Do řady! jedou ve vinylech

Budeš mít všechno khaki … se zdviženým prstem nás v období učiliště varoval song „Tak se přidej“ z kompilace Rebelie. Text byl často mylně interpretován a ústy několika pomatenců se šířila fáma o militantně náborářských ideách bílinských Do řady! Vítám k mé velké radosti Vladimíra Volmana, nestora naší underground a punkové scény.

Ahoj Vláďo tak zahřívací otázka, jak si prožíval váš raketový vzestup na scéně? I když žádní nováčci, najednou Rebelie, první a zásadní řadová deska Join The Army?!, popularita, koncerty i zahraniční? Ptám se také proto, že tě nevnímám, jako klasickou „květinu z popelnice“ s čírem, která přijme kapelní dodávku za trvalé bydliště a propíjí se od koncertu ke koncertu.

V devadesátkách jsme stále pokračovali v tom, co jsme předtím dělali s V3S. Snažili jsme se hrát co nejvíc a na všech různých místech, pokud to vůbec doba dovolovala. V osmdesátkách byla každá kapela z undergroundový scény ráda, že si brnkla max. 2 – 3 za půl roku. O to víc lidí chodilo na koncerty. Nebyl tenkrát problém jen pustit šuškandu, že hrajeme na Strahově v klubu 011 a do maličkýho klubu se napakovalo klidně 300 lidí, lezli oknama, ale to byla doba, kdy jsi hltal každej novej podnět, i ty kluky co to tenkrát moc neuměli. No o nás asi i nejde mluvit jako o klasickém CZ agropunku (jestli to takto myslíš, aspoň jsem to tak pochopil). Snažíme se to dělat bohatší, což se nám samo vrací v tom, že pro určitou scénu je to moc měkký a pro určitou zase ultra tvrdý, tak si vyber sám. Každej z nás poslouchal všemožnou muziku. A stejně jako na The Clasch jsem vyrůstal na Black Sabbath nebo Siouxie, Rush a Joy Division.

Vrátím se ještě do úvodu, co Do řady! a vojna?
No Do řady! vlastně vznikli na vojenském cvičení v Jindřichově Hradci. Byli jsme tam jako „špagáti“ s Frantou Mullerem. Měl takový sešity básniček a říkám mu, že bychom měli udělat novou kapelu. Fanda jako klasický flegmatik nic neříkal a jen mi podsouval svoje sešity s básničkami, ze kterých jsem doloval první texty pro album Join The Army?! Byli jsme dva a Fanda na nic neuměl, tak jsem začal shánět lidi, ale k otázce. Byl jsem rok na vojně a snažil jsem se i v té době hrát (sloužil jsem jako „špagi“ na Zbraslavi). No jak bych to řekl, nebavilo mě to.

Máte na kontě 5 řadových alb, kompilace, živáky … jak je pro tebe důležitý vývoj? Jedete si ty svoje koleje a snažíš se, aby posluchač dostal naservírované Do řady! jak je má rád, nebo každou novou deskou sleduješ progres?
Určitě jsme nikdy nechtěli bejt prvoplánově punková kapela. Všichni posloucháme všechno možný a vycházíme z různých směrů. Přijde mi, že i mezi deskami je zásadní rozdíl i když jak se říká, stejně za život napíšeš jen jednu dobrou píseň, po zbytek života se už jen opakuješ.
V době kdy přišel grunge jsme dělali na materiálu desky Amnestie. Hodně je věc aranží, můžeš to hrát jako punkrock, ale i jako baladu, pokud to má nějakou základní melodickou strukturu.
Tehdy mezi punkáči to byl úplnej propad, a na druhou stranu je celkem dost fanoušků, kteří dodnes na ní nedají dopustit, ale je tam slyšet hodně jinejch vlivů a inspirací – Peter And Test Tube Babies (ve skladbě ruská realita) atd…..

