Výběr kapel pro příští ročník, servis pro kapely v zákulisí a hladký průběh dění na stage – za vše jmenujeme jen pár věcí, které má na starosti produkční festivalu. The Legends Rock Fest Hořice tu pravou osobu pro tento post před lety našel. Jana Hejčová je oporou organizátorů i při letošním jubilejním desátém ročníku.

Jani, další ročník je přede dveřmi, jak se chystáte?
V tuto chvíli už máme mnoho věcí hotových, ale zároveň denně na něčem pracujeme – v podstatě až do začátku festivalu. Co do začátku – až do jeho konce. I nyní v červnu je ještě třeba něco dodělávat, zařizovat, sledovat, například také kolem propagace a prodeje vstupenek. Kromě toho už vyhlížíme příští ročník a probíhají některé přípravy již i pro něj.

Ono se to nezdá – ročník 2022 ještě nezačal, ale už je třeba pracovat na ročníku 2023, že?
Přesně tak. Již nyní se pracuje na programu pro příští ročník a zařizují se některé věci, které vyžadují dlouhodobé plánování, jinak by na ně bylo pozdě.

Co nového jste pro návštěvníky pro další ročník připravili? Kde se – pro neznalé – festival koná?
Festival se koná v Areálu Zahrada v Hořicích ve východních Čechách, v městské části Libonice. Červenou obloukovou lávku pro pěší je vidět z dálky – a právě po ní (nebo autem kolem ní) se do areálu dostanete.
A co nového jsme si pro další ročník připravili? V současnosti je důležité upravovat a vylepšovat průběžně areál a jeho zázemí – toho se budou týkat obě novinky. Tou první je beerjet, zařízení na čepování piva, díky čemuž budou fanoušci obslouženi rychleji. Tou druhou je nasvícení stromového porostu v areálu. Vyzkoušeli jsme si to už na nedávném maturitním plese, který se v areálu konal, a příjemně to přispělo k večerní atmosféře.

Kdy se pouští do areálu a jak to vypadá s kempováním?
Hlavní nápor očekáváme v pátek zkraje odpoledne (pouští se v jednu), ale je možné přijet už ve čtvrtek večer, nechat se odbavit (vyměnit si vstupenku za náramek, obdržet festivalové noviny a hlavně víčko na hlasování o nejoblíbenější kapelu festu) a vyhnout se tak největšímu pátečnímu návalu. Kdo potřebuje, může samozřejmě přijít i později. Kempování je možné na louce u Areálu Zahrada, kde stejně jako loni vyroste stanové městečko a plocha k parkování. V kempu bude opět cisterna s pitnou vodou a toalety, dokonce v něm bývá nonstop stánek s občerstvením. Je samozřejmě nutné chovat se jako slušný návštěvník a udržovat čistotu.

Kvůli covidu se místo jednoho ročníku festivalu konala menší jednodenní verze nazvaná Malý, velký fest, další ročník se konal již klasicky ve dvoudenní podobě, ale s omezenou kapacitou – a vy jste se zrovna roku 2020 přestěhovali z areálu Autokempu Pod Věží do Areálu Zahrada. Jaká klady má Areál Zahrada a jak tobě osobně se tam líbí?
Areál Pod Věží byl pro mnoho fanoušků s festivalem spojený, už kvůli určitému symbolu a dominantě – Masarykově věži samostatnosti. Přesun do Areálu Zahrada byl ale podle mě dobrým krokem. Například je snazší se na festival dostat, je to blíž. Areál Zahrada má navíc spoustu místa k odpočinku ve stínu, příjemné prostředí v přírodě. Užili jsme si tam již dva zmíněné ročníky a věřím, že ten letošní bude ještě lepší.

Vypadá to, že jste víc než oblíbený fest, máte samá zvučná jména – Dymytry, Traktor, Škwor, Trautenberk…kapely se k vám asi rády vracejí?
S radostí můžu potvrdit, že ano. Kapely, které k nám jezdí už několik let, si chválí hlavně oddanost fanoušků na Legendách a pohodovou atmosféru v zákulisí. Někteří vyzdvihují, jak dobře o ně bylo postaráno. To vše je zásluha pořadatelského manželského páru Zdeňka a Bobiny Lhotových, a samozřejmě celého týmu, který se stará, aby kapelám nic nechybělo. Naší velkou devizou oproti jiným festivalům je také domácí občerstvení v zákulisí – jen se zeptejte například kluků z Limetallu na škvarkovou pomazánku. Určitě vám potvrdí, že se rádi vracejí už jen kvůli ní.

