JAPONSKÝ VINYL? PRO JIRKU „BARVU“ SKORO NÁBOŽENSTVÍ

Horké nedělní odpoledne jsem trávil v bazénu a mezi koupáním jsme s Jirkou „Barvou“ (Traktor) po telefonu diskutovali o vinylech všeobecně. Postupně jsme se ale dostali k japonským edicím – a tam už bylo jasné, že jsme narazili na Jirkovu velkou vášeň. Japonské desky sbírá dlouhé roky a jeho kolekce asi patří k tomu nejzajímavějšímu, co může český vinylový fanoušek vidět. Jeho vyprávění bylo natolik poutavé, že z původně obyčejné nedělní debaty vznikl nápad udělat z ní rozhovor. O tom, proč jsou japonské pressy mezi sběrateli tak ceněné, co vlastně znamená tajemná OBI páska, jak poznat skutečnou japonskou edici, co všechno může taková deska obsahovat a proč někdy nejde jen o samotný vinyl, tak vznikl zajímavý rozhovor.

Jirko, kdy ses vlastně poprvé dostal k japonské vinylové edici a co tě na ní tehdy tak zaujalo, že jsi začal Japonce cíleně vyhledávat?
Ahoj Honzo! Rád tě zase slyším a je fajn si s tebou popovídat o naší velké zálibě a radosti, což je rocková a metalová hudba, bez které by ten svět nebyl tak krásný.
Tak a teď k tématu a první otázce...
No, má cesta k tomuto koníčku byla poměrně dost zajímavá. Jak jistě víš, jsem velký sběratel veškeré Hard n Heavy hudby a každé vydání nového alba mě nenechá v klidu, takže má sbírka CD byla a je opravdu bohatá. Což je naprosto v pořádku a přirozené, jenže nastalo období, kdy se postupně opět začaly drát do popředí vinylové desky. Docela jsem znejistěl, ale říkal jsem si: uklidni se, vždyť kurva všechno máš. Ale v hlavě to furt šrotovalo a šrotovalo.
Nakonec jsem si řekl: a dost, vyser se na to. Jak do toho půjdeš, bude zle, protože já, když s něčím začnu, tak to nemůžu dělat jen tak na půl. Věděl jsem, že se nesmířím s pár kusama Judas Priest, AC/DC či Iron Maiden, ale kupoval bych vše znovu od začátku a nechal bych v tom majlant. Takže jsem vše s těžkým srdcem zavrhl.
Jenže manželka je tvor zvídavý a moc dobře věděla, co se v mé hlavě honí, a tak, když jsem se jednoho dne vrátil domů, na stole ležel nový gramofon... V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám bejt nasranej, nebo brečet štěstím, ale rozhodnutí padlo hned. OK, koupíš jen své největší favority a končíš, hochu!!!! O to jsem se snažil, ale pouze první půl rok, než jsem vinylovému kouzlu propadl.
Zkraje jsem kupoval, co se dalo sehnat, a nějak jsem to nehrotil (jen bych dodal, že už od začátku byla priorita kupovat pouze první pressy a ne žádné nové bezcenné reedice), než mi kamarád doporučil prodejce, od kterého také kupoval. Byl to postarší Čech žijící v Německu, kam za komanče emigroval, a který mě hodně naučil. Jeho historky jsem doslova hltal. Například když dělal ve spalovně a v době, kdy éra LP končila, tak tam jezdily každý den kamiony plné vinylů ke spálení, jelikož se jednalo o škodlivý odpad.
Němci se v tomto období desek ve velkém zbavovali a právě tam se začal rodit jeho příběh a jeho ohromná sbírka. Další příběh se odehrál na burze, kde prodával, a přišla k němu starší dáma a povídá: „Ono se to ještě prodává????“ Odpověděl: „Ano, madam, a dokonce lépe než před lety.“
V ten moment se pustila do svého partnera a brutálně mu vyčinila. Pán se pak rozpovídal, že měl bratra, který žil celý život sám a měl plný dům desek a žil pouze pro tuto vášeň. Každý vinyl, který vlastnil (prý jich bylo mnoho tisíc), byl pouze jednou hraný, a to když si ho nahrával na kotoučový magnetofon. No a když bratr před pár dny zemřel, tak všechny desky týden vyváželi na smeťák. Když mi tuto historku vyprávěl, měl slzy v očích....

