Mám pocit, že textař je někdy jako neznámý vojín. Svůj úkol splnil a nikdo o tom neví. Naštěstí to slovo nikdo není absolutní, byť spousta posluchačů si zpívaný text tak nějak automaticky spojuje se zpěvákem či zpěvačkou. Podobně ztotožňující je nahlížení na herce podle rolí, v nichž je diváci zaznamenali.
Ze slova cenzura některým lidem možná naskakují po těle pupínky. Mnozí autoři ji zažili na vlastní kůži a mohli by vyprávět…
Autocenzura je však něco trochu jiného a každý autor ji má v sobě v různé míře. Jistou formu může zastupovat také cit pro jazyk. Mohlo by se zdát, že nezáleží na slovosledu, ale není tomu tak. Například když psal pan Karel Šíp pro svojí tehdejší manželku Marcelu Holanovou text písničky Ráno, cit pro jazyk osvědčil. Použil správně „zas je tu ráno“ a nikoli „je tu zas ráno“ evokující u posluchače nutnost vyvětrat v místnosti.
Před lety jsem seděl v šatně s kapelou Morčata na útěku. Pod dojmem jejich předělávky písně Tears for fears Shout, kdy zpívali něco jako: „...padni na kolena, nejlepší kláda je vyhulená...“, jsem klukům říkal něco v tom smyslu, že takových textů jim vypotím za noc kýbl. A prý že se mám potit… :-) No, co Vám mám povídat, šlo to skutečně velmi rychle. Na blbinky jsem byl vždycky generál! :-) Dnes se skoro stydím uvést příklady, ale pro představu… Tam, kde zpívá paní Petra Janů „říkej mi“ stačilo refrén obohatit jenom o dvě písmenka S a T před ř. Už jen při představě, že to zpívá chlap mi bylo poněkud těžko od žaludku. Za nejzajímavější jsem považoval změnu v písni zpívané Petrem Kolářem – Ještě, že tě lásko mám na Ještě, že ho lásko mám. Aby bylo jasno, jednalo se o ...k tvému srdci klíč… Nicméně jsem nakonec onen pomyslný kýbl textů raději ztratil, a dnes jsem tomu rád.

Co si myslí o autocenzuře, jsem se zeptal renomovaného textaře, pana Michaela Prostějovského a zde je jeho odpověď:
Autocenzura je poněkud ošemetné slovo. V dobách před rokem 1989 jsme se my textaři samozřejmě snažili „nenarazit“, takže jistá autocenzura zde byla, ať už vědomě, či podvědomě. A to už při vlastním psaní. Takže se mi nestalo, že bych nějaký text raději hodil do šuplíku, než jej odevzdal k realizaci. V dnešní době autocenzurou rozhodně „netrpím“. Ať již v tvorbě nebo v běžné komunikaci se netajím svými názory ani sympatiemi, případně antipatiemi. Určitá „sebekontrola“ ale patří mezi společenské normy, a dokonce v extrémních případech podléhá trestnímu řádu. Patří mezi ně například hanobení rasy, urážka náboženských symbolů, popírání holocaustu a další extrémní případy. Ne, že bych něco takového měl v úmyslu, ale jsem toho názoru, že určitá zdravá míra autocenzury je součástí našich životů, ať si to připouštíme nebo ne. Nebo snad přistoupíte ke kočárku nějaké paní a řeknete: „Jé paní, to je ale ošklivé dítě! S kým ho proboha máte?“
Výčet díla pana Michaela Prostějovského by byl velmi dlouhý, vždyť jen v 60. a 70. letech minulého století napsal kolem 400 písňových textů například Nářek převozníka, Šípková Růženka – stejný název má text Zdeňka Svěráka pro Jiřího Schellingera, Pět havranů, Řekněte, odkud vás znám, Do re mi la, Když písně lžou, Agáta… Jeho jsou texty pro muzikál Jesus Christ Superstar, který dosáhl rekordního počtu repríz. A to bylo dílo mnohými považované za česky nezpívatelné. V originále zpíval Ježíše Ian Gillan z Deep Purple. U nás byli nejznámějšími představiteli Ježíše Kamil Střihavka a Dan Bárta (sám se vyjádřil, že mu více seděla pěvecká poloha v roli Jidáše). Pracoval také na českých verzích muzikálů Evita, Cats a dalších.

