Martin „Holly“ Hollandr: Hudební čaroděj, který z kapel dostává jejich nejlepší tvář, který říká, že dobrý zvuk ještě dobrou desku neudělá

Martin „Holly“ Hollandr je svým způsobem hudební čaroděj. Je jedním z lidí, kteří spoluvytvářejí zvukovou tvář řady českých rockových a metalových kapel, přesto pro většinu posluchačů zůstává tím anonymním člověkem někde vzadu, za mixpultem. Zatímco kapela stojí na pódiu, sbírá potlesk a její jméno znají tisíce lidí, Hollyho práce často zůstává skrytá – přesto právě on může výrazně ovlivnit, jak bude jejich hudba znít a jak ji posluchač uslyší. Jako producent, zvukař, studiový technik a člověk zodpovědný za mix či mastering se snaží z každé kapely dostat to nejlepší, co v ní je, a zachovat přitom její vlastní tvář. Co se tedy odehrává mezi kapelou a člověkem za mixpultem? Kdy producent pomáhá a kdy už muzikantům leze do jejich práce? A dokáže Holly poznat během prvních minut, že z kapely bude dobrá nahrávka? Právě na to jsme se ho nechtěli ptát úplně tradičně.

Říká se, že producent má kapele pomoci znít co nejlépe. Nemůže ale někdy „znít co nejlépe“ znamenat, že kapela přestane znít sama jako ona? Kde máš tu hranici ty?
Chápu, kam tím míříš. Ona ta hranice mezi tím „znít co nejlépe“ a „tohle už nejsme my“ je neuvěřitelně tenká. Jakožto producent koukám na výsledný produkt a tím, že jsem nezaujatý, vím, co bude skladbě slušet a co jí pomůže k větší líbivosti. Kapela přijde s návrhem obrazu a mým úkolem je pomoct a poradit, jak vystínovat pozadí a pohlídat, že kluci umí malovat, a ne „Monu Lisu“ přemalovat na „Malířovu ženu“. Poradím, jaký aparát bude slušet kýženému kytarovému zvuku co nejlépe, naladím virbl do jejich stylu, hejbneme s tempem skladby, změníme tóninu, aby zpěvák vyzněl co nejlépe.
Když tohle ohlídám, kapela bude znít, jak chtějí oni, jen o něco lépe.

Když kapela přijde do studia s větou „chceme znít jako…“, co si v duchu řekneš? Je pro tebe takové přání spíš dobrý výchozí bod, nebo varovný signál?
Je to v prvé řadě odrazový můstek. Vím už dopředu, jak přemýšlet nad aranží a zvukem, ale vždy jim dopředu řeknu, že to se rozhodně nikdy nestane. I kdybych měl stejný hardware, nahrávali bychom stejnou skladbu a smíchali to identicky, nebude to znít identicky. Gary Holt bude znít vždycky jako Gary Holt, ať už hraje na Marshalla nebo na Engla. Zvuk je v hlavě a v rukou. Pokud má třeba bubeník slabý úder, nedostanu z bubnů takový attack a zvuk jako na nahrávkách, co jsou jejich „chceme znít jako…“ reference.

Dokážeš po prvních několika minutách ve studiu poznat, že muzikant bude při nahrávání problém? A podle čeho to poznáš dřív, než vůbec zmáčkneš REC?
Už když kytarista vezme kytaru do ruky a prohrábne jeden akord nebo začne ladit, poznám, jak bude hrát. Jenže pokud je tam všechno špatně, už je pozdě na to vycouvat. Nechávám si dopředu od kapely, co neznám, posílat demo ze zkušebny. Prostě nahrajte jeden song na mobil tak, jak ho hrajete, a pošlete mi ho. V ten moment to poznám a na základě toho dělám rozhodnutí, zda do projektu půjdu, nebo ne. Pak je tady další aspekt, ještě důležitější než samotná hra na nástroj, a tím je ego. Dovedu přimhouřit oči nad kytaristou, který nehraje jak Guthrie Govan, pokud je ochotný si to přiznat, a v zájmu dobrého výsledku předat kytaru na daný riff třeba druhému kytaristovi, který je zdatnější. Posluchači je jedno, jestli ten suprovej riff nahrál Pepa, Franta nebo kdokoliv. Posluchač chce slyšet jen skvělej riff a chce mít husinu při poslechu. Pokud se kytarista zasekne, že „já si to chci nahrát i za cenu, že to bude znít z prdele, ale bude to moje!“, dostáváme se do neřešitelného problému a celý nahrávání bude naprosto šílený a zbytečný. V ten moment vysvětluju možný dopad tohoto chování a dávám ruce stranou od veškeré produkce.

