Bratislavská punková skupina RozpoR vydáva vo štvrtok 27. januára 2022 svoj nový, v poradí už ôsmy štúdiový album s názvom Hrubá sila. Kapela sa vo svojich textoch od začiatku okrem iného venuje témam neo-nacizmu, ultrapravice ako aj iným sociálnym problémom a preto ani dátum vydania nie je náhodný. Ide o Medzinárodný deň pamiatky obetí holokaustu.

Album vyjde v digitálnej podobe voľne na stiahnutie a bude dostupný na všetkých streamovacích platformách. V priebehu nasledujúcich týždňov ho skupina vydá aj na vinylovej platni cez svoju vlastnú značku Žiadna značka/No Label. Výhradný distribútor bude české punkové vydavateľstvo Papagájův hlasatel records (PHR).

Nový počin RozpoRu obsahuje 12 nových skladieb z vlastnej autorskej dielne, no nechýbajú ani hostia - ženský vokálny súbor Chick2Chick Trio, rapper Edúv syn a klavirista Jakub Vizner.

https://sk-sk.facebook.com/Rozpor
https://sk.wikipedia.org/wiki/Rozpor_(hudobn%C3%A1_skupina)
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Českobudějovická parta Frozen Poppyhead vydává velice humorný počin s názvem Rattle. Pokud se chcete pobavit a prodloužit si život, rozhodně si pusťte nový videoklip, který kapela napasovala k písni z jejich posledního vydaného alba Everfrost.

Kapela v klipu zhmotnila své logo makovce, a to hned do dvou podob - plastového chrastítka, a také reálného makovce, který zpívá a válí na kytaru. Chrastítko navrhl kytarista Alfred Rezek, basista Jan Tošer ho vytiskl na 3D tiskárně, a Tom Rod Art Studio se postaralo o barvy. Požadavek na vytvoření masku makovce perfektně zpracovala umělkyně přezdívaná Barika SFX, která se také postarala o body painting a SFX make-up. Pod maskou makovce se skrývá frontman kapely Richard Tolkner, který je také autorem scénáře. Krom zmíněného makovce je velice vtipně pojatý kostým malého mimča, které ztvárňuje již jmenovaný Alfred Rezek. Rodiči tohoto zarostlého prcka není nikdo jiný než David Halada, jakožto zodpovědný otec, a Jan Tošer, jako milující mamka k nakousnutí. Více však už nebudeme prozrazovat, ať se máte na co těšit.

Videoklip natočil přítel kapely a vynikající fotograf Tomáš Grech. Za střih, animace a vizuální efekty je zodpovědný Richard Tolkner. Za mix a mastering písně ručí bubeník David Halada.
O produkci písně i videoklipu se kapela postarala sama.

Podruhé přicházím se stručnou vzpomínkou na časy, kdy trávení večera s kazeťákem u mě patřilo k naprostým samozřejmostem. Jak bude po letech chutnat celistvý poslech dalšího kultovního alba?

V dětství jsem si rád hrál s psacím strojem, ale činnost byla vždy stejná. Sepsání žebříčku mých nejoblíbenějších kapel. Dát na první místo SLAYER patřilo k dobrým mravům, i kdyby člověk měl v danou dobu ještě oblíbenější kapelu.

