Jen jednou dostat šanci – Ladislav Vostárek: hlas zákulisí, kronikář rockové éry a muž, který psal slova, jež přežila dobu

Když se mluví o českém rocku sedmdesátých a osmdesátých let, většina si vybaví kapely, desky, pódia a zpěváky. Ale každá hymna má svého vypravěče. Ladislav Vostárek, autor textů, které dospívaly generace, vydal svou autobiografii Jen jednou dostat šanci. Není to jen kniha vzpomínek – je to návrat do časů, kdy se psala hudba mezi řádky a mezi zákazy, kdy text mohl být křik, úkryt, nebo past. Ladislav Vostárek v ní otevírá svou životní cestu, spolupráce, pády i momenty, kdy měl člověk jen pár sekund, aby se rozhodl správně. Mluvili jsme s ním o paměti, o hudbě jako způsobu sebeobrany i o tom, proč minulost nepřichází tiše, ale se zvukem staré kytary, která pořád hraje. Přiznávám, že právě tahle kniha byla impulzem k rozhovoru, který držíte v rukou. Vyvolala ve mně více emocí, než jsem čekal – tolik, že jsem se rozhodl pana Vostárka téměř „drzým“ způsobem kontaktovat a zeptat se na otázky, které ve mně po dočtení zůstaly.

Pane Vostárku, mnoho lidí zná vaše texty, ale ne vždy vědělo, komu patří. Jaké je to sledovat, jak vaše slova zpívají tisíce lidí, a přitom stát mimo světla reflektorů? Je to tiché vítězství, nebo trochu stín, ve kterém zůstane i kus člověka?
Abych byl upřímný, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale pokusím se myšlenkách vrátit do doby těch úplných začátků. Krátce poté, co vznikly mé první texty pro Katapult, to jsem byl ještě zaměstnancem SUPRAPHON n.p jsem využil šance vyjet s Katapultem na jeden z koncertů. Bylo to v Chebu, na kopci na kraji města vedle kasáren. Domnívám se se tomu tenkrát říkalo Armáďák. Oproti normálním klubům to byl na moje pocity obrovský prostor.

Uklidil jsem se do ústraní abych nepřekážel nebo se nedej bůh nezranil. Když ochotní vojáci nanosili všechny ty bedny na jeviště a technici to všechno pospojovali, vyjednal jsem si místo vedle zvukaře, tam bych to měl slyšet nejlíp.

Posadil jsem se vedle zvukaře a sledoval zvukovou zkoušku, ale než jsem se nadál, bylo po ní a pořadatelé otevřeli vchodové dveře. Ten sál, který se mi původně zdál rozlehlý a těžko zaplnitelný, byl jako mávnutím kouzelného proutku úplně plný, prakticky až po střechu. Skoro samí vojáci. Uvědomuji si zpětně, že kdyby se imperialista rozhodl ten den napadnout Cheb, neměl by nás prakticky kdo bránit. Ale imperialistovi byl tou dobou Cheb i náš koncert u zadku, měl svý starost s budováním kapitalismu.

Hlasitý šum, před koncertem tak obvyklý pomalu přecházel v netrpělivý hukot, přerušovaný výkřiky Dědku hobluj. Oldy vyčkal to správné načasování a na pódium vlétl s Dědkem v době, kdy napětí vrcholilo. Nevím, čím tenkrát začínali, tuším Communication Breakdown od Zeppelinů, ale každopádně to byl dost rachot, a tak to pokračovalo až do okamžiku, kdy Olda ohlásil, že má pro publikum novinku, starou pár týdnu a spustil Lesního manekýna. První takty mě zahřály u srdce a trochu jsem se i nadmulp pýchou. To však nebylo všechno. Těžko se starému chlapovi popisuje ten pocit, který mě v ten moment ovládl, když jsem slyšel a viděl, jak s Oldou zpíval celý sál.  S odstupem času si dovolím prohlásit, že to bylo mnohem silnější než můj první sex.

Kniha Jen jednou dostat šanci přichází jako bilance i jako svědectví o době, ve které hudba měla více významů, než se od ní oficiálně žádalo. Jak obtížné bylo promítnout do textů emoce a postoje v době, kdy musela slova projít filtrem, který nerozuměl rocku ani metaforám?
Já nic nikam nepromítal, já psal příběhy, reálné příběhy a Olda je dokázal zhudebnit tak, že v nich ta pravda zůstala.

