Petr Korál: Hudba se mění, ale vášeň zůstává

Hudební publicista a moderátor Petr Korál patří k lidem, kteří sledují českou rockovou a metalovou scénu nepřetržitě od konce 80. let. Stál u zrodu Radio Beat, dlouhodobě vysílá i na Radiu 1 a vedle práce v médiích si buduje rozsáhlou sbírku hudebních nosičů. Jak se za tu dobu změnila scéna, co dnes považuje za podstatné a jakou roli v jeho životě hraje sběratelství?

Sleduješ českou rockovou a metalovou scénu už od konce 80. let. Když se za tu dobu ohlédneš, v čem vidíš nejzásadnější posun – ať už ve zvuku, přístupu kapel, nebo fungování celé scény?
Těžká otázka, na kterou nelze nějak jednoduše odpovědět. Navíc tě musím ještě malinko opravit, tu domácí rockovou scénu sleduju už od začátku 80. let, fakt docela důkladně (byť ne profesionálně) už od páté nebo šesté třídy základní školy... Nejdůležitější změna nastala samozřejmě s pádem bolševika a koncem cenzury, respektive někdy i autocenzury samotných muzikantů. Konečně mohl každý hrát opravdu svobodně co chtěl a cítil a ukázalo se, co v kom skutečně je a co třeba bylo trošku nepřirozeně „vyhnané“ nedostatkem přirozené konkurence.

Když srovnáš scénu konce 80. let s dneškem – je podle tebe dnes víc kvalitních kapel, nebo se jen víc vydává a víc to jde vidět?
Celkově je nesrovnatelně víc kapel, tudíž i víc těch kvalitních. Určitě se zlepšilo technické vybavení, aparáty, nástroje a studiové možnosti, takže dnes i mnohé začínající skupiny znějí velice dobře a profesionálně, tak tomu nebývalo. Opravdu kvalitní studiovou nahrávku dnes může celkem snadno pořídit skoro každý, zatímco kdysi tu možnost mělo jen pár šťastných nebo vyvolených. Tudíž vychází spousta profi singlů i alb, ovšem někdy se pak ukáže, že naživo dotyčné kapely nedokážou ani zdaleka předvést totéž a že ve skutečnosti jde o průměrné i zcela podprůměrné spolky. Navíc velice často jsou ty nahrávky sice precizní a vlastně jim těžko lze něco vytknout po stránce zvuku a provedení, ale jaksi jim chybějí výraznější nápady, takže jde, tvrdě řečeno, vlastně o takové navoněné nic...

Papír, rádio, dneska online… Kde má podle tebe hudba pořád ještě váhu a kde už je to jen šum?
Nevím, všechno se mění. A pro každého má hudba jinou váhu, a hlavně každý se k ní dostává trochu jiným způsobem. Někdo nedá dopustit na živé provedení, tedy koncerty a festivaly, a pořád je považuje za to nejvíc, jiný se už bez toho do značné míry obejde a preferuje spíš „pasivní konzumaci“ muziky z nosičů, streamovacích platforem nebo rádií. Všechno určitě má svůj smysl. Ale rockovou muziku – rockovou v tom nejširším slova smyslu – už určitě poslouchá mnohem menší procento mladých lidí než někdy před dvaceti nebo třiceti lety, to se vůbec nedá srovnávat. Rockové publikum opravdu výrazně stárne a trochu se bojím toho, co bude za dalších dvacet let. Jestli se na koncertech nebudeme setkávat z větší části už jen důchodci. Tedy ti šťastnější důchodci, co budou v té době ještě naživu a budou schopní tam dojít... Mám pocit, že našich nástupců moc nedorůstá. Třeba i tvrdé posluchačské jádro Radia Beat jsou dneska už lidi 50+.

U Radia Beat jsi byl od začátku. Byla to tehdy sázka na jistotu, nebo spíš risk, který mohl klidně skončit průšvihem?
Byl jsem u toho od začátku, ale nikoliv jako člověk, který by do toho vkládal vlastní peníze. A musím říct, že pro ty lidi, kteří do toho ten majetek na začátku investovali, to byl určitě risk. Na rockové koncerty lidi sice pořád chodili, ale nebyli už moc zvyklí „bigbít“ poslouchat z rádia. A mnozí mediální odborníci varovali, že to nemusí vyjít a za pár měsíců to taky může skončit kvůli minimální poslechovosti. Stal se naštěstí pravý opak, Beat naopak vytěžil absolutní maximum z toho, že jsme se stali jediným čistě rockovým rádiem v tomhle státě a dost dlouho vlastně neměli konkurenci. Ten úspěch ovšem samozřejmě nebyl dán jen tím, že jsme byli jediní, ale především kvalitou samotného vysílání, tedy jednotlivých specializovaných pořadů i běžného denního playlistu. A taky osobitostí moderátorů, kteří byli od začátku prostě úplně jiní než všichni ti „zaměnitelní“ z komerčních popových stanic.

