Dokonalé dílo, na 2x 60ti minutách, to je nový počin Macečkové Lucrezie Borgie (rezenze ZDE). Letitá pověst o Bruncvíkovi (nebo také možno o Brunclíkovi). O jeho kouzelném meči, věrném lvu a bojem s příšerami se Lucruzii povedlo víc než výborně zhudebnit zajímavým způsobem, který vás vtáhne do děje a přesto, že jde o opus přes 120 minut, není čas na nudu. S Tondou jsme našli společnou řeč nejen ve finále o muzice, ale oba jsme kdysi měli „putovní“ CD půjčovnu a tím i pár známých.

Výborné album, pojďme ho spolu trošku rozpitvat. Jak vznikla vůbec myšlenka na zpracování jedné z Jiráskových pověstí a to o Bruncvíkovi, řečeném Brunclíkovi, jeho kouzelném meči a věrném lvu? Proč sis vybral právě tuto pověst, čím tě zaujala?
Teď řeknu něco, co se bude jevit, v lepším případě, jako blábol. Proto to samo sebou dovysvětlím. Bruncvík byl prostě odpad z našeho dřívějšího alba z roku 2020 s Jirkou Zonygou, Hoj, Velká Moravo. Když jsem Moravu začal tvořit, to ještě tento projekt neměl mít ani Moravu v názvu. Mělo jít v prvopočátku o takové staré pověsti české a moravské. Ale jak se mi písničky kupily, začal jsem se obávat, že vše na jedno CD nenacpu. Nicméně potom došlo na textování písně V erbu lva, což měla být právě pověst o Bruncvíkovi. Téměř všichni autoři přede mnou, co se Bruncvíkem zaobírali, ať už to bylo v kreslené podobě nebo jakkoli jinak, nechali Bruncvíka odnést ptákem Nohem a skončili tak, že Bruncvík se lvem porazili draka a šup, lev byl ve znaku a finito. Já chtěl, aby se dobrodružství v písni odzpívalo celé. To jsem si dal. Ať jsem udělal text v sebevětší zkratce, a zpěv jsem sypal jako kulomet, už při boji hrdiny s drakem jsem byl někde na deváté, desáté sloce a to byl teprve začátek. Nebavilo mě dál v tomhle mustru textovat. Zasekl jsem to a začal příběh rozvíjet dalšími hudebními motivy. Buch, najednou to byla půlhodina a já stále někde v první třetině. A tehdy mě napadlo pokusit se celý Bruncvíkův příběh udělat jako takovou rockovou historizující operu. Něco jako The Wall nebo Tommy od Who. Tak jsem Bruncvíka zasekl definitivně, vyhodil z projektu, projekt přejmenoval na Hoj, Velká Moravo. A na milém Bruncvíkovi začal pracovat hned po dodělání Moravy.

Taková všetečná otázka, máš vysvětlení? Je to Bruncvík (přiznám se, že jsem na to ještě nikdy nenarazil) nebo Brunclík, který je asi populárnější?
Oba jsme asi vyšli ze stejných kořenů, protože já měl taky v hlavě jméno Brunclík a nechtěl ho opustit. Dokonce jsem tak měl projekt v demoverzi stále pojmenovaný. Jenže jsem musel stále čučet do Jiráska a v jeho pověstech se příběh jmenuje O Bruncvíkovi. A když jsem v tom listoval, já nevím, rok, tak jsem dokázal mozek tak zblbnout, že už tam chtěl spíš to V. Ale obě dvě verze jména jsou správné.

