Ruda Schweser: Ještě zdaleka neřekl poslední slovo, jak se zdá.
- Číst 146 krát
Ruda patří k lidem, kteří se nespokojí s jednoduchým vysvětlením a rádi si věci promýšlejí z více stran. Jeho životní cesta vedla přes různé hudební světy, Messalinu, filmovou tvorbu, televizní moderování i psaní. Otevřeně mluvil také o zkušenosti s vězením, která mu nabídla neobvyklý pohled na lidské vztahy, přátelství a vlastní odolnost. Vedle toho se zajímá o vědu, vesmír a otázky, na které lidstvo zatím nemá odpovědi. Nyní připravuje sólové album. Co ho k němu přivedlo, jakou výpověď chce nabídnout a co se mu honí hlavou po všech dosavadních zkušenostech? Tentokrát jsme se rozhodli jít opravdu pod povrch.
Život tě zavedl i do situací, které sis nejspíš sám nevybral. Říkal jsi, že nelituješ toho, co jsi udělal, ale spíš toho, co jsi neudělal. Platí to i dnes? A není to někdy jen způsob, jak se vyrovnat s vlastními chybami?
Ahoj Honzo. Víš, možná bude odpověď docela jednoduchá. K tomu, abych se rozhodl vydat sólovou desku, mne vede několik prostých důvodů. Chci sám sobě udělat radost a udělat placku, která bude stejně rozmanitá a vrstevnatá jako moje nitro – celý život hledám místo, o kterém bych mohl spolehlivě říci – „ano, tady patřím“. No, takové místo jsem zatím nenašel tak docela v hudbě. A když už jsi načal tu vědu, fyziku a vesmír, kterou miluji – připadám si jako subatomární částice – nacházím se na několika místech současně a na té placce se to určitě odrazí. A taky se jedná o muziku, která ne zcela zapadá do konceptu Messaliny. A taky – přece jen pokročilý věk hraje taky svou roli, obávám se, že moc času nezbývá.
Po návratu z vězení jsi napsal, že se ti změnil žebříček hodnot a rodina s přáteli se dostali před muziku. Udrželo se toto pořadí i s odstupem času, nebo se člověk nakonec vždycky vrátí k tomu, co ho nejvíc naplňuje?
Pokud dáš muziku na první místo, tak jak to často dělají mladí začínající muzikanti, pak zřejmě děláš chybu. Nebudu nikoho přesvědčovat o opaku. Muzika je velmi složitá entita, někdy se chová jako děvka či zlatokopka a jindy jako nejlepší přítel. Když si to nehlídáš, může tě obrat o rodinu, o chvíle, kdy děti rostou, o dobrou pracovní příležitost, o životní lásku, o přátele, a to tehdy, když ji dáš slepě právě na to první neotřesitelné místo. Na druhé straně ti muzika pomůže zapomenout na zlé věci, vytáhnout tě ze splínů, přinést ti radost nebo ti dát pocit, že tvůj život není zbytečný. Jde o rovnováhu, zjistit, co má skutečnou cenu, a najít balanc. Znám úspěšné lidi, slavné a v záplavě příznivců dost těžko rozeznávají opravdové přátele, cítí se sami, nejsou na tom psychicky nejlépe. Často si lidé myslí, že sláva rovná se štěstí. To může být omyl – štěstí je mít opravdové přátelé – obvykle jich není mnoho, rodinu a mít také prostředí, kde jsem milován a respektován se všemi chybami a kde si mohu dovolit být sám sebou, poznat cenu maličkostí, třeba čas, který trávíš s dcerou nebo vnučkou, což?! :) Přiznejme si, že muzika se dělá přece jen lépe, když máš solidní zázemí a máš jasno v prioritách.
Ve své knize jsi popsal vězení bez romantizování a bez snahy ze sebe dělat hrdinu. Bylo pro tebe těžší přiznat vlastní chyby, nebo popsat, co jsi tam poznal o ostatních lidech?
Díky chybám se člověk stává lepším, ale podmínkou je, si je přiznat a neopakovat je. Úspěchy nás neformují tak dobře jako neúspěchy. Naučil jsem se nedělat si názor na lidi ukvapeně, naučil jsem se větší toleranci a naučil jsem se ocenit drobnou pomoc. Taky se snažím eliminovat věci, které dělat nechci, i když to může často znamenat nepochopení nebo aroganci. Taky jsem poznal částečně své limity, ale stále nevím, kde mám můj bod zlomu – asi to ani vědět nechci. A lidi?? Jsem přesvědčený o tom, že lidé jsou fajn, že lidé jsou ve většině dobří a je jedno, v jakém prostředí se právě nacházíš, pokud ovšem nejsi zrovna na shromáždění ultrapravicových militantních pomatenců :)
Tvoje věta „Nechci si s tebou povídat“ se stala názvem knihy i jakýmsi osobním obranným mechanismem. Je to především humor, způsob, jak ukončit zbytečnou diskusi, nebo někdy také rezignace na možnost druhého přesvědčit?
Někdy člověka napadají při nějaké diskuzi už jen velmi sprostá slova nebo hraje roli marnost debaty – cítíš, že diskuze nikam nevede nebo, že ten člověk je uzavřený do své bubliny, taky prostě jen narazíš na opravdového blba či agresora a v těchto chvílích použiji onu větu -“ Nechci si s tebou povídat“. Je to podle mne způsob, jak elegantně, rychle a slušně ukončit debatu či spor a neztrácet čas. Rád potkávám lidi, od kterých se mohu něco dozvědět, mám rád lidi, se kterými se dá debatovat, i když jsou názorově jinde. Dokonce to může být i příjemné. Nesouhlasit neznamená nenávidět.
Fascinují tě vesmír a kvantová fyzika. Čím tě tyto obory tak přitahují? Je to fascinace tím, kolik toho ještě nevíme, nebo tě zajímá i to, jak mohou naše současné poznatky změnit pohled na člověka a jeho místo ve vesmíru?
Zrovna nedávno jsem někam napsal, že čím více toho v této oblasti objevujeme, tím méně toho víme. Je to paradox. Nové poznání a objevy generují další kvanta otázek. Občas se mne někdo zeptá, zda věřím v Boha, a já si uvědomuji, že patřím k oněm hledačům – kaplan ve vězení mi na to řekl, že to je v naprostém pořádku, že naopak – špatné je nehledat. Mnoho vědců v této oblasti dojdou k momentu, kdy už nenalézají vysvětlení a obrací se k Bohu – zvláštní – třeba Paul Dirac, Max Planck a další.. Možná to je pro mne taky způsob, jak najít cestu. Jak se ukazuje, věda nemusí být způsobem, jak se od Boha vzdálit, ale naopak jak se Bohu přiblížit. Jeden z nich řekl: „ První doušek z poháru vědy z tebe učiní ateistu, ale na dně onoho poháru na tebe stejně čeká Bůh“ Co na to říct?! Profesor Kulhánek – známý popularizátor vědy často říká, že v minulosti jsme se téměř vždy mýlili a je otázka, zda tomu není tak i v současné době, ale myslím, že to není tak úplně podstatné – podstatné je omyl přiznat a snažit se hledat dále a to platí i v životě.
Říkáš, že lidé nejsou tak chytří, jak si myslí. Nezdá se ti, že největším problémem dneška není nedostatek informací, ale přesvědčení, že už všemu rozumíme?
To je hodně složitá otázka. Žijeme v době informační exploze – takový informační Big bang. Proudí k nám informace ze všech možných směrů a zdrojů. Je velmi těžké se v tom orientovat a je velmi těžké v tom najít pravdu. Kdysi jsme si stěžovali na nedostatek informací a nyní jsme informacemi naopak zahlcení. Mozek není na tento silný a nepřehledný proud nastavený a evolučně je pozadu. Kdysi jsme znali a chápali principy fungování věcí, techniky a taky jsme si je uměli opravit doma nebo v garáži. Dnes naprostou většinu věcí sice používáme, ale nechápeme jejich princip fungování, a to může být frustrující a tyto nůžky se rozevírají čím dál více. To vše souvisí s tím, jak je téměř nemožné ta kvanta nových věcí zpracovat. Nikdy v historii lidstva nebyl ten vývoj tak překotný jako v posledních sto letech. Už i tu muziku to ovlivňuje, umělá inteligence je jak rakovina, ale to je téma na širší debatu. Abych neodběhl od otázky – Myslím si, že ve skutečnosti už rozumíme máločemu a nyní už ani věcem, které kdysi byly jasné. Nejhorší ale je, že si nerozumí lidé mezi sebou a existence sociálních sítí umožňuje lidem vyřknout věci, které by za normálních okolností nikdy nevyřkli. Tento digitální svět dal prostor také srabům a jiným podobným existencím, kteří se schovávají třeba za fotku kočičky.. Mark Zuckerberg - to je asi člověk, kterého bych nechal zavřít, zničil totiž svět tradiční komunikace a postaral se o to, aby se svět globálně sice zmenšil, ale na druhé straně se lidé od sebe naopak vzdálili. Je to samozřejmě myšleno s nadsázkou, ale prostě ne vždy pokrok přináší dobro.
Messalina vznikla v prostředí silné karvinské rockové scény, kde podle tebe fungovala zdravá konkurence. Co tehdy rozhodovalo o tom, která kapela obstála? A proč dnes podle tebe samotná kvalita často nestačí?
No, to taky souvisí asi s tím informačním prostředím. Dnes je možné se s hudbou prezentovat kdekoliv, jakkoliv a prakticky neomezeně. Tím je konkurence obrovská a taky je velmi složité se prodrat ke kvalitní kapele, pokud hledáš nebo se chceš prosadit. Dobrá kapela tak může lehce zapadnout v tom hudebním marastu a také v kvantu pseudoumělců, co tvoří hudbu na AI platformě. Dnes hraje obrovskou roli také vizuál – lidem už nestačí jen dobrá skladba. Je téměř nutné dělat bombastické scény, ohně, masky,multimediální show, lasery, tanečnice spoře oděné a já nevím co ještě. Dobrá písnička se v tom tak nějak ztrácí a otázka je, zda je vůbec podstatná. Také PR musí být agresivnější, více šokovat, neustále něco přinášet a dávkovat po troškách, ale fakt neustále. Stále ale platí, že chceš li ,aby se o tobě vědělo, musíš to prostě „odjezdit“ – koncertovat kde se dá a zase jen koncertovat a koncertovat. To platilo i kdysi, stejně jako dnes. Otázkou je, co od hudby očekáváš. Já po slávě už dávno netoužím, a tak si připadám méně svázaný a více svobodný a přesto mne muzika stále činí spokojeným a místy i šťastným. Pro mne vždy byla a bude na prvním místě v muzice dobrá melodie společně s dobrým textem a to vše podat třeba ve flanelových košilích bez pozlátka a šokující show a třeba v malém klubu jen tak s akustickou kytarou. Chci nabídnout svůj úhel pohledu v hudbě na určité věci a přál bych si, aby to někomu pomohlo řešit věci jinak a lépe nebo jen potěšit něčí ucho či duši a přitom nekalkulovat s přízní posluchače – posluchač si zaslouží fér přístup bez podbízení. To je pro mne důležité a dobrodružné. Pokud podřídíš svou tvorbu tomu, aby se líbila především posluchačům, pak ztrácíš tak trochu sám sebe – mám rád, když se skladba líbí především mě a pak chci doufat, že si najde své příznivce. Ale zpět. Konkurence byla tehdy v tom, že jsme o sobě dobře věděli, dobře jsme se znali a sledovali jsme se navzájem a taky jsme se docela rádi potkávali. To víš, že to byl boj, ale byl zdravý a přejícný. Bylo to jednodušší, nebyl takový přetlak kapel.
Dlouhodobě píšeš hudbu i texty sám a říkáš, že vlastní tvorbě důvěřuješ především ty. Není v tom zároveň určité nebezpečí autorské uzavřenosti? Kdo ti dokáže říct, že se v něčem mýlíš, a ty to skutečně přijmeš?
Nejednou jsem hrál v kapele, kde jsem nebyl ani autor a ani textař, někdy jako výpomoc a jindy jako člen kapely a vždy jsem respektoval tvorbu té či oné už zajeté kapely. Necpal jsem se do toho, abych zasahoval do hudby či textu, pokud jsem nebyl vysloveně požádán. Když Messalina začínala, tak jsme byli tým lidí, který na skladbách pracoval společně, skladby většinou vznikaly spontánně na zkouškách, tehdy to tak šlo a sestava k tomu vlastně vybízela – byly to silné osobnosti a každý měl co říct. Ta doba je pryč a sestava je taky jiná. Uteklo hodně vody a já se naučil s hudbou pracovat podle sebe a tak to zůstalo. Hodně jsem si rozuměl po této stránce s Fanym z Moravy ve svých velmi dávných počátcích – prostě tam musí být nějaké spříznění a chemie. V hudbě se ovlivnit někdy nechám v současné době, ale v textech už tolik ne – respektive vůbec ne. Ve vší skromnosti, vytvářím hudební ksicht kapely a nejsem si úplně jistý, zda by tomu pomohl nějaký vnější vliv a texty jsou pro mne opravdu důležité. Přiznávám, že k mé tvorbě nikoho jen tak nepouštím. Nevím jestli to je špatně nebo dobře.