Máš za sebou kapely i psaní textů. Posloucháš dneska muziku ještě jako fanoušek, nebo už v tom automaticky jede profesní filtr?
Je v tom obojí, to se vzájemně netluče. Muziku mám pořád nade všechno rád a nedokážu si představit, že bych o ní psal nebo že bych dělal pořady v rádiu i přesto, že by mě ve skutečnosti už vlastně moc nebavila.

Sbíráš muziku roky. Kdy se to zlomilo, že se nahrávky staly vášní a úctyhodnou sbírkou?
Sbírat tuzemské nahrávky bylo mou vášní už od dob studií na střední a následně vysoké škole. Tehdy šlo samozřejmě hlavně o kazety s muzikou, kterou nešlo koupit v obchodech. Bavilo mě, že člověk se při jejím shánění musel hodně snažit a občas se v důsledku jisté mladické naivity a neopatrnosti dostával i do nebezpečných situací – mne si kvůli tomu našla Státní bezpečnost a necelé dva roky, až do listopadu 1989, mi čas od času svými výslechy a výhrůžkami docela znepříjemňovala život. Ale možnost prezentovat se před dalšími fanoušky nekomerční hudby něčím, co oni třeba nemají, a měnit to s nimi za jiné nahrávky, které naopak chyběly mně... To se zkrátka nedá popsat či vysvětlit někomu, kdo tu dobu nezažil.
Ve velkém se to pak rozjelo, když jsem se v roce 1992 začal živit jako hudební publicista a se spoustou kapel a muzikantů se poznal osobně. Často jsem se z nich snažil dostat i věci, které nevyšly oficiálně, tedy různé živáky, demosnímky nebo tzv. outtakes – tedy skladby, které byly natočeny studiově, ale na příslušné album se nakonec z různých důvodů nedostaly.
Fascinace těmi raritními nahrávkami u mě trvá dodnes. Jsem součástí několika skupin podobně „postižených“ sběratelů a stejně jako kdysi mezi námi probíhají výměny. Jen už si pochopitelně neměníme kazety nebo vypálená CD, ale z praktických důvodů jedeme v digitálu, tedy v MP3 formátu. Ale musím dodat, že ne všechno, co se ke mně dostane, zařadím do své sbírky. Občas i něco takzvaně raritního po prvním nebo druhém poslechu zase smažu, protože mi to nepřijde ničím zajímavé, nebo je to zvukově extrémně nekvalitní. Anebo když mám už dva koncerty nějaké kapely třeba z roku 1988 a dostane se ke mně další téměř totožný z podobné doby, nenechám si ho jen proto, že tam je třeba jedna jiná skladba, na těch dřívějších dvou nahrávkách neobsažená. „Vyzobnu“ si tedy jen tuhle jednu pecku. Nemusí pršet, stačí když kape.

Máš přehled, kolik kapel, popř. záznamů vlastníš? Jaké jsou pro tebe takové ty klenoty?
Ne, nemám to vůbec spočítané. Mám odhadem zhruba 4 tisíce cédéček, 300 vinylových desek a asi 1300 kazet – přičemž tak třetinu z toho tvoří zahraniční hudba, kterou samozřejmě taky poslouchám. No pak mám dalších několik tisíc digitálních souborů. Zdůrazňuju souborů, tedy složek se všemožným počtem songů. Jen upozorňuju, že to všechno zdaleka není jen rock a metal, ale i řada jiných žánrů, od folku po totální alternativu. Vždy jsem byl hudební všežravec, i když rocku jsem se věnoval nejvíc.
Klenoty? Osobně si nejvíc považuju nahrávek, které prostě téměř nelze sehnat, ani v dnešní internetové době s řadou dříve nebývalých možností. Třeba nějaká dema, která kapely kdysi natočily, ale mezi posluchače je nešířily a dostalo se k nim třeba jen několik lidí v jejich okolí. Například vlastním nulté demo jedné známé české skupiny, která sama tvrdí, že ho má pouze jediný člověk na světě, totiž její kapelník, a ten ho nikomu neposkytne. Protože si absolutně nepřeje, aby se to demo jakkoliv šířilo, tudíž i moji prosbu samozřejmě odmítl... Jenže já tu nahrávku po letech nakonec přece jen sehnal. Nebudu ale říkat od koho ani o jaké demo konkrétně jde. Tomu člověku, který tu nahrávku také má (kromě pana kapelníka), jsem musel slíbit, že ji nikomu dalšímu už neposkytnu, a to samozřejmě dodržuji. O co kráčí zůstane nadále tajemstvím i proto, že by mi lidi určitě psali, abych jim to nahrál, že od nich už se to dál nedostane. Jenže víme, jak to je.

