Zpověď rockerů, kteří odmítli pověsit řemeslo na hřebík. Eroze

Prošli si velkými pódii, zažili éru plných kulturáků a teď jedou nanovo. Zakladatelé západočeské formace ErozE moc dobře vědí, jak chutná rockový život, přesto se v roce 2019 rozhodli začít znovu od nuly. Jak se krotí muzikantské ego po padesátce, proč má rocková eroze v Česku stále ostré hrany a co se stane, když se potká zkušenost s touhou dokázat, že stará škola ještě nepatří do starého železa?

Když chlap po padesátce s vaší hudební minulostí zakládá novou kapelu, kolik je v tom nostalgie a kolik čistohlavého furiantství, že ještě máte co říct? Všichni jste prošli známými kapelami jako Extra Band original, DOA nebo Propast. Jak vlastně vypadal ten moment, kdy jste si sedli a řekli si: „Pojďme do toho šlápnout znova a spolu“? Znalo se Domažlicko a Plzeňsko už tak dobře, že to byla sázka na jistotu?

Byla to vlastně trochu náhoda. Po deseti letech, co jsem odložil (Marian Kudela) hraní k ledu a myslel si, že už se opravdu nikdy nebudu vracet na pódia nebo se nějak víc zaobírat muzikou, jsem se koncem roku 2018 potkal na jedné akci s kamarádem a bubeníkem Josefem Panošem. Známe se léta, ale nikdy jsme spolu muziku ještě v kapele nehrálii. A on navrhnul, že bychom si mohli jen tak pro radost a pro sebe zanotovat u něj v garáži a možná pak i někdy jen tak akusticky zahrát kamarádům u piva v jedné hospůdce v Domažlicích. Párkrát jsme o tom ještě podebatovali a začátkem roku 2019, kdy se nám k tomu ještě „připletl“ do cesty další kamarád David Kaas, co navíc hraje výborně na basu, si řekli, že to zkusíme. A tak jsme se párkrát sešli, zajamovali si a protože jsme přeci jen rockeři, tak nás ty akustické nástroje moc dlouho nebavili, a vytáhli jsme nakonec elektrické nástroje a aparáty. A já skutečně vytáhnul tu starou elektrickou kytaru po 10 letech ze skříně! No a pak už to šlo nějak ráz na ráz. Místo hraní v hospodě, nám náš další kamarád nabídnul zahrát si rovnou o prázdninách na pouti ve Staňkově, no a nás v nějakém bláhovém opojení napadlo říci, že ano. Teprve posléze nám došlo, že to je už za 4 měsíce a my nemáme žádný repertoár a vlastně ani nic nazkoušeno. Tak jsem nejdříve šáhnul pro něco jak se říká do šuplíku a k tomu pak „narychlo“ napsal pár nových skladeb. Něco přidal i David a za tři měsíce jsme měli asi deset skladeb, které jsme nazkoušeli a na té pouti v červenci opravdu vystoupili. A mělo to takový ohlas, že nám hned pár dalších známých nabídlo ještě to léto a podzim si u nich na nějakých 3 akcích zahrát. A na to se pak nabalilo stejným způsobem další hraní a dokonce jsme ještě ten rok vystoupili koncem října na velké charitativní akci přímo na náměstí Republiky v Plzni.

Proč vlastně vznikla potřeba zakládat úplně novou značku ErozE, místo abyste dál těžili ze jmen svých domovských formací?
Bylo to opravdu čistě náhoda. Vůbec jsem nepočítal s tím, že budeme dělat regulérní kapelu. Dokonce, když nám ten kamarád volal, že nás dává na té pouti na plakát, neměli jsme ještě asi měsíc před akcí ani název. Tak jsme seděli, vymýšleli a pořád jsme nemohli na nic přijít. Jen jsme věděli, že to má být jednoslovné, české a jednoduché s nějakým sdělením. Pak asi Pepík povídá, že většina textů je o nějakých trablech či osudech a jak jsme seděli u něj na zahradě, najednou povídá, že to je jako půdní eroze, ale v duši. A bylo to. Vznikla oficiálně EROZE!

Na koncertech teď občas oprašujete i starší věci od kapely Propast. Jaké to je, vracet se k materiálu z úplně jiné éry, a jak tyhle starší kousky sedí vedle vaší současné tvorby?
No, ono to vlastně má trochu souvislost i v tom názvu. I ta Propast měla představovat lidskou duši, takovou trochu zhroucenou do sebe. A ke konci Propasti jsme se začali trochu odklánět od klasického bigbeatu a chtěli vlastně tak trochu dělat podobnou muziku a texty co tvoříme dnes. Takže to i trochu navazuje a hlavně, teď máme k tomu už i něco jak se říká „odžito“, takže to jde nějak snadněji. Samozřejmě se snažíme tomu dát i jiný směr a formu, ale na něčem jsem vyrůstali a je to v tom samozřejmě znát. Už těžko budeme dělat něco úplně jiného. A fanoušci, hlavně tam u nás si o Propast pořád říkali, tak jsme před dvěma roky udělali asi 4 vzpomínkové vystoupení po 25 letech od konce Propasti, s téměř původní sestavou. A mělo to velký ohlas. Tak i vzhledem k tomu, že postupem času a vlivem personálních změn se teď v Erozi nacházíme už 3 bývalí spoluhráči Propasti, tak jsme letos zařadili 5 původních písní od Propasti. Vybrali jsme věci z druhé a třetí desky, které navíc koncepčně dobře zapadají do současného repertoáru. A musím říci, že mají skutečně velký ohlas, jak u pamětníků, tak i u fanoušků, kteří o Propasti nic nevědí.

