Honza Křížek vyměnil dvě hotové skladby za nové. Proč se nebál začít znovu?

Co se musí stát, aby muzikant vyřadil dvě dokončené skladby a místo nich napsal úplně nové? Honza Křížek to udělal při přípravě svého alba Všechno co mám rád, které vyšlo 2. října. Desku nahrál ve vlastním studiu, všechny nástroje si obstaral sám a při tvorbě se řídil především vlastním pocitem, nikoli očekáváním okolí. Na albu se podíleli také jeho žena Petra, synové Tonda a Matyáš a muzikanti z jeho kapely. V rozhovoru pro Rockpalace jsme se zaměřili na tvůrčí svobodu, rozhodování, které není vždycky pohodlné, a na to, co se stane, když člověk odmítne vydat něco jen proto, že už je to hotové.

Když už byla deska hotová, rozhodl ses dvě skladby vyřadit a napsat místo nich Všechno co mám rád a Kříž. Co ti v původní podobě alba chybělo a podle čeho jsi poznal, že právě tyhle dvě nové písně musí dostat přednost?
Když bylo album cca v dubnu tohoto roku hotové, nechal jsem ho smíchat a asi po měsíci jsem si ho celé znovu poslechl. Jako autor hudby a textu jsem byl spokojený, ale jako producent jsem měl pocit, že dvě skladby na albu hudebně a obsahově nesedí. Proto jsem se rozhodl je vyhodit a napsat místo nich dvě nové. A právě tehdy vznikly dle mého názoru dvě nejsilnější skladby z celé desky, titulní Všechno co mám rád a Kříž.

Říkáš, že kdybys tehdy album nechal beze změny, tyhle dvě skladby by vůbec nevznikly. Co tě nakonec přimělo znovu otevřít něco, co už jsi považoval za dokončené? Byla to pochybnost, nebo naopak pocit, že máš ještě něco důležitého, co potřebuješ říct?
Prvotní je vždy můj osobní pocit, nějaká pochybnost, ať už o hudbě, nebo o textu. To co mi nesedí může být i tempo, nálada, nebo celkové vyznění písně. Navíc na rozhodování nikdy nejsem sám a svou pochybnost vždy konzultuju s kapelou a svým nejbližším okolím. Mezi to počítám především mou ženu, mámu s tátou a pár opravdu blízkých přátel, se kterými vždy sdílím veškerou hudbu, když skládám album. Občas mi mou pochybnost potvrdí, jindy naopak vyvrátí, jako tomu bylo např. u skladby Chceme to stejný, kterou jsem chtěl z alba vyřadit a nakonec na na něm zůstala.

Název Všechno co mám rád působí osobně a na svém webu píšeš, že jsi chtěl vytvořit album přesně podle sebe. Co všechno se pod tím názvem skrývá? Je to spíš výpověď o tom, co tě hudebně formovalo, nebo o tom, co je pro tebe důležité právě dnes?
Nejdůležitější pro mě je, abych tvořil svobodně. Bez tlaku a předsudků. Vždycky se do mé tvorby propisují okolní vlivy, ať už hudební, nebo příběhy ze života. To jsou jediné mantinely, kterými se řídím jako autor.

Každá deska je zachycením okamžiku, ve které se jako člověk a muzikant nacházím a odráží dobu, ve které vzniká. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jako producent musím hlídat, aby album drželo pohromadě stylově a obsahově. I proto jsem z původně cca dvaceti skladeb půlku vyhodil a nechal jenom ty, se kterými jsem byl spokojený na sto procent. Nebo aspoň na osmdesát dva (smích).