Ty jsi produkční Legend, můžeš našim čtenářům přiblížit, co všechno práce produkční festivalu obnáší?
Nejdříve je to dramaturgie festivalu, tedy program – výběr kapel, domlouvání konkrétního dne a času vystoupení, podepisování smluv... Když se festival rozběhne a kapely přijíždějí, je potřeba, abych je přivítala a postarala se o vše, co potřebují, aby měli zajištěnou šatnu, občerstvení... Zároveň dohlížím na hladký chod dění na stage – aby každý byl tam, kde má být, naopak aby nikdo nestál, kde stát nemá a nepřekážel velmi rychlému provozu v zákulisí, aby byly dodrženy časy a délka vystoupení kapel, a mnoho dalších věcí kolem toho. Dále potřebuju mít v merku auta, která přijíždějí a odjíždějí do zákulisí – zásobování, auta kapel, auta s merchem, s technikou...je toho moc. (úsměv)

V zákulisí se tedy staráš o vše okolo kapel, lítáš pomalu se stopkami, najdeš si čas vůbec nějakou tu kapelu poslechnout? Co si určitě letos nenecháš uniknout?
Popravdě? Při tomto provozu je téměř nemožné vidět koncert nějaké kapely od začátku do konce nebo aspoň z poloviny. Na největší srdcovky se ale snažím urvat se aspoň na chvíli. Určitě budu ráda, když se mi to letos podaří na koncert Aleš Brichta Projectu.

Letos poprvé vystoupí na Legendách například Panoptiko a Hairy Groupies. Co by měla udělat kapela, aby měla šanci vystoupit na Legendách?
Výběr kapel do programu závisí na mnoha věcech. Během celého roku hodně navštěvuju klubové koncerty v regionu i jinde. Často právě tam uslyším naživo kapelu, která mě zaujme natolik, že ji pak pozveme. Kromě toho dám i na doporučení od někoho, jehož názoru si vážím. Zároveň se snažíme dát příležitost i regionálním kapelám.
Někdy kapely píší samy. Některé zaujmou, jiné ne. Je důležité, aby kapela podávala dobrý výkon naživo a aby hudebně zapadala do celkového konceptu festivalu. Zároveň je určitě velkým plus, když kapela nabízí něco originálního – zažili jsme už celtic punk (Pipes and Pints), metal-rap (X-Core), EDM rock (Blitz Union), symfonický black metal (Welicoruss). Hairy Groupies přinesou letos poprvé glam rock.

Zmiňuješ klubové koncerty – ale co v létě? Chystáš se na některou akci z letošní bohaté letní hudební nabídky?
V červnu mě čekají dvě akce, na které se opravdu těším – Prague Rocks, kde vystoupí mí velcí oblíbenci Metallica a Five Finger Death Punch, a tradiční FOE motosraz v Jinolicích. V létě pak Hard and Heavy Open Air Fest Velké Hamry, Hliňák fest Sekeřice, festival Benátská! u nás v Liberci, další tradiční motosraz MotoLužany...a určitě spousta dalších, podle situace.

Co vzkážeš návštěvníkům Legend a jaký tvůj oblíbený klip jim pustíme?
Aby se hlavně dobře bavili a aby se jim fest vydařil k jejich spokojenosti. Aby se k nám příští rok zase rádi vrátili a užili si fajn dva dny s oblíbenou muzikou. A moc jim děkujeme za přízeň – někteří k nám jezdí už léta, a i z dálky.
Pustíme klip k písni IOU od Five Finger Death Punch. Je to jedna z kapel, na jejichž koncert vždycky ráda vyrazím.

Všechny inoformace najdete na The Legends Rck fest 2022

Z dob třídenního Metalfestu si pamatuji, kterak v neděli už publikum bývá díky neustálému zdolávání převýšení areálu po schodech velmi unaveno a místo konání bývá plné chodících mrtvol. U čtyřdenního festivalu byla vlastně neděle už v sobotu. Leč dvouletá přestávka udělala své a téměř žádní vysílení a unavení jedinci nebyli ke spatření ani v sobotu a dokonce ani v neděli.

SOBOTA
Jelikož mě samotného čeká večer odehrání 5hodinové akce, dávám si jen jednu kapelu. Tou je maďarská folkmetalová DALRIADA hrající přes poledne. Folkmetal dělím na blicí a rozjuchaný (kam řadím třeba i Korpiklaani), Dalriada patří jednoznačně k těm druhým, neboť jejich muzika přímo překypuje melodkcými motivy inspirovanými maďarským folklórem. Rovněž nám podává další důkaz o tom, že zpívat lze skutečně v každém jazyce, maďarštinu nevyjímaje (ale kdo pár maďarských kapel zná, toho to nepřekvapuje). I když se při zvukové zkoušce tvářili všichni pěkně otráveně (zvláště zpěvačka vypadala, jako by ji tam někdo vytáhl v rámci nucených prací), vystoupení naostro rozdávalo pozitivní energii a v publiku poprvé spatřuji fenomén letošního ročníku Metalfestu - hada alias mašinku.