U soutěže Líheň jsi poznal stovky mladých kapel a upozorňoval jsi na to, že zkušené ucho někdy slyší kvalitu tam, kde ji běžný posluchač nepozná. Jak odděluješ skutečnou originalitu od pouhé technické zdatnosti? A podle čeho poznáš kapelu, která má před sebou budoucnost?
Především - originalita nemusí nutně znamenat kvalitu. Je to jako, když potkáš ženu – určitý faktor X – najednou víš, že to je ta pravá. Hudba musí zaujmout, cítíš , že se to dobře poslouchá a víš, že v té muzice něco je – nějaký náboj, energie. Neumíš to přesně definovat, ale cítíš tam něco navíc a vůbec nejde o hráčskou zdatnost. Asi není nic nového, že jde o určitou konstelaci lidí v kapele a o to, že si rozumí a ví, co chtějí. Někdy slyšíš brilantní výkony hráčů, ale to „něco“ tam prostě chybí, i když v podstatě hudebně není co vytknout. Určitě to taky znáš – ten pocit, že vše do sebe zapadá.
Sólovou desku jsi zmiňoval už před lety. Proč se k ní vracíš právě teď? Je za tím dlouho odkládaná potřeba vyjádřit něco, co se do tvorby Messaliny nevešlo, nebo se v tobě postupně vytvořil úplně nový hudební svět?
V podstatě jsi to trefil. Skladby nezapadají tak zcela do konceptu Messaliny. A můj hráčský a hudební vnitřní svět se ve mne perou odedávna. Mám rád všechny možné hudební polohy odjakživa. Blues, folk, folkrock, country, punk, jazz a rád experimentuji. Asi neobjevím nový hudební proud, spíše se hodlám na několika z nich svézt. Čas kvapí, roky přibývají a nebylo by moudré něco odkládat.
Má být připravované album tvou osobní výpovědí? Chceš v něm otevřít vlastní životní zkušenosti, vztahy, postoje a témata, která tě dlouhodobě zaměstnávají, nebo se vydáš i do příběhů mimo sebe?
Do určité míry to bude osobní zpověď, ale také to bude o věcech, které mne štvou. Taky se nevyhýbám nadsázce nebo provokaci. Pouštím se zde v jednom textu na docela tenký led, ale já se toho nikdy nebál. Myslím si, že aby si někdo všiml problému, je potřeba ho praštit pořádně palicí do hlavy a vyvolat kontroverzi. Ovšem neuchýlit se k laciné provokaci a k samoúčelným slovům jen proto, abych zaujal. Svěrák kdysi kdesi řekl, že sprostá slova mají své podstatné místo v češtině a taky jsou situace, kdy už je potřeba tyto slova využít a použít. Nadužívání sprostých slov, obzvláště tam, kde nejsou potřeba, pak zaviní to, že ztrácejí tu potřebnou sílu a razanci. Proto je potřeba tyto slova používat obezřetně a správně – ve správný okamžik. Dnes to vypadá spíše na degradaci sprostých slov a jejich zbytečného nadužívání a tím se vytrácí jejich účel a síla. Prostě, každý můj text by měl nabídnout můj úhel pohledu na určitou problematiku. Jen jeden text tam bude ryze soukromý o mém vztahu k matce. Chci tím vším říci jen to, že pokud provokuješ lidi hudbou a přístupem příliš často, pak už to není provokace, ale spíše rutina a už nepřekvapíš.
Když jsi dříve mluvil o sólové desce bez žánrových hranic, měl jsi na mysli skutečně volnou hudební formu. Platí tato představa stále? Může se na jednom albu potkat hard rock s úplně jinou hudební polohou?
Přesně. Skoro se bojím, aby si někdo nemyslel, že jsem se zbláznil. Bude to od opravdu tvrdého metalu, přes hard rock a blues, otře se to o punk a zabrzdí se to na lidové písničce. Bude to asi značně schizofrenní a nesourodá placka a dost možná budu jakou autor adeptem na psychiatrické vyšetření :)
Jak už je projekt daleko? Kolik skladeb máš hotových, jak vznikají a podle čeho rozhoduješ, které se na album dostanou? Bude mít deska společnou dramaturgii, nebo půjde o průřez různými podobami tvého autorství?
