Nová gothicrocková formace Projekt XIII vydává své debutové album s názvem Ad Radices Tergum. Stane se tak v pátek 13. května 2022 prostřednictvím elektronické distribuce na streamovacích platformách Apple Music, Deezer a Spotify. Album vyjde i fyzicky v podobě digipacku, a to 8. června 2022, konkrétně v rámci koncertu kapely v pražském planetáriu.

Držitel ceny Anděl z roku 2009 a frontman kapely Matěj Lipský k tomu dodává: „V osmdesátých letech jsem díky nahrávkám na kazetách a videokazetách poslouchal postpunkové a gothicrockové skupiny, aniž bych věděl, že se jedná o tyto hudební žánry. Albem Ad Radices Tergum, což se dá přeložit jako ,Zpět ke kořenům‘, jsem se rozhodl vyjádřit poctu daným stylům a kapelám z té doby. Nahrávalo se sice se všemi novodobými zvukovými možnostmi, přesto doufám, že se nám podařilo dotknout se osmdesátkového hudebního ducha. Pro mě osobně byla velká výzva držet se jednoho stylu, protože v předchozích projektech jsem se věnoval právě žánrovému prolínání.“

Vystoupení Projektu XIII v pražském planetáriu bude výjimečné. Jednak proto, že kapela pokřtí své album při projekci hvězd a planet na největší kopuli ve střední Evropě. Zároveň polovina kapacity sálu je určena pro klienty se zdravotním postižením z Centra sociálních služeb Tloskov, kde je Matěj Lipský ředitelem, a na koncert jsou pozváni také přátelé z podobného centra pro lidi se zdravotním postižením Laguna Psáry. Koncert tedy bude mít muzikoterapeutický přesah.

Matěj k tomu uvádí: „Velice často se mě klienti v Centru sociálních služeb Tloskov ptají, kdy jim opět zazpívám s kapelou. A také se ptají, kdy pojedou na výlet do Prahy, třeba do planetária… Tyto otázky mi připomněly dávný nápad zahrát s kapelou v planetáriu pod vizualizací hvězdné oblohy, a tak začaly přípravy tohoto unikátního koncertu, který se již nikdy nebude opakovat.“

Z tohoto důvodu šlo do prodeje pouze 100 lístků na tuto akci, předprodej zajišťuje QRTicket.cz. Kromě koncertu Projektu XIII, se můžete těšit na vystoupení synthpopové zpěvačky Binery ze Slovenska a na setkání s Czech Predators. Kulisy na pódium si vzal na starost filmový architekt Ivo Návrat se svými studenty ze Střední umělecké školy designu. Na závěr večera čeká všechny zúčastněné jedno překvapení.

Ještě dodejme, že ačkoliv Projekt XIII je neznámá kapela, tvoří ji muzikanti z uznávaných rockových, punkových, postpunkových a metalových skupin:
Tomáš „Kobdzey“ Kašpar – bicí (Bratrstvo Luny, Krmelec, U.M.P., Precedens),
Martin Jandourek – baskytara (Sector X, Negative Face, Bratrstvo Luny),
Daniel Kroft – kytara (Latitude 77, Negative Face),
Ivo „Rafan“ Traxmandl – kytara (Pipes and Pints, Bad Tones),
Petr Maliňák – klávesy (Free Ride, Drupi band, Anhead),
Matěj Lipský – zpěv (Negative Face, Masturbace, Krmelec, Bratrstvo Luny).

Album vydává Projekt XIII ve spolupráci s Championship Music.

