Od fenoménu jménem Polymetal k vlastní cestě. Rozhovor s muzikantem, který stál u jedné z nejvýraznějších metalových kapel svého regionu

Byly doby, kdy jméno Polymetal znali fanoušci heavy metalu široko daleko. Parta kluků školou povinných tehdy dokázala něco, o čem si mnozí starší muzikanti mohli nechat jen zdát – s neuvěřitelným nasazením brázdila pódia, sázela jeden koncert za druhým a bez respektu se pouštěla do skladeb svých idolů. V jejich repertoáru nechyběly ani skladby kapel jako Iron Maiden, Accept nebo Viva. Po letech jsme vyzpovídali jednoho z tehdejších protagonistů. Zavzpomínali jsme na zlatou éru Polymetalu, na důvody, proč se nepřipojil k jeho novodobému pokračování, a také na jeho současný hudební projekt Amadys, se kterým píše další kapitolu svého muzikantského příběhu. Libor "Huhun" Marek

Mnoho posluchačů si tě dodnes spojuje s érou Polymetalu, který byl svého času doslova fenoménem regionální metalové scény. Jak dnes s odstupem let vzpomínáš na období, kdy jsi byl součástí této kapely?
Myslím, že celá naše generace, která si prošla nástupem éry heavy metalu, na tu dobu vzpomíná s určitou dávkou krásné nostalgie. Pro nás v kapele tehdy neexistovalo nic jiného než muzika a ani do našeho osobního života se nic víc nevešlo. Přes týden zkoušky, byly i dělené – rytmika, kytary, vokály. O víkendech hraní a po večerech nekonečné debaty nad nahrávkami a nad tím, jak to vše dělat lépe. Polymetal na pódiu – to byl pak totální masakr, zhmotněná energie. S nadsázkou jsme vždy říkali, že vedle Alana (voc.) a Tondy (bass), i kdybychom se my ostatní na pódiu rozkrájeli, tak budeme vždy v roli statistů.

Měli jsme i svůj vlastní fanklub, dokonce vycházel kapelní časopis Polymetačka. Kapela byla v té době takový stát ve státě. Zažívali jsme skvělé zábavy i koncerty, plné sály, letní parkety, festivaly a všude naprosto neuvěřitelnou davovou atmosféru – co víc si mohl člověk přát?

A ještě jeden postřeh – v té době nebyly žádné mobily. Lidé vše prožívali úplně jinak. Byli daleko autentičtější a bezprostřednější. Nechtěli si koncert natočit, aby se pochlubili na sítích. Chtěli ho jen naplno prožít…

V době největší slávy Polymetalu jste byli prakticky ještě kluci školou povinní, přesto jste objížděli jednu akci za druhou a bez respektu sahali i po repertoáru tehdejších metalových ikon. Na co z té doby vzpomínáš nejraději?
Byla to úžasná doba. Polymetal mi dal základní disciplínu a dril. Měli jsme to štěstí, že dva členové kapely studovali AMU, a pro nás ostatní to byl ohromný impuls pracovat na sobě, abychom se jim co nejvíce přiblížili. Dodnes si pamatuji, jak jsem od Luboše dostal do noty rozepsané sólo na Fast As A Shark...

Postupem času přišla vlastní tvorba a s ní přetlak nápadů. Nebyli jsme schopni realizovat všechny naše vlastní projekty, ačkoliv jsme rok co rok obměňovali takřka celý repertoár. Na nové vlastní skladby se musel dělat pořadník. Chrlili jsme jednu písničku za druhou a každá měla cca tři pokusy, aby u publika bodovala a našla si místo v repertoáru.

Ale nebylo to jen o muzice – důležitější byla ta parta a tolik potřebná kapelní chemie. Kapela byla v tom nejlepším slova smyslu doslova druhá rodina. Historka o tom, jak si člen kapely musel změnit termín již dohodnuté svatby, protože se jelo hrát, vystihuje dokonale tehdejší naše priority. Žilo se jen hudbou a pro ni se obětovalo naprosto vše…

Po letech se jméno Polymetal znovu vrátilo na scénu. Jak jsi přijal zprávu, že kapela obnovuje svou činnost?
Beru to jako přirozený vývoj věcí. Je to jejich cesta a rozhodnutí, které plně respektuji. Má to pro mě samozřejmě svou nostalgickou hodnotu a moc rád jsem klukům pomohl s přípravou klávesových halfplaybacků. Potěšilo mě, že zařadili do repertoáru i některé původní skladby. Toho materiálu je v šuplíku spousta a zasloužil by si zpracovat studiově – je to kus naší historie, který podle mě stojí za to uchovat v kvalitní podobě.