Zajímavou „definicí“ mi odpověděl JUDr. Ladislav Vostárek:
Dokladem skutečnosti, že autocenzura je nezbytnou výbavou každého autora jsou díla, jejichž autoři autocenzuru zřejmě postrádají nebo jim zakrněla. Jinak by nemohlo docházet k situacím, které navozují domněnky, že dotyčný autor omylem přinesl svoji ranní moč nebo stolici vydavateli místo k lékaři a ten ji v záchvatu šílenství publikuje! Bez ohledu na to, jedná-li se o tvorbu z oblasti hudební, výtvarné či literární a sem bych řadil i novináře.
Manažer a autor textů pro F. R. Čecha, Katapult, Turbo, OK Band a další. Namátkou Až – v textu je „...až se bude psát rok 2006“, a to měl být rok odchodu pana Vostárka do důchodu, Já nesnídám sám, Lesní manekýn, Půlnoční závodní dráha (spoluautor textu s Milanem Flanderkou), Blues (opuštěný postele). Mnohým, kteří museli na dva roky na vojnu, a nejen jim, vlezla pod kůži píseň Vojín XY (hlásí příchod). Nebo také Dvě růže krepový či Jen jednou dostat šanci. Slogan Jen jednou dostat šanci si zvolil Ladislav Vostárek pro název své první knihy. Jak sám uvádí: „...první kniha je mojí první šancí jako spisovatele, kterou nesmím za žádnou cenu promarnit, už jenom proto, že přichází v mých sedmdesáti pěti letech. I proto je přesvědčen, že ten název je na místě.“ Jistě znáte velké hity kapely Turbo jako Hráč, Chtěl jsem mít, Přestáváš snít, To bude, pánové, jízda. Také zde se odráží Láďovi manažerské a textařské schopnosti.
Vybral jsem píseň kapely Turbo Ty tělem svým i povahou jsi anděl z alba Noční dravci.

Kapela TRILOBIT ROCK z Libochovic vydala album „Tahle zem“, tak se pojďme podívat do jejích širých krajů. Ve svých textech je kapela až nekompromisně nasraná, kritizuje systém, společnost, politiky.
Deska přitom začíná naprosto poeticky, až si říkám, jestli se kluci nedali na pop. „Tahle zem“ má totiž totálně klidnou první sloku, pak se to rozjede a je to docela pěkný „rokec“. Textem se kapela vrací k odkazu božích bojovníků naší země, tedy k husitům. Celkem šlapaví „Lidi“ zase vypráví příběh lidstva, které bylo vždy všeho schopné v každé době od pazourků až ke zbrani atomový.
„Pravda a lež“ mi svým celkovým vyzněním a třeba i prací s jazykem lehce evokuje některé chytré texty kapely KABÁT. Tohle se musí umět, to každý nedokáže. Jen to téma není poeticky veselé. Pravda se dá skutečně překroutit. Po hudební stránce se v poklidném duchu nese i „Tušení“.
Totální beznaděj přichází se skladbami „HIV“ a „Jsem zoufalej“. U prvně jmenované se autor textu až křečovitě drží rýmu. Zní to dost toporně. A u zoufalé, to je podobný a navíc pěkně sprostý.
První, co mě zaujalo, je zvuk, srozumitelný a jasný, přesto mi k dokonalému soundu kapely něco chybí. Nedokážu říct co, ale prostě to zní tak nějak divně. Hlavně bicí zní trošku diskotékově. Velkým mínusem této kolekce je naprosto šílený obal desky. Tohle se hrubě nepovedlo. Naštvané a beznadějné texty mají něco do sebe, ale až příliš se drží přehnaného rýmování.
Pro Rockpalace Honza Holý

„To je dost, žes mě taky někam vyvez“, tak by se dala parafrázovat známá hláška z filmu Slavnosti sněženek, když jsme se ženou vyrazili za heavy metalem do Úmyslovic nedaleko Poděbrad. Z tohoto lázeňského města pochází kapela RIMORTIS, která zde křtila již 9. CD „Věčnost živlů“ a mezi gratulanty byli kamarádi Alžběta, Roxor a víc než 300 fanoušků v natřískaném sále.