Je pro tebe důležitý zvuk, kterým se prezentujete? Na začátku asi každý hledá cestu směrem ke soundu svého idola. Kdo tebe inspiroval, ovlivnil a snažíš se charakter kapely zvukově držet v nějakých mezích? Nebo naopak rád experimentuješ?
V pubertě jsem jel klasiku jako Rush, Sabbath atd…vždycky mě fascinovaly kapely, co hrály ve třech a přitom měly plnej sound – viz třeba ty Rush. Tak jsem furt pátral a hledal, jak to dělají a jak rozkládají party na nahrávce a na koncertních verzích a přitom to znělo celkem pořád plně.
Další políbení zvukem způsobili The Police, do té doby nikde nezaznamenanej zvuk, kytara skoro jako by nebyla, ale dohromady úžasnej tah. Velký umění hrát v podstatě takhle „napůl plynu“
Vždycky se mi líbil v podstatě „prasáckej„ zvuk novovlnejch kapel, kdy jsi nevěděl, jestli hraje přes booster nebo přes ždímačku a tím to bylo právě originální. Dokonalejch zvuků máme dneska kolem plno, takže se snažím pořád hledat další „vykleštěný„ rejstříky na kytarovým soundu“.
Krásná ukázka neklasickýho kytarovýho zvuku je The Clash 1, přestože tam jedou 2 kytary, každá má úplně, ale úplně jinej rejstřík, ale dohromady to funguje. Nádhera dodnes.
Při nahrávání poslední desky (myslím to upřímně) jsem nahrál haldu partu k základu, některé jsme použili, jiné vyhodili, pořád platí, že střídmost nade vše. Základy skoro čistý telecastery a zkreslení až v další vrstvě. Nahrával jsem přes haldu kytar a aparatur, ale obecně mohu říct, že nejlepší zvuky šly z malejch aparátů 4 – 12 W max, přetavený přirozenou kompresí. Můžeš je nakulit i ve studiu a projeví se tam ta nasranost aparátu nadoraz. Reaguje to jinak na úder, protažení tónu atd... Třeba MV3 má jen 1 rejstřík, a to volume naplno, pak to hraje. Musíš taky k tomu volit správnej reprák, který to jen doplní nebo pokazí (malej výkon, plnej knedlik). Nedokážu si představit, že někdo nahrává na 100W Engla – to je pro mne úplnej nesmysl. Podle mne vůbec nerozvineš potenciál toho aparátu a obecně platí, že většina tube aparátů hrajou až za „půlkou“ volume, kdy zabírá konec, zvuk se najednou změní a z toho vycházím. Čím dýl hraju, tím jdu do menší watáže.
Pro koncertní set používám hlavy do max. 30 W a i to je dost (podle spoluhráčů). Taky je pravda, že 15 W Vox ze sedmdesátek smázne lehce právě třebas toho Engla. Nejde o výkon, ale o citlivost a průraznost kytarovýho pásma. Na moderních aparátech je občas smáznutá hranice mezi spektrem kytary a basy, je to hutný silný, ale v nahrávce to zcela pomaže basovej rejstřík (pokud to tedy není black metal, kde je všechno zcela postavený na hlavu a jde jim právě jen o ten basovej lauf dole), bez ohledu, který nástroj to dělá. Rád hraju pod vazbou a ne klasický akordy, musí to uhrát i jen levá ruka.

