Rozhovor s Radkem Šilhánkem (XATAX)

Ahoj Radku, začneme historicky. Představíš nám XATAX tak, jak fungoval ve svém prvním období? Jak vznikl, jak se mu dařilo, co má z tehdejší doby za sebou, jak dlouho vlastně fungoval a co za sebou zanechal?
Ahoj, začneme asi pěkně od začátku – vrátíme se do 80. let. Všichni současní členové kapely, tedy já, Máček, Síťa a Karlos, jsme už od svých pěti let vystupovali v tanečním souboru Rokytka v Rokycanech. Právě tam jsme získali první zkušenosti s vystupováním na veřejnosti. Vedli nás k pohybové zdatnosti a udělali jsme i své první hudební a hlavně pěvecké krůčky. Přibližně kolem desátého roku našeho života se zrodila myšlenka založit vlastní kapelu. Jmenovala se Aragonit a bylo to nádherné období plné dětských snů, nadšení a prvních pokusů o vlastní muziku. Teď ale přeskočím zhruba pět let tohoto krásného zasněného dětského období a dostanu se k opravdovým začátkům XATAXu. Kapela byla oficiálně založena v roce 1991. Zkoušeli jsme na půdě tehdejšího Okresního domu pionýrů a mládeže v Rokycanech. Zkoušelo se téměř denně, často několik hodin. Kromě Máčka jsme neměli žádnou hudební průpravu a na své nástroje jsme začínali doslova od nuly. Nezbývalo nic jiného než tvrdě makat. Nebyly žádné návody na YouTube, online kurzy ani sociální sítě. Všechno jsme se učili metodou pokus–omyl, odkoukávali od zkušenějších muzikantů. Velkým štěstím pro nás bylo setkání s oseckou kapelou Citadel, která nás vzala pod svá křídla. První koncerty jsme odehráli právě společně s nimi. I díky tomu si nás všimli zvukař Jiří Metlický a Viktor Koubík, kteří nám začali domlouvat vystoupení jako předkapela známých skupin, jako byly Vitacit, Vilda Čok, Premiér nebo Argema. V té době jsme byli schopni odehrát i čtyřhodinovou taneční zábavu úplně sami a v plné kondici. Byla to nezapomenutelná éra plná nadšení, kamarádství, nekonečných zkoušek, nočního cestování a koncertů. Odměnou bylo celostátní finále HITCUP 1997 kam jsme se probojovali s naší demo kazetou „a stíny táhnou dál“.

Jaká byla tehdy atmosféra? V úvodu jsem zmínil určitou neotřesitelnost pozic dlouhosloužících kapel. Zároveň to byla doba před mobily a dalším technologickým rozvojem, který by trochu usnadnil propagaci, takže jakým způsobem se domlouvaly akce? A na jaké jste hráli nástroje? Bylo to před boomem asijské výroby, vzpomínám si, že v kapele o něco mladší jsme začínali na starých Jolanách a Teslách.
Byla to doba velkých jazyků na botách, flanelových košil, džínových bund a dlouhých vlasů. Holky si na nic nehrály, všechno bylo tak nějak opravdovější a přirozenější. Tancovačky, nedělní čaje, plné kulturáky a skvělá atmosféra – to všechno dnes zůstává už jen ve vzpomínkách. Mnoho kapel z té doby (ale i dřívější „80“ jak jsi naznačoval) hraje dodnes a je obdivuhodné, jakou si za ta léta vybudovaly pověst, respekt i pevné místo na české rockové scéně. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Pro nové, mladé kapely byla propagace nesmírně složitá. Zavedené skupiny si své pozice pečlivě střežily a jen málokdy dávaly prostor začínajícím muzikantům. Zábavové kapely měly své jisté štace a osvědčené repertoáry, takže prosadit se mezi nimi nebylo snadné. My jsme si proto vytvořili vlastní zázemí. Naší základnou se stal nejprve Lidový dům v Rokycanech, později Vitinka a plzeňský JAM, kde jsme začali pořádat vlastní koncerty a hudební akce. Díky nim jsme si postupně budovali své publikum a jméno. Přesto bylo velmi těžké prorazit za hranice tehdejšího okresu. Jako mladí kluci, kteří ještě studovali, jsme rozhodně neměli peněz nazbyt. Každou korunu jsme obraceli dvakrát a většinu toho, co jsme vydělali na brigádách nebo dostali doma, jsme prohýřili na bigbítech. Náš první zpěvový aparát byl legendární Regent. Kdo tehdy vlastnil kombíčko Fidek, byl mezi muzikanty doslova král. A kytary Jolana? To byl opravdový poklad. Kluci by mohli vyprávět. Já jsem po dokončení střední školy dostal od svého dědy, který byl také muzikant, ten nejkrásnější dárek. Daroval mi moje první bicí – obrovskou soupravu Amati na rampě! To bylo něco.