Pro člověka, který se ve vinylech příliš neorientuje – jak vlastně na první pohled poznám, že držím v ruce skutečnou japonskou edici? Co jsou ty nejdůležitější znaky?
No, tak to je na úvod docela zvláštní otázka.... Podle mě by japonskou desku měl poznat každý jen průměrný sběratel. Oproti evropským nebo americkým vinylům je na první pohled vidět takzvaný OBI pásek, který má každá deska na levé straně obalu. Samozřejmě se jedná o desky staré i šedesát let a ne každý OBI pásek má.
V dnešní době je každá tato deska (s OBI) mnohem vzácnější než v době vzniku konkrétní desky, protože dříve někteří majitelé tuto dnes již mýtickou raritu jednoduše strhli, nebo odešla stářím, a právě proto jsou nosiče s tímto označením mnohem vzácnější a jejich cena je prakticky jednou taková.
Dalším znakem je samozřejmě katalogové číslo a japonština, která není vždy výrazná a ve většině případů převládá anglický jazyk. Japonci jsou vyhlášení tím, že každý produkt má takzvanou přidanou hodnotu, a která deska si ji zachová, stává se raritní a její cena mnohonásobně stoupá.
Například LP WASP koupíte za 2000 Kč, ale jakmile seženete kompletní vydání, kde je samolepka, velký plakát, booklet (dá se říct krásný barevný fotočasopis) a pohlednice (např. Electric Circus jich má třináct!!!!!), tak jdete k 10 000 Kč.
Dále každá LP má uvnitř insert, kde jsou texty všech písní v japonském a anglickém jazyce a ve většině případů i fotografie dané kapely (někdy se jedná o dvoulist, někdy o čtyřlist).
Další velmi důležitá informace je, že japonské výrobky mají mnohem tvrdší obaly a kvalitnější tisk. Třeba evropské desky ze 60. či 70. let logicky odcházejí, protože byly vydávány na slabším papíru, což se u těchto kousků říct nedá.
Devadesát procent mé sbírky jsou NM a to je další věc, proč právě tyto pressy získávají na daleko větší cennosti. Japonská kultura je od naší naprosto odlišná, chovají se k výrobkům mnohem lépe a ohleduplněji, a proto i po šedesáti letech dostávám LP v NM kvalitě (Near Mint je nejvyšší stupeň kvality rozbalené nebo použité desky, dá se říct jako nová) a v dnešní době už se původní pressy v takové kvalitě dají sehnat prakticky pouze v Japonsku.
Co si budeme povídat, dříve se kalilo a obaly sloužily jako odkládací stůl pro popelník, pivko atd. Vinyl byl prostě v tu dobu (na západním trhu) naprosto běžná spotřební věc, byl plakát a šup, hned byl na zdi, a proto, když seženete desku se vším, jak vyšla, tak za ni dáte ranec.....
Pak jsou zde Promo vydání, která vycházela dřív než klasický nosič a sloužila jako promo pro rádia a reklamní účely, samozřejmě jsou opět cenově někde jinde. Promo nosič poznáme, že má bílý střed (White Label) s japonským popiskem, anebo má na hřbetu malou červenou samolepku s japonskými znaky, které znamenají takzvaný MIHONBAN – Vzorová deska/promo a HIBAIHIN – Neprodejné.
Koukám, že jsem se rozpovídal a možná jsem ti sebral z rukávu další otázky..... smích. (To zvládneme)