Vybral jsem deset věcí a to docela pečlivě a právě pro jejich žánrovou různorodost. Cítím určitý dluh vůči sobě a taky bych rád udělal něco zcela podle sebe bez jakýchkoliv vlivů a omezení. Pracuji na nich s Pavlem Slechanem /ex bubeník M.Dodo Doležal/ a od něj si do toho nechávám trochu kecat. Točit budu u Petra Janka v Hard Cafe a jak ho znám, bude do toho zasahovat také. Otázka je ale, zda na ně dám :) Jsme na počátku celého projektu a připravujeme rytmické party – to je první fáze. Aranže, texty atd. jsou připravené a těšíme se na to, jak nakonec vše bude jinak :)
Kdo bude tvými spoluhráči a hosty? Máš už konkrétní jména, která můžeš prozradit? A hledáš muzikanty především kvůli jejich technickým schopnostem, osobitému projevu, nebo i kvůli tomu, jací jsou lidé?
Tak to bych moc nezmiňoval. To je ještě otevřená záležitost a rozhodnutí padne, až bude placka hrát víceméně hudebně jakože téměř hotová – to by mi mělo ukázat, zda moje představy o hostech jsou správné. Navíc, ti hosté to ještě ani neví.:) Ale mám docela jasnou představu. Pár lidí už jsem oslovil.
Budeš na albu zpívat sám, nebo svěříš některé skladby jiným interpretům? A jak velký prostor dostanou hosté při aranžování a výsledné podobě nahrávek?
To je právě to – rád bych to nazpíval celé sám, ale znám své limity a nechci to za každou cenu a na úkor kvality. Dokud to nezkusím, nebudu schopen se rozhodovat. Takže uvidíme. Co se týče nástrojů a s tím spojených hostů, zde nechávám na nich, jak se s tím poperou. Určitou linku a místa jim samozřejmě vymezím, ale rád se nechávám překvapit – často to je od nich lepší než to, co mi hraje v hlavě. Spíše se ale jedná o sólové party – saxofon, banjo apod. Základní nástroje mám v úmyslu nahrát sám.
Plánuješ vydat album jako jeden ucelený celek, nebo chceš postupně představovat jednotlivé skladby? Počítáš také s vinylem a s koncertním uvedením sólového projektu?
Fakt si dělám jen radost a nehodlám tím bourat hitparády a ani nehodlám přepisovat hudební českou mapu. Nemám plán a hlavně nikam nespěchám. Až bude hotovo, pak uvidím, co dále. Dávno nejsem naivní a celé to pokládám za poněkud soukromou věc, nemám zatím strategii a netrápí mne to.
Messalina zůstává důležitou součástí tvého života. Nehrozí, že sólová tvorba otevře dveře k něčemu, co už nebudeš chtít zavřít? Dokážeš si představit, že by se z vedlejšího projektu časem stala tvoje hlavní hudební cesta?
Messalina je pro mne srdcová záležitost a dobrá parta. Spíše to vidím tak, že pokud kapela zjistí, že by se z nové placky dalo něco hrát, tak se to prostě zařadí do repertoáru Messaliny. Netvrdím, že by nemohlo vzniknout nové těleso na základě nové placky, ale je to velmi nepravděpodobné.
Na závěr trochu osobněji. Když se podíváš na člověka, kterým jsi byl před dvaceti nebo třiceti lety, v čem se s ním dnes nejvíc rozcházíš? A v čem jsi naopak pořád úplně stejný?
Zapeklitá a dobrá otázka. Život nám klade překážky, přináší radosti, strasti, bolesti, smích. Jak čas běží, člověk se vyvíjí a mění – tím, jak se se vším vypořádává, co si z toho vezme, z čeho se poučí. Znamená to, že nejsme pořád stejní v mnoha aspektech. V mém případě to je třeba větší míra tolerance k chybám druhých, trpělivost, určité uvolnění mých bývalých radikálních postojů, láska k hudbě zůstala asi stejná a možná větší, ale střízlivější a zbavená naivity a víš ty co – já už si s tebou nechci povídat :).
Děkuji ti za zájem a děkuji ti za neotřelé a zajímavé otázky. Málokdy se mi stává, že musím tak hluboce při otázkách přemýšlet, ale mám to tak rád. Zdravím všechny, co hudbu mají rádi, ať už pod pódiem nebo na něm a všem přeji splnění všech hudebních snů a taky VESELÉ VÁNOCE A SUPER NOVÝ ROK, bando jedna rocková :)