NEDĚLE
Na místo činu se vracím v neděli ve chvíli, kdy na pódiu vládne energický a sympatický zpěvák Gianni Pontillo, jenž zpívá u heavymetalových VICTORY, kapely, jejíž kořeny sahají do 80. let a jejíž produkce tomu v tom nejlepším slova smyslu odpovídala a dávala vzpomenout na ty časy, kdy kapely hrály stále rychleji, zpěváci zpívali stále výše, plakáty z metalových časopisů byly barevnější, nebe modřejší, pivo levnější… No, zase to nepřehánějme. Každopádně první polovina setu mi přišla o mnoho lepší než ta druhá, která už působila usedleji a méně energicky. Čas produkce byl přetažen o 7 minut, čemuž jsem se na akci tohoto typu značně divil, ale jen do té doby, než na pódium během chvilky vyběhla kapela téměř totožná, tentokrát nesla jméno kytaristy obou formací. Čili HERMAN FRANK, který se stal jakýmsi Horstem Fuchsem festivalu a přivezl k jedné kapele jako bonus druhou. Za mikrofonem stál tentokrát Rick Altzi, týpek, který za svou kariéru zpíval úplně s každým. A pokud ne přímo v kapele, tak aspoň na nějaké hostovačce. Žánr se příliš nelišil od Victory, jen se zase trochu šláplo na plyn, takže to od Hermana vlastně byla docela důmyslně vychytaná dramaturgie. A protože publikum Metalfestu je na melodický hevík vždy pozitivně naladěno, může být Herman Frank se svou dvouhodinovou prací nadmíru spokojen. Téměř na každém ročníku si dramaturgie připraví i stylový úkrok stranou, v minulosti už to byl blues, jižárna nebo i kabáťárna (mám na mysli D.A.D.). Ovšem letos tuto roli plnil vskutku výstavní kousek jménem THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, kteří ve své hudbě spojují poetiku osmdesátkového AOR, disca a v neposlední řadě i synthwave. Ovšem naprosto po svém, takže kapela navzdory tomu, že si na stylizaci dává pořádně záležet, rozhodně nepůsobí, jako by sem z 80. let zabloudila. Část publika se raději předem vzdálila, část to sledovala s útrpnou zvědavostí zpovzdálí a před pódiem nás vlastně stál jen malý hlouček ve srovnání s davem sledujícím předchozí kapely. A když se prostor neplnil ani po skončení první písně, vypadalo to, že tentokrát onen úkrok stranou na úrodnou půdu nepadne. To se však nakonec změnilo. Příjemná muzika s chytlavými melodiemi a veselou pódiovou prezentací, které dodávaly grády dvě sboristky oblečené do letuškovského, nejenže fanoušky přilákala a prostranství zcela zaplnila, ale dobrá nálada se začala šířit všude kolem. Takže za chvíli kolem projela i „mašinka“. Kapela byla tímto specifikem, které se obvykle vyskytuje na zakončení nejrůznějších večírků a zábav tak zaujata, že vyzvala publikum, aby to předvedlo ještě jednou. Lidé se nenechali dlouho pobízet a za chvíli jsem spatřil nejdelší mašinku ve svém životě, kterak obráží celou středovou část amfiteátru. The Night Flight Orchestra opuštěli místo jako vítězové, a i když jim zdaleka ne všichni přišli na chuť, očekávám, že se jich brzy v naší zemi zase dočkáme. Mimochodem, bylo pak docela zábavné se dívat, kterak si k takto vyšňořeným muzikantům chodí při autogramiádě fanoušci nechávat podepisovat cédéčka Arch Enemy nebo Soilwork. Ano, právě odtud členové The Night Flight Orchestra vzešli. ENSIFERUM kvůli náhlé nemoci nepřijeli, což se vyřešilo velice snadno, když v autobusu Gloryhammer byli objeveni ELVENKING jedoucí s nimi společné turné. Stačilo vyndat rekvizity, obléci se do ohozů a šou, které jsem však byl nepřítomen, tudíž o ní nemohu pojednat, mohla začít. Vracím se až na GLORYHAMMER, melodické powermetalisty, u kterých vlastně ani nedokážu poznat, do jaké míry jsou patetičtí a do jaké míry se pokoušejí o parodii. Jejich hudba je plná odkazů na klasická heavymetalová díla. A i když hrají žánr, který byl za posledních dvacet let vytěžen a mnohokrát přečerpán a přežvýkán, řekl bych, že měli nejbouřlivější atmosféru dne. Dynamika spolupracujícího publika znovu zasahovala až do ochozů, takže se dá říci, že Gloryhammer trumfovali. Následovala SONATA ARCTICA a s ní něco, co jsem na akci tohoto druhu ještě asi neviděl a co asi bylo k vidění naposledy v bouřlivých alkoholem a jinými látkami napěchovaných 80. letech. Hned od začátku bylo všechno nějak divně. Nepřesné bubny, zvuku dominující basa, absentující kytara. Místo obvykle létající kapely pár chlápků vrhajících na sebe podivné pohledy a kývajících se na pódiu jak mátohy. Že je něco špatně, bylo jasné, ale jelikož v zákulisí neprobíhal žádný poplach techniků, soustředil jsem se na samotné muzikanty a společně s dalšími lidmi kolem jsme tipovali, jak to vlastně je. Já se pro jistotu ještě podíval na aktuální fotky kapely na internetu, abych se ujistil, zda na bubny a kytaru nevzali nějaký náhodný záskok. Ale nebylo tomu tak. A co jsme mohli slyšet? Nepřesné bubny, přičemž žádná skladba nebyla ukončena a bubeník tam cosi klepal do ztracena. Dále jsme mohli slyšet basu, která taky nebyla úplně nejpřesnější, ale zvukař se zřejmě snažil zakrýt kytaru, kterou si troufl dát aspoň trochu nahlas až v půlce setu. A zřejmě věděl, proč. Zpěvákovi to sice ve výškách zpívalo, ale jakmile šel do hlubších poloh, tak se i jeho postava dostala do jakési unavené polohy a místo zpěvu se ozýval jakýsi šepot. Nad tím vším chodil po molu klávesák, který jediný hrál přesně, a vrhal na ostatní nevrlé pohledy. Nikdo z nás, co jsme stáli v hloučku, bychom nevsadili ani pětník na to, že kapela set dohraje. A když byl po nekonečné sérii cajdáků, ve kterých v podstatě hrály jen klávesy, basa a zpěv, ohlášen Fulmoon, očekával jsem definitivní náraz. Leč, kupodivu se to nezadrhlo, kapela skladbu dohrála, stejně jako všechny následující, a všem zúčastněným na pódiu i pod pódiem mohl spadnout kámen ze srdce. Za takové situace to má následující kapela jednoduché. Stačí vědět, kde se nachází, zahrát, co zahrát má, a úspěch je zaručen. Ale s tím by se samozřejmě poslední kapela festivalu WITHIN TEMPTATION nespokojila, proto na pódiu vyrostla působivá scéna plná světelných konstrukcí. Pravda, sice pak pro samá světla nebylo vždy úplně zřetelně vidět na kapelu, ale pohled tímto směrem skutečně vypadal impozantně. Pompézně pak působila i samotná hudební produkce, ze které jsem si však vyslechl polovinu. Což o to, kapela na pódiu vypadá dobře, vše zní, jak má, písně jsou vesměs líbivé (kromě těch, které se ke slizkému popu přiblížily až přespříliš), jenže Within Temptation na mě dlouhodobě působí dojmem „pustíme cédéčko a budeme do toho sekat nějaké riffy“. Nutno však říci, že ve svém odchodu jsem byl navzdory dešti takřka osamocen. Bývá zvykem, že při setu poslední kapely už po straně areálu uniká proud davu směrem k domovům, u Within Temptation se to aspoň po dobu, co jsem byl přítomen já, nedělo.