Japonci jsou proslulí kvalitou lisování a velmi pečlivým zpracováním. Je podle tebe japonská deska opravdu zvukově lepší než evropská nebo americká verze, nebo je to trochu mýtus, který mezi sběrateli žije?
To je zajímavá a zároveň hodně záludná otázka...
Pro mě je samozřejmě lepší ve všech ohledech (smích), ale teď vážně. Pro mě je zvuk japonských desek lepší, ale je to tak i trochu o zvyku. Ale musím být upřímný, například anglické první pressy Pink Floyd mi znějí o něco kvalitněji, ale to je naprostá výjimka. Já jsem se ještě s lepším zvukem než japonský vinyl nesetkal, ale pozor, jde o zvukové návyky a každé ucho to vezme jinak.
Je zde takový mýtus (někdo se tomu směje, někdo to bere vážně), že sluch japonského člověka je jiný než obyčejného Evropana, proto mají jejich výlisy méně basů a více středů. Ale celková kvalita japonských pressů je podle odborníků na vyšší úrovni, a to díky výjimečné zvukové čistotě, která vzniká díky prémiovému panenskému vinylu (také virgin vinyl), který snižuje povrchový šum na minimum.

Když vezmeš do ruky konkrétní japonské vydání, co všechno by měl sběratel kontrolovat kromě samotné desky? Obal, OBI, katalogové číslo, matrici, přílohy…?
Záleží na tom, co sběratel chce. Buďto mu jde o kvalitní poslech, není sběratel a nevadí mu, že deska není kompletní, anebo je fajnšmekr a jde po kompletním vydání (což se ale ne vždy podaří sehnat, může shánět i několik let a stejně třeba bude mít smůlu...).
A teď jak postupovat... V první řadě bych si zkontroloval výrobní číslo, které musí souhlasit jak na OBI, tak na vinylu, a tím zjistím, že je vše OK a že jsem nebyl ošizen. Poté si podle čísla najdu vše, co originální deska obsahovala (na vyhledávání jsou nejrůznější stránky, např. Discogs). Dlouholetí sběratelé už u většiny vinylů ví, co by měly obsahovat. Už se ví, které lisy od Kiss či Iron Maiden vyšly s plakátem, s bookletem atd. V tomto ohledu je absolutní top Iron Maiden – Somewhere in Time, který má v kompletu kurva nadstandardní přidanou hodnotu.

Japonská vydání často obsahovala různé přílohy – například vnitřní přebaly s texty, překlady, fotografie, plakáty nebo další materiály. Co všechno už jsi ve svých deskách našel a existuje něco, co tě opravdu překvapilo?
Ano, máš pravdu... I já jsem postupně zjišťoval, jaké parády jednotlivé desky mají, a dnes už musím mít (pokud to jde) vše v kompletu. Mám různé historky (a že jich není málo), kdy jsem si nejdříve koupil evropskou desku, pak jsem objevil zázrak v japonských vinylech, takže jsem evropskou prodal, ale najednou jsem zjistil, že nově koupený japonský vinyl vyšel se samolepkou, magnetem nebo pohlednicí, tak jsem ho kupoval znovu. A těchto příkladů je nespočet.
A co jsem všechno našel a objevil??? Je toho opravdu hodně... Jak už jsem psal, jedná se o veliké plakáty, booklety, pohlednice, samolepky, kalendáře atd. V tomto ohledu vedou samozřejmě velké kapely jako Pink Floyd, Kiss, Iron Maiden, Led Zeppelin (tam mám opravdu velký majstrštyk Physical Graffiti limitku v kompletu s plakátem, dnes prakticky nesehnatelná věc), Judas Priest, Alice Cooper, Ozzy Osbourne atd. Mezi nejvzácnější desky se také řadí veškerý Thrash Metal, který vyšel v malých nákladech, a tam LP pod pět tisíc neseženeš.

Existují japonská vydání, která mají jiný obal, jiný tracklist, bonusovou skladbu nebo jinou verzi nahrávky než evropská či americká edice. Máš ve sbírce nějaký takový exemplář, kvůli kterému stojí za to mít právě japonskou verzi?
Ano, máš pravdu, takových vinylů vyšlo v Japonsku celkem dost. Jsou tam například bonusové skladby, změna pořadí písní či změna konkrétní skladby. Například Judas Priest, WASP, ELO, Iron Maiden vložili do obalu i singly k danému albu.
Konkrétně mě teď nic nenapadá, ale je tam toho opravdu dost. Třeba Accept mají jiný song na albu Breaker, Alice Cooper, The Doors atd.
Accept – Restless And Wild má jiný obal a už tím získává na větší tržní hodnotě, ELO to samé a navíc vydali první dvě alba společně atd. atd. Je toho opravdu hodně.

