Jak mě potkal bigbít 3. část

  • Číst 6212 krát

Byli jsme výborná parta a scházeli se i mimo zkoušek a to nejen v hospodách, ale i nohejbálek jsme hrávali a takhle jednou na Silvestra jsme nakoupili spousty alkoholických nápojů, od výčepní lihoviny až po rum a šli do bytu ke Kerkimu, jehož otec vyrazil do vsi. Popíjelo se za zvuků Deep Purple, Black Sabbath a Led Zeppelin, když tu najednou jeden z nás začal zvracet na sedačku a koberec. Byl proto odveden nad umyvadlo a nic . . . vrátili jsme ho na sedačku a opět . . . tudíž zpět nad umyvadlo, kde mu jeden z kamarádů strčil prst do krku, který mu dotyčný málem ukousnul, tak že jsme ho následně uložili ke spánku a pokračovali v naší celovečerní činnosti. Druhý den dopoledne se dotyčný probudil a se slovy “je problém, já jsem se posral“… Samozřejmě jsme se začali všichni chechtat, ale když oznámil, že to udělal přímo do postele, tak jsme se chechtali všichni, až na Kerkiho u něhož jsme byli doma. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se v tu chvíli otevřely dveře a tam Kerkiho otec se slovy „ tak chlapci, jak jste se měli“ – začuchal -  „no tak já radši jdu pryč“.   A to bylo znečištěné povlečení rychle vyhozeno z okna.

Jmenovali jsme se Fata Morgana a zkoušelo se kousek od Plzně na Výsluní na Valše, kde měli chatu Arnoštovo rodiče. Místní zahrádkáři byli určitě velice spokojeni, neboť jsme za pár měsíců, slovy dva, zkušebnu museli opustit a co teď!!!

Míra Šebesta jezdil na chatu k rodičům do Chrástu, když jsme tam jednou jeli jako celá parta a zastavili se na pivko u Žáby, tak mě to nedalo a místního pingla (Jirky Urbana), který se proslavil později na Ostende, jsem se poptal, jestli by nešlo zkoušet v místním přísálí. Vše bylo domluveno a další týden jsme navozili aparaturu a začali zkoušet. Hospodskej po poslechu zjistil, že by z toho něco mohlo být a tak vznikly legendární rockové soboty u Žáby.

Teď nevím, co mám dál psát o „Žábě“ . . .spousta lidí se tam opilo, spousta zamilovalo, někteří a některé o „věneček“ přišli a další a další, ale vše je promlčeno a málem i zapomenuto.  Poznal jsem tam spoustu dobrých lidí, od nás si také různé party půjčovaly kompletní aparaturu, ať už to byla Dudh Kosi kolem Zděnka Syrového, City s výborným kytaristou Mírou Fraňkem, Destrukce, kde hrál Bohouš Plzák a bubenice Věra Cicková – dnes Venclíková a Bambus s Jardou Langem, Pavlem Frankem a Jardou Pompem.  Na zkoušky jsme jezdili třeba i jen já s Kerkim a jednou tam nějaká parta slavila úspěšné zakončení autoškoly a chtěla zahrát. Nakonec nás motivovali 100,-Kčs, což byly neuvěřitelné peníze v té době a tak jsme si zahráli placenou zkoušku. Bylo nám nabídnuto přespání v prvním patře, kde byla taková menší ubytovna a já v noci vypnul budíka a tím jsme měli svoje první áčko v učebním procesu.

Jednou jsme takhle seděli v restauraci a zrovna odcházel nějaký člověk, který vypadal jako obtloustlý  Dolph Lundgren. Ahoj kluci, úplně v pohodě pozdravil, sice úplně na šrot, ale Míra Šebesta přesto odpověděl „ di do píče ty čuráku, bohužel to pán zaslechl, ale vytáhnul přes stůl Kerkiho  „já to nebyl“, bránil se Kerki, když se Míra Šebesta ve své opilecké pýše přiznal, tak mu bylo řečeno aby se omluvil, naštěstí místní „Švarcenegr“ měl s sebou kamaráda a po slovech Šebesty „tobě se omlouvám a tobě děkuji, což opakoval několikrát jsme s Arnoštem nemuseli vyskočit připraveným nastevřeným (pootevřeným) oknem.