A co napsat závěrem? Metalfest se povedl, výběr kapel byl rozmanitý a dramaturgie byla hezky poskládána. Já bych na příští rok uvítal trošku víc „ameriky“ a také nějakého originálního headlinera, jako byli svého času King Diamond nebo Alice Cooper. Každopádně, po dlouhé covidové přestávce mohu říci, že je hrozně fajn strávit pár dnů zase na festivalu. Takže za tři týdny jdu znovu. A za rok samozřejmě také.

Je tomu už dávno, co jsem psal poslední report z této akce. V posledních dvou letech to kvůli všeobecně známým skutečnostem ani nebylo možné, s o to větší radostí se podělím o pár dojmů. Z line-upu mezitím nějaká jména vypadla (Joe Lynn Turner, Soulfly), ale z drtivé většiny se povedlo udržet celou listinu v původním složení a ještě díky rozšíření konání o čtvrtek něco přidat. A pořadatel si konečně mohl odškrtnout 35 položek ze seznamu 2 roky nevyřízených restů a s čistým listem se připravovat na další ročník.

Přišlo i několik dalších nehudebních změn. Přesunutí základního odbavení a občerstvovacích stánků přes silnici na louku se ukázalo jako dobrý tah, vzniklo tak pěkné místo, kdo bylo možné si trochu vydechnout, pokonverzovat a načerpat síly na další koncerty. Novinkou bylo také placení čipem, který byl součástí náramku. Nakonec jsem si zvykl i já, který se jinak netajím názorem, že peníze vznikly proto, aby se za ně dalo kdykoli cokoli koupit, a že tento čip je návratem k výměnnému obchodu. Novinkou byly také ceny občerstvení, které opravdu vyletěly hodně nahoru. Leč žádné remcání jsem nezaznamenal a ani nemá smysl si nějak stěžovat, je třeba to brát jako aktuální ekonomickou realitu, která se na jiných akcích nebude nijak výrazně lišit. Ostatně, pokud jste využili výčep některého podnikavého zahradníka z místní kolonie, zaplatili jste v podstatě stejně. S tím souvisí několik mých postřehů. Za celou dobu jsem nezaznamenal nějakou frontu u stánků s pivem. Kromě Birellu, ten byl oproti tomu v permanentním obložení. Šetření se podle mě projevilo i na kšeftu stánků s merchem, včetně toho festivalového. Zatímco každý rok chodí po areálu obrovské procento lidí s trikem aktuálního ročníku, letos to byl téměř zanedbatelný zlomek. Zato jídlo šlo na dračku. Zaznamenal jsem i zvýšenou účast Němců, což se projevilo na výskytu více triček z německých festivalů, velmi svérázně pojatých onášivkovaných džísek, ale též na velmi svérázném pojetí přebývání v kempech. Za ty čtyři dny jsem viděl víc německých holých prdelí než zkušený obdivovatel helmutského porna. A věřte, že jsem výhled tohoto typu nikterak nevyhledával.