Na desce se potkávají rockové skladby, melodické písně, osobní témata i nadhled. Jak poznáš, že takhle různorodý materiál drží pohromadě? Musíš při skládání alba přemýšlet nad jeho celkovým příběhem, nebo necháváš jednotlivé písně, aby si své místo našly samy?
Tvořím podle momentálního pocitu, nálady a rozpoložení, ve kterém se zrovna nacházím. Někdy přijde nápad v podobě melodie zpěvu, jindy začnu kytarovým riffem, nebo mě napadne rytmus bicích. Od toho se pak odvíjí další příběh písně. Většinou napíšu celý song s akustickou kytarou a rovnou udělám základní melodii zpěvu. Co se týká textu, je pro mě důležité najít správné téma nebo slogan a od toho se pak odpíchnu a píšu dál. V momentě, kdy je základní stavba hotová, nahraju demo snímek do telefonu, abych měl zachycený ten první pocit, náladu a výraz. Pak to celé nechám nějaký čas uležet, ale většinou hned druhý den pracuju na aranžmá a nahrávám demo do počítače. Ale nikdy nestřílím od boku. Nejdřív musím celou aranž slyšet v hlavě. Většinou mi tam hraje celý song včetně všech nástrojů a stavby písně. Až pak jdu do studia a už to ze sebe celé jenom vysypu. Samozřejmě se jedná o hrubý nástřel a na skladbě později pracuju dál. Někdy je hotová hned, jindy mi to trvá třeba dvacet verzí, než jsem spokojený s výsledkem. Stejně tak si hodně vyhrávám s kytarovými sóly, nezřídka nahraju padesát verzí, než to tam spadne přesně, jak to slyším v hlavě. A pak přijde zpívání a to je celkem porod. Jsem na sebe hodně přísnej, musí to sedět a nesmím mít žádný pochybnosti o výrazu, o pocitu a už tuplem nesmí nikde překážet žádný slovo. To jsem schopnej pak přetáčet do omdlení, což se mi několikrát během nahrávání tohohle alba stalo.

Celé album vzniklo v tvém domácím studiu a všechny nástroje sis nahrál sám. Co ti tenhle způsob práce umožňuje, co bys ve studiu s klasickou sestavou muzikantů získával mnohem obtížněji? A má taková nezávislost i svou odvrácenou stranu?
Pro mě je tenhle způsob práce a nahrávání naprosto přirozenej a vyhovuje mi. Všechno má svoje pro i proti a já si to moc dobře uvědomuju. Pracoval jsem ve studiu jak s kapelou, tak sám. Nakonec jsem se ale rozhodl, že moje sólový desky budu točit takhle a nemám důvod to měnit.

O mix a mastering se postaral Samo Pospíšil. Když si všechny nástroje nahraješ sám, musí být náročné udržet si odstup od vlastního materiálu. V jaké chvíli poznáš, že už do skladby nemáš dál zasahovat a že je čas pustit ji z rukou?
Do doby, kdy s každým poslechem najdu nějakou chybu, tak pracuju a nahrávám. Pak přijde moment, kdy je všechno na svým místě a vím, že je hotovo. Nechám skladbu nějakou dobu uležet a když se k ní po čase vrátím a nejednu nic, co by mi překáželo, pak vím že je hotovo a můžeme míchat. Stává se ale i to, že do skladby zasáhnu ještě po hotovým mixu. Samo Pospíšil by mohl vyprávět. Naštěstí je s ním skvělá spolupráce a vždycky mi vyhoví, nahrávku opraví podle mých připomínek a ještě k tomu pracuje rychle a spolehlivě. Taková spolupráce je pro každýho muzikanta a producenta obrovská radost.

Na albu zpívá tvoje žena Petra, tvoji synové Tonda a Matyáš a také muzikanti z kapely. Co přinesli do nahrávek, co bys sám nedokázal vytvořit? A změnilo jejich zapojení nějak tvůj pohled na výslednou podobu desky?
Na tomhle albu jsem chtěl mít ženské vokály, aby některé skladby ještě víc rozsvítily. Přemýšlel jsem, koho bych oslovil, až mě napadlo poprosit mojí ženu. Krásně zpívá, hudbu dobře slyší a vnímá. Nakonec nazpívala vokály do poloviny skladeb. Naše kluky jsem zapojil do skladby Jdeme dál, která si o to doslova říkala. Je to crossover alá Walk Choc Ice a jejich hlasy a skandování tam fakt dobře sedly.

Ve skladbě Kříž se vedle tebe objevují také Ondra Stehlík a Honza Pavlíček z koncertní kapely, přičemž Honza Pavlíček nahrál i akordeon. Jak se rozhoduješ, kdy si všechno obstaráš sám a kdy naopak potřebuješ přizvat někoho dalšího, aby skladba získala něco navíc?
Nedělám to nikdy prvoplánově, skladba si o to musí sama říct. Konkrétně ve skladbě Kříž jsem měl v demu nahraný přes VST instrument akordeon, a protože vím, že na něj skvěle hraje náš bubeník, bylo jasný, že mi ho musí natočit ve studiu. Tu pecku to vystřelilo mnohem výš. Text i nálada tyhle písně si zase řekly o to, aby mi do ní kluci nazpívaly vokály. Slyšel jsem je tam dřív, než se tak stalo. Takhle tvořím a skládám vždycky. Nejdřív všechno slyším v hlavě, až pak to leze ven.

Na svém webu píšeš, že tvoříš bez ohledu na očekávání a bez přemýšlení, co by se mělo nebo nemělo. Je těžší takovou svobodu získat, nebo si ji udržet ve chvíli, kdy už máš za sebou roky hudební kariéry a posluchači si tě spojují s určitou podobou rockové hudby?
K tomuhle přístupu jsem si musel prošlapat cestu. Ale i dneska jsem plný pochyb, co na to kdo řekne, jestli se to někomu bude líbit, jestli to co dělám není totální blbost a brak. Občas už ale přijde záblesk pocitu, že je vše správně a že jsem udělal něco, s čím můžu být opravdu spokojený a nemusím se stydět. Ale to je pomíjivý pocit, který velmi brzy vystřídá další pochybnost. Prostě to tak mám a udržet si pocit jistoty je pro mě fakt těžká lopota. Čím dál častěji si ale říkám „srát na to, co tomu kdo řekne, hlavně že mě to baví a naplňuje“.

Když se ohlédneš za svou dosavadní cestou, co se změnilo v tom, jak přistupuješ k vlastní tvorbě? Je dnes pro tebe důležitější technická dokonalost, silná melodie, osobní výpověď, nebo pocit, že ses při nahrávání nemusel nikomu přizpůsobovat?
Všechny tyhle věci, o kterých se bavíme, jsou pro dobrou písničku zcela zásadní. Téma a zpracování textu, dobrá melodie, nálada a tempo, uvěřitelnost. Pak je tu provedení, aranže a zvuk. Ale ze všeho nejvíc je pro mě můj vlastní pocit. Když jsem spokojený a vím, že mě baví, co jsem udělal.

V souvislosti s albem mluvíš o svobodě nejen v hudbě, ale také v životě. Dá se podle tebe zkušenost s vyřazením hotových skladeb přenést i do běžných rozhodnutí? Jak poznat, kdy má člověk vytrvat, a kdy je naopak správné opustit něco, do čeho už investoval spoustu času?
Dokud to má význam a nějaká práce nebo vztah dvou lidí přináší dobré věci, má smysl pokračovat, respektovat se navzájem a třeba i změnit zaběhnutý vzorec chování ve prospěch společného výsledku. Jakmile žijete v toxickým vztahu a prostředí, kde se dokola opakují ty samé chyby, dřív nebo později to stejně bouchne a je dobrý umět odhadnout správný moment a jít od toho někam jinam. I kdyby to mělo znamenat, že to třeba nebude tak pohodlná a rovná cesta.

Album Všechno co mám rád je venku a ty ho můžeš konečně pustit do světa. Co bys chtěl, aby v posluchači zůstalo po posledním tónu? A je něco, co o tobě tahle deska prozrazuje, co bys v běžném rozhovoru možná vůbec neřekl?
Byl bych rád, kdyby v lidech zůstal po poslechu dobrý pocit a chuť si album pustit znovu. Budu moc rád, když si k mojí tvorbě najde cestu jakýkoliv posluchač a udělá si sám obrázek o tom, co o mě moje hudba a texty prozrazují.

Dne 3. listopadu album pokřtíš v pražské Malostranské besedě. Když se teď z domácího studia přesuneš s novými skladbami na koncertní pódium, co bude pro tebe nejdůležitější, aby zůstalo zachováno z původní představy, se kterou jsi album tvořil?
Většinu skladeb hrajeme s klukama tak, jak jsem je napsal a nahrál na album, ale koncertní provedení má samozřejmě mnohem větší drajv a koule. Místo pěti kytar je tam jedna, kterou hraju tak, abych obsáhl to důležitý, co na albu je. Kluci hrají moje skladby tak, jak jsem je napsal, ovšem se svým nasazením a určitě si najdou místo i pro vlastní invenci. Každopádně nás hraní pořád moc baví, bylo by divný, kdyby ne. Prostě je to něco, co děláme v životě nejradši. Být spolu, jezdit na koncerty, bavit sebe a lidi kolem nás. To nám dává v životě absolutně největší smysl.

titulní foto: Markéta Oddfish Nešlehová