Často si pokládám otázku, proč ses nestal součástí novodobého obnoveného Polymetalu. Můžeš přiblížit hlavní důvody, které tě vedly k vlastní cestě?
Těch důvodů je víc, ale ten zásadní je bohužel čistě pragmatický – zdravotní. Problémy se sluchem si časem vypěstuje asi každý rocker – tinnitus nebo zvukové halucinace po koncertech jsou v naší branži bohužel až příliš častým jevem. Jenže u mě to zašlo dál. Na jednom uchu mám ztrátu sluchu 80 % a to je přesně ten moment, kdy každý začne brát slova lékařů vážně…

Přesto ses po letech k aktivní muzice vrátil. Co bylo tím impulzem, který tě přivedl k založení Amadys? Jaké je to nezaštiťovat se velkým známým jménem?
Ty první měsíce, kdy člověk vypadne z toho klasického kapelního kolotoče, jsou zvláštní. Najednou zjistíš, že máš spoustu času a snažíš se dohnat vše, na co dřív nebyl prostor. Jenomže tenhle stav „nicnedělání“ a života bez hudby nevydrží u muzikanta moc dlouho. I když vnímáš svá zdravotní omezení, začneš dříve nebo později hledat skulinu, jak ty handicapy obejít a zase tvořit.

Já to našel v projektu AMADYS. Uzavřel jsem se do svého domácího studia a dělám přesně to, čemu věřím. A právě ten můj sluchový handicap mě paradoxně dovedl k citlivé práci s detaily. Musím se víc spoléhat na vnitřní sluch, na logiku aranže a na to, jak zvuk vnímat jako celek. Na tu finální práci, kde už mé uši narážejí na své limity, spolupracuji s profesionály.

Není to ale tak, že bych byl v izolaci – s bývalými členy původního Polymetalu jsem stále v úzkém kontaktu, máme skvělé vztahy. Ale AMADYS je v tomto ohledu jiný svět. Je šitý přímo na mě a počítá s mým omezením. Nepotřebuji s nikým soupeřit o nějakou míru popularity. To zdržuje od muziky a ta je teď pro mě to hlavní. Pro mě je to osvobozující proces, kde není prostor pro kompromisy, ale spousta prostoru pro detaily. A detaily tvoří celek.

Jak se zrodila první myšlenka projektu Amadys a s jakou vizí jsi do něj od samého začátku vstupoval?
Vize byla od samého začátku jasná. Najít způsob, jak dělat dál muziku i za podmínek, kdy je to pro mě osobně dost problematické. A tak jsem začal úplně od nuly a začal budovat své domácí studio. Klávesáci mají v tomhle určitou výhodu – jsme schopni sami nahrát party ostatních nástrojů přesně podle potřeby a limituje nás v podstatě jen velikost a kvalita zvukových databank.

Přesto na projektu nepracuji sám a spolupracuji s dalšími skvělými hudebníky – například bicí pro mě nahrává Láďa Vašíček z Polymetalu. Co se týče textů, Tomáš Lesák (ex Polymetal bass) je pořád ve skvělé formě a jeho pohled na svět je pro mě hodně inspirativní. Největším oříškem je vždy zpěv. To je alfa a omega každé písničky. Původně jsem experimentoval s moderními pluginy, jako je SoundID VoiceAI, ale po konzultacích ve studiu jsem se rozhodl dát přednost absolutní autentičnosti. Amadys tak dostane reálnou podobu s živým, lidským vokálem.

Jakou hudební cestou se chceš prostřednictvím Amadys vydat a co je jeho hlavní filozofií?
Chci se vydat cestou „dark cinematic rock“. Hlavní filozofií Amadys je upřednostnit kvalitu před kvantitou – tvořit hudbu, která má hloubku, příběh a silný vizuální dopad. Spojení zvukové filmové epičnosti, orchestrální hloubky a moderního rockového či elektronického drajvu je podle mě přesně tím receptem, který dnes dokáže bourat hranice mezi žánry. Neškatulkuji a ani se o to nesnažím. Vždy se řídím pouze tím, co daná skladba zrovna potřebuje, aby ukázala, co v ní je, a odhalila naplno svůj potenciál.
Moje současná práce je proto primárně studiová. Budoucnost pro mě v tuhle chvíli není důležitá.