Zmiňujete v knize momenty, které vás posunuly vpřed, i situace, jež bolely. Existuje šance, kterou jste dostal a využil naplno? A naopak – moment, kdy jste „tu jedinou“ minul, a přesto vás dovedl tam, kde máte být?
Olda to kdysi definoval velice prostě. Jakmile se někde otevře skulinky, vrazím tam kytaru a jdu za ní. Existuje spousta věcí, které mi utekly jako třeba hraní na některý hudební nástroj. Na druhé straně, se mi ale podařilo vytěžit maximum ze záležitostí, které ani jako šance nevypadaly. Děda mi říkával, ať děláš, co děláš, koukej být nejlepší a o prachy se nemusíš starat. Jak v knížce píšu, mnohokrát mi pomohli lidé, od kterých bych to nikdy nečekal. Důležité bylo na tu šanci nasednout a cválat na ní, jak jsem nejlépe uměl.

Když se vracíte ke vzpomínkám, objeví se i nostalgie. Je to příjemná průvodkyně, nebo může být stejně ostrá jako tehdejší kritika? Lidé často idealizují minulost – překvapilo vás něco, když jste se na ni podíval bez sentimentu?
Zklamu tě. Paměť je velice selektivní médium a člověk si nejčastěji vzpomene na ty příjemnější záležitosti, a i ty kurvárny, které mu někdo kdysi udělal vypadají s odstupem času mále úsměvně i přesto že jsem v momentě kdy se staly reagoval dost hustě. Nejklasičtějším příkladem jsou vzpomínky z vojny, když si je chlapi v hospodě sdělují po pátém pivu. Moje žena tomu říkávala vzpomínky starého zbrojnoše.

A co se tehdejší kritiky týče, Ringo Čech říkával, šakalové vyjí, ale karavana táhne dál. Kdo si dne v době Hip Hopu vzpomene na nějakého Rejžka nebo Černého a Katapult i Turbo i jejich „primitivní sračky“ jsou tady i nadále a lidi je mají rádi.

Vaše texty vznikaly v prostředí, kde hudba byla víc než zábava – byla únikem, vyjádřením i rizikem. Mají dnešní hudebníci podobný prostor pro výpověď, nebo je dnešní svoboda paradoxně tak široká, že se z ní vytratila naléhavost?
K tomu ti těžko mohu něco sdělit, my jsme s Oldou psali příběhy a Richardem nebo s Mírou také. Jiné to bylo s OK Bandem, tam jsem se nechal hodně ovlivnit Francois Villonem a existencionalismem na straně jedné a ryzí prčou jako bylo Ufo nad rybníkem, Chodila jsem s reportérem, Dieta či Po noční.

Ale možná přílišná volnost lidi svazuje. Anebo naopak, umění se chová jako plyn a šíří se všemi směry rovnoměrně a kdy se rozšíří příliš, je příliš zředěno, aby ho bylo cítit.

Vznikaly legendy. Kapely, jejichž jména dodnes rezonují. Byl jste u toho. Jaké to je sledovat, když se z vašeho pracovního období stává kulturní paměť? Cítíte hrdost, zodpovědnost, nebo spíš překvapení, jak dlouhý život mohou mít slova napsaná v určitém okamžiku?
Ty mi přisuzuješ něco, co jsem nikdy být nechtěl, trochu mi to připomíná knihu Hájili jsem hrad od W. Eastleaka.

Člověk si žije svůj život, dělá práci, která ho baví a která ho živí a vůbec ho nenapadne řešit nějakou budoucnost, natolik vzdálenou. A pak se objeví někdo, kdo se ti snaží sdělit, jak velké tvé zásluhy o big beat. A my jsme se při tom i bavili, pili, milovali holky a užívali radostí unikajícího mládí.

Myslíš, že když jsem psal Až, že jsem přemýšlel, co bude v dávné budoucnosti. Já jsem měl pouze svoji představu ze sci-fi knih, kterou jsem zrýmoval a jediné co tam bylo reálné je rok 2006. o byl rok, kdy jsem měl jít do důchodu. 

Na druhé straně jsem kromě mobilních telefonů dokázal předpovědět skoro všechno. To, o čem Olda a mnozí jiní v této písni zpívají jako o daleké budoucnosti, je dnes běžná realita.

Autobiografie je osobní, ale zároveň nese příběhy jiných. Měl jste obavu, jak lidé z té doby zareagují? Psát pravdu může být osvobozující, ale i zraňující – pro autora i pro ostatní.

