PETR PALOVČÍK: AMULET, HNF A TŘICET LET POTÉ. „NĚKTERÉ TÓNY ČLOVĚK Z HLAVY NEDOSTANE“

Před sobotním divadelním představením jsem využil náhodného setkání s Petrem Palovčíkem a mimo jiné jsme se domluvili na rozhovoru pro Rockpalace. Tentokrát ale nepůjde o klasické bilancování kariéry. Vrátíme se do doby, kdy Petr působil v XIII. století, stál u zrodu legendárního Amuletu a pohyboval se v jihlavském undergroundu. Do řeči přijde punk, Hrdinové nové fronty, nahrávání v Ostravě, důvody jeho odchodu z kapely i hudba, která ho provází dodnes. A samozřejmě také návrat na pódium s původní sestavou XIII. století po více než třiceti letech. Tentokrát půjdeme především po hudbě – po vzpomínkách, které v běžných životopisech nenajdete.

Když se řekne Petr Palovčík a začátky, první stopa vede ještě před XIII. století. V jakých kapelách jsi tehdy hrál a jak ses vlastně dostal k punku a jihlavskému undergroundu?'
Je to pohled skutečně do minulého století a dávné historie. Do osmé tříd pro mě byl nejdrsnějším vrcholem, co se hudby týče, Olympic, ale pak jsem odešel na střední školu do Brna. Spolužáci – kamarádi, mě vzali na poslechovou diskotéku do legendárního klubu na Křenové ulici, kde jsem poprvé slyšel The Wall od Pink Floyd a viděl The Great Rock-n-roll Swindle a změnil se mi svět. Začal jsem hledat a poslouchat hromadu muziky, byť to tenkrát zase až tak jednoduché nebylo. Velmi rychle jsem pak dostal do ruky kazety s nahrávkami HNF a byla z toho „láska na první poslech“.  V Brně pravidelně hrávala Zeměžluč, Vzor 60 a zajížděla tam Zóna A. Energie punku mě nadchla. Byl pro mě vším. Bavila mě celá řada i kapel mimo něj z tehdejší pestré brněnské scény, nebo kapely ze stáje 4AD, ale punk vedl. Během střední školy jsem pak v Jihlavě poznal HNF osobně a stali jsme se přáteli. Než jsem s nimi začal hrát, tak jsem hrál na basu v post punkové Izolaci. Pak a za to se všem, kteří toho byli svědkem, omlouvám, ale zpíval jsem v punkových KsČ (Kluci s číry). Mým heslem bylo, že ke zpěvu potřebuješ drzost, a ne hlas a byl to myslím zcela regulérní zločin na „posluchačích“.   

Byla pro tebe tehdejší punková scéna hlavně o muzice, nebo v sobě měla i něco mnohem většího – pocit svobody, vzdoru a party lidí, kteří si chtěli věci dělat po svém?
Kdybych tvrdil, že jsem si byl tehdy (rok 1985) vědom všech zločinů komunismu, že jsem věděl o procesech padesátých let, že jsem znal detaily roku 1968 a normalizace a mohl vyprávět příběhy Milady Horákové a dalších nevinných obětí, a že jsme to dělal proto, lhal bych. Ale pocit svobody, který pak navzdory perzekucím a pronásledování dával, byl opojný. Vzdor, rebelie a svoboda spojené s tou neskutečnou energií mě naplňovaly. Byl jsem mladý, hodně naivní, asi i dost zmatenej, ale potkal jsem díky tomu skvělé lidi, kterých si vážím a provází mě v podstatě celým dospělým životem. 

Na čem jsi tehdy hudebně vyrůstal? Které kapely, desky nebo konkrétní muzikanti ti nejvíc ukazovali cestu a formovali tvůj vlastní hudební vkus?
Z domácího punku to byli jednoznačně HNF, jak jsem psal výše Zeměžluč, FPB, E!E, Zóna. Ze zahraničí pochopitelně Sex Pistols, Dead Kennedys, Exploited. Zajímala mě i alternativa, underground. Tenkrát bylo složité se dostávat k novinkám, tak jsme hltal co šlo od Dead can Dance, Clan of Xymox, Laibach, Residents, Sonic Youth až po Diamandu Galás.