Jak začíná práce na tak rozsáhlém eposu? Vypracuješ si kostru, kapitolu, osnovu….??? Nebo to začíná lahví dobrého vína? Jak vypadá rozpracování takového díla? Já mám problém s obyčejným článkem, aby následně něco nevpisoval, nedoplňoval, nepřesouval…
Právě na začátku rozvíjení Bruncvíkova příběhu, mi vše krásně chronologicky do sebe zapadalo. Dodělal jsem jeden hudební motiv, okamžitě mi do něj naskočil text a už se rojily další hudební nápady jak pokračovat. Ve finále jsem ani nic nemusel moc přesouvat. Místy mi ta kontinuita samozřejmě drhla, ale to přišlo až později. Scénář příběhu i kostru jsem pochopitelně měl stále před sebou. Příběh rozvrstvený do kapitol i do písničkových okruhů. Věděl jsem, o čem která píseň musí být a odkud kam musí text dojít. Kdy písnička musí posunout děj a kdy si hlavní postavy v písničce mohou pokecat, zanadávat a řešit svoje traumata. Předně jsem se ale musel rozhodnout, jakou formou příběh budu vůbec vyprávět. Většinou, když dělá někdo takovouhle věc, si alespoň myslím, má jasno, k čemu dílo bude sloužit. Jestli je pro hudební divadlo, kdy se dá spolehnout na to, že velkou část příběhu odehrají herci na jevišti. V tomto případě je hudba pouze jednou ze složek díla. A málokdy je bez divadelní podpory plně soběstačná. Já si ušil na sebe boudu v tom, že mi od začátku bylo jasné, že musím do posluchače ten příběh dostat bez téhle té jevištní či jakékoliv jiné podpory. Prostě album dohraje a musí být jasno, o čem to bylo a co se tam dělo. Tedy při soustředěném poslechu. Takže mi zbývala možnost, celý děj odzpívat a co nepůjde, nechat na vypravěči. Ale taky jsem tam chtěl mít ty hlavní postavy, co si spory mezi sebou budou řešit v přímé řeči. Jestli si myslíš, že jsem si byl jistý svým postupem a jeho správností, tak ani omylem. Do poslední chvíle jsem trnul, jestli po finálním uspořádání skladeb do celku to bude vůbec celé fungovat. Jedna dvě fungující písničky je jedna věc ale fungující celá plocha, to je zase jiná disciplína. Kámen ze srdce mi opravdu spadl až ve chvíli, kdy jsem udělal ten první celkový dvouhodinový trestný poslech. A v té chvíli jsem byl nesmírně vděčný za vypravěče, všechny ty velryby, delfíny a slony co se příběhem producírují a tak tu velkou kládu ohromně odlehčují.

Vznikají texty, nebo dříve muzika? A pracuješ po vypracovaném harmonogramu (to znamená prolog, jedna, dvě….). Nebo pracuješ na přeskáčku a pak melodie přiřadíš „kapitolám“ …. Máš zkraje jasno, kde jaká muzika bude? Album oplývá pestrostí, romantické balady střídají až hard rockové pasáže. Plyne to během práce, nebo se máš jasno, tady to musí být pomalé
Zhruba vím, kolik textu v dané chvíli potřebuji sdělit a jak moc je v dané situaci důležitý. A jelikož jedu chronologicky, začínám hudbou. Takže pocitově volím žánr. Když začínám přemýšlet nad novým hudebním motivem a když je mi z hůry sesláno, vždycky si říkám, líbilo by se Ti to, kdyby to takhle udělali např. Pink Floyd, Progres 2, Queen, to je jedno nebo třeba Carl Orff nebo Iron Maiden. Když si odpovím kladně, pokračuji. Když ne, znovu škemrám u svých múz o další nápad. Ve chvíli, kdy mám melodii, hned se vrhám na text, který velmi často melodii rozvine i někam dál. To však už zase ty své víly otravuji a zvu ku spolupráci na textu. Já to s těmi múzami myslím naprosto vážně. Jsem přesvědčen o tom, že my člověčenstvo, jsme tady jenom coby jakási anténa nebo hromosvod. A že když pěkně upřímně poprosíme, je nám sesláno. Moc na genialitu nevěřím. Ale nevylučuji. Jó, taky je dobrý, jim nezapomenout poděkovat. A že já ty svoje víly ždímu fest. Zpět k otázce. Samo sebou, když dostanu zásilku, která se mi nehodí, ale líbí se mi. Tak si nápad uschovám, nebo si ho hned někam v harmonogramu přiřadím, kde by mohl fungovat. Marnotratným se být nevyplácí. To je výhoda při dokončování díla, že v té chvíli už mám hudebních motivů nastřádáno. Tak si jenom říkám ano, ne.