Po konci kapely se někteří její členové objevovali ve velmi zajímavých formacích, které se od Xataxu dost lišily. Můžeš nám k tomu říci nějaké podrobnosti?
Je to tak. Kolem roku 2000 se můj hudební život pořádně rozjel. Najednou jsem hrál hned ve čtyřech kapelách. Byl to revival Metallica, plzenecký Sad Fact se skvělým kytaristou Mírou Šebkem, legendární Doutnající pařezy s frontmenem Petrem Kostkou a společně se Sítou jsme začali vystrkovat růžky v tvrdší sestavě kolem Honzíka Zoubka – Sun Has Cancer. Každá z těch kapel byla úplně jiná a každá mi něco dala. Sbíral jsem zkušenosti, poznával nové muzikanty a měl možnost zahrát si na spoustě skvělých akcí. Pak přišla nabídka, která se neodmítá. Ozvali se plzeňští Interitus, tehdy už velmi respektovaná symphonic metalová kapela. Byla to pro mě obrovská výzva a zároveň splněný sen. Díky Interitus jsem si zahrál na velkých festivalech i koncertech po boku známých jmen české i zahraniční metalové scény. Bylo to období, které mi dalo spoustu zkušeností a otevřelo úplně nový pohled na profesionální fungování kapely. Máček se mezitím vydal vlastní hudební cestou a začal hrát se zkušenými muzikanty z blovického Barbusu.

Teď se dostaneme k tomu nejzajímavějšímu. Jak se to stane, že se parta chlapů po čtyřicítce rozhodne oživit svou bývalou kapelu? Při vší úctě si nemyslím, že by Xatax byl tou kapelou, který by čelil tlaku tisíců fanoušků na její oživení.
Když jsme tehdy činnost XATAXu přerušili, dali jsme si mezi sebou jeden slib – pokud se někdy ke kapele vrátíme, bude to jedině ve stejné sestavě. A ten slib jsme dodrželi. Za celých dvacet let jsme spolu neztratili kontakt. Pravidelně jsme se scházeli, navštěvovali se, podporovali jeden druhého a zůstali především kamarády. Každý z nás šel svou cestou. V podstatě se už jen čekalo na mě. Mým druhým velkým koníčkem se totiž stalo trénování fotbalu dětí v Rokycanech. Věnoval jsem tomu spoustu času a energie a měl jsem pocit, že skloubit naplno trénování a fungování v aktivní kapele není možné. Obě věci jsem vždy chtěl dělat na sto procent a to tehdy jednoduše nešlo. Na konci roku 2024 jsme se ale při jednom našem tradičním posezení u piva podívali jeden na druhého a řekli si, že nastal ten správný čas. Oficiálně jsme obnovili činnost XATAXu.

I když jsi byl hudebně aktivní, musí být zajímavé vlézt do zkušebny po čtvrtstoletí s partou, se kterou jsi v podstatě začínal, byť vím, že jste mezitím nějaké dílčí, ale spíše jednorázové návraty taky měli. Co se změnilo oproti začátkům? Přece jenom desítky let pauza, jistě i nějaké to zmoudření a podobně?
Na našem návratu je znát ještě jedna věc – za těch dvacet let jsme všichni hudebně i lidsky vyzráli. Každý jsme prošli různými kapelami, nasbírali zkušenosti a přinesli si do XATAXu něco nového. Je to slyšet v nových skladbách, ale hlavně je to cítit na zkouškách a koncertech. Dřív jsme byli mladí kluci plní energie a někdy i zbytečné tvrdohlavosti. Dnes je všechno mnohem větší pohoda. Nikdo si na nic nehraje, nikdo nemusí nikomu nic dokazovat. Sejdeme se hlavně proto, že nás to baví a že jsme pořád parta kamarádů i při krásné 50 tce ( nikdy vlastně nevíme zda ta zkouška není poslední „“ to je žert „ ) Přál bych každému zažít alespoň jednu naši zkoušku. Je to směs muziky, smíchu, vzpomínek, nových nápadů i zdravého hecování. Prostě je to zážitek který se i občas promítne v podání pozvánek na sociálních sítích na různé naše akce . A právě v tom je možná největší kouzlo dnešního XATAXu. Už nehrajeme proto, že musíme a někam to hrneme. Hrajeme proto, že chceme. A každou společnou chvíli si opravdu užíváme. Pokud se tahle radost přenese i na lidi pod pódiem, pak víme, že návrat XATAXu měl smysl.

