INSANIA: Čtyři desetiletí bez potřeby se někomu přizpůsobovat

Téměř čtyři desetiletí na scéně, zákaz činnosti za minulého režimu, koncerty v USA, kontakt s punkovou legendou Jello Biafrou i několik hudebních cen Anděl. Insania si za tu dobu vybudovala vlastní svět, ve kterém se tvrdá hudba potkává s černým humorem, ironií a provokativními texty. S novým albem Neo-Noe se brněnská kapela vrací s další dávkou nekompromisního pohledu na lidskou povahu i současný svět. V rozhovoru pro Rockpalace jsme se ohlédli za její neobyčejnou cestou, probrali proměny kapely i to, co ji po tolika letech stále žene dál. Za kapelu odpovída Poly

Když vám v roce 1988 brněnská StB zakázala činnost, nebylo vůbec jisté, jak bude vaše hudební cesta pokračovat. Přesto jste se nevzdali, vystupovali pod názvem Skimmed a v roce 1990 vydali New Insanity. Co ve vás tehdy bylo silnější – potřeba dál hrát, nebo přesvědčení, že vám nikdo nebude určovat, co smíte dělat?

Byli jsme devatenáctiletí kluci, kteří byli muzikou (a tehdy hlavně metalem a HC) naprosto posedlí. To, že bychom vůbec nehráli, jsme si neuměli ani představit. Takže spíš to byl ten první případ – prostě jsme chtěli hrát za každou cenu, i kdyby to bylo jen ve sklepě pro pár kámošů. Ale to, že nám zakázali hrát veřejně, nás samozřejmě neskutečně žralo.

New Insanity vyšlo v době, kdy nezávislé vydávání desek v Československu teprve hledalo svou cestu. Dnes může kapela zveřejnit nahrávku na internetu během několika minut, ale zároveň bojuje o pozornost v obrovské záplavě hudby. Která doba podle vás dává nezávislé kapele větší skutečnou svobodu?

Ano, New Insanity byla údajně úplně první nezávislá LP v Československu (tj. LP, které vyšlo mimo Supraphon a další zavedená vydavatelství). Skutečná svoboda je samozřejmě ta dnešní – hranice neexistují, díky internetu může kapela např. z Jeseníku klidně oslovit publikum z opačného konce světa – ale je to samozřejmě dřina a není jednoduchý se v té obrovské konkurenci nějak odlišit a upozornit na sebe.

Na přelomu tisíciletí jste se dostali také do Spojených států a z americké cesty později vzniklo Recycling & Live in Seattle. Jak se na takovou zkušenost díváte s odstupem? Byla to především koncertní výprava, nebo vám ukázala možnosti, o kterých jste do té doby jako česká kapela příliš neuvažovali?

Původně jsme tam jeli s vidinou, že se nám podaří si tam vybudovat skrz koncerty nějakou pozici, což tak úplně nedopadlo, protože v té době (rok 99) v Seattlu, kde jsme většinou hráli, už zájem o kytarovou hudbu byl na ústupu. Ale byla to obrovská řada zážitků a brutálně nám rozšířila obzory. Žili jsme přímo s místními kapelami, byli jsme tři týdny součástí temní hudební komunity.

Vaše cesta se protnula také s Jello Biafrou, výraznou osobností amerického punku a bývalým zpěvákem Dead Kennedys. V hudbě se často mluví o legendárních setkáních, která znějí lépe v životopisech než ve skutečnosti. Co vám osobní kontakt s ním opravdu přinesl a zůstalo z něj něco důležitého i pro další fungování Insanie?

Zní to neuvěřitelně, ale Biafra nám napsal sám, na základě recenze LP Skimmed – New Insanity, která vyšla v US zinu Maximum Rock´n´Roll. Měl o naše album zájem, poslali jsme mu jich celou krabici, on nám za to poslal krabici svých desek… a od té doby jsme si psali. Párkrát jsme se viděli i tady v ČR. Především jsme ho chtěli požádat, jestli by neprodukoval naše nové album, ale k tomu bohužel nedošlo.

Čeština se postupně stala jedním z vašich nejvýraznějších poznávacích znaků. Vaše texty přitom stojí na ironii, nadsázce a slovních významech, které se ne vždy snadno převádějí do jiného jazyka. Co vám čeština umožňuje, co byste v angličtině dokázali jen obtížně?

Tak především angličtina není náš mateřskej jazyk, česky se vyjadřujeme přirozeněji a můžeme daleko lépe reagovat i na místní děj, reálie… žijeme tady, proto nám přijde, že zpívat česky je autentické. Přestože v angličtině se lépe frázuje.

V roce 2000 jste přišli s Manifestem Aristokracie nových vyděděnců. Insania se od začátku vymezovala vůči různým autoritám a zavedeným představám, ale s věkem se člověku mohou měnit i názory na svět. Která část vašeho tehdejšího postoje je pro vás stále zásadní a v čem jste se za ty roky naopak posunuli?

My se vždy snažili být něco víc než jen řadová kapela, s Insanií se pojily i jiné aktivity a Manifest byl jedním z nich. Vyjádřili jsme v něm naději, že na přelomu milénia se lidi přestanou řídit morálkou stáda a začnou myslet svobodně a nezávisle. To se, jak všichni víme, nestalo… a my už tyhle naivní představy dávno opustili. Dnes už vše kolem vnímáme spíš se sarkasmem a nadhledem.