Ale teď už pojďme k dojmům hudebním.

ČTVRTEK
Do areálu přicházím ve chvíli, kdy na pódiu hraje AMALGAMA, ruský melodický metal. Ruská scéna má v tomto žánru neskutečně silnou základnu a třeba kapely Арктида, Альбион nebo Сад Грёз v podstatě neopustily v minulých letech úložiště mého příručního přehrávače. AMALGAMA hraje trochu nižší ligu než zmíněné tři výstavní kousky, ale i tak se jejich set poslouchal příjemně a nesl všechny znaky pompéznosti a melodiky pro ruský hevík tak typické. Následující Řekové SUICIDAL ANGELS znamenali přepnutí do úplně jiného módu a jejich našlapaný energický thrash metal definitivně vtáhl všechny účastníky festivalu do děje. Povedené vystoupení, na které bylo možno si vyslechnout spoustu chvály po celý zbytek odpoledne z náhodně slyšených rozhovorů při procházení areálem. Další thrasheři EXUMER jsou z Německa a patří k těm, kteří tento žánr pomáhali stavět už v 80. letech. Nestali se těmi, kteří by někdy hráli nejvyšší ligu, ale pro jejich oldschoolové riffy otevře ucho milovníka žánru své brány vždy a s radostí, byť oproti předchozí kapele to přece jenom bylo trochu slabší. Kluci pak byli večer ke spatření na lavičkách, kterak se zájmem sledují své souputníky Kreator. Následovala CYHRA, kterou jsem měl (zřejmě na základě loga) ve své hlavě mylně zařazenou do úplně jiného žánru, než je melodický hevík, který ke mně z pódia do ústraní doléhal a líbil se mi. Set EVERGREY pak znamenal výrazné zvolnění a také zumělečtění čtvrtečního podvečera. Mnoho lidí jejich táhlejší muzika s progresivními prvky dokázala do děje vtáhnout, já byl ale zřejmě naladěn trochu povrchněji a jejich vystoupení mi po nějaké době začalo navzdory neoddiskutovatelné kvalitě splývat v jednotvárný celek, až jsem využil čas k občerstvovací pauze. BLOODBOUND patří k neodmyslitelnému inventáři pragokoncerťáckých akcí, ale jelikož byli zatím ušetřeni masivnímu promu na hranici parodie, ještě nestihli být zprotiveni. Každopádně melodický power metal padne při Metalfestu vždy na úrodnou půdu, areál byl zcela zaplněný a jádro fanoušků spolupracující s kapelou už zasahovalo výrazně nahoru do ochozů. Ač jsem je viděl počtvrté, jsem doposud vybaven naprosto nulovou znalostí repertoáru, ale musím uznat, že hymnické refrény a celkové energické provedení, které v podání Bloodbound funguje tak nějak přirozeně samosebou, jako by na tom nebylo nic zvláštního, si mě získaly na svou stranu. Pak už přišla řada na headlinera dne, kterým byli podruhé v historii Metalfestu němečtí thrasheři KREATOR. Ti si vždycky dávali záležet na grafické působivosti svých alb i merchu, v posledních letech k tomu přibyl i značný důraz na pompézní pódiovou šou, která z nich dělá jakési thrashmetalové Kiss. Rozvěšení oběšenci vypadali na pódiu opravdu moc dobře, na plamenech se také nešetřilo a i plachta za kapelou doznala během vystoupení změny. A nechyběly dokonce ani konfety. Hrál se průřez celou kariérou s výjimkou některých alb z 90. let a bylo to setsakra dobré. Thrash v podání Kreator nemá jen svou zběsilou sypací stránku, ale i mnoho melodických odboček k táhlejším tempům a riffům a též vynalézavým kytarovým vyhrávkám. A bylo skutečně zajímavé slyšet pravověrné thrashery říkat, že ten zběsilý závěr svého setu mohli proložit také něčím volnějším. Ale celkově se pěla chvála ze všech stran, já se ke všem těm superlativům, které zřejmě dělají z Kreator kapelu festivalu, mohu jenom přidat.