Pokud jsi četl pozorně, určitě sis všiml okruhu osob, o kterých píšu. Soukromí některé z osob jsem z různých důvodů vynechal či potlačil a udělal bych to zas.

Z dnešního pohledu – byla hudba vašeho života spíš o přesných tónech, nebo o improvizaci mezi okolnostmi, které jste si nevybral? A dá se říct, že člověk pochopí svoje písně až poté, co je odzpívá?
Já to mám s hudbou poněkud komplikovanější, neboť do dnes na nic kromě muzikantů nehraju. Mohu se ale vyjádřit ke svým textům a u nich nalézám s postupem času spoustu obratů a náznaků, které jsem si v době jejich tvorby ani neuvědomoval. Mnohé z nich jsou aplikovatelné na jiné osoby a na jiné situace. Kdysi jsme s Mírou napsali píseň Vážka k jakési anonymní Vážce-Nevážce. Písnička se líbila, ale časem vypadla z repertoáru. A co se nestalo, po letech jsem se zamiloval do ženy, která by si ten text klidně mohla obléknout a padl by jí jako velká večerní. Víc snad někoho vystihnout nelze. No a když už jsem ji zmínil, vyskočil mi text o ní a našem vztahu.  K tomu všemu mi rezonuje text Čtyři díly noci. Ale to jsou souvislosti, které nevymyslíš.

Dnes Kapela Katapult stále vyprodává koncerty, přichází nová generace fanoušků a značka Katapult žije i po ztrátách, které by jinou kapelu položily. Sledujete jejich cestu? Vnímáte, jak se proměňují, a přemýšlíte někdy, jak by ten příběh vypadal, kdyby tehdejší rozhodnutí byla jiná?
To je těžké, to je jako co by kdyby. Stejná otázka jako jak by se svět vyvíjel, kdyby Adam byl homosexuál.

Olda se mnou nemluví přes všechny mé pokusy o přiblížení. Je to škoda pro Katapult, diváky i Oldu. On si není ochoten připustit, že texty pro Katapult psát neumí a ostatním se to také moc nepovedlo.

Měl jsem pro nej pár textů, ten poslední se jmenoval Tak jsem to znovu kamarádi. Nakonec ho skvěle zhudebnil a nazpíval Pepa Melen.

Radomil Zika nedávno převzal mikrofon po Miroslavu Chrástkovi a mnozí fanoušci cítí, že Turbo tím získalo novou energii i chuť riskovat. Mně osobně připadá, že kapele vrátil sílu, drive a určitou mladickou drzost. Jak to vidíte vy? Je podle vás tahle změna hlasu a osobnosti impulzem, který může kapelu posunout dál, aniž by ztratila respekt k vlastní historii?
Kapela nezbytně potřebovala změnu. Vládla tam ponorková nemoc. Oni spolu vlastně ani nemluvili. To byla obdobná situace jako Ritchie Blackmore a Deep Purple. Kdo viděl jejich poslední společní koncert v Praze, tak to mohl zažít. My jsme to viděli z backstage, protože Katapult dělal předkapelu, upřímně pro nás se to po tom všem, co spolu dokázali zdálo jako katastrofa. V Turbu to bylo obdobně.

Ale zpátky k Radkovi. Radek je spontánní živočišné stvoření, které ze všeho nejvíc miluje podium, diváky a především divačky. Hudebně to pojal z úplně jiného soudku než Míra, ale také než Richard. Nezaujatý posluchač by řekl, že se kdysi shlédl v Davidu Coverdalovi. Nikdy jsem si nic takového v Turbu nedokázal představit, ale pasuje to tam. Myslím, že tahle parta má zase dobře našlápnuto, a ještě o ní uslyšíme hodně dobrého, pokud se autorsky nezacyklí jako se jim to povedlo na albu Žár.

A nakonec – co byste si přál, aby si čtenář odnesl z knihy Jen jednou dostat šanci? Je to dopis minulosti, nebo vzkaz těm, kteří ještě čekají na tu svou chvíli?
To je každého privátní záležitost. Já tu knihu napsal především své umírající choti, stejně jako píseň Ty tělem svým i povahou jsi anděl. Ale myslím, že by si každý měl uvědomit, že člověk nikdy není tak v prdeli, aby se nedokázal znovu zvednout a že nikdy není na světě sám. Vždy se nakonec objeví někdo, kdo tě nasměruje správným směrem, někdo, kdo tě zvedne, nebo někdo, kdo ti prochladlému dá kabát. Ale to jak s tím, kdo naloží, je pouze jeho věc.