Kontakt: instagram.com/projekt_xiii

Nemohu napsat, že by mi tato olomoucká kapela nic neříkala. Naopak, měl jsem možnost je slyšet kdysi naživo na společném koncertu a taky s nimi pokecat. Nedá se říci, že bych důsledně sledoval jejich vývoj, ale jejich v pořadí třetí studiová placka mne docela hodně překvapila už po zaznění prvních tónů. První slovo, které mne napadlo při poslechu této placky, je „Epická“. Ano, myslím, že toto slovo vystihuje docela přesně dojem, který z tohoto počinu mám a to nejen v souvislosti s hudbou, ale i v souvislosti s grafikou a s texty. Nestor moravské rockové scény -Miroslav Spilka zde nepůsobí jen jako zpěvák, ale také jako velice zdatný textař a to musím zmínit, že na tuto oblast jsem velice citlivý, protože mnoho kapel texty bere jako sekundární záležitost – jen aby měl zpěvák co zpívat. Perseus zde jednoznačně pochopil, že texty jsou na žebříčku důležitosti na stejné příčce jako muzika a nejen to, měla by to být nějaká symbióza, kdy jedno umocňuje druhé. To se zde skutečně děje. Ač se může zdát, že texty odráží dobu dávnou, jsem si jistý, že nám posílají varovný vzkaz do současnosti. Opravdu skvěle na mne působí grafika obalu, která dokonale podtrhuje to, co nám chce Perseus sdělit. Idea této placky může působit depresivně, ale metalová muzika jen málokdy akcentuje to, jak jsme všichni „happy“ – od toho zde tento hudební styl není, to přenechejme popové scéně. Chci tím říci, že určitý patos a temnota mi v tomto počinu nevadí a ani mi zde nechybí ono velmi dnes populární „světlo na konci tunelu“ – východisko či poučení, ale kdo přemýšlí a poslouchá, ten dost pochopí. Obvykle při recenzích „pitvám“ jednotlivé skladby, ale zde bych se tomu rád vyhnul a soustředil se na celkový dojem, případně se pozastavil nad jednotlivými segmenty.

Zpěv – Mirek nemá ječák a to je moc dobře. Jeho hlas je zastřený, dramatický, taky zkušený a naléhavý. Ví o čem zpívá a nebojí se emoce. Je to jistě dáno také lidskou i hudební vyzrálostí, kdy je emoce důležitější než bravurní pěvecké finesy a techniky. Kytary jsou živelné, technicky na hodně vysoké úrovni a jsou páteří celé placky. Opravdu dobrá práce a je radost se na ně soustředit. Klávesy zde dodávají zvuku jistou majestátnost, ale podle mého mínění bych malinko ubral, aby do popředí více vylezly kytarové party a nebyl to souboj. Za zmínku stojí také vokály, na kterých si Perseus dal velmi záležet a přesvědčí vás už hned u první skladby, ale to není ani zdaleka vše a pokračují napříč celou plackou. Bicí společně s basou jsou tím správným motorem celého počinu a dodávají celé desce živelnost, ale také přesnost a přesvědčivost. Co se týče zvuku celé placky, tak bych tipoval, že v tom má prsty někdo mimo českou kotlinu.
Perseus měl zřejmě v plánu přiblížit se severskému pojetí muziky a to ve všech směrech a kdybych neslyšel češtinu, nejspíše bych pátral, co že to je za severskou kapelu. Pokud to tedy úmysl byl, pak se beze zbytku podařil a pokud ne, tak to není nic proti ničemu, protože jsou jen dva druhy muziky – blbá a dobrá a tady se jedná o muziku rozhodně dobrou, promyšlenou a velmi pestrou. Rozhodně tedy doporučuji více poslechů a nechávat se překvapit a unášet severskou monumentální náladou temných věků lidstva.

Power metal
Třetí studiová placka kapely PERSEUS s názvem „ Mor“.
9. skladeb
Facebook

Za Rockpalace Ruda Schweser

Stejný název, ale rozdílné songy. Něco společného však mají. Staly se úspěšnými hity. První variantou s názvem You Make Me Feel je v podání kapely Bronski Beat. Její skotský zpěvák Jimmy Sommerville (*1961) je znám svým falzetovým zpěvem. Kromě Bronski Beatu byl také členem The Communards. Doporučuji si poslechnout Jimmy Somerville - Smalltown Boy Reprise 2014. Podání písničky za klavírního doprovodu se mi líbí. Snad zaujme i Vás. Než se vrátíme k vybrané věcičce od Bronski Beatu, vězte, že ještě dříve, v roce 1978, ji vydal americký zpěvák Sylvester!