PÁTEK
Sobota pro mě začíná vystoupením TRI STATE CORNER. Název mi nebyl nikterak neznámý, ale vůbec jsem neměl tušení, co se za ním skrývá, očekával jsem nějaký moderní metal, jak už to u tříslovných názvů kapel bývá. Na pódium skutečně přišli chlápci, kteří nevypadali jako oldschool metalisti, přičemž jeden z nich byl strejda hrající na řecký drnkací nástroj zvaný bouzouki. A přestože jejich muzika neoplývala nějakou významnou variabilností a zpěv se pohyboval bezezbytku ve velmi civilní poloze, mě to po celých 50 minut proklatě bavilo. A protože zpestření tohoto druhu se obecně těší na Metalfestu oblibě (a to jsme ještě před sebou měli to nedělní), nebyl jsem v tom zdaleka sám. RAGE byli kdysi dávno v mém pomyslném žebříčku na prvním místě, a to v době vydání alba Black In Mind. Poté začali na můj vkus až příliš zabředávat do přílišného umění a já jsem s nimi ztratil kontakt, a to tak, že mě ani naživo moc nebavili, navíc jejich živá produkce jakožto tříčlenné formace byla taková suchá ve srovnání s tím, s čím se snažili přicházet na albech. On ten hrací čas kolem 15. hodiny vlastně všechno potvrzuje. S obměnou sestavy a jejím rozšířením na čtyřčlennou se ale začalo blýskat zase na lepší časy, o čemž jsme se mohli přesvědčit i v sobotu. Došlo i na mnou zmíněné oblíbené album. A celkově byl celý set Rage energickou přehlídkou oldschool power metalu, což publikum kvitovalo s povděkem a frontman Peavy byl evidentně dojat. SALTATION MORTIS jsem vynechal a vracím se na kometu discometalu BATTLE BEAST, kteří se už mnoho let vezou na vzrůstající vlně zájmu o jejich značně pompézní produkci, které vévodí zpěv Noory Louhimo. Ta je pravým protikladem všech těch ukníkaných a uhoukaných gothic zpěvaček a já si při koncertě pokládám otázku, jestli je tohle vůbec biologicky možné naživo uzpívat. Battle Beast servírují jednu melodiemi překypující tutovku za druhou a já jim i přes nadměrnou nasamplovanost jejich produkce zobu z ruky. A to si mohli dovolit nezahrát tutovky jako „Black Ninja“, „Out Of The Streets“ a „Raise Your Fist“. Následují FREEDOM CALL se svým vysmátým happy metalem, jak svou hudbu sami označují. U nás mají mohutnou fanouškovskou základnu (díky čemuž, jak dokládají nějaké případy z minulosti, by si měla každá kapela rozmyslet, jestli si je k nám vezme za předkapelu) a při pohledu do publika je patrné, že Chris Bay umí během chvilky svou dobrou náladu přenést i na široké davy. Nutno ovšem říci, že ty jejich hymny jsou tak vlezlé, že se nelze divit ani těm, kteří se před nimi snaží někde ukrýt, což se po chvíli přihodí i mně. Večer zakončují ELUVEITIE. Než mě vyžene déšť, dávám si půlku jejich setu, který se mi líbí, ale jako naprostý neznalec žánru se nebudu pouštět do nějakého rozepisování.

Jelikož report nabývá masivních rozměrů, zde si dovolím své vyprávění utnout a sobotě s nedělí se věnovat v druhém dílu.

Populárního ostravského rock/metalového Sorfestu se v pěkném prostředí Slezskoostravského hradu účastním každoročně a hodně mi vyhovuje, že zde na jediném zachovalém a rekonstruovaném hradu na Ostravsku probíhá fest na dvou pódiích, přičemž se navíc v nedaleké Loděnici na břehu Ostravice na dalším pódiu konají koncerty zajímavých mladých kapel.

Letos jsem se bohužel kvůli svým omezeným časovým možnostem nemohl účastnit celého programu, takže mohu hodnotit jen to, co jsem viděl v době od 14:00 do 21:00 hodin. Neviděl jsem tedy hned první kapelu vystupující na nádvoří hradu od 13 hodin, kapelu Degradace.

INNERSPHERE , Aréna 14:00

Naštěstí jsem nezmeškal ve 14 hodin v Aréně koncert mladé plzeňské metalové kapely INNERSPHERE, jejíž koncert jsem poprvé viděl v brněnském klubu Melodka někdy před půlrokem, kde mě hodně zaujala a líbila se mi. Kapela mě opět potěšila, nezklamala mě ani přítomné fandy melodického death metalu a předvedla výborný výkon. Kapela zpívá pouze anglicky a převážně growlingem, ovšem k tomuto hudebnímu stylu to patří a pro vystupování v zahraničí je to navíc nutné. Hodně se mi líbí souhra obou kytaristů, sólově zpívajícího Míry Litomerického, který je hlavním autorem většiny skladeb, a velmi dobrého mladého sólového kytaristy Lukáše Maie. Rytmika šlape spolehlivě a basista Marek Hubocký navíc často zpívá doprovodné vokály. Celkově mi připadal zvuk kapely tady na Sorfestu o něco horší než jsem slyšel v Melodce, ale nebylo to zas tak špatné a všechno nemůže být naživo ideální.