Insania si zachovala vlastní rukopis i v dobách, kdy se hudební scénou přehnaly různé módní vlny. Přesto se i nezaměnitelný styl může stát vlastní pastí, pokud od něj publikum začne očekávat stále totéž. Jak poznáte, že nová hudební cesta ještě patří Insanii a není jen opakováním toho, co vám už jednou fungovalo?

To je těžká otázka. My vždy rádi do metalu implantovali různé jiné vlivy, to nás baví. Na posledních několika albech jsme ale našli už jakýsi vlastní sound a ksicht, který si držíme. Je otázka, jestli se jedná o vykrádání sama sebe, nebo o charakteristický rukopis kapely, podle kterého je poznatelná. Neumím to posoudit.

Čtyři lidé mohou mít na jednu skladbu čtyři různé představy. Jak u vás probíhá okamžik, kdy se z prvotního nápadu stane hotová věc? Dokážete se navzájem přesvědčit o řešení, kterému někdo zpočátku nevěřil, nebo někdy musí určitá představa ustoupit, aby skladba jako celek fungovala?

Máme naprostou demokracii, o všem rozhodujeme společně. Většinou si dokážeme vyjít vstříc, aspoň do určitě míry, kdy zbytek kapely začne být se skladbou spokojenej. Já nosím jakési kostry písniček, kluci je nějak komentují a potom je společně dokončujeme.

Získali jste několik cen Anděl, ale sami jste opakovaně zdůrazňovali význam koncertů a publika. Co je pro vás dnes nejspolehlivějším měřítkem toho, že kapela funguje dobře? Plné kluby, reakce na nové skladby, dlouhodobý zájem posluchačů, nebo něco, co zvenčí vůbec není vidět?

Já myslím, že hlavní musí být ztotožnění kapely s tím, co tvoří. Musí to tak cítit a stát si za tím. Pak považuju kapelu za dobře fungující, i kdyby na ni chodilo třeba jen deset kámošů. Hrozně nerad bych hodnotil kapely podle toho, kolik přitáhnou lidí nebo jestli dostali Anděla. To jsou dost ošidné otázky.

Na albu Neo-Noe pracujete s obrazem světa po potopě, s gangsterem Noem a s představou, že na novou pevninu dorazí právě ty nejhorší lidské vlastnosti. Proč vás zajímá apokalypsa jako satirický obraz lidského chování? Je pro vás důležitější vysmát se představě, že po katastrofě přijde lepší svět, nebo upozornit na to, že lidé si své problémy přenesou i do každého nového začátku?

Všechny tyhle výklady jsou trefné. Nejvíc nás ale baví ta absurdní vize Noemovy archy jako Titaniku. A nechtěli jsme tím ani tak navozovat nějaké hluboké myšlenky, spíš jen nahodit takovouhle jedovatou vizi, která nám přijde vtipná.

Na Neo-Noe se podíleli Tudy a celá kapela při předprodukčních aranžích, produkci měl na starosti Tom Robotom a nahrávku, mix i mastering Stan Valášek ve studiu Šopa. Jak se tato spolupráce promítla do výsledné podoby alba? Změnily se během příprav některé skladby zásadně oproti původním představám, nebo jste tentokrát měli o výsledném zvuku jasno už od začátku?

Písničky se nejvíc mění během předprodukce. Ale víceméně jde hlavně o rytmus v některých pasážích, ten se usazuje, plus se vyhazují kytarové, syntezátorové stopy a vokály, které jsou tam navíc. Díky Tomovi písničky prokouknou a do studia už jedeme v podstatě s hotovou hudbou a moc tam už neimprovizujeme.

Na novince se vedle výrazných kytar objevují také neobvyklé zvukové prvky a bezpražcová baskytara, přičemž téměř polovina alba má podle zveřejněných materiálů rychlé tempo. Jak jste při sestavování desky hledali rovnováhu mezi energií, která vás žene dopředu, a prostorem pro nápady, které se nedají vyjádřit jen rychlostí a tvrdostí?

Vyplynulo to tak nějak samo od sebe, že tentokrát album obsahuje poměrně hodně písniček s rychlejším tempem. Žádnou rovnováhu jsme nehledali. Máme rádi ale jak vypalovačky, tak střední tempo, které zase umožní víc si hrát např. s výrazem zpěvu.

Od začátků Insanie uplynula téměř čtyři desetiletí. Co vás dnes dokáže při práci na nové hudbě skutečně nadchnout a přimět vás znovu jít do zkušebny, i když už máte za sebou tolik alb, koncertů a zkušeností? Je to stále stejný vnitřní motor jako na začátku, nebo se důvody, proč kapelu děláte, postupně proměnily?

Samozřejmě se toho změnilo s věkem moc. Hlavně proto, že většina z nás má rodinu a děti (hodně). Nelze už trávit tolik času ve zkušebně nebo třeba debatováním v hospodě. Dnes pracujeme spíš efektivně, posíláme si nahrávky mezi sebou, komentujeme je a do zkušebny už jdeme připravení z domova tak, aby nám to nezabralo zbytečně moc času.

Když se dnes ohlédnete za celou cestou Insanie, co považujete za své největší vítězství? Nemusí jít o cenu, desku ani koncert. Může to být něco, co jste si na začátku vůbec nedokázali představit, ale co se nakonec ukázalo jako důležitější než všechny původní ambice.

To největší, co se podařilo, je zcela určitě fakt, že fungujeme celou tu dobu bez jediné pauzy, jezdíme koncerty po celé ČR a naplňuje nás to, stejně jako lidi, kteří na nás chodí. Ne každej něco takovýho má… umíme si toho vážit.