Petr Priessnitz: Dvě sólová alba, dva světy – a stále nekončící inspirace

Petr Priessnitz není jen známou tváří kapel Skylla, IRAS či Bílý Tesák, ale i muzikantem, který má stále co říct. V rozhovoru vzpomíná na první dotek s kytarou, formativní vliv Judas Priest i na vznik dvou sólových desek, které odhalují jeho rozdvojenou hudební duši – od tvrdého riffu až po baladický folkrock. Inspirace? Nekončící....

Vzpomeneš si ještě na moment, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky? Co bylo impulzem začít s muzikou?
No jistě. Byla to asi druhá třída ZŠ, kdy jsem bral kytaru sestře, která byla starší a v té době chodila na hodiny kytary. Učila mě první akordy – myslím, že musela začít G dur a E moll :-). O Vánocích jsem pak dostal vlastní kytaru. Takže rodiče zafungovali. Díky moc.

Co tě formovalo jako hudebníka – byl to rock, folk, country… nebo úplně něco jiného?
To si pamatuji naprosto přesně. Zformovali mě Judas Priest a následně Accept a Udo Dirkschneider – a to dost radikálně. Ale díky mému učiteli kytary Theodoru Vokounovi, staršímu pánovi, který hrával v kapele R. A. Dvorského – Melody Boys – a byl i autorem, jsem získal základy folku, country a blues. Což se mi hodilo v kapele Bílý Tesák i v mé tvorbě pro ni. Díky tam nahoru.

Jaký je rozdíl mezi tím, když jsi hrál první roky – a jak přistupuješ k hudbě dnes?
Začínal jsem v 16 letech v kapele TIP z Kutné Hory, která hrála převzaté věci od Accept, Iron Maiden, Rainbow atd. Byl to dobrý základ. Skylla začala jako kapela s vlastními i převzatými věcmi, ale tehdy to byla hlavně zábava – chtěli jsme se bavit, pít alkohol atd. Dnes je to jiné. Dnes má hudba větší prioritu.

Byl někdo, kdo tě v začátcích výrazně podpořil nebo ovlivnil ve směru, kterým ses vydal?
V úplných začátcích jsem měl hodně rád Vitacit s Danem Horynou – to mě opravdu bavilo. Dnes jsme s Danem dobří přátelé a často se potkáváme na společných akcích. A z těch zahraničních to byl Steve Harris z Iron Maiden – prakticky mě naučil hrát na basu. Ze začátku jsem ho kopíroval, jak to jen šlo – třeba linky z alba The Number of the Beast a dalších. Byl to dobrý učitel :-)

S Ivanem Dvořákem jste v roce 2018 založili kapelu Bílý Tesák. Co vás tehdy spojilo a proč zrovna folk-pop-country rock?
Původně vznikl Bílý Tesák kvůli soutěži Country rádia „Talent Country rádia“ – natočili jsme tři věci do soutěže a zkusili štěstí. Uspěli jsme – a vznikla kapela. Nejsem vyloženě folkař, takže jsem v Tesáku využil všechny možné nápady, které jsem měl – nebyly to vždy jen country skladby. Ivan mě přivedl i do kapely IRAS, později z ní odešel, a tak jsem cítil potřebu ještě s ním něco vytvořit. Bohužel, i z Tesáku nakonec odešel po druhém albu. Za 5 let jsme vydali 10 CD.

Po odchodu Ivana se změnila celá sestava. Jak těžké bylo najít nový tým a jak to ovlivnilo zvuk kapely?
Myslím, že odchodem Ivana se nic zásadního nezměnilo. Kapela se nezastavila. Chvíli ho nahradil Olda Rokyta, který hrál i se mnou ve Skylle. Nakonec hraju kytaru jen já a sóla hraje Pavel Ptáček – buď na housle, nebo klávesy.

Bílý Tesák má už 10 alb – to je úctyhodné číslo. Na které z nich jsi nejvíc pyšný a proč?
To je těžké říct, protože každé album má jednu nebo dvě skladby, které jsou úspěšné. Z druhého alba je to třeba Můj Truck, což je asi nejhranější skladba v rádiích. Mně osobně se nejvíc líbí album Vršovice – nádraží, které považuji za opravdu povedené jako celek.

Tvoje skladby hrají Country rádio, Český rozhlas i Proglas – jak důležitá je pro tebe odezva z éteru?
Odezva z éteru je pro mě to nejvíc. Zadostiučinění, satisfakce… prostě svatý grál.