A co takzvané box sety? Existují japonské sběratelské boxy, kde už nejde jen o několik desek, ale o kompletní balíček s knihou, fotografiemi, plakáty, replikami a dalšími předměty? Máš něco takového doma?
Tak bohužel u japonských edicí jsem se ještě s klasickým boxem nesetkal. Co se týče boxů, tak ty kupuji nové evropské, bohužel reedice, ale neboj, originály z původní matrice mám hned vedle boxu (smích), takže není výjimkou, že mám některé desky a kapely víckrát.

Když se podíváš na svou sbírku, kolik japonských desek vlastně doma máš? A podle čeho je vybíráš – podle kapely, konkrétního alba, roku vydání, labelu, katalogového čísla, nebo prostě podle toho, co tě praští do očí? A vlastně najdeme ve tvé sbírce? Máš nějakou desku, která je pro tebe z celé japonské sbírky absolutní srdcovka? A čím je právě ona výjimečná?
Když se na svou sbírku podívám, tak zjistím, že už vlastně vše, co jsem chtěl, mám a už jen vyčkávám na drobky. Nechybí mi žádná zásadní kapela kromě YES, Genesis a Emerson Lake Palmer, a přitom zrovna tyhle kapely se dají sehnat celkem lehce, ale asi jsem do nich ještě nedozrál. Už jsem to chtěl rozjet, už jsem byl s mým dodavatelem v Tokiu v kontaktu, sehnal mi všechny kapely komplet, ale furt váhám (vím, je to ostuda....).
Takže ať si řekneš, co si řekneš, z každého žánru bych tu měl mít to hlavní, ale asi bych se upsal.... Dlouho jsem sháněl první press (druhý mám) Jethro Tull – Songs From The Woods a minulý měsíc jsem se dočkal. Takže jsem to snad fakt dal už nějak dohromady.... Kecám!!!!! Teď jsem si vzpomněl, že mi chybí Slade – Nobody's Fools. Tu desku jsem za celou dobu viděl jen jednou.
A celkový počet???? Nepočítám to, ale je to v řádu tisíců plus evropské.
A LP vybírám tak, abych měl každou kapelu, kterou kupuji, komplet. Nesnesl bych, aby mi nějaká deska z diskografie určité skupiny chyběla, což byl příklad těch Jethro Tull a Slade stále chybí.

Co je z pohledu sběratele cennější – vzácná japonská edice bez OBI, nebo běžnější vydání v kompletním stavu včetně původní OBI a všech příloh? A kde podle tebe začíná skutečná sběratelská hodnota?
No, tak to bych musel jmenovat opravdu hodně desek... Prakticky je pro mě každá výjimečná, ale jsou vzácnější kusy. Je to opravdu složité, ale asi nejvzácnější jsou první tři desky Black Sabbath v naprostém kompletu, dnes prakticky nesehnatelné, pohybující se v řádu desetitisíců. Pak si vážím Kiss a Iron Maiden s plakáty, které taky jen tak neseženeš.
Ale abych to nějak vysvětlil, cena neznamená kvalitu nebo nejúspěšnější desku dané skupiny. Japonské desky se vydávaly pouze do roku 1988, což znamená, že desky z tohoto roku jsou nejdražší, protože se už nedělaly reedice a došlo pouze k prvnímu lisování, což znamená málo nosičů na trhu. Jedná se například o Judas Priest – Ram It Down, Iron Maiden – Seventh Son Of A Seventh Son či Metallica – ...And Justice For All, například černou desku neseženete. Mötley Crüe – Dr. Feelgood je z roku 1989, takže japonská už také není... Takže desky od roku 1989 už mám Evropu nebo USA.
Japonský gigant Sony Music či Toshiba-EMI přestali v r. 1989 vyrábět vinylové desky kvůli masivnímu nástupu CD a prodeje klasických LP rapidně klesaly. Například firma SONY ohlásila pouze 1–3 % zisku oproti nové digitální vlně CD nosičů.
V Japonsku se ještě vinyly sehnat dají, ale už se tam nelisují, jen střídmě a vzácné kusy (Judas Priest, Ozzy Osbourne či Iron Maiden) se dováží z Evropy s OBI pro japonský trh. I když už je kvalita stejná jako v Evropě a liší se pouze tím, že má OBI a v ceně (Evropa cca 900 Kč, Japonsko 3000 až 5000 Kč), přesto zůstávám věrný a kupuji japonské kusy.
Z pohledu sběratele určitě první press bez OBI, ale pro obyčejného smrtelníka, kterému ta hodnota a kvalita nahrávky nic neřekne, tak určitě plně vybavený kus včetně OBI. No a tady právě začíná ta sběratelská hodnota, že si vybereš tu bez OBI. Nikdo to neví, ale tebe jako sběratele to hřeje u srdíčka..... Kurva, mám první japonský SABBATHY!!!!!!!
Já bych bral obě edice... smích.