Vláďo představ nám své oblíbené kytary a aparáty včetně důvodu, proč jsou tvými oblíbenými. Hýčkáš si své miláčky doma, popřípadě na studio a na live hraní bereš dělníky, nebo po vzoru starých punků, co není zpocený, odřený a rozladěný nemám rád?
Hlavně zkouším pořád něco nového, akorát Fendery vůbec, jak říkám, na to hrajou srabi. Jsem přes humbuckery. I když vlastně první deska Join the army?! je vlastně nahraná na rozpůlený humbucker, což je tedy vlastně jednocívka singl. Tenkrát jsem neměl žádnou krabičku, tak jsem chtěl co nejostřejší zvuk a měl jsem jen kopii osmistovky od Rudy Rožďalovského (ta moc nezkreslovala, tak jsem se snažil to tahat rukama a úderem). Hrál jsem přes 12.5 W RFT repráky (produkce DDR), který se daly lehce odpálit, ale měly taky pěkný náběh ve zkreslení.
Hledám věci, který jsou odlišný a zcela mimo hlavní proud produkce. Rád hledám starý šasí a nechám si dělat repase. Někdy se stane, že aparát leží několik let a nepoužívám ho koncertně, než vychytám na něm zvuk a spojení s určitou bednou.
Pokud sleduješ hudební bazar, tak tam je krásně vidět, jak vždy celosvětová firma vyjede s nějakou ultra mega novinkou, všichni co chtěj bejt v laufu to nakoupěj, vychválej do nebe, že bez toho nemohli dodnes žít…a většinou za pár měsíců to jde do světa a vychvaluje se to, jak je to dobrá koupě, když si to další trumpeta koupí…to se stále opakuje. Nejvíc považuji za nesmysl různé imitace starejch aparátů…strašná výhoda, že máš v jednom setu Vox, Plexi atd…kolikrát to asi na koncertě použiješ? Navíc to prostě není Vox, ani Plexi. Mám radši to zpocený starý, ale musí to ladit, protože jinak by to dobře nekreslilo.
Snažím se všechny aparáty koncertně vyzkoušet, abych věděl, jak to funguje s kapelou. Většina aparátů v podstatě nehraje špatně, ale nemaj třebas svůj charakter a můžeš je pak nahradit čímkoliv. Hodněkrát se mi stalo, že zvukař přišel a pochválil sound. Hodně zvukařů u punkovejch part ani neřeší, čím a jak to sejme a když jim řeknete, že chcete jednu 57 doleva a na druhý repro placku Sennheisera a přidat páč je míň citlivej, tak si myslej svý (proč 2x mikro na „stejně bordel“).
Po zvukovce změní názor a jde a překope to podle toho, co jsi mu říkal. Ale pak jsou zvukaři, kteří maj po prvním brnknutí jasno a dělají tohle sami automaticky. Když Vám pak po produkci řeknou, že jste měli specifickej zvuk tak nás to potěší.
Trošku mi to přerůstá přes hlavu a sbírám pořád dál, takže mám v baráku všude aparáty a rozpájený repráky, ale bez toho to nejde.
O kytarách platí to samé. Začal jsem hrát i na lubovky, který jsem ze začátku vůbec nemusel. Teď jich mám asi 8. Klasickej elektrik asi 6. Další akustický a další do repase…a tak to jde pořád dokola. Ale občas člověk narazí na pěknou raritu. Našel jsem u známého v garáži přibitou přes hlavu lubovou Hoyerku z 50tých let a vykoupil jsem jí chudinku. V podstatě jí nic nebylo a hraje opravdu výborně, ani bolest starejch kytar (vysoký dohmat a tlustý krk tady neplatila). Ale pořád na tom nejsem jak indián Louny (lounský muzikant, technik Monkey Business, který mu to zabírá cca 200 m2 a laboruje pořád dál).