Jak se v současné době daří kapele dobývat pódia ve srovnání s minulostí? Dle rozpisu hrajete na zajímavých akcích.
Dnes si už koncerty vybíráme mnohem pečlivěji. Nejde nám o to odehrát co nejvíc akcí, ale být tam, kde naše muzika dává smysl a kde si ji lidé opravdu přijdou užít. Oproti devadesátým letům se navíc vše hodně změnilo. Vznikla spousta městských a obecních slavností, festivalů a kulturních akcí, kde má člověk možnost oslovit mnohem širší publikum. A to je pro kapelu s vlastní tvorbou obrovská příležitost. Od začátku jsme šli vlastní cestou. Hrajeme výhradně autorskou českou tvorbu. Je to samozřejmě náročnější než postavit repertoár na převzatých skladbách nebo revivalu. Tam lidé znají každou písničku a úspěch je do určité míry postavený na popularitě někoho jiného. My chceme, aby si lidé odnášeli z koncertů hlavně naše písničky, naše texty a naši energii. Je to možná delší a těžší cesta, ale o to větší radost máme, když pod pódiem vidíme lidi, kteří naše skladby znají, zpívají je s námi.

Jste poměrně aktivní na sociálních sítích, což, jestli jsem dobře pochopil, je tvoje doména. Dokonce jsem snad viděl, že jste měli i online přenos zkoušky a podobné vymoženosti. Pomáhá tento styl propagace kapele růst, anebo je to spíše taková zábava pro tebe a nejskalnější fanoušky?
Jo doma už si ze mě střílí, ale tohle je další věc, která mě opravdu baví. Kromě samotného hraní mě naplňuje i práce kolem kapely – propagace, grafika, videa, fotografie. Dnes už je totiž doba úplně jiná než před třiceti lety. Bez sociálních sítí by znovu obnovená kapela měla jen velmi malou šanci dostat se mezi lidi. Facebook, Instagram, YouTube nebo Spotify jsou dnes stejně důležité jako kvalitní koncert nebo dobře odehraná zkouška. Snažíme se proto být aktivní, pravidelně přidávat novinky, videa i fotografie a ukázat lidem nejen koncerty, ale i to, co se děje v zákulisí u nás. Myslím, že fanoušky zajímá nejen výsledná muzika, ale i příběh kapely a lidí, kteří za ní stojí. Pořád ale samozřejmě věřím, že sebelepší propagace nikdy nenahradí poctivou odpracovanou muziku.

Probrali jsme minulost, současnost, pojďme se podívat i do budoucnosti. Jak ji vidíš? Může kapela zkušených mazáků navázat po letech na své dávné sny a značně vyrůst?
Na to asi neumím úplně jednoznačně odpovědět. My hlavně věříme tomu, co děláme. Naše hudba se líbí především nám samotným a to je podle mě ten nejdůležitější základ. Kdybychom jí nevěřili my, těžko bychom ji mohli předat posluchačům. Pokud chce kapela posunout svou kariéru o další stupeň výš, nestačí jen dobře hrát. Je potřeba mít i kus štěstí, neustále na sobě pracovat a posouvat se dál. A nesmíme zapomínat ani na finanční stránku. Kvalitní nahrávky, videoklipy, propagace nebo marketing dnes stojí nemalé peníze a bez nich se kapela jen těžko dostává k širšímu publiku.

Co v blízké i vzdálenější době chystá Xatax nového?
V nejbližší i vzdálenější době nás čeká další velká výzva. Chystáme nahrávání pěti nových skladeb ve studiu Romana Šandora v Dobřívě. Naším cílem je mít celé minialbum hotové ještě letos, ideálně jako takový malý vánoční dárek – pro nás i pro naše věrné fanoušky. No a v příštím roce nás čeká hodně živého hraní. S přibývajícími koncerty je také jasné, že kapela už není jen o čtyřech muzikantech na pódiu. Potřebujeme kvalitní zázemí – lidi, kteří se postarají o techniku, organizaci, propagaci nebo média. Jsme přesvědčeni, že silný tým je dnes také důležitý. Máme před sebou spoustu plánů a práce. Věříme, že XATAX má ještě co nabídnout a že to nejlepší může být teprve před námi.

Díky za rozhovor a ať se Xataxu daří.
Předně bych chtěl Tomáši moc poděkovat za pozvání k tomuto rozhovoru. Velmi si ho vážím a jsem rád, že jsem měl možnost zavzpomínat na historii XATAXu i přiblížit Vám všem atmosféru kapely XATAX.

Na závěr bych všem chtěl popřát hlavně jedno – buďme všichni v pohodě a zdrávi. Všechno ostatní je vlastně jen takový příjemný bonus. Mějte se fajn, užívejte si života, podporujte českou živou muziku a třeba se někde potkáme pod pódiem.