Dá se dnes ještě japonský vinyl koupit za rozumné peníze, nebo už prodejci velmi dobře vědí, co mají, a ceny špičkových kusů vystřelily nahoru? A kde ty svoje nejlepší úlovky vlastně hledáš?
Samozřejmě, že se dá sehnat za rozumné peníze, ale také za nehoráznou raketu. Ceny se pohybují podle počtu vydaných nosičů dané desky. Paradoxně některá slavná jména jsou levnější než méně známé kapely, protože vyšly ve velkém množství a ještě se každý třetí rok dělal dolis. Zkušení sběratelé už vědí, co se jak pohybuje a jaká je hodnota určitých desek.
Mezi nejdražší kapely se např. řadí – Budgie, Black Sabbath, Jethro Tull, Iron Maiden, Slade, Sweet, Metallica, Helloween a veškerý Thrash Metal. Paradoxně jsou poměrně dost drahý i The Runaways. Mezi levnější kusy patří např. Suzi Quatro, Ted Nugent, ABBA, Queen, MSG, Foreigner, Boston, samozřejmě záleží, jaký press. První Queen se taky umí vyšplhat hore.
Prodejci moc dobře vědí, co vlastní, a některé kusy se nebojí ohodnotit opravdu kvalitně. Jak už jsem říkal, japonský vinyl se dá sehnat i za tisícovku, ale i za 40 000 Kč. Tam jsou opravdu velké rozdíly.
A kde své úlovky hledám??? Už několik let mám opravdu schopného a suprového dodavatele přímo z Tokia. Opravdu se mi ještě nestalo, aby nějaká deska přišla jinak než ve 100% stavu. Vše je NM, až se tomu nechce věřit.

A na závěr – kdyby za tebou přišel člověk, který má doma pár desek a chtěl s japonskými edicemi teprve začít, co bys mu poradil? Na co si dát pozor, čemu se vyhnout a podle čeho poznat opravdu zajímavý japonský press?
To je hrozně těžký.... Mám jednoho kamaráda, který si už pár japonských desek koupil, ale vždy to nějak konzultujeme, protože mu to i objednávám, radím mu co a jak, ale ta vášeň tam prostě chybí.
A to je přesně ono, ten člověk musí vědět, co chce. V tomto se nedá radit. Buďto chce investovat a mít to jako majetek, anebo si chce jen pro radost něco koupit a je mu prakticky jedno, o jak vzácný press se jedná. Pokud budu vědět, že chce opravdu vzácné a dražší desky, tak to chce určitě konzultaci.
Vždyť já sám jsem zpočátku nevěděl, do čeho jdu. Viděl jsem vinyl AC/DC a už jsem ho kupoval a během chvilky zase prodával (protože jsem zjistil, že to není první press atd.). Než jsem si v tom udělal jasno, musel jsem si vše zjišťovat, z jaké země jsou dražší a z jaké levnější vinyly. Např. jsem nevěděl, že anglický vinyl je vzácnější a hraje lépe....
Vše se musíš učit a vědět, co konkrétně chceš. Je to prakticky učební obor a nedá se v tom radit, dá se jen učit, učit, učit a vzdělávat se.