GATE CRASHER , Nádvoří 15:00

Po koncertu Innersphere jsem se rychle přesunul na nádvoří hradu, kde ve 3 hodiny odpoledne začínala hrát kapela GATE CRASHER. Je to již dlouhou dobu známé a sympatické jméno české kapely, jejíž koncert jsem však viděl poprvé a ani jsem její hudbu dříve neposlouchal, protože zkrátka nemám dost času na to, abych poslouchal doma hudbu všech dobrých a zajímavých českých kapel nebo je sledoval na rockfestech po celé republice. Koncert této čtyřčlenné rockové kapely se mi hodně líbil a to jak co se týká výkonu muzikantů, tak i díky dobře odvedené práci zvukaře. Tato kapela s vtipným anglickým názvem zpívá česky, takže si může naplno užít její hudbu domácí publikum, které neumí dobře anglicky, jak je to i v mém případě. U kapel, které mě na koncertu zaujmou, si obvykle koupím v přítomném stánku s merchem některé jejich album na CD, což jsem tady taky udělal a poslední album této sympatické kapely s názvem Mrazení už mám doma k poslechu.

VILÉM ČOK & BYPASS , Aréna 16:00

Ve 4 hodiny odpoledne začala v Aréně hrát a zpívat česká rocková legenda VILÉM ČOK se svojí kapelou BYPASS. Tento zpívající baskytarista z legendárního Pražského výběru dnes na svých koncertech zpívá sólově a dělá zábavnou show jako frontman, přičemž má v kapele výborného a taky zpívajícího baskytaristu s dobrým hlasem, vynikajícího mladého kytaristu a schopného bubeníka. Zjednodušeně se dá říct, že Vilda se svým Bypassem dělá naživo jen legraci, ale dělá to se svými muzikanty opravdu hodně dobře. Publikum v zaplněné aréně jeho koncert přijalo s nadšením a nechalo se i rozezpívat. V zajímavé a zábavné, téměř metalové úpravě tady zazněla například i píseň Oldy Říhy z jeho slavného Katapultu Půlnoční závodní dráha, dále známá píseň Ó hory, ó hory a nemohl chybět ani Čokův hit z Pražského výběru Na Václavským Václaváku. Hodně jsme si všichni v publiku koncert V.Čoka s Bypassem na Sorfestu užili a je zajímavé, že po odehrání ostravského koncertu Vilém Čok se svojí kapelou odejel do Brna, kde měl ten samý den večer ještě koncert na závěr Československého rockfestu, který byl prý stejně dobrý, jako ten ostravský.

DAZED AND CONFUSED , Loděnice 17:30

Výbornou mladou kapelu DAZED AND CONFUSED ze Vsetína jsem poprvé viděl a slyšel hrát loni v Music baru Lira ve Valašském Meziříčí, kde tehdy hrála i jiná zajímavá mladá valašská kapela Sóma, kterou jsem znal již z dřívější doby a kvůli které jsem tam tehdy přijel. Dazed 'n Confused mě hned při prvním poslechu nadchnuli a vůbec se nedivím tomu, že vyhráli loni v soutěži mladých amatérských kapel LÍHEŇ, díky čemuž také dostali pozvánku na letošní Sorfest. Pětičlenná kapela se sólovým zpěvákem hraje styl, který lze označit jako alternativní blues-rock. Všichni muzikanti jsou zdatnými instrumentalisty a hodně se mi líbí hra sólového kytaristy i baskytaristy. Zpěvák zpívá výborně s dobrým hlasem, zatím mu možná jenom trochu schází profesionálnější vystupování na jevišti. Vzhledem k mládí kapely věřím tomu, že mají před sebou ještě slibnou budoucnost, pokud spolu vydrží, každopádně jim to přeji. Tato kapela nezklame na žádném rockfestu, který není zaměřen jen na nejtvrdší muziku a určitě bude mít úspěch v každém hudebním klubu se zaměřením na kvalitní rockovou muziku.

Už od 17 hodin hrál na nádvoří Slezskoostravského hradu Ivan Mládek se svým Banjo bandem, ale jeho koncert jsem vynechal, i když mě tato česká legenda vždycky dobře baví a jeho nesmrtelný hit Jožin z bažin hraje i slavná Metallica na svých koncertech v Česku. Dal jsem ale přednost rockovému mládí vystupujícímu v Loděnici pod hradem, které mě zajímalo víc a taky mě nezklamalo.