Máš za sebou spoustu koncertů, vystoupení…. Je některé, ze kterého máš záznam a lituješ, že jsi tam tehdy nebyl?
Takhle na první dobrou mě asi nic nenapadne, ale určitě by se jich pár našlo! Spíš mě napadají nějaké věci jaksi v obráceném gardu – tedy koncerty, na kterých jsem kdysi byl, ale záznam z nich neexistuje, respektive ani po letech urputné snahy jsem neobjevil nikoho, kdo by ho měl. Prvořadě bych moc stál o kompletní záznam některého z koncertů Pražského výběru na turné v rozšířené sestavě se třemi bubeníky a dechovou sekcí v roce 1991. Protože Výběr tenkrát hrál víc novinek než jen ty, které se objevily na albu Adieu C.A. – ty zbylé prostě nikdo nemá a nikdy nebyly natočeny. Anebo jsem v roce 1987 nebo 1988 byl v Praze na Barče na jednom koncertu skupiny Törr, kde s ní píseň Život nebo smrt odzpíval dost nečekaný host, totiž Láďa Křížek. To bych taky moc chtěl...

Dneska má každý všechno hned. Neztratila tím hudba hodnotu?
Samozřejmě! Ale úplně všechno hned prostě člověk nemá. Třeba většinu těch raritních českých nahrávek, které si hýčkám ve své sbírce, na internetu prostě nenajdete. Dostat se k nim vyžaduje nějaké úsilí, a je to tak naprosto v pořádku.

Zajímají tě dnes ještě nové kapely, nebo už tě spíš zajímá, co obstálo časem? A jdeš tomu aktivně naproti, nebo čekáš, co tě „potká“ samo?
Nové kapely mě samozřejmě pořád zajímají! Ale sám už nemám tolik času je aktivně vyhledávat, takže hodně využívám několika mých kamarádů, se kterými si vzájemně vyměňujeme tipy na to, co nového nás zaujalo. Ale docela často mě ty kapely pořád oslovujou i přímo, abych si jejich muziku poslechl – a já je nikdy nepošlu do háje a opravdu si to vždycky poctivě poslechnu, i když většinou ne hned.

Dneska často slyšíš od kapel „hrajeme jako…“ a už tam padá jméno. Nemáš pocit, že spousta kapel ztrácí vlastní ksicht a místo toho se snaží někomu podobat? Kde se podle tebe láme moment, kdy je inspirace ještě v pohodě a kdy už je to jen kopie?
Hele, takhle to bylo vždycky, nemyslím si, že by se to nějak zásadně změnilo. Někdy jde ze strany těch mladých skupin jen o snahu neznalým trošku přiblížit, co vlastně hrajou, a to chápu. Ve skutečnosti mohou být relativně osobité... Dost často je to ale bohužel pouhá snaha napodobit úspěšnější zahraniční vzory a svézt se na vlně zájmu o to, co momentálně ve světě a zprostředkovaně i tady letí. I to chápu a automaticky to nezatracuju, každý musí nějak začít. Ale z pozice snaživé kopírky se postupně musí dostat k tomu skutečně vlastnímu ksichtu – aniž bych nutně požadoval, že každá kapela musí být úplný originál. To ostatně v dnešní době už dost dobře ani nejde, téměř všechno už tu – byť třeba v trošku jiné podobě – bylo. A platí to nejen pro rock’n’roll.

Zažil jsi dobu, kdy deska něco znamenala. Má dnes ještě album váhu, nebo už to definitivně převálcovaly singly a playlisty?
No... Pro mě album pořád váhu má, ale myslím, že pro mladé lidi už moc ne. Vidím to i na svém synovi, jemuž je 24, a jeho vrstevnících.

Je dnes pro kapelu těžší prorazit, nebo se naopak ztratí v záplavě všeho, co vychází?
Prorazit nebylo nikdy snadné, ale myslím, že dnes, kdy existuje několikanásobně víc skupin, projektů či sólově se prezentujících interpretů než před rokem 1989 (a mnohem víc i než v konečně svobodných letech devadesátých), je to ještě daleko těžší. I když je samozřejmě otázka, co znamená to „prorazit“. Pro mě to je třeba už jen to, že kapela dokáže přilákat na každé svoje vystoupení tolik návštěvníků, aby se zaplatily všechny náklady a aspoň něco málo i vydělalo. To považuju za skutečný úspěch a není to zas až tak běžné.