Je ti od začátku jasné, že teď vzniká muzika vyloženě pro řekněme Strážce duší, nebo ji dáš následně pak někam, kam se bude hodit?
Ty jo. Tebou zmínění Strážci duší, to je právě příklad písničky, se kterou jsem zápasil, jako co s ní. Je to taková durová věc, moc rozjásaná. Ale ona asi v příběhu být hodně chtěla, nicméně měla to hodně těžké, stále balancovala na seznamu, ty půjdeš první. Ještě, když jsme projekt se zvukovým mistrem Broňkem Šmidem míchali, ve finální fázi, jsem mu položil otázku, Broňku, co, nevykopnem to? A on tenkrát řekl, nech to tam. Tak tam zůstala. Taktéž grafička celého bookletu a přítelkyně Monika Baštová byla proti ní. Zajímavé je, že právě k téhle písni se asi nejvíc upírá pozornost posluchačů. Alespoň zatím. Patrně i Tvoje, když jsi se, o ní zmínil. Tedy k tvé otázce. Ano, je mi od začátku jasné, že právě teď vzniká melodie vyloženě právě pro Strážce duší.

Tady je to jasné, ale pokud nejde o tématickou desku, jak je to u tebe, nejprve vznikne název desky, nebo deska, která pak podle okolností dostane název?
Já Ti nevím, myslím, že jsem o žádném názvu ani dříve nijak zvlášť dlouho nedumal. Vyplynulo to vždy nějak samo. Asi podle obsahu díla.

Kde se nahrávalo, mixovalo, jsi přítomný po celou dobu procesu?
Mám polovinu domku, přebudovanou na nahrávací studio. Pokud se domácímu studiu Lucrezie Borgie v mém domku tak dá říkat. Dnes už si zařídit hudební studio není opravdu žádný problém. Pár mikrofónů, PC, zvukovka, program a jedeš. U mě se 90 % věcí točilo a zpívalo. Bicí jsme dělali v profi studiu Autobus v Jihlavě a mix a mastering ve studiu u zvukového mistra Broňka Šmida. Od prvního náčrtu scénáře, do posledního kliknutí myší, jde všechno přese mě. Výjimkou tentokrát byly pouze zpěvy Zdeňka Kluky a Romana Dostála, kteří právě kvůli covidu své party nazpívali ve svých domácích studiích.

Po textové stránce to musí být nesmírně náročné držet se „faktologické“ linky pověsti a vyjádřit jí svým textem. Bádal jsi někde na netu, v archívech…, aby ses o pověsti dozvěděl co nejvíc, nebo sis vystačil se starým dobrým Jiráskem?
Bádat, to je vždy základní povinnost tvůrce. Autor by měl být vždy alespoň o krok před posluchačem. Pokud je to obráceně. Tak to je průser. Je jasné, že s texty se mi bojovalo daleko urputněji, než s vymýšlením melodií. Bylo třeba držet myšlenky na uzdě, aby moc nelaborovali s linií příběhu nebo si nějakou paralelní netvořily. Znám ty chvíle, kdy chodím několik dní a hledám jedno slovo. A přitom ve finále zjistím, jak to bylo jednoduché. Stačilo jenom kouknout správným směrem.
Převážně jsem si, jak říkáš, musel vystačit se starým dobrým Jiráskem, protože o Bruncvíkovi opravdu téměř nic na googlu i jinde nenajdeš. Alespoň mě se to nepovedlo. A taky je to smyšlená postava. Pokud teda nebudeš věřit tomu, že předobrazem Bruncvíka byl Přemysl Otakar II. Který na nějaké křížové výpravě byl svědkem boje draka a lva, kterému pomohl. Ale vlastně nastal i případ kdy mi Jirásek do příběhu nepasoval, tak jsem si Jiráska upravil a domyslel. Trochu jsem tu Jiráskovu fikci o Bruncvíkovi pokroutil k obrazu svému. Minimálně, ale co bys neudělal kvůli dramatičnosti. Ovšem to už dělal kdysi Kosmas taky.
A kolik erotických podtextů měl Jirásek v díle o Bruncvíkovi. …spatřil dívku tak spanilou, od paty v pas hady obtočenou. To ta obrazotvornost potom jenom jede. To by bylo, aby ty hady nepozabíjel a nedostal se až k centru všeho míra našeho. Však se mu to ve finále taky pěkně vymstilo.

