Vedle gotiky XIII. století se pohybuje i v extrémním death metalu v Raven’s Agony – dva temné světy, jeden přístup k muzice.

Kdy ses vlastně dostala k muzice? Bylo to něco, co přišlo přirozeně, nebo ses k tomu musela postupně propracovat?
Už jako malá, hlavně díky tátovi, který poslouchá death metal. Úplně první kapela, kterou jsem slyšela, byli Slipknot, v tu dobu mi bylo asi 5 let. Tehdy jsem jim říkala „bubáci“, ale strašně se mi líbili.
Později přišli Nightwish a s nimi jsem začala objevovat další a další kapely. Postupně jsem se tak dostávala k tvrdší a tvrdší muzice – a u té jsem zůstala dodnes.
Takže to vlastně přišlo úplně přirozeně, vyrůstala jsem v tom a ta hudba si mě našla sama.

Co jsi poslouchala v době, kdy ses hudebně formovala? Byly to už tehdy tvrdší věci, nebo úplně jiný svět, než ve kterém se pohybuješ dnes?
Hudbu jsem vlastně vždycky poslouchala tak nějak napříč žánry – není moc věcí, které bych vyloženě nesnášela. Už tehdy jsem si ale uvědomovala, že je mi bližší hudba, kde jsou slyšet skutečné nástroje. Elektro šlo proto trochu mimo mě. Na nějaké akci si ji klidně poslechnu, ale mnohem raději si zajdu na poctivý metalový koncert!
Nejdříve jsem začala se zpíváním v takové malé skupince, se kterou jsme vystupovali třeba i v zámecké kapli a na různých akcích, to mi bylo 7 let. Později jsem se ve škole dostala – s klavírem i zpěvem – do jazzové kapely, takže jsem si prošla opravdu pestrou škálou žánrů.
Ještě předtím, než jsem se dostala k XIII. století, jsme ale začali s taťkou dávat dohromady naši metalovou kapelu. Takže ano – byl to tehdy trochu jiný svět, ale k tvrdší muzice mě to vlastně táhlo odjakživa.

Temnější muzika – gotika, metal – byla pro tebe přirozená už od mládí, nebo sis k ní našla cestu až postupně?
Jak už jsem zmiňovala v předchozích odpovědích, k temnější muzice jsem měla blízko opravdu od malička. Nebylo to něco, co by přišlo až časem – vyrůstala jsem v tom a bylo to pro mě naprosto přirozené.
Třeba kapela Nightwish, ti pro mě tehdy znamenali něco neuvěřitelného. Byla jsem z toho úplně nadšená. Dokonce mi rodiče nechali udělat podobný kabát, který měla Tarja Turunen v klipu k písni The Phantom Of The Opera – a já byla nejšťastnější na světě!
Tenhle symfonický, melodický metal ve mně zůstal dodnes. A vlastně právě tahle kombinace temnoty, melodie a silné atmosféry je něco, co mě na hudbě přitahuje pořád.

XIII. století – znala jsi tu kapelu už před konkurzem, nebo ses o ni začala víc zajímat až ve chvíli, kdy se hledala klávesistka?
Upřímně – jako kapelu jsem XIII. století před konkurzem vyloženě nesledovala. Neznala jsem jejich historii ani celou tvorbu. Paradoxně jsem ale znala některé jejich písničky, aniž bych si uvědomovala, že jsou právě od nich.
Na našich rodinných oslavách se totiž pravidelně hraje třeba Elizabeth a Karneval, takže tyhle skladby jsem měla naposlouchané už dávno předtím. Jen jsem si tehdy nespojila, že patří právě této kapele.
Ve chvíli, kdy se hledala klávesistka, jsem se o kapelu začala zajímat mnohem víc – projela jsem si jejich tvorbu, atmosféru i historii. A musím říct, že jsem strašně ráda, že jsem to udělala. Dneska jsem vděčná, že můžu být součástí něčeho, co má tak silnou energii a dlouholetou tradici.

Když ses dozvěděla o konkurzu, co tě přimělo se přihlásit? Nebyl to zrovna malý krok jít do kapely s tak silným jménem.
Když jsem se o konkurzu doslechla, ještě jsem hrála s jazzovým orchestrem. Pak mi ale rodiče řekli, že XIII. století hledá klávesistku, a já cítila, že to musím alespoň zkusit. Byla to pro mě příležitost začít se věnovat hudbě, která mě opravdu baví a naplňuje – právě tomuto stylu jsem měla vždycky nejblíž.
Na začátku jsem měla samozřejmě velký respekt a trochu i strach. Ani jsem si neuměla představit, že bych se mohla dostat do kapely s tak silným jménem. Říkala jsem si ale, že to zkusím a uvidím, co se stane. Když pak přišel konkurz, začalo všechno postupně vycházet.
Když mi oznámili, že mě berou, skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Měla jsem obrovskou radost, že jsem dostala šanci stát se součástí něčeho tak velkého. Jsem moc ráda, že jsem do toho šla a nevzdala to!