Při včerejším poslechu tedy došlo na „Reign In Blood“. Pro každého fanouška SLAYER jde o nedostižný opus magnum, stejně jako pro kapelu samotnou či kapely konkurenční. Ale já to měl přece jenom trochu jiank. Nahraná kopie na naší kazetě byla dost nekvalitní, navíc já jsem se Slayer začínal s alby „South Of Heaven“ a „Seasons In The Abbys“. A protože nejlepší album každé kapely je to, které vás k ní přivedlo, vskutku nyní vypustím onu kacířskou větu, že „Reign In Blood“ má u mě pozici až toho třetího. Já si k němu našel cestu až ve chvíli, kdy už to nebyla nejrychlejší, nejzběsilejší a nejtvrdší deska ve vesmíru, tudíž jsem byl připraven o ten moment překvapení a tu pumelici, jež odpálilo v hlavách těch, kteří se k němu dostali krátce po vydání. Každopádně z něj ale cítím ten enthusiasmus mladých kluků, kteří se to rozhodli do posluchačů nasypat s maximální intenzitou. Však si zde pánové King a Hanneman vybudovali pověst ultrarychlých kytarových sekerníků, ale já se s dobovými vyzdvihovači shodnu na tom, že rozdílovou kategorii tady tvoří Lombardovy bubny, jejichž hravost a zběsilost vynikne i přes dobovou produkci, která dnes už svůj archaismus zastřít nedokáže. Ale právě proto nám hoši toto album v minulých letech několikrát přehráli na koncertech komplet. A moji favorité? Pochopitelně titulní „Reign In Blood“ s oním kultovním nervózním úvodem. A jelikož už jsem zmínil, jaké album mě se Slayer seznámilo, tak nepřekvapí, že budu jmenovat i „Postmortem“.

Když to shrnu, já vlastně v diskografii SLAYER žádného jednoznačného favorita nemám, primát může držet hned několik desek. Ale „Reign In Blood“ otevřelo cestu neomezených možností všem ostatním. A kytarová muzika tak dostala v roce 1986 svůj raketový pohon na cesty do dalších dosud neprobádaných vod, kde rychlost a nářez neznají hranic. Takže zde leží základ toho, co budu ještě mnohokrát opěvovat v dalších dílech tohoto seriálu.

Před časem jsem si uvědomil jednu alarmující věc. Že s přibývajícím věkem a starostmi z mého života úplně vymizelo to, co bylo kdysi samozřejmé. Někam se zavřít, pustit si na plné koule nějaké album. A ležet nebo poskakovat nebo dřepět s hlavou u repráků kazeťáku. A tak jsem si řekl, že se k tomu čas od času vrátím. Berte tento seriál jako krátké vzpomínky jednoho z vás na ty chvíle, které jsme u našich kazeťák trávili všichni.
Mojí první volbou se stalo album "The Years Of Decay", které v roce 1989 vydali thrashmetaloví OVERKILL. K tomu albu mě pojí vztah nejen zvukový, ale i vizuální. Když se mi do rukou poprvé dostal časopis Metal Hammer, tak právě nádherná reklama na toto vycházející album zdobila zadní stranu. Kapelu jsem tehdy ještě neznal, ale byl to pro mě dostatečný signál, že to bude něco výjimečného.
A taky že jo. Parádní album se skvělým Blitzovým zpěvem, úžasnou dunivou basou (když jsem pak o mnoho let později začal hrát, snažil jsem se cosi podobného vyloudit z ošuntělé Jolany a napůl spáleného zesilovače Tesla) a hlavně skladbami, které parádně odsýpají, ale zároveň jsou úžasně propracované a až malebně rozmanité. Ale zase ne tolik, aby to bylo až moc velké umění. Prostě thrash metal, který ale ani na chvíli nezapomíná na melodie. Celé album drží tak nádherně pohromadě, že berete jako úplnou samozřejmost, když přijde energií překypující "I Hate", sabbatovsky táhlá "Playing With Spiders" či pulsující "Who Tends The Fire". Všude je prostě přesně to, co tam má být. Za vrchol pak považuji atmosférotvornou titulní baladu. Je zajímavým paradoxem, že tendenci přetáčet jsem měl vždy jen u "Elimination", kterou považuje za vrchol alba drtivá většina fanoušků.
Poslech po letech mi ukázal, že album si svou atmosféru udrželo, ale současně ho i dnešním pohledem mohu považovat za parádní nářezovku na rozptýlení. Ty časy u kazeťáku se mi beze zbytku vrátily a já už se těším, až si zase pustím v jednom celku něco příště.