A pak přišlo XIII. století. Jaký byl první moment, kdy sis řekl, že tohle je úplně jiný svět než kapely, ve kterých jsi hrál předtím?
To mě napadlo okamžitě. Z té nabídky jsem měl obrovskou radost, ale zároveň strašný strach. Věděl jsem, že muzikantsky nesahám klukům ani po kotníky, ale byli jsme velcí kamarádi a ta možnost zažít to s nimi byla neodolatelná. Navíc od prvního poslechu Hororového věku a Drákulománie jsem věděl, že je gothica z mého playlistu jen tak nezmizí. Tehdy mě hodně oslovovala hudba Bauhaus a Sisters of Mercy. Když mě Biafra oslovil, vůbec jsme nemyslel na možnost natáčení LP, či účinkování v televizi. Ani mě to nenapadlo. Ale ta možnost hrát v té partě byla prostě pecka. 

   

Dnes už víme, jaký význam Amulet získal. Jenže v roce 1992 jste to vědět nemohli. Jak jste tehdy sami vnímali materiál, který jste dávali dohromady? Bylo vám jasné, že vzniká něco mimořádného, nebo jste to začali řešit až ve chvíli, kdy deska vyšla?
Pro mě to bylo mimořádné i kdyby nevznikla deska a užíval jsem si to maximálně. Osobně jsem asi nevnímal to, že se rodí – jak dnes lidé říkají – zlomové, či kultovní album. Ale často v odkazu na The Mission při výjezdech na koncerty padlo, že jsme tak trochu misionáři, protože lidé vlastně neví, co gothica je. Když se mě někdo v práci zeptal: „Co vlastně hrajeme?“ a já řekl: „Gothicu“, dívali se na mě jako na blázna a mysleli si, že běhám s píšťalou a bubínkem kolem ohně.

Sedm dní v ostravském studiu Direct. To zní z dnešního pohledu skoro neuvěřitelně. Jaká vzpomínka se ti vybaví jako první, když se řekne právě těch sedm dnů?
První byl šok z toho, jak může vypadat krajina a země, protože jsme z nádherné Vysočiny přijeli poprvé do Ostravy. Pak strašná tréma a nervozita, ale zároveň pohoda díky klukům z kapely. Skvělý byl zvukař a já ve své naivitě si skoro myslel, že vše udělá za mě. Kdybych se vrátil v čase zpět s dnešním vědomím, chtěl bych na base pár zásadních věcí změnit.  

Na Amuletu je slyšet určitá syrovost a atmosféra doby, kterou dnes už nejde zopakovat. Byla podle tebe právě tahle nedokonalost součástí jeho kouzla?
Asi to nedokážu posoudit. Pro mě to kouzlo té doby a Amuletu je někde jinde. V lidech, událostech, vztazích … Navíc, skutečně jsem nebyl bůhvíjaký muzikant, tak ty kouzla byla na jiných. Když ale na Pavlovi bicí posadíš Béďovi vyhrávky protínající Petrovi nosné melodie, tak to prostě kouzelné být musí, ne ? (smích)   

Hrdinové nové fronty jsi označil za něco jako svou „modlitební knížku“. Když se dnes podíváš zpátky, byla právě jejich hudba jedním z kořenů, ze kterých později vyrostlo XIII. století?
Na Hrdiny nedám dopustit ani teď. Když končili a začali se věnovat gothice, přičemž první písničky byly v podstatě stejném složení, řada fanoušků jim to vyčítala a brali to jako zradu. Jenže já jsem s kluky mluvil, potkávali jsme se a věděl jsem, co čtou, co sledují a o čem diskutují a bylo mi jasné, že je to prostě jejich vývoj. Psal jsem tehdy vlastní fanzin a snažil jsme se to tam párkrát vysvětlit, ale vždy jsem za to od punkerů dostával docela čočku. Někdo to přijal a šel s námi a někdo to nepřijal doposud. Duchovní tvůrce je Petr a on je těmi kořeny. Bez něj by nebyli HNF ani Století.  