Pamatuješ si samotný průběh konkurzu? Co po tobě kapela chtěla, co sis měla připravit a v jakém duchu se celý výběr nesl?
Konkurz si pamatuju úplně přesně. Poslali mi seznam písniček, které jsem se měla naučit, ale nebyly k tomu žádné noty ani zápisy. To mi ale vůbec nevadilo, protože jsem od malička zvyklá učit se hlavně poslechem. Už na základní škole jsem měla učitele, který mě vedl právě tímto způsobem, takže jsem si zvykla všechno naposlouchat a potom zahrát zpaměti, což mi v tomhle případě hodně pomohlo!
Měla jsem se krátce představit, říct o sobě pár slov a nahrát video těchto skladeb – „Upír s houslemi“, „Frankenstein“ a „Elizabeth“, myslím. To jsem kapele poslala a pak mi přišel e-mail, že by chtěli, abych přijela na zkušebnu a zahrála si to s nimi osobně. Už jen to jsem brala jako obrovský úspěch a měla jsem z toho velkou radost.
Vyrazili jsme tedy do Jihlavy na zkušebnu, kde jsme si společně zahráli, trochu se poznali a popovídali si. Pak jsme se rozloučili a já čekala, jak to dopadne. Za pár dní mi přišel e-mail, že mě berou a že se uvidíme další týden na zkoušce. Byl to pro mě neuvěřitelný moment a dodnes jsem moc ráda, že si mě vybrali!

Ve chvíli, kdy ses dozvěděla, že tě berou, co to s tebou udělalo?
Byl to pro mě strašně silný moment. Nejdřív jsem tomu skoro nemohla uvěřit, protože jsem vůbec nečekala, že by to mohlo vyjít. Měla jsem obrovskou radost a zároveň jsem cítila velký respekt. Ale hlavně jsem byla šťastná, že jsem dostala šanci dělat hudbu, která mě opravdu baví. Byl to jeden z těch okamžiků, na které člověk jen tak nezapomene!

Vedle XIII. století hraješ i death metal v Raven’s Agony. Bereš tyhle dva světy jako něco odděleného, nebo je to pro tebe pořád jedna muzika, jen v jiné podobě?
Ano, vedle XIII. století hraju také melodický death metal v Raven’s Agony, ale vlastně to nijak striktně neodděluju. Jak už jste říkali, pro mě je to pořád jedna muzika, jen v trochu jiné podobě. V obou kapelách mají klávesy důležitou roli a dodávají hudbě melodii a atmosféru, což je přesně to, co mám nejradši. Raven’s Agony je sice tvrdší, ale pořád je to melodická hudba, takže mi to je vlastně hodně blízké.

XIII. století hraje hodně poctivě, bez technických berliček. Je to pro tebe spíš pocit svobody, nebo větší zodpovědnost?
Co se týče hraní v XIII. století bez různých technických berliček, vnímám to tak trochu napůl. Ze začátku jsem měla velký respekt a bála jsem se, že udělám chybu nebo něco pokazím a nebudu se kapele líbit. Postupem času jsem ale zjistila, že se vlastně není čeho bát – pořád jsme jenom lidi a občas se nějaká chyba stane.
Hodně mi pomohlo i to, jak mě kapela přijala. Za celou dobu jsem nezažila, že by mi někdo něco vyčítal nebo mě shazoval. Naopak byli vždycky ochotní mi poradit, když jsem si s něčím nevěděla rady, a ve všem mě podpořili. Nejvíc se mi na tom líbí, že držíme při sobě nejen jako kapela, ale i jako lidi. Pro mě to není jen hudební projekt, ale taková druhá rodina, která mě podporuje nejen v muzice, ale i v běžném životě!

Když nejsi na pódiu nebo na zkoušce, čím si nejlíp vyčistíš hlavu?
Když zrovna nejsem na pódiu nebo na zkoušce, nejvíc si poslední dobou vyčistím hlavu svou prací, která se pohybuje okolo všeho spojeného s auty, ke kterým jsem si postupně našla opravdu velkou vášeň. Začala jsem se věnovat dovozu a čištění aut a paradoxně je to pro mě i forma odpočinku. Auta mám ráda a detailing mě dokáže krásně uklidnit – vždy si v dílně pustíme hudbu a s taťkou čistíme nebo opravujeme auta. Je to pro mě taková forma odpočinku.
Druhá věc, která mi pomáhá vypnout, jsou procházky s mým pejskem. Často chodíme společně s mamkou a babičkou, povídáme si a trávíme spolu čas. Je to takový každodenní rituál, který mám moc ráda, a pro mě je to jeden z nejlepších způsobů, jak si odpočinout a přijít na jiné myšlenky ?

Máš čas sledovat muziku kolem sebe? Je teď něco, co tě v poslední době v hudbě opravdu zaujalo?
Upřímně nemám vždycky tolik času sledovat všechno nové, co se v muzice děje, protože hodně času věnuju hraní a práci. Hudbu ale poslouchám pořád a ráda objevuji nové věci. Často třeba narazím na něco zajímavého právě při práci. V poslední době mě asi nejvíc zaujala kapela Bloodywood, kterou jsem dřív vůbec neznala, ale teď si ji pouštím pořád dokola. Strašně se mi líbí to spojení jejich kultury s metalem – má to obrovskou energii a je to něco úplně jiného, než na co je člověk běžně v metalové hudbě zvyklý. Právě ta originalita a výrazná atmosféra mě na nich baví asi nejvíc!

Děkujeme za tvůj čas, pozdravuj kapelu a závěrečná tradiční otázka, co vzkážeš našim čtenářům?
Já moc děkuji za rozhovor a za zájem. Čtenářům bych chtěla hlavně vzkázat, aby si pořád užívali muziku naplno, protože právě fanoušci jsou to, co dává koncertům tu pravou atmosféru. Taky bych chtěla poděkovat všem, kteří nás podporují, chodí na koncerty nebo nás poslouchají – strašně si toho vážíme. A budu se těšit, že se někde potkáme pod pódiem nebo po koncertě osobně!