Hodně jsem se taky přiučil o Trevora (poladil mi aparáty a staví mi další), měl jsem možnost vyzkoušet hodně repráků od šedesátejch let a je to opravdu rozdíl proti dnešní produkci. Zesilovače, dlouhá léta jsem hrál na LANEY AOR 50. Dvojkanál, pěkně vybavenej, na kterým nakroutíš hodně zvuků až po doom. Letitý držák odehrál více, jak 500 akcí. Tedˇ záloha poslední záchrany.
Echolette B40N klemt – 32 w hlava s orig. bednou rok 1964 . V podstatě basovej set, stejně jako např. Plexi , i tak asi hraje, 4díra, nenakroutíš toho moc, ale je to bomba, super zvuk, nádhera, ale těch 32 W je hodně silnejch (nebrzdím zatím reprák), je lepší otočit ho dozadu. Dlouho jsem ho netahal na koncerty, protože jsem se bál, že mi odejde. Nechal jsem tam odstranit GZ 34, ale byla to blbost, bytˇ mi bylo odborníkem řečeno, že to je jedno. Nebylo, tak se tam vrátila, Trevor poladil a je to úžasný. Původní bednu 1 x12 jsem překopal na 2x12. Je tam kombinace V30 a G12H 30W (výroční model). Jeden doplňuje druhej, tahle kombinace hraje v podstatě super na všechny hlavy, které mám. Původní subbasovou přední stěnu jsem dal dozadu, a tím vyběhnou zbytečný basy vzadu (je to nějakej jejich patent či co), funguje to jako polootevřená bedna.
Angelo 30 W 1 kanál, koncertní dělník. Butik hlavička udělaná na míru. Základ asi osmikilo, trochu švihlý soldanem (jak říká mistr Marián), k tomu bedna Framus 2x12 zavřená, menší obsah. Osazení V30 a 11.4 palec Isophone 15/35. Dohromady super kombinace. Isophone je původní reprák od Echolette – na basu nic moc, ale kytara je tam geniální.
Ve zkušebně, doma, kanceláři, všude tam mám roztahanejch pár zesíků a laboruju. Trevor mi upravil MV3 a to je na nahrávání super. Táhne za rukou a zkresluje jen koncem, nádhera. Pak používám 4 W hlavičku ala Fender Champ, jen volume a krabice dopředu. K tomu Isophone 15/35 (hraje ale úplně jinak, než ten první), takovejch trošku chlupatej huhňal ale na určité zvuky nenahraditelnej, např. překompresovaný tichý zvuk ve vyhrávce ve studiu, tak jen přes tohoto prcka. Pak se to tady dál mění, podle toho na co narazím. Něco pouštím dál.
Kytary, snažím se je tahat na koncerty všechny holky, aby nežárlily. Lubovky Gibson Lucille 1990 – takhle dopadnete, když jdete do hudebnin koupit trsátka. A zůstala., EKO (Itálie) 1984 – nádherná kytara s netypickýma snímačem (se sluníčkem). Širokej lub, jinak tělo jak ES 355. Krásný zpracování Ibanez Artisan 2007 – bylo nutné poladit dohmaty a taky zůstala, výborný snímače. Další co používám na nahrávání a skládání – Jolana Alexandra II (šedesátý leta), Framus Astro (1972), Hoyer (cca 19550), Hohner (1968) + další 3-4 akustiky. Masivní kytary Ibanez Musician 1984 – nejstarší, pořád dělník. Nechal jsem jí dát nový pražce u Pavla Košaře a rozsvítila se holka. Neuvěřitelný zpracování a kvalita. Aria pro II – opět celkovej servis a pražce ven a najednou z ní je č.1. Vyndal jsem původní nasraný Dimarzio a doplnil snímačem s osmedesátjkový Ibanez, neuvěřitelná změna. Model co používal Andy Summers z The Police. Kytarář Janecký - model Maťo Mišík. Koupil jsem od Maťa - sám si jí navrhl. Má pouze 1 knoflík volume a to stačí. Výborná pohodlná kytara. Jak říká Marián – hm od toho Janeckýho nehraje nic špatně. Koncertní záloha. Pak tu mám rozdělaný další hybridy – to mě baví. Tele se stratokrkem a gibsby vibriem, Lubovka se stratokrkem atd atd…