Pak přišel okamžik, kdy sis přiznal, že kapelu muzikantsky nestíháš. To muselo být hodně nepříjemné rozhodnutí. Pamatuješ si ještě na chvíli, kdy ses definitivně rozhodl, že skončíš?
Jedna z prvních věcí, které jsem po nabídce od Petra řekl, že když nebudu stíhat, chci, aby mi to kluci řekli. Raději jsem nechtěl být součástí Století, než se s nimi rozhádat a přestat být součástí té party. Odchod nebylo mé rozhodnutí. Přišel s tím Petr a nebyla to věc o které by šlo diskutovat, nebo se nějak snažit to změnit. Tak to bylo a život šel dál.

Odchodem z XIII. století ale hudba z tvého života nezmizela. Přes média, rozhlas a další práci ses k ní postupně dostal z úplně jiné strany – až do ředitelského křesla DKO v Jihlavě. Když se dnes ohlédneš, nepřipadá ti trochu symbolické, že jsi kdysi z pódia odešel, abys po letech stál na druhé straně a rozhodoval o tom, kdo na něj vystoupí?
Asi před půl rokem jsem potkal kamarádku punkerku, kterou jsem asi dvacet let neviděl. Tvrdila mi, že když jsme jako parta chodili do DKO na filmový klub, říkal jsme prý, že až tam budu jednou ředitelovat, kluci si tam zahrají. Vážně si to nepamatuju, ale věřím jí (ukecanej jsem byl vždycky). Tak to tak asi mělo být. Faktem je, že kdyby mi to někdo řekl před deseti lety, tak bych tomu také nevěřil. Ale teď, po osmi letech na tom postu, už tomu věřit začínám. To rozhodování je trochu složitější. V Jihlavě není jiné podobné kulturní centrum, a tak cítím určitou povinnost vymýšlet program pro poměrně široké spektrum diváků. Mě je nejblíž malá scéna s řadou rockových, jazzových a alternativních koncertů.  Hromada jinak naladěných lidí oceňuje zcela jiné žánry a řadu jiných akcí třeba v divadelním sále.   

Třicet let je obrovský kus života. Když ses potom znovu postavil s původní sestavou XIII. století na pódium, vrátil se během prvních tónů ten starý pocit, nebo už jsi na to koukal úplně jinýma očima?
Užíval jsme si to stejně. Stejná parta a radost z ní. Možná ta radost, či užívání si bylo jiné v tom, že jsem věděl, že to bude jednou a tečka. Od lidí, kteří se o tom doslechli, jsem měl tak strašně natěšenou odezvu a jejich velké očekávání, že jsem se tomu snažil dát maximum, byť to byla fakt makačka.

A jak vůbec dnes posloucháš Amulet? Dokážeš ho pustit jako obyčejný posluchač, nebo v každé skladbě pořád slyšíš konkrétní lidi, ostravské studio, tehdejší Jihlavu a kus svého vlastního života?
Upřímně, moc ho neposlouchám. Trochu mi to vždy připadalo, jako že si čechrám ego. Všechny další CD Století jsem proto určitě slyšel vícekrát než Amulet. Když mi Spotify, či YouTube dá do gothických mixů písničku z Amuletu, tak mi příběhy naskakují a v podstatě nevnímám hudbu.   

Hudební vkus se za třicet let mění. Kam ses posunul ty? Co dnes posloucháš ve chvíli, kdy si chceš pustit hudbu jen pro sebe – a existuje ještě nějaká současná kapela nebo deska, která tě dokáže opravdu dostat?
Poslouchám toho hodně. Podle nálady a chuti. Mám rád řadu českých skupin a interpretů, a ještě více zahraničních. The Mission jsou stále the best. Často si zařvu u nářezu stylu Ministry a Lard, nebo nových tvrdých kapel. Ale pouštím si i jazz a výrazně poetické záležitosti. Stále mě baví Už jsme doma a stýskám si po Psích vojácích. Nostalgické chvilky trávím třeba s Hanou Hegerovou a když potřebuji makat a jet jako robot, tak mám podporu od KMFDM. Je toho vážně hodně.  

Kdybys měl možnost vrátit se na jeden jediný večer do období Amuletu a znovu prožít přesně jeden okamžik, který by sis vybral?
Narvaný jihlavský klub Áčko a Kníže temnoty pro ženu, kterou miluji.