Dostal ses do bodu, kdy jsi s tím chtěl seknout, Dostat se do bodu, když to prostě nejde, sedíš a nenapíšeš nic, i když okoušeš tři tužky. Mně pomáhá jít od válu a vrátit se k tomu po nějakém čase, nebo patříš k lidem, kteří zatnou zuby a nezvednou se, dokud není dílo hotovo.
Nejsem zvyklý věci nedotahovat do konce. Nemáme v životě tolik času, abychom jim mohli mrhat zbůhdarma. U mě velmi funguje to vysílání proseb k nefrolepisovým vílám. Ale co mi v tvůrčí činnosti ještě hodně pomáhá, je to, že mě víc baví ta cesta než ve finále cíl. Takže já si užívám i chvíle, když múzy právě lenoší. V takových chvílích si říkám, jestli mi náhodou nesdělují, že tudy cesta zrovna nevede. A taky paralelně s dokončujícím dílem už nosím a rozdělávám další hudební projekt a už se nemohu dočkat, až se na něj budu moci vrhnout, někdy jich je i víc v pořadí.
*Výborným tahem je proložení alba jakým si mluveným slovem vnuka a děda, které album zpestřuje, je to prvoplánované, nebo jde čistě o náhodu, která vyplynula z okolností?
S mluveným slovem jsem počítal, ovšem jenom minimálně. A to, že to zase dopadlo jinak, než byl záměr, je důsledkem toho, že mi došlo, že pokud nechám celý příběh umělce poctivě odzpívat, nebude to 2CD ale… to nechci raději ani domýšlet. Když si dáš tu práci, tak zjistíš, že na začátku je mluveného slova o poznání méně, než v druhé půli. To se mi opět příběh začínal vymykat zpod kontroly. Mluvené slovo vše usnadnilo. Odlehčilo příběh a dalo částečně zapomenout na jeho délku. Prostě s ním ty dvě hodiny uběhnou rychleji.

Jak to vypadá s časem, kolik času ti vzala příprava a kolik samotné práce? Je nějaké jiné hobby, než muzika?
Bruncvíka jsem dělal asi rok a půl. Co je to příprava, co samotná práce. Pracuji způsobem, že písničku dám nějak do kupy a hned točíme. Pro mě je hobby právě muzika. Když unavený dokončuji jeden projekt, dobíjí mě právě už jenom ta představa té cesty na projektu následujícím.

Co považuješ za aktivní relax, když ti z muziky dochází baterky? Něco, co ti je opět nabije?
Je to divné, ale vybité baterky jednoho projektu, mi nabije naskočení do projektu nového. Proč to tak u mě je, fakt nevím. Naopak, když projekt skončí a CD je v Čelákovicích na lisu a těch pár dní co musím následně věnovat distribuci, je pro mě stresujících až k nevydržení. Už zase stále vyklepávám nějaké rytmy a chodím jako tělo bez duše, s touhou se vrhnout na další tvorbu. Když nový nosič doputuje, většinou se už ani nedokopu k jeho kontrolnímu poslechu. Ale v bookletu si rád zalistuji, to zase ano.