Do hospůdky jsme chodili ve včasných večerních hodinách a vždy zdravili místního rybáře pana Krásného. Když jsme se k ránu vraceli tak se většinou opakovala situace „jé pane Krásný, vy jste ještě na rybách“? „Ne chlapci, já už jsem tu zase“ a občas i někdo poblíž ryby namladil.

Jirka Urban, což byl hlavní výčepní, rád hrál kulečník. Jednou jsem tam přijel s jednou a byl jsem vyzván o hru o ni, já vsadil madam a on hospodu . . .tedy ne celou, ale útratu za celý víkend. V té době jsem hrával kulábr v HaR Plzeň, což byl prvoligový klub, kde můj otec dělal náčelníka a stal se i mistrem republiky a tak jsem to trochu i uměl. Krásný to byl tenkrát víkend a Jirka ze vzteku přerazil tágo o stůl.

U Žáby jsme také udělali svoje první přehrávky a pamatuji, že v komisi byl pan Jirkovský, na další už jsem zapomněl. Byl jsem už třetí Kolečko, kterého slyšel tento fenomenální jazzman hrát na kytaru. Otec hrál s ním po válce, bratr ve spojených orchestrech na muzikantských plesech v Měšťanské besedě nebo v Pekle v Plzni.  Bylo to v roce 1973 a kupodivu se nedělaly politické pohovory. Komise si nás poslechla, snědla občerstvení, dala nám 40% a my mohli hrát za úplatu. Za šesti hodinový kšeft jsme měli každej 105,-Kč + amortizaci za aparáty, tak že jsme mohli naúčtovat cca 150,- korun za každého, za co už se dal prožít slušný víkend. Mimochodem v učení jsem v té době bral za měsíc 180,-Kč.

 Občas v sobotu přijel někdo z „první“ ligy a zahrál si s námi, byla to fajn doba, ono zahrát si s Bavrem, překonal snad jen zážitek, kdy jsem měl za zády na bubny Klaudu Kryšpína J. Jednou, takhle v sobotu, jsme to trochu přeťápli a nějakej „chytrák“ co psal kroniku, dokonce do ní namalovaval kdo a kde a s kým, bylo nás tam cca osmnáct, ji zapomněl v neděli na chatě a když jsme už byli na „zkoušce“, přijel pan Šebesta -  Mírovo otec, vše si přečetl a provedl poslední zápis do kroniky, kde nám decentně oznámil že náš pobyt na jeho chatě končí. Teď si tak nějak matně vzpomínám, že malovat uměl dobře jen Petr Marovič, ale je to jen prazážitek J

Díky „Žábě“ jsem poznal dost dobrých lidí, s některými do dnes udržuji minimálně facebookové přátelství, s pár se občas vídáme i na pivku a bohužel pár přátel už mezi námi není. Jeden takový měl otce opilce, ale opravdu kapitálního, který se vždy kolem výplaty opil a tak jednou ten kamarád seděl s mamkou v obýváku, byl už pozdní večer a oni čekali na otce, při čemž sledovali v potemnělém obýváku televizi a otevřenými dveřmi nahlíželi do osvětlené kuchyně. Najednou se otevřely vstupní dveře a oni koukali na otce, jak po špičkách opatrně přichází ke kredenci, otevírá šuplík, vyndává paličku na maso, se kterou se praštil do hlavy a se zkrvaveným čelem a dramatickým výrazem v očích vbíhá do obýváku volaje…„mámo, oni mě přepadli a ukradli celou vejplatu“  Nevím co mu tenkrát manželka řekla, ale já to považuji za víc než pokání, víc než posypat si hlavu popelem . . .

obrazek kolecko

jinak Jirkovský samozřejmě zády jako kapelník a můj otec na kytaru . . .rok 1945 pro US armádu v Plzni U Bradů