Nástroje a aparáty už asi nekupuješ proto, že nemáš na co hrát. Ale vybíráš, že to prostě chceš, nebo vždy si chtěl mít, nebo je kritérium přesně tohle chybí ve zvuku Do řady! ?
Aparáty mě bavěj, ale ty ze starší produkce, tak šedesátky, sedmdesátky. Nic novýho nepoužívám. Měl jsem např. tzv. Butik Marshall Class5 a když to srovnáš pak s tou MV3, tak je to nebe a dudy – původní Marshall asi skončil osmistovkou, všechno nový mi přijde slaboučké.

Máš svojí první kytaru? Troufl by si na ní odehrát ještě dnes koncert?
Asi spíš ne. Byla to nějaká prkenná Jolana Diskant, ve 14 letech, ale pak přišla Diamantka, a na tu určitě ju.

Máte jako kapela své oblíbené nahrávací studio, kde vás už znají a vše běží jak po másle, nebo naopak hledáš nové možnosti, výzvy a v jistém smyslu i dobrodružství?
Ne, vždycky když připravíme 15 věcí na desku, tak někam zalezeme a pak to doděláme i jinde, ale pokud vadíš zvukařovi a není tam osobní přístup a nesedíte si, je lepší jít jinam. Určitě se snažíme vybrat tak, aby s tím naším zvukem neměl technik problém a chápal, že kytara prostě šumí a nechceme jí úplně clear (takovej zvuk ani snad neexistuje)

Zavzpomínej na tvoje první studiové začátky a porovnej se současnými možnostmi. Já tak trochu (možná naivně) závidím všem, co mohli točit „po staru“ analog … mělo to své kouzlo, řemeslo, ale třeba mě z toho rychle vyvedeš.
Poprvé jsme nahrávali v Polsku v roce 1988. Zkušenosti jsme neměli žádný. Navíc to bylo s automatickým bubeníkem. Mix probíhal korespondenčně, byl jsem v té době na vojně a posílal jsem dopisy do Katowic. A taky to šlo. Po 3 měsících přišel rozhlasácký masteringový pásek a já nevěděl co s tím. Tahle nahrávka je použita na Rebelii a Punk n Oi. Předali jsme to Pepíkovi Přibovi, proto tahle nahrávka zní jinak, než zbytek kapel. Další zkušenost byla se studiem Tape It Easy (což je dnešní Sono tým). Milan Cimfe je výbornej a nemazal se s tím. Dneska bych asi základ nahrával do pásku na kotouč a zbytek „cinkrlátek“ pak dodělal mimo, ale aby ten tah zůstal v základu dohromady. Dneska se ladí kdejakej překlep a nedokonalost, poslechni si nahrávky ze sedmdesátých let z NY scény, naopak chyba nevadí, vadí, když to nemá koule. Mám radši starý nedokonalý nahrávky, než dnešní „vyčištěný „ punk“, všechno je krásný, ale o ničem.
Vždycky mě oddělá, když poslouchám rádio Wave a ty jeho „startéry“, přijde mi to jak soutěž o to nevyčnívat a plout s proudem, prej to tam posílaj mladý lidi. No divná doba, mládí vpřed, ale ne moc rychle.

Do řady! jedou ve vinylech. Vedou Tě k tomu sympatie a jakási filosofie, nebo je to pro kapelu i přes vysoké vstupní náklady obchodně zajímavé? Používáte na LP jiný mastering než CD, pro maximální využití frekvenčních rozsahů LP?
Vinyl jsem jel od 13 let. Pořád. K tomu vydat naše alba na vinylu a následně i další kapely nás vlastně přivedla náhoda. Člověk žije pořád v nějakých bludech, že bez firmy to nejde, ale ty jsi firma, ty jsi značka a můžeš dělat vše, co chceš. Zastávám DIY filosofii, stejně to tak vždycky bylo a bude. Vše okolo je začarovaný kolotoč. Když dorazíš na firmu, hned ve dveřích otázka, kolik jste prodali nosičů?? No proto jsme tady, abych vydávali u vás a prodali více nosičů, ahá tak to ne, až prodáte min 3000 ks, tak přijďte. Je to postavené na hlavu a nejde do toho nastoupit.
Stále více fanoušků chtělo Join The Army?!, které mělo tu smůlu, že vyšlo zrovna na konci vinylové éry a my přitom chtěli cédéčko jako všichni. Fanoušci byli ochotni platit za ně nekřesťanské peníze, než mi to došlo. Na Aukru se začalo dražit za více jak 8000,-Kč a já je přitom prodával za max 20 euro.
Navíc jedna nejmenovaná firma to zazdila tím, že nechala vydání další 3 roky u ledu, že to nemá potenciál. Tak jsem si řekl a víš co, uděláme to sami. Vydali jsme to společně s Véva records, což funguje na kamarádské bázi a od r. 2017 jsme již vydali 20 titulů a jedeme dál. Baví mě to i přes prvotní srážku s molochem typu GZ Loděnice. Nejlepší, když seženeš původní pásku. To se povedlo u Join the Army?! a Amnestie. Například hodně lidí nebralo 2. řadovku, protože byla „namasterovaná“ Střílkem podle tehdejších trendů to bylo hodně ostré, až neposlouchatelné. Přepis na vinyl se dělal z původní kazety a je nesrovnatelně lepší, než původní CD originál. Mastering se snažíme dělat jiný pro vinyl i pro CD. Například 3. řadovka (Neber to osobně!) je po letech znova i smíchaná a mastering je pro každé medium jiný.
Teď připravuji na vinyl staré pásky z 90 tých let a staré záznamy V3S z osmdesátých let. Naštěstí se poptávka po vinylech časem zlepšila a každá nahrávka si najde svého přívržence a fanouška.