Jak jsme si zvykli, u Lucrezie podáváte svá díla v luxusních obalech, nejinak je to i V erbu lva. Proč tomu tak je v době, kdy už to dávno není normou. Kdo je autor obalu a jak pracuje grafik, na základě tvých návrhů, skic a myšlenek, nebo mu necháš volnou ruku, jen mu naznačíš téma?
Víš, já mám rád výpravná provedení hudebních nosičů a vždy jsem měl, jak dříve na LP tak i dnes na CD. V dobách dávno minulých nebyl víkend, abych nebyl na nějaké té burze desek atd. Nikdy jsem žádné LP, těch svých oblíbených kapel, co jsem vlastní, neprodal. A vše muselo být tip ťop. Pamatuji si, že třeba LP Queen Jazz jsem si několikrát na burze koupil a následně prodal, jenom proto, že uvnitř chyběl plakát ženských na kolech. Že Rick Wakeman měl krásnou textovou přílohu V legendách a mýtech krále Artuše. To taky trvalo, než jsem sehnal. A tak dále. Prostě, snažím se dělat výpravu bookletu tak, jak by se to líbilo mě, kdybych si album sám koupil. CD s jednou vloženou kartičkou je pro mě podraz. A nechci jej. Je přece krásný pocit, mohu-li někomu udělat pěknou věcí radost. Je přece krásné, když Vám následně posluchači napíší, sice si už CD nemám na čem pustit ale kvůli pěknému, výpravnému bookletu jej chci vlastnit.
Obal V erbu lva ilustroval můj věrný souputník a kamarád, malíř a ilustrátor Josef Pepe Svoboda. Z 21 CD jich ilustroval 17 a vlastně se tak stal tváří Lucrezie Borgie. Myslím si, že jeho dílo si zaslouží obdiv. Jak ilustrátor, tak grafička a fotografka Monika Baštová dostanou pochopitelně zadání ale holt umělci. Je třeba jim důvěřovat. Myslím si, že i v případě grafičky Moniky jde laťka kvality stále nahoru.

Nakousnul jsem vaše díla, ty jsi vůbec plodný textař a skladatel, 2 CD je u vás běžná záležitost, při tom jak texty, tak muzika má vysokou laťku úrovně. Obsahově tématický „opus“ u tebe není výjimkou, máš už vyhlídnuté další téma, kterým se budeš zaobírat?
Vidíš, ještě bych rád podotkl, že Bruncvík původně vůbec neměl být dvojalbum. Že to v prvopočátku měla být jedna písnička, jsem už sdělil. Potom to mělo být pouze jedno album. Když jsem viděl jak se „daří“, teď to myslím ve významu, jak se projekt stále nafukuje. Bylo mi jasné, že to bude chudší 2CD. Ale protože většina sólových zpěváků, Milan Schelinger, Zdeněk Kluka, Roman Dostál tam měli pouze omezený prostor, více méně ohraničený jednou skladbou, bylo mi líto víc nevyužít jejich potenciálu. Všeobecně miluji nemocné hlasy. Tak jsem si namyslel, že mi každý z nich jako bonus ještě nazpívá nějakou jednu píseň z našich pověstí. Psohlavce, Svatého Václava atd. Oni tak učinili. Ale Bruncvík stále neměl dost. Dál a dál se nafukoval. Když jsem pak celou Bruncvíkovu story ve finále poskládal za sebe a s hrůzou zjistil, že má 120 minut. Tak bonusy museli ven. Co chceš víc vědět. Další tematické album si samo říká o své právo. No, nebude to tolik práce jako na Bruncvíkovi. Ale asi to bude album, tentokrát ne moravských nýbrž pověstí českých. O těch projektech dalších se mi zatím moc mluvit nechce. Člověk potom vypadá jako jelito, když se nezadaří.

Píšeš texty i muziku sám, znamená to, že ostatní nemají šanci přispět, popř. přinést něco svého, nebo jsou líní…vytvořil jsi toho už dost a dost, má ještě ta tvá „Múza“ dost nápadů na další dílo?
Já moc neumím tvořit v týmu. A protože je to celé o té mé cestě, mám, co se týče tvorby, dost uzavřenej svět v sobě, žiji si v tom svém světě harmonií a příběhů a jsem šťastnej, když nemusím energii investovat to obhajování svých snů. Skupina to ví a myslím, že akceptuje. Ale radu a pomoc, to zase ano, potřebuji názor a zpětnou vazbu nejbližšího okolí. Nicméně kytarista Jirka Stritzko, se kterým to v Lucrezii táhneme celých 21 let, pár písniček pro skupinu udělal, ale myslím si, že on i ostatní vidí tu moji nadprodukci a cítí tak určitou míru zbytečnosti se v tomto směru angažovat. V každém případě je to skvělý kytarista, sršící výbornými aranžérskými a skladatelskými nápady, má velký cit pro melodii a je vždy ochotný moje písně aktivně neúnavně dotvářet a doaranžovávat.
Nicméně jestli má moje múza dost nápadů na další dílo, to je otázka na ni, zkusím vysondovat. Ale stále mi ještě v hlavě pár melodií rezonuje.