HENTAI CORPORATION , Aréna 18:00

HENTAI CORPORATION je v českém rock/metalovém prostředí už pojmem a já jsem jejich koncert viděl dnes v Aréně Slezskoostravského hradu poprvé. Tato pražská thrash-rock'n'rolová kapela s charismatickým sólovým zpěvákem se silným hlasem, jaký mám v této muzice nejraději, na mě udělala výborný dojem. Ocenil jsem, že Hentai Corporation mají v sestavě klávesistu, což dává každé kapele dobrý zvuk i bez použití samplů. Hentai Corporation zdejší početné publikum svými rychlými skladbami hodně bavili a pro mě osobně byl jejich koncert, vedle vystoupení Viléma Čoka s Bypassem, vrcholem letošního Sorfestu.

BIJOUTERRIER, Nádvoří 19:00

Od 19 hodin jsem se na nádvoří na Sorfestu seznámil s hudbou slovenské kapely BIJOUTERRIER, jejíž jméno a muziku jsem doposud vůbec neznal. To je pro mě taky jedna z největších výhod rockfestů, že tam mohu poznat a poslechnout si kapely, které zatím neznám, i když jinak dávám přednost plnohodnotným celovečerním koncertům svých oblíbených kapel. Sympatická šestičlenná kapela Bijouterrier s velmi dobrou sólovou zpěvačkou, které zdatně sekundují dva sborově i sólově zpívající muži, hraje zábavnou rockovou muziku, která neurazí na žádném rockfestu s výjimkou těch se zaměřením pouze na nejtvrdší metalovou muziku.
Bijouterrier byli na Sorfestu dobří, bavili publikum, ale já dávám přednost jiným rock/metalovým hudebním stylům, jaké hrají moji oblíbení slovenští Eufory, April Weeps nebo moje zamilovaná symfonic-metalová kapela Symfobia.

HYPNOS , Aréna 20:00

Hlavní večerní doba v Aréně byla letos na Sorfestu vyhrazena death metalové kapele HYPNOS původem z Uherského Hradiště. Tuto kvalitní metalovou kapelu založili dva bývalí muzikanti známého Krabathoru, baskytarista a zpěvák Bronislav „Bruno“ Kovařík a bubeník Peter „Pegas“ Hlaváč. Tato čtyřčlenná kapela se obejde bez sólového zpěváka, protože jako frontman funguje zpívající baskytarista. Hypnos odehráli velice solidně kvalitní metalovou muziku, ale mě se víc líbila hudba plzeňských Innersphere.

Poslední kapelu vystupující v Aréně na letošním Sorfestu s názvem Grade 2 jsem už poznat nemohl, protože jsem pospíchal na poslední večerní vlak domů, kam jsem se musel vrátit brzy z rodinných důvodů. Mrzelo mě to, protože Grade 2 byli jedinou zahraniční kapelou, která zde letos hrála, protože slovenské kapely mezi zahraniční nepočítám.
Z časových důvodů jsem pak nemohl vidět koncerty dobrých kapel hrajících ještě tento večer na nádvoří Slezskoostravského hradu, rockovou Tlustou Bertu a hlavně můj oblíbený power metalový band Porta Inferi původem z Nového Jičína, který jsem však už viděl hrát v klubu a hodně jsem si užil loňský koncert této výborné kapely na Ostravě v plamenech.

Letos se konal už 14. ročník tohoto zavedeného Slezskoostravského Rock - Fest Open Air festivalu. Myslím, že žádná z vystupujících kapel nezklamala, stejně jako nezklamali pořadatelé festu a naštěstí nezklamalo ani počasí, i když bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvíli začne lít jako z konve, což se naštěstí nestalo. Možná nejisté počasí způsobilo o něco nižší návštěvnost nebo snad lidem zhýčkaným většími ostravskými hudebními festivaly Colours of Ostrava i Ostrava v plamenech chyběly velké hudební hvězdy, nicméně nejen pro mě Vilém Čok nebo Hentai Corporation hvězdami jsou a o Ivanu Mládkovi s jeho legendárním Banjo bandem ani nemluvím.

Co se týká občerstvení, na kterém taky na každém festivalu hodně záleží, tak si nemůžu stěžovat ohledně piva, včetně toho nealkoholického, ani jídla, i když inflace byla na cenách znát. Vždycky mě potěší, když si můžu dát na jídlo kromě obligátních klobás, langošů, hamburgerů nebo různého masa či halušek taky chutné smažené bramborové placky, které zde byly navíc k dostání i se zelím nebo sýrem, což mě hodně potěšilo a pochutnal jsem si.
Protože si rád "zahustím" pivo občas nějakým panákem, tak má jediná výtka směřuje ke zdejší nabídce tvrdého alkoholu, když zde nebyl k dostání Jack Daniel's ani žádná jiná whisky, což je můj nejoblíbenější alkohol. Obligátní Jägermeister zde sice nechyběl, stejně jako rum a vodka, kterou jsem si občas dal, ale objemem 0,04 l u prodávaných panáků si vůbec nejsem jistý. No, aspoň jsem se moc neopil.
Už teď se zase těším na 15. ročník tradičního Sorfestu v pěkném prostředí Slezskoostravského hradu v příštím roce a věřím, že mě zase nezklame.

Honza Kubín, 5.6.2022