Máš pořád radost z objevování nové muziky, nebo už tě víc baví vracet se k věcem, které obstály časem?
Obojí, a je to tak půl na půl. Ale abych byl upřímný, možná úplně nejvíc mě baví „objevovat“ nějaké staré nahrávky, které se ke mně doposud nedostaly a jsou pro mě tím pádem něčím zcela novým. A nejednou třeba i mnohem překvapivějším než skutečné novinky.

Pořadem Uši Radia Beat ti prošla řada hostů z různých koutů hudebního světa. Podle čeho si je vybíráš – co musí ten člověk mít, aby dávalo smysl ho posadit za mikrofon? Podle čeho vymýšlíš „hádanky“ pro ně?
Nejraději samozřejmě zvu muzikanty, které už léta opravdu dobře znám, vážím si jejich uměleckého počínání a už dopředu vím, co od nich asi mohu čekat. Ale zase nechci pořád dokola točit jen je, protože všechno by mělo mít nějaký vývoj a nechci se takzvaně zacyklit. Takže stále hledám i další hosty, u kterých tuším, že by mohli být zajímaví. Většinou proto, že jsou členy nějaké skupiny, která vydala fakt povedené/zajímavé nové album a pro některé – často dost konzervativní – posluchače Radia Beat to třeba může být i úplně první seznámení se s muzikou, které se věnují. Ale když na to přijde, host nemusí být nutně jen hudebník nebo zpěvák. Měl jsem tam třeba i nějaké známé herce nebo režiséry, o nichž jsem věděl, že mají pozitivní vztah k rockové muzice. Jen je docela těžké se k takovým lidem dostat, tedy sehnat na ně přímý kontakt – na hudební scéně mě při vší skromnosti za ta léta už fakt hodně lidí zná a já vím, jak koho oslovit, ale ve filmové a divadelní branži tomu tak samozřejmě není.
Co se týče těch hádanek: přípravě každého dílu Uší věnuju fakt hodně času a vždycky se snažím vybrat muziku tak, aby to bylo zábavné a pokud možno i trošku překvapivé jak pro posluchače, tak pro konkrétního hosta. Takže hledám nějaké souvislosti s ním, někdy i nepřímé. Například novější nahrávky kapel, v nichž on sám dřív působil, nebo bývalých kapel jeho současných spoluhráčů, případně současných kapel bývalých spoluhráčů. ? Anebo třeba zahraniční originály písní, které ten daný host s někým hrál jako coververze s českým textem apod.

Co tě na dnešní scéně reálně štve – konkrétně, bez obalu?
Možná jistá povrchnost. Že spousta lidí chodí jen na takzvaně známé kapely a nemají nejmenší touhu poznávat něco jiného. Jasně, občas vystřelí někdo nový, ale zanedlouho se opět projeví ta stádnost, která mi vadí – tedy že na to začnou bezmyšlenkovitě chodit davy lidí jen proto, že je to „in“, protože na to chodí „všichni“. Mohl bych vyjmenovat pár konkrétních kapel, ale nebudu to dělat. Protože ony samy někdy vůbec nejsou špatné a já proti nim třeba nic nemám. Ale mrzí mě, že je tu řada srovnatelných nebo i lepších kapel, a po nich, když to hodně přeženu, pes neštěkne.

Když se podíváš na mladé kapely – chybí jim něco, co naše generace měla, nebo je to jen jiný přístup?
Myslím, že jim malinko chybí to, co naše generace měla, ale samozřejmě o to nestála. Totiž jistá větší či menší nesvoboda, nemožnost dělat cokoliv, co člověka napadlo. Rockové skupiny musely před rokem 1989 občas bojovat o holé přežití, ale o to víc si podle mě vážily každého vystoupení. Občas mladým vysvětluju (a oni to ne vždy chápou), že za komunismu prostě nešlo jen tak založit kapelu a pak, až se se nazkouší repertoár, si pronajmout nějaký prostor a udělat koncert... Mladé skupiny si někdy neváží toho, jak je všechno dnes jednoduché a samozřejmé. Prospěla by jim větší míra pokory a skromnosti, a naopak méně ega a sebestřednosti, třebaže bez nich to v rockové muzice možná úplně nejde.
Ale tím naprosto nechci říct, že by bylo fajn, aby se to vrátilo. Ne, chraňbůh!! I já si na vlastní kůži, jako člen skupiny Asmodeus, zažil nutnost najít tzv. zřizovatele a účast na ponižujících „přehrávkách“ před podivnou bolševickou komisí – a takové věci se fakt už NIKDY nesmí opakovat.