Večírek odstartovala novobydžovská parta ALŽBĚTA. Ta přehrála takový průřez celou svojí tvorbou, takže nechyběly starší pecky Pusťme se do toho nebo Kopí osudu ze stejnojmenné desky. Z novějších věcí byly zastoupené třeba skladby „Zastavte motory“, „Ať žije král nebo „Duše ztracených“. Překvapilo mě zařazení a přearanžování původně v podstatě akustické skladby „Černá fortuna“. Samozřejmě nechyběla hitovka „Čachtická paní“, která dala kapele jméno nebo přídavek v podobě „Svátku všech strašidel“. Sestava ALŽBĚTY v posledních letech doznala změn, ale kapele to stále hraje skvěle.

Následovaly hlavní hvězdy večera RIMORTIS, které táhne zakládající člen, kapelník a basák Vašek Mrzena. Obdivuji jeho zapálení pro věc. Kapela vyměnila za více než 20 let svého působení několik členů a hlavně zpěváků. Výměna vokalisty bývá pro kapely často osudovým rozhodnutím. Současným pěvcem RIMORTIS je Jaromír Bartoš a ten má hlas jako zvon. Vůbec musím konstatovat, že má Vašek štěstí na spoluhráče. Bicák Kamil Růžička odehrál celý set s neuvěřitelnou razancí a pohodou a na konci byl pěkně zadýchaný. Je to prostě pán bouře. Kytarové party má na triku Martin Čermák, a to je taky pan strunobijec se šikovnýma rukama. O klávesové nástroje se stará Jirka Vrba, nemluvný chlapík s nesmírně šikovnými prsty. A nechci slyšet nářky, že hraje jako Michal David, protože používá většinou keytar syntezátor, což je pro neznalé mobilní klávesový nástroj a podobný kytaře. Ze starších věcí zazněly „Zvony fantazie“, „Deset kroků“ zpět nebo třeba hymna „Rimortis II“. Z právě křtěného alba „Věčnost živlů“ kapela zahrála hned na úvod „Strážce zámků“ nebo později „Zloděje cizích snů“. Naprostou peckou byla skladba „Pod gilotinou“, když na pódiu zůstal jen Jaromír za doprovodu Jirkových kláves. Když s nimi zpíval celý sál, běžel mi mráz po zádech. Kdybych to měl shrnout, tak RIMORTIS je určitě jeden z nejlepších českých melodických kvapíků, určitě minimálně mezi česky zpívaným speed metalem prakticky nemá konkurenci. Kmotry nového alba byli Ondra Marek zpěvák ROXOR, zpěvák a pedagog konzervatoře Lukáš Písařík a dále majitel studia Hollysound Martin Hollandr.

V Úmyslovicích hrály kapely podle abecedy, po Alžbětě a Rimortis nastoupili mohykáni ROXOR z Nymburka. A kluci z tohoto polabského královského města dali závěru večera „Správný směr“. Tak se totiž jmenuje léty prověřená pecka, která zazněla jako otvírák. „Kdo si počká“, ten se dočká snad už v červnu nové desky ROXOR, která ponese název „Železnej král“. Titulní song zde zazněl a je jasné, že kapela nepostrádá to své „Metal Heart“. Z opravdu starých věcí kluci oprášili „Causu 17“ a „Příšeru baskervilskou“. V duetu „Zastavte čas“ si s Ondrou Markem zazpívala Lucie Břeská-Třešňáková. Samotný závěr patřil „Než skončí show“. Těším se na nové CD ROXOR, tuhle partu mám prostě taky rád a tak jsme se s klukama rádi viděli.

Úmyslovickému sálu slušela profesionální světla a velice slušný zvuk, k tomu jsem měl sice trošku výhrady, ze začátku každého setu byla totiž víc slyšet rytmika, ale v průběhu hraní se to vždy srovnalo. Pořádající Leciáni se postarali o občerstvení za velmi slušné ceny a příjemným překvapením byla také výška vstupného. Přízni fanoušků se těšily všechny tři shopy kapel. Na dračku šly cédéčka i trička a další textil. Pánové a dámy, metalový večírek v Úmyslovicích se po všech stránkách vydařil a já jsem rád, že jsme s drahou polovičkou nelenili a vyrazili za rychlým a melodickým heavy metalem do sousedního kraje. Určitě se sem ještě podíváme.

Pro Rockpalace Honza Holý