INGOTT přetavili odkaz Karla Kryla do hardrockové pocty. Rozhovor s Jurou Šperlem

Nové album Sto černých let není jen rockovým tribute, ale i osobní výpovědí, která propojuje dvě silné hudební duše – Juru Šperla a Karla Kryla. INGOTT se pustili do odvážného záměru převést ikonické i méně známé Krylovy písně do hardrockové podoby, přičemž zachovali jejich sílu, poselství a poetiku. Deska vznikala s velkým respektem, ale také v těžkém období poznamenaném náhlým odchodem baskytaristy Aleše „Aldy“ Vengláře.

Přinášíme otázky pro frontmana Juru Šperla, které míří přímo k podstatě téhle mimořádné nahrávky:

Jak dlouho jsi nosil v hlavě myšlenku udělat rockovou poctu Karlu Krylovi a co bylo hlavním impulzem pustit se do ní právě teď?
Nápad se datuje do počátku devadesátých let. Šlo o to Karlovi prokázat, že jeho písničky snesou rockové aranže. Jenže pak nečekaně zemřel a nebylo komu co dokazovat. Roky se to se mnou táhlo. V době mého působení v Citronu a pak v Limetallu na to vůbec nebyl prostor, takže až právě teď nastal čas splatit starý dluh.

Kryl byl tvým přítelem – jak osobní je pro tebe tohle album a co z vašeho vztahu se do něj nejvíc propsalo?
Komunisté Šperlům (podobně jako rodině Krylů) znárodnili tiskárnu a táta byl v padesátých letech politický vězeň. Takže u nás doma logicky pořád hrála Svobodná Evropa a tak jsem se dostal ke Krylovým písním. Někdy ve čtrnácti mě popadl nějaký amok a začal jsem si nahrávat všechny jeho pověstné nedělní „padesátky“ a pak jsem je ručně přepisoval slovo po slovu. Když tu bednu rukopisů po letech Karel viděl, nechápal. Myslím, že tehdy vůbec netušil, jak ho lidé u nás mají rádi. Ale pojďme zpět do osmdesátek. První písně na kytaru, které jsem hrával, nebyla Dajána, ale Krylovky – a díky starším hippies kamarádům riffy od Black Sabbath. Tady vidím zárodek alba Sto černých let.

Kdy jste byli s Krylem nejblíž k tomu zjistit, jestli jeho písně unesou hardrockové pojetí – a jak se to podařilo přenést do dnešní nahrávky?
Fascinuje mě poezie a vážím si všech interpretů, kteří neberou text jako pouhou vatu, ale chtějí někomu něco sdělit – a Kryl byl jedním z nich. Jeho verše jsou prostě dokonalé. Ale neopakovatelný byl i v soukromí. V rámci jednoho mejdanu došlo k vzájemnému vyhecování a Kryl měl hádat kapely podle riffů, které jsem hrál na jeho Alhambru, na níž měl natažené nylonové struny! Znělo to legračně, ale stejně všechno poznal! A tak jsme nahrávali s vědomím, že Kryl měl hard rock rád.

Čtrnáct skladeb, legendární i méně známé kusy. Podle čeho jste vybírali konkrétní písně pro album?
Vytipovaných bylo původně pětadvacet písniček. Kryl psal hodně v tónině a moll, takže některé z nich bylo potřeba vyselektovat. Dál by nebylo vhodné mít stejná nebo podobná tempa, takže přišlo další škrtání. Jiným zase úplně neseděla rocková úprava. Dalším kritériem byly texty – aby vystihly autora ve všech jeho barvách: poetických, vážných, odlehčených i těch inspirovaných Biblí. Ten výběr probíhal s těžkým srdcem, protože se nedostalo na tak silné věci jako Kotva, srdce a kříž, Lilie, Habet, Jidáš, Glorie a mnohé další.

Jak jste k aranžím přistupovali, aby INGOTT zůstal sám sebou, ale zároveň respektoval ducha originálu?
Každý muzikant ti potvrdí, že existuje záhadná touha neustále do skladby přidávat vlastní „skvělé“ nápady, další nástroje nebo ruchy. To bylo potřeba hlídat, protože by se výsledek vzdaloval od originálu. Platilo, že míň je víc. Tahle zásada nám ale není cizí – snažíme se o to na všech našich nahrávkách. Už demosnímky před příchodem do studia zněly jako INGOTT. A jestliže je v některých pasážích rockový riff, pak vždy jen na bázi původních akordů. Myslím, že ve výsledku nejsme vůbec daleko od originálu.

Byl při úpravách některý z Krylových textů nebo motivů obzvlášť citlivý či náročný na zpracování v rockovém podání?
Vlastníkem práv na všechny písně je paní Marlen Krylová, která dávala souhlas k licenci. Té jsem hned v první korespondenci vysvětlil a slíbil, že nebudeme nijak experimentovat. A tak jsou texty přesně jedna ku jedné, jak je nazpíval Kryl – včetně frázování a dialektu. Zůstaly i identické melodie a harmonie. Přibyly pouze rockové nástroje, což je pochopitelné, jinak by to byl v podstatě revival.
Dlouho jsem ale nevěděl, jak naložit se skladbou Zapření Petrovo. Bylo potřeba zachovat trojhlas ve vokálu, jít s textem a udržet napětí. Myslím, že klávesy skvělého Borka Nedorosta byly dobrou volbou.

Album má i těžký osobní rozměr – odešel Aleš „Alda“ Venglář. Jak jeho odchod ovlivnil dokončení desky a váš pohled na celý projekt?
Ukázalo se, že Alda je znalcem Kryla a jeho obdivovatelem, což jsem dřív nevěděl. Nahrávání dal skvěle a hned na první dobrou, potom se radoval z mixu i masteringu a už se moc těšil na křest… Neumím popsat ten pocit zmaru, když Alda náhle zemřel.

Jaké emoce převládaly, když jste po letech konečně drželi v rukou hotový materiál, který je vlastně odpovědí na dávnou otázku mezi tebou a Krylem?
Ve chvíli, kdy děláme tento rozhovor, je album právě ve výrobě. Bude následovat rituál: pošta, balík, vůně nového CD, booklet v ruce, vložení nosiče do přehrávače, volume doprava a play… Teprve potom se mě ptej na emoce.

Pro koho je podle tebe album určeno – pro fanoušky INGOTTu, milovníky Kryla, nebo pro úplně nové posluchače?
Jsme docela plodná kapela. Za posledních devět let je to už páté album a příští rok točíme další řadovku, takže jsme to nedělali z nedostatku materiálu. Některé skupiny se chtějí zviditelnit a zvednout sledovanost pomocí coveru nějakého šlágru. Ale pochop, Sto černých let je deska o čtrnácti skladbách! Žádný kalkul nebo prospěch – vše je od srdce. Sám jsem zvědavý, jak ty věci přijmou fanoušci INGOTT nebo Kryla. A jestli to případně chytne i jiné, budu fakt spokojený.

Nese i obal nějaký Krylův odkaz?
Zakládáme si na grafice, která by měla vždy vystihnout obsah. Na obalu je pro INGOTT už klasická trojice křížů, tentokrát tvořená ostnatým drátem. Je v tom zakódováno Krylovo varování: „Nevěř ostnatému drátu, byť by se stokrát tvářil jako stonek růže.“

Plánujete nějaké speciální provedení, které by Sto černých let představilo?
Určitě ano. Právě natáčíme videoklip a už na křtu 13. prosince v Daskabátu u Olomouce zahrajeme několik věcí. Taky koketujeme s myšlenkou na Sto černých let – unplugged. Jen je nám strašně líto, že u toho nemůže být Alda…