Co je podle tebe pro nahrávku nebezpečnější – muzikant, který neumí dost dobře hrát, nebo muzikant, který je technicky perfektní, ale nemá v sobě žádný výraz?
Výraz je nadstavba, ale v určitém hudebním žánru převyšuje techniku. Kurt Cobain neintonoval, lítal ve frázování a na kytaru hrál šíleně, ale výraz v hlase měl tak nezaměnitelný, že oslovil miliony posluchačů a měl s Nirvanou snovou kariéru. Což je bohužel (nebo možná bohudík) věc, která se naučit nedá a musí se s tím, podle mého názoru, člověk narodit. Je to kouzlo osobnosti, X-Faktor nebo aura – říkejme tomu, jak chceme, ale to jde poznat už, když se ten člověk jen postaví před mikrofon a udělá „hej, raz-dva“. Někdy to poznáš už, když jen vystoupí z auta nebo se ti podívá do očí. Bavíme se teď samozřejmě o zpěvácích a zpěvačkách, protože zpěv je na nahrávce na poli popu a rocku stále to nejdůležitější. Jasně, určitá minorita posluchačů eliminuje zpěv a řeší nahrávku z instrumentálního hlediska. Já to u jedné světové kapely taky tak mám. Hrají progresivní metal, všichni skvělí hráči, jen ten kanadskej zpěvák mě neskutečně nebaví, že ho prostě ignoruju, i když to jde fakt těžko.

Existuje okamžik, kdy už jako producent víš, že je problém v samotné písni a žádný mix ani mastering ji nezachrání? Jak poznáš, že už nemá smysl dál „zachraňovat zvuk“?
No jasně. Hele, posluchač chce dobrou píseň, a pokud je píseň dobrá, blbej zvuk není až takový problém. Kdybys postavil Eda Sheerana před nejhorší mikrofon s nejhorším preampem, zkrátka kdybys udělal všechno technicky špatně, ale on zahraje jeden ze svých hitů a dá tomu ten svůj charakteristický projev, máš i tak zaděláno na super hit, který osloví téměř každého. Pokud skladba stojí za hovno, nemá v sobě vůbec nic, můžeš dělat, co chceš, mít vybavení za miliardy, ale dobrej zvuk tomu vůbec nepomůže. Bude to blbá písnička s dobrým zvukem. Hm, skvělý, ale znova si to nepustíš.

Jak často musíš při práci bojovat s představou muzikanta, že když něco zní hlasitěji, automaticky to zní lépe? A dokážeš ho přesvědčit jen poslechem, nebo někdy musí dostat lekci až ve finálním masteru?
Naštěstí jsme v době, kdy už „loudness war“ prakticky není. Je fakt, že určitému stylu sluší víc stlačená a víc hlasitá nahrávka než ve stylu jiném. V dnešní době streamovacích platforem, kdy se výsledná hlasitost normalizuje, je honba za co nejhlasitějším masterem zcela irelevantní.

Stává se ti, že během mixu objevíš v písni něco, co tam samotná kapela vůbec neslyšela – třeba chybu, ale paradoxně takovou, která nahrávce dodává charakter? Nechal bys ji tam?
To se mi stalo už tolikrát :-) Často se to děje v kytarových sólech. Někdy je třeba tón lehce nedotažený nebo dotažený až v posledním možném okamžiku, anebo je to nefrázové, rytmicky nepřesně, ale dodává to nahrávce skvělý feel. Pokud něco netahá za uši nebo nevyhazuje z groovu, nemá smysl to opravovat, pokud to dodá charakter. Dokonalost vlastně škodí a lidský ucho i oko jsou nastavený na nedokonalosti. Žádná kytara dokonale neladí. Naše tvář taky není symetricky dokonalá, jednu ruku máš silnější než druhou, zkrátka nic není dokonalé a honba za dokonalou nahrávkou je bezcenná utopie.

Když máš před sebou kapelu s drahými nástroji, špičkovými aparáty a perfektním vybavením a vedle ní kapelu, která přijde s mnohem skromnější technikou, ale má obrovskou energii – na kterou bys při nahrávání vsadil?
No jasně, že na tu energičtější. Nechceš sedět ve studiu s vyčpělými a otrávenými muzikanty, byť mají skvělé vybavení. Sdílíš s těma lidmi jeden prostor po dobu několika hodin a několika dnů a energie a nálada je v ten moment kolektivní věc. Celý nahrávání máš pak otrávený a dělat věci, umění konkrétně bez radosti, nemá smysl.