Lucrezia Borgia, má název jiný význam, než návaznost na slavnou femme fatale?
Jasně. Zeptej se Jirky Schelingera. Možná by stačilo Ringa.

A co je vlastně Lucrezia Borgia, regulérní kapela (je vás docela dost), nebo jde o seskupení muzikantů a hostů?
Lucrezia Borgia začínala v roce 2000 jako skupina historizujícího folku. Hrady, zámky, jarmarky prostě akce s šermíři. Já vzešel z tohoto podhoubí. Kromě šermování jsem v historických scénářích doprovázel vystoupení šermířů písničkami. Bylo otázkou času, kdy vznikne i soubor na téhle té bázi. První formace Lucrezie byla ryze akustická, hrající v pěti lidech a zůstala tak dodnes, v podstatě v nezměněné sestavě. V roce 2010 jsme vydali 2CD Valpuržina noc. Bylo to první naše rockové album a k němu vznikla rocková formace Lucrezia Borgia, tenkrát čítající tuším 14 lidí, Vystoupení bylo docela výpravné, podpořené pyrotechnikou, ohňovými efekty, polykači ohňů, tanečnicemi. Na You tube dohledatelné. Ovšem celé šou nebyla laciná záležitost. Odehráli jsme i nějaké koncerty s Milanem Schelingerem coby hostem, při příležitosti vydání našeho společného alba M. Schelinger a Lucrezia Borgia. Stejně tak dělali sérii vystoupení s francouzskou zpěvačkou Céline Bossu na propagaci taktéž našeho společného CD. Akustická formace obráží své tradiční štace bez přerušení celých 21 let, rocková, díky náročnosti a nákladům hraje zřídka. Albové projekty, to je zase jiná kapitola. Na mnoha z nich se podílí velké množství hostů. Ale to je dáno tím, že jsou to koncepční alba. Hosty z řad známých zpěváků a muzikantů si snažím vybírat z osobností, kterých si vážím a kteří mě coby umělci oslovují mnohdy už celá desetiletí a je mi ctí s nimi, většinou i opakovaně spolupracovat. Tady vede prim Milan Schelinger, ten už u Lucrezie zahostoval snad na deseti spíš i více albech. Zdeněk Kluka z Progres 2 coby Persona Grata, je zvěčněný na sedmi CD, Z poslední doby kraluje Jirka Zonyga, zpěvák neomezených pěveckých možností.

V erbu lva, jak jsem se již zmínil je výborné dílo, myslíš, že jste schopni předvést album na živo? Nebo jde jen o studiový počin a jak v covidu probíhalo nahrávání s muzikanty. Je snad V erbu lva výsledek nedobrovolného volna?
Předvést na živo. To by se muselo zkusit. Dobře, určitě by to šlo, jenom by Lucrezia Borgia musela přibrat další, ne malou množinu muzikantů. Tudíž myslím, že to realizovat asi jako celek v nejbližší době nebudeme. Ale nějaká písnička by se do repertoáru dostat mohla. Že je Bruncvík aranžérsky košatější, než bývá na našich CéDéčkách zvykem, tak za to mohou předně covidové prázdniny, neb bez nich by určitě celý projekt vypadal v mnohém jinak. Najednou jsem měl na vše spoustu času a v aranžích se mohl patřičně vyřádit. Tak jsem seděl ve studiu obloženej všemi těmi instrumentry, violoncellem, kontrabasem, tubou, trombonem, niněrami a dalšