Accept „Metal Heart“

  • Číst 6470 krát

Dnešní devátý díl seriálu o tom, co jsem poslouchal z kazet, bude ještě o něco výjimečnější než obvykle. Budu se totiž věnovat vůbec první zahraniční kapele, se kterou jsem prostřednictvím kazeťáku přišel do styku. Jdu si tedy poslechnout ACCEPT a jejich album „Metal Heart“ z roku 1985.

Vidím to jako dnes. Bílá kazeta značky Audiostar. A poprvé se z toho neline česká kapela, nýbrž kapela německá. Že jsem tak nějak automaticky předpokládal, že ta řeč, ve které zpívají, je němčina, asi nemusím zdůrazňovat, ostatně, bylo mi 6 let. A byly tam jen tři úvodní skladby, které si můj bratr nechal nahrát bůh ví od koho. Zbytek alba jsem musel doposlouchat později.

Nejvíc se mi tehdy líbila „Midnight Mover“, a to především onen vlezlý refrén, který do skladby bez varování skočí, jako by ho tam někdo náhodně střihnul. Tuším, že to byl právě tento song, který mě poprvé přiměl vzít cosi do ruky, poskakovat s tím po pokoji a předstírat hru na kytaru. Pokud jde o titulku, ta později u mě udělala dobré oko Beethovenovi, protože skladatel, který dělá podobnou hudbu jako Accept, musí být rozhodně dobrý. Co se mi ale líbilo nejvíc, byl Udův chraplavý zpěv. Mé sestřenice sice říkaly, že jediným originálním zpěvákem široko daleko s chraplavým hlasem je Dalibor Janda, ale já i před seznámením s Udem věděl, že jistě bude mnoho lepších. Udo byl takovým mým otvíračem dveří k poslechu dalších kapel, protože kapely, které měly zpěváka, co taky dokázal pěkně chraplavě řvát ve výškách, to u mě měly vždycky lehčí (a klidně to mohli být i Overkill nebo Exciter). Ale i když byl pro mě Udův zpěv tím nejvíc, už tehdy jsem cítil, že vokální a instrumentální složka hrají u mě jakožto posluchače vyrovnanou partii. Což, jak pravil někdo moudrý, odlišuje posluchače metalu od fandů popu.

Ale pojďme se přenést z dětství do současnosti a rozebrat to z pohledu, který snad o trošku převyšuje rozhled tehdejšího žáka první či druhé třídy na základce, kterým jsem při seznámení s albem byl. Především, Němcům je někdy klišovitě přisuzována strojová přesnost. Toto klišé rád podpořím, protože pro rytmiku Accept platí stoprocentně, neboť tady se ta noha skutečně rozdupe do rytmu sama od sebe a neustále v této činnosti setrvává. Jiné kliše pro změnu rozbiji, a sice zažité přesvědčení, že ACCEPT a UDO servírují fanouškům pořád to samé. Když se podívám na plochu celého alba „Metal Heart“, tak jde o rozmanité dílo, kde mají své místo rychlé vypalovačky, hardrockové pulsovačky (taková „Too High to Get It Right“ mě možná baví úplně nejvíc), metalové vyřvávačky a z mnohých kytarových aranží a sól cítíme „ameriku“ už dávno před příchodem alba s Davidem Reecem. A v „Dogs on Leads“ mám pocit, že si kapela zalaškovala i s atmosférou filmové hudby, na pozadí jako bych viděl nějakou probíhající gangsterku nebo bondovku.

Nakonec jsem si nechal produkci, která si z mého dnešního pohledu udržela dokonalost. Kytary mají přesně takovou dávku sustainu, jaká v prostoru zůstat má a jaká mému uchu dokonale svědčí, v sólech navíc chvílemi zpívající a chvílemi kvílející kytary dávají dohromady koktejl, který se neomrzí. Udův zpěv, pro který platí to samé, co jsem napsal o nazvučení kapel, je navíc doplněn skutečně pompézními sbory, které mají na celkovém výsledku podstatnou část podílu.

Závěr bude jednoduchý. Album, které mě v šesti letech bavilo, mě dnes baví úplně stejně.