Kde podle tebe končí producent a začíná diktátor? Jinými slovy – řekl jsi někdy kapele něco, o čem jsi věděl, že to potřebuje slyšet, i když se jí to nebude vůbec líbit?
Cokoliv kapele řeknu, není dogma, je to pouze nezaujatý názor, který se ale opírá o léta zkušeností na hudebním poli a o několik komerčně úspěšných nahrávek z mojí dílny. Jestli to slyšet chtějí a vezmou si z toho něco k srdci, je čistě na nich. Diktátor přichází, pakliže mi stoprocentně věří a vyloženě to chtějí. Ale to označení je přitažené za vlasy. Diktatura to není, je to stále jen vedení k co nejlepšímu výsledku. Oni na to ve stejně přijdou během nahrávání sami. Například nechám na stejné vybavení a stejnou kytaru nahrát ten samý riff oba kytaristy. Sami pak slyší, komu to hraje lépe, a na základě toho rozhodnu, kdo bude co nahrávat. Já to poznám už, když kytarista vezme kytaru do ruky (mluvím o tom výše), ale oni to nepoznají, dokud to v porovnání neslyší.

Je nějaká věc, kterou dnes při nahrávání děláš úplně jinak než před deseti lety a u které si říkáš: „Jak jsem to tehdy mohl dělat takhle?“
No jasně, takových věcí jsou v celém procesu mraky! Jak práce s muzikantem během nahrávání, tak filozofie mixingu a masteringu. Dřív jsem si myslel, že mix spraví vše. Soustředil jsem se hlavně na to. Za pár projektů zjistíš, že to je nesmysl. Nejde z hovna uplést bič. Od náběrů se logicky vše odvíjí. Pokud jde o práci s muzikanty, psychologie je taky alfa omega. Někdo chce větší dril, někdo zas zacházení v rukavičkách, pauzy, kafíčka atd. Tohle chce vycítit už na začátku a držet se toho, jinak z těch muzikantů nedostaneš vůbec nic.

Co je podle tebe největší mýtus českých rockových a metalových kapel o studiovém nahrávání?
Ta magická věta z jejich úst směřující na producenta: „To nějak uděláš při mixu.“ Neudělám ani hovno. Když neumějí hrát, mají blbý nápady a nevědí, co chtějí, nepomůže ani svěcená voda. Shit in – shit out. Takhle jednoduchý to je.

„Může být nahrávka po technické stránce perfektní, a přesto jí něco chybět? Co podle tebe způsobí, že sice všechno sedí, ale posluchač z ní nic necítí?“
Muzika je o emoci. Musí to mít nějaký sdělení, ať už hudební nebo literární, ideálně obojí dohromady. Jinak to nemá cenu vůbec dělat.

Dostaneš do ruky album, které někdo jiný už kompletně smíchal, a kapela chce, abys ho „jen trochu zachránil“. Je to pro tebe větší výzva než začít od nuly? A co bývá nejtěžší odmazat – špatný zvuk, nebo špatná rozhodnutí?
„Jen trochu zachránit“ nemá cenu dělat. Pokud dostanu surový náběry ve stopách a slyším tam hromadu chyb v interpretaci či celou řadu špatných rozhodnutí, editace a mix by to mohl vylepšit o pár jednotek procent a to se rozhodně nevyplatí dělat. Pokud jsou náběry super, ale předchozí volba mixing engineera se nesetkala s úspěchem, je volba jiného člověka na mix samozřejmě na místě.

Stalo se ti někdy, že jsi byl o nějakém studiovém rozhodnutí naprosto přesvědčený, kapela ti odporovala – a nakonec měla pravdu ona?
Abych byl zcela upřímný, nevzpomínám si na tenhle moment. Byly případy, kdy jsem byl přesvědčený, že něco bude fungovat a znít super, ale pak jsem po poslechu sám uznal, že to byla kravina, tak se vracíme k původnímu nápadu. Dřív jsem měl pocit, že bych měl hrozně moc zasahovat a produkovat za každou cenu, ale tak to není. Pokud je vše v pořádku, nemá cenu cokoliv měnit.

A úplně na závěr něco, co se producentů asi moc lidí neptá: existuje mezi nahrávkami, na kterých ses podílel, nějaká, kterou bys dnes už nejraději znovu neslyšel, protože přesně víš, co bys na ní udělal jinak?
Ty vole, těch je! :-D Jak se člověk profesně i lidsky posouvá, je kritický ke starým rozhodnutím v celém procesu. Navíc, já jsem velmi sebekritický a neustále se sebou nespokojený člověk. V každém mixu zpětně po nějaké delší době slyším, co bych dnes udělal jinak. Ale to „jinak“ znamená, že by to bylo „lépe“? Těžko říct. Mnohdy ano, ale mnohdy taky ne. Slyšel jsem remixy starých slavných nahrávek dokonce tím samým člověkem, a kolikrát to bylo sice čistší, vybalancovanější a technicky celkově asi líp provedené, ale vytratilo se z toho nějaký zvláštní „čaro“, který obsahoval starý mix. Zkrátka tam nastala určitá sterilita. On i ten mixing engineer do té nahrávky vkládá kus ze sebe – nějaké svoje emoce. Jde o to pochopit song, a práce mixing engineera je udělat vše pro to, aby song co nejvíce fungoval.