Ve Skylle a IRAS tě znají rockeři. Jak se ti daří balancovat mezi tvrdší hudbou a jemnějším folkovým pojetím u Bílého Tesáka?
Naopak, to je výhoda. Jedno dohrajete a těšíte se na to druhé. Není tu žádný prostor pro stereotyp.

Co pro tebe znamená působení ve Skylle – a v čem je ten projekt jiný než zbytek tvé hudební kariéry?
Skylla CZ je srdcovka. Dlouhý příběh. Vystřídalo se tam hodně lidí, které jsem měl rád – nebudu jmenovat. Stál jsem u zrodu. Je to moje tvorba. Mám ji rád.

IRAS má pověst poctivé heavy metalové kapely. Jak ses do ní dostal a jaká je tvoje role v současnosti?
Jak jsem už řekl, přivedl mě tam Ivan Dvořák, kterého jsem znal z Heveru. První nabídku jsem dostal už v roce 1992, ale tehdy jsem odmítl kvůli Skylle. Teď už v IRAS hraju osmým rokem.

Jsou chvíle, kdy se inspirace z rocku přenese i do folk-country skladeb, nebo jsou to striktně oddělené světy?
Ne, jsou to prostě nápady – a až potom se uvidí, kam se to zařadí. Většinou se to zařadí samo.

Kdyby sis měl vybrat jednu skladbu, která tě opravdu vystihuje jako člověka – která by to byla?
Jen si tak přemýšlím – z alba Anděl z kamene.

Jak se ti daří skloubit tvůrčí práci ve studiu a živé hraní, které tolik lákalo třeba Ivana?
To se nevylučuje. Já mám raději práci ve studiu – někdo to má jinak.

Co tě u hudby drží nejvíc – reakce fanoušků, proces tvorby, nebo samotná energie z hraní?
Odpovím jako náš bubeník Jarda Rojar, který se mnou hraje ve všech třech kapelách: „Od každého 10 deka.“

Co chystáš dál – v rámci Bílého Tesáka, Skylla nebo IRAS?
Teď dělám nové věci jen za sebe – a každá kapela si pak může vybrat, co se jí líbí, co natočí jako klip, nebo co zařadí do repertoáru. Nechávám to na volném výběru.

Petře, vydat dvě sólová rozdílná alba najednou není úplně běžný krok. Co tě k tomu vedlo? Byl za tím přebytek inspirace, nebo jsi prostě cítil, že teď je ten správný čas?
Původně to mělo být jedno album, ale styly byly tak odlišné, že by to posluchače rušilo. Tak jsem to rozdělil žánrově.

Jak bys popsal rozdíl mezi Volume 1 a Volume 2? Každé působí jako samostatný celek.
Jednoduše: Volume 1 je hard and heavy, Volume 2 je folk rock, pop country.

Byla tahle dvojice alb koncipována jako jednotný projekt, nebo vznikaly odděleně a až později ses rozhodl je vydat společně?
Točilo se to najednou, až později jsem to žánrově rozdělil.

Jak moc jsou písně na těchto albech osobní? Cítíš v nich větší svobodu než v rámci kapel?
Určitě ano. Můžu tam psát o čem chci a jak chci. Nemusím se ničemu podřizovat.

Zaznívá tu kombinace folku, rocku, někde až baladického výrazu – byla to vědomá stylová pestrost, nebo to přišlo přirozeně?
Přirozeně. Jak to vlétlo do hlavy z vesmíru, tak to bylo.

Hrál sis s produkcí sám, nebo jsi přizval kolegy či producenty?
Produkce je čistě moje. Přizval jsem jen hudebníky – Zdeňka Šikýře, Marka Bareše a sebe :-)

Plánuješ tyhle nové písně prezentovat i živě, nebo je to spíš studiový výkřik do ticha?
Některé skladby už kapely hrají – nejen moje. Teď třeba s IRAS zkoušíme skladbu Brácho, hraj ten tvrdej riff, kterou jsem nazpíval s Vildou Čokem. Třikrát vyhrála Rockparádu TV Rebel – a zařazujeme ji do repertoáru natrvalo.

Uvažuješ už teď o Volume 3… nebo naopak nastal čas na chvilku ticha?
Ne ne – Volume 3 se už natáčí! Začal jsem asi před čtrnácti dny ve studiu Hostivař v Praze.