Slovo eroze evokuje rozpad a obrušování. Vy sami ale říkáte, že ten název odkazuje na rozpolcenost a křehkost lidské duše. Jak moc se tohle téma propisuje do vašich textů a proč vás fascinuje právě lidská psychika?
Docela hodně. Tedy na začátku to bylo, téměř výhradně. Většinu věcí jsem psal já a nějak mě to vždycky k tomu táhlo. Pak, když do kapely nastoupili další hráči, kteří vyznávali klasický bigbeatový styl, zdálo se jim, že toho je moc a působí to až pesimisticky. Tak jsme trochu pootočili „kormidlem“ a začali zařazovat i lehčí „tancovačkové“ písně, kde si lidi zazpívají a odreagují se. Teď, když jsme se v kapele potkali lidi od Propasti, tak se zase více vracíme v textech k trochu hlubšímu obsahu a k vyprávění příběhů. A myslím, že jsme našli svoji tvář, kterou chceme dál prezentovat a zároveň to lidi baví, tak snad to bude OK.

Když se podíváme na váš styl, mícháte poctivý kytarový rock s progresivními prvky. Co vás při skládání nejvíc ovlivňuje – držíte se osvědčených rockových kořenů, nebo vědomě saháte po modernějších vlivech, abyste nezněli jako z minulého století?
Jak už jsem psal, chtěli bychom samozřejmě znít moderně, ale určitě pořád budeme ta klasická rocková kapela postavená na původních kořenech. Ale máme rádi i současnou rockovou a metalovou muziku a taky máme v kapele vedle nás bardů mladou krev, našeho sólového kytaristu Fannyho, který začíná hodně obohacovat náš styl a sám skládá zajímavé věci, které se nám skvěle zapadají do kontextu současné EROZE. Teď právě připravujeme kompletní nové album, které chceme postupně nahrát a písně zařadit do repertoáru na další sezónu. A tam je opravdu docela hodně současných prvků. Písně snad budou znít zajímavě a nově, ale pořád tam bude ten rozpoznatelný styl.

V roce 2019 jste se dali dohromady a hned nato přišel covid a stopka. Upřímně – kolikrát jste si během té nucené pauzy řekli, že jste se na to měli vykašlat a užít si muzikantský důchod?
Ano, to bylo opravdu hrozný. Jak jsem psal, kapela se nějak sama začala rychle rozjíždět, byl o ni zájem, do cesty nám vstoupilo pár zajímavých lidí, kteří nás chtěli podpořit a zviditelnit. A já si pamatuju, že 20. února 2020 jsem měl v kalendáři právě 20 vystoupení na ten rok a s klukama jsme si říkali, že už víc ani hrát nemůžeme, protože každý je zaměstnán a chceme aby to zůstalo jako koníček a odreagování, i když to chceme dělat pořádně. Ale na druhou stranu jsem vůbec neuvažovali to zase zabalit, když se to začalo tak dobře rozjíždět a bavilo nás to. DO kapely přišli nový lidé, zkušení muzikanti a my jsem se zavřeli do zkušebny, kde jsem dělali společně nové písně. Sice jsme nemohli na začátku téměř vůbec vystupovat, ale zase to bylo znát po hudební stránce. Kapela se sehrála a když jsme pak konečně vystoupili, byl tam od začátku jistota a hudebně to fungovalo.

Muzikanti z vašich bývalých kapel mají v kraji status legend. Je těžší tenhle stín minulosti překročit a donutit lidi poslouchat novou tvorbu, nebo vám staré zásluhy naopak otevírají dveře u pořadatelů?
Určitě to víc pomáhalo a pořád pomáhá, i když dnes už v kapele z původní i té následné hlavní sestavy, která fungovala skoro 5 let, působím jenom já. Tedy pokud nepočítám našeho emeritního člena Luboše Oulíka, který je právě jednou takovou legendou. Ten sice už stabilně ze zdravotních důvodů s kapelou nevystupuje, ale když to jde a hrajeme někde na domácí scéně, tak si s námi rád pár kousků zahraje a pomáhá nám třeba i ve studiu při nahrávání.

Když hrajete songy z alba Poznání, vidíte pod pódiem spíš pamětníky, co s vámi zestárli, nebo se chytá i mladá generace, která vaši hudební historii vůbec nezná?
Jsou to opravdu hlavně pamětníci. Jsme samozřejmě moc rádi, když vidíme, že na koncert zavítá i mladší generace, ale stejně jako to vidím u našich kamarádů a muzikantských soukmenovců, na bigbeat chodí spíše už ta starší generace.