V roce 1972 založil v německém Ingolstadtu Hans Ziller kapelu Cacumen. Na radu managementu a nahrávacích společností v roce 1986 změněn název na Bonfire. Zajímavé! V překladu to znamená Táborák. Skoro by si jeden řekl, že se bude jednat o country či folk. Nebude. Uznejte, že ty rockové balady mají cosi do sebe. Přeji příjemný poslech…

...a budu se těšit zase někdy příště!

Pro Rockpalace 4.5.2022 Michal Krejsa

Vsetínští Donor vydali své druhé plnohodnotné album Devět křížů. Plnohodnotné je myslím docela výstižný výraz.
Čeká vás deset skladeb svižného melodického metalu, se současným, moderním zvukem z dílny Rolanda Grapowa. Stylové směřování je tedy celkem jasně dáno.
Deska celkem odsejpá a kapela hraje velmi dobře, opět další album s laťkou nastavenou na vyšší úroveň. To myslím včetně aranží, kdy se místy dostáváme, řekl bych, až k muzikálovému přístupu k písni. Melodie nejsou podbízivé, ale jsou zapamatovatelné a zpěvné. Jedna skladba, Až jednou, malinko vybočuje řekl bych, a to tím, že se blíží spíš diskotékovému přístupu.
Naopak titulní Devět křížů je o události z 16. století. Donor témata vybírají celkem svědomitě a docela se mi i líbí projev zpěváka Jožky. Jen občas, dle mého názoru trošku kulhá práce s jazykem v textech, respektive se tu najde pár krkolomných slovních obratů. Konkrétně: Řeka nepluje, ale teče. Plout může loď na ní. Krvelačná pomsta je dle mého názoru též nesmysl. Pomsta může být krvavá a krvelačný vrah či šelma, ale pomsta sama o sobě ne. Marie Antoineta- tam jsou asi dva momenty, které mně tahají za uši, ale na druhou stranu věřím tomu, že jsem možná jediný, komu to vadí.
Druhá a vlastně poslední věc, která mi úplně neštymuje je to, že deska obsahuje celkem dost „symfo-klávesových “ prvků. Ale opět- v pětičlenné sestavě není uveden nikdo, kdo by na klávesy hrál. Nevím, jak to Donor řeší nebo budou řešit na pódiích, ale důvod, proč to nejednou u recenzí zmiňuji je ten, že playback na koncertech rovná se podvod a tyto pasáže možná nejsou úplně z těch, bez kterých by se písně živě obešly. Tato zmínka samozřejmě neplatí pro intra, ale jinak, jako posluchač trvám na stoprocentně živé produkci a pokud mi chce muzikant z podia něco pouštět místo toho, aby to zahrál, tak si holt neporozumíme. Na to už jsem asi starej.
Abych ale jen nedržkoval, naznačil jsem, že to jsou v podstatě jen tyto dva typy výtek nejen k této desce a nejen k Donoru.
Jinak tu vše šlape a co by před třiceti lety dala kapela za to, aby mohla a uměla hrát a znít takhle.
V podobném stylu, řekl bych pro pamětníky, hrál Polymetal, viz jejich skladba Šest tisíc křížů. To jsem ale nostalgicky odbočil.
Nechci tu pitvat každou písničku alba zvlášť, to už je vaše starost. Potěšilo mě ale to, že se Donor snaží o jistou úroveň textů a vyhnuli se laciným opileckým blábolům a podobným halekačkám.
Pokud je tedy rychlý melodický metal vaše parketa, bude se vám myslím album Devět křížů líbit.
Tak teď už jen zbývá popřát, aby opět bylo kde hrát a ať se daří.
Petr Kohoutek