Které kapely nebo muzikanti tě při tvorbě Amadys nyní nejvíce ovlivňují a promítají se do jeho hudebního směřování?
Jak jsem zmínil, při tvorbě se neomezuji na žánry – klíčový je pro mě samotný nápad a pak zvuková architektura. Moje hudební kořeny sahají k vážné hudbě, k níž se dodnes rád vracím. Možná proto mě tak zajímá tvorba těch, kteří dokázali klasickou hudbu ve své tvorbě mistrně uplatnit. Lidé jako Hans Zimmer, John Williams nebo Howard Shore to dělají dokonale. I já se snažím v hudbě najít stejnou továrnu na emoce a prostor. Zároveň mě nesmírně inspiruje moderní dravost a melodičnost některých interpretů, jako je Sia, nebo naopak filmová melancholie Mobyho. Hudba je pro mě dobrá tehdy, pokud je v ní nápad.

Na mě působí Amadys spíše zatím jako autorský projekt než klasická kapela. Jak ho vnímáš ty sám?
Ano, je to přesně tak. AMADYS je primárně tvůrčí prostor. Je to moje zvuková laboratoř, kde je každý detail důležitý, což je pro moji vizi naprosto klíčové. Amadys nemá za cíl stát se další kapelou. Je to čistě projekt o komponování a o muzice samotné. Tento přístup mi totiž dává nesmírnou svobodu. Mohu projekt od projektu spolupracovat s kýmkoliv, kdo bude zrovna na stejné vlnové délce, a míchat tak žánry podle libosti.

Jaké máš s Amadys plány do budoucna? Zůstane i nadále v poloze studiového projektu, nebo časem uvažuješ o vybudování plnohodnotné kapely se stálou sestavou a koncertní činností?
V tuto chvíli se plně soustředím na práci ve studiu a samozřejmě na budování vizuální identity projektu. Původní záměr byl natočit pouze jeden pilotní singl, ale věci se daly rychle do pohybu – dnes už mám dokončenou instrumentální verzi orchestrální skladby Pulse a rozděláno několik dalších titulů. Dnes už mohu říci, že cílem je kompletní album.
O vybudování plnohodnotné kapely jsem v této fázi zatím neuvažoval. Spíše o studiové spolupráci s výbornými muzikanty.

Když už jsme zmínili videoklip, pojďme ho představit podrobněji. Kdo stojí za hudbou, texty a samotným námětem? Jak vznikal a co by měl posluchačům především sdělit?
Předem musím říct, že videoklip k písničce „Psi v hlavě“ původně vůbec nebyl v plánu. Postupně mi ale došlo, že bez obrazové stránky by celková vize nebyla úplná. Rozhodl jsem se klip udělat sám podle vlastních možností. Musel jsem ale začít opět od nuly, navíc jako úplný nováček v tomto oboru. Je to obrovská škola pracovat s AI jako s nástrojem. Brzy totiž zjistíte, že ačkoliv AI některé věci ovládá skvěle, tvorba uceleného videoklipu je především otázkou nemalých financí utopených v kreditech. AI totiž neumí opravovat. Pokud se vám v generovaném záběru nelíbí třeba pohyb postavy, mimika nebo nějaký jiný detail, AI ho neopraví, ale vygeneruje celou scénu znovu a jinak, přičemž chyb spíše přibývá. Přes všechny tyto problémy je pro mě klip klíčovou součástí prezentace.
Co se týče samotné skladby, text „Psi v hlavě“ napsal dvorní textař Polymetalu Tomáš Lesák. Pro mě to byla zajímavá výzva, protože melodii a celkovou atmosféru jsem musel stavět na již hotovém textu. Cílem klipu i hudby je „dark cinematic“ zážitek, který posluchače pohltí a maximálně podtrhne celkovou náladu skladby.

Co by sis přál, aby se fanouškům vybavilo jako první ve chvíli, kdy uslyší jméno Amadys?
Kvalita, hloubka a nezaměnitelná atmosféra. Chci, aby lidé věděli, že když slyší jméno AMADYS, slyší hudbu, která vznikla s maximálním nasazením, úctou a pokorou k muzice samotné.

Na závěr tradiční otázka – co bys chtěl vzkázat fanouškům a čtenářům Rockpalace?
Přeji celému portálu Rockpalace, ať se mu daří dál budovat úžasnou komunitu lidí, pro které je hudba víc než jen obyčejné spotřební zboží. Čtenářům pak vzkazuji jediné: Buďte nároční!
Udržte si vlastní úsudek a nenechte se zahltit tím, co dělá jen hluk bez sebemenšího nápadu.
Hledejte hudbu, která má vlastní xicht, hloubku a emoce, která dokáže lidem něco sdělit, která vás donutí zastavit, zamyslet se nebo zvednout ze židle… teprve pak dává hudba smysl.
Díky všem za podporu a držte se toho, co pro vás smysl má…