Jako fanouška by mě zajímalo s jakou strategií stavíš koncertní playlist. Reaguješ na přání, případně ohlasy z předchozích koncertů, čili jdeš lidem na ruku, nebo máš vlastní vizi a řadíš songy podle svého uvážení? Co koncertní set celé LP Join The Army?! Stalo se, nebo jsem první, kdo by to po vás chtěl?
Problém každé kapely, které se snad podařil v rámci téhle scény udělat hit, lidi to vyžadují a v podstatě nejde bez něj skončit. Každej koncert končí a začíná nejznámějšími hity z Join The Army?!
Ale mám radost, že lidé na koncertech zpívají celé texty i z nových desek a v podstatě celý průřez tvorby kapely znají velmi dobře. Seznam skladeb řeší Petr Rajtora, který nejvíce komunikuje s lidmi a jako zpěvák a textař ví, jak to dobře poskládat, aby to celé fungovalo v jednom laufu. Snažíme se jet na plný plyn a ukončením jedné skladby hned odklepáváme další, hezky jednu za druhou sypačka.
Celý set Join The Army?! o tom jsme již jednou uvažovali. Šipus to nadhodil. Hodně kapel to dělá, že např. k výročí vydání udělá šňůru. Ale v našich podmínkách bychom to asi neposkládali. Koncertně hrajeme i 23 skladeb. Celkem jich máme min 60, některé se chytly a některé úplně zmizely, přestože při nahrávání vypadaly na favority.,Někdy mě zarazí, když někdo z obecenstva vykřikne název skladby, kterou už ani nevím, jak začínám hrát, ale stává se to.

Zlí jazykové tvrdí, že punker si vystačí se třemi akordy. Vím, že u vás to až tak neplatí, přesto z jakého rukávu neustále taháte nové rify a témata na texty?
Texty, to je kapitola sama o sobě. Myslím, že Petr píše opravdu neprvoplánové texty a musíš si je někdy vícekrát poslechnout, aby ti došla pointa. Určitě na místní scéně nadčasové. Žádné verše a myšlenky typu krása jásá, jsem punk a nezměním se, abych hrál podobné žvásty.
Jsem se musel smát, když jsme jednou hráli s nejmenovanou kapelou z té naší „pseudo scény“. Po koncertě přišel kytarista a říká „ hele máte tam moc slov, žádný na na ná, lidi si nemůžou zabékat, tak se nedivte, že tolik neskáčou, tak říkám, my chceme, aby i trošku poslouchali. No zcela nepochopení proč vlastně hrajem, jak hrajem.

Vláďo, děkuji Ti za rozhovor a je něco co by si vzkázal nejen vašim fanouškům, kolegům muzikantům, zvukařům, technikům a všem od kumštu co z domovů vyhlížejí světlo v tunelu?Hlavně se neposrat a nenechat se odradit. Na FB máme dnes na vše odborníky a oni vám vždy vysvětlí, že to děláte špatně a pokud věříte tomu, co a jak to děláte, tak to dělejte dál. A je dobré, když se kapely na scéně podporují a ne za vším hledat „virtuálního fašistu“ a nepřítele.
Hlavně buďte sví a nekopírujte, špatných kopií je tu více než dost. Howgh.

Pro Rockpalace - Tomáš Pošvanc