Zákulisí rockových kapel bývá opředeno mýty o divokých večírcích. Co je ta nejvíc maloměšťácká nebo úplně obyčejná věc, kterou v backstage děláte a fanoušci by z ní byli zklamaní?
No, my jsme nikdy moc ani v Propasti a už vůbec ne teď v EROZI, nebyli nějakou moc divokou kapelou. Samozřejmě v devadesátkách a v plném mládí se občas taky něco přihodilo :-), ale žádné velké extrémy to nebyli. A dnes je i trochu jiná doba a tak nevím, jestli by fanoušci byli nějak moc zklamaní. Ale i vzhledem k tomu, že se sjíždíme z různých směrů a měst a většina z nás řídí, téměř nepijeme. A občas je to fanouškům líto, že si s nimi pak nedáme panáka nebo pivko. A co se týká bagstage, tak tam by je asi překvapilo, že před vystoupením, se už snažíme spíš zklidnit a každý po svém se co nejlépe připravit a rozhodně to není ani před a ani po koncertě žádná divočina. Rádi se pak, ale po vystoupení s fanoušky zastavíme a popovídáme, jsem rádi za zpětnou vazbu a samozřejmě nás moc potěší pochvala a to, že nás zase třeba poznají nový lidé a začnou EROZI poslouchat a sledovat. To je pro nás nejvíc, pro to to hlavně děláme.

Který text nebo konkrétní verš na vaší desce vás při skládání nejvíc bolel, protože byl až moc osobní a autentický?
U mne je rozhodně píseň Zlý časy. Jsou o skutečným člověku, se kterým jsem se osobně poznal a který mi rozhodně k srdci nepřirostl a vůbec neuznávám jeho myšlení a styl života.

Zažili jste éru, kdy se hudba prodávala na kazetách a CD, teď se streamuje na internetu. Není to frustrující pocit, piplat se s celým albem, když víte, že si lidi dneska pouští spíš jen jednotlivé tracky v playlistech jako rychlou spotřebu?
Je to trochu frustrující. To CD, nebo dokonce krásný LP s velkým obalem, je pro mě pořád něco hmatatelnýho a uměleckýho. Právě i ten obal, někdy napsané texty, fotky, dělají z toho právě to „něco“ víc. Ale doba je prostě taková, vše se vyvíjí a tak s tím samozřejmě těžko něco uděláme.

Když se na zkoušce pohádáte o aranžmá nebo o směr, kam nový song vést, jak se ve vaší kapele řeší tvůrčí krize? Rozhoduje většina, nebo má někdo právo veta?
Většinou se vždycky v danou dobu domluvíme. I když vzhledem k tomu, že většinu hudby i textů do dávám do kapely já, tak i její směřováni jako kapelník nejvíce ovlivňuji. A mám případně to poslední slovo. Taky bylo, hlavně v nedávné minulosti období, kdy jsme se dost rozcházeli, právě v názoru na další směřování kapely a její celkovou hudební tvář. Bylo z toho nakonec i pár odchodů a změn. Dneska jsme opět, alespoň doufám a cítím to tak, na jedné lodi a máme na to hodně podobný názor jak by měla Eroze vypadat a hrát. A jsem tomu opravdu moc rád.

Kdybyste měli vybrat jeden jediný moment od roku 2019, kdy jste si na pódiu řekli „jo, přesně kvůli tomuhle ten rock ještě pořád dělám“, který by to byl?
Těch by bylo opravdu hodně, ale za mě to bylo docela nedávno. Vystupovali jsme jednu benefiční akci s názvem „Rock pomáhá“. Na charitativních akcích hrajeme docela často, ale tuhle akci jsme i spolupořádali. Z původně menší akce se nakonec stal docela velký jednodenní festival, se spoustou přidružených záležitostí. Na pódiu hrálo nakonec 5 skvělých kapel, našich hudebních přátel, kteří také 100% akci podpořili. Vše bylo na podporu malého chlapce, který trpí vzácnou nemocí a kde podpůrná léčba a rehabilitace stojí spoustu peněz. Bylo to opravdu organizačně velmi náročné a za pomoci velké spoust lidí, kteří nám nezištně pomohli, to celé dopadlo skvěle. Vybralo se i docela dost peněz, které už rodina chlapce do poslední koruny má. A když pak spousta lidí přímo nebo i prostřednictvím sociálních sítí apod. děkovala, že něco takového děláme, tak mě to v té dnešní někdy dost šílené a tvrdé době opravdu dostalo. Navíc jsme získali, protože na akci dorazili lidi z dalekého částí naší země mnoho nových fanoušků a několik pozvánek na budoucí vystupování s kapelou. Tak pro tohle to já a myslím, že i všichni ostatní z kapely děláme. Má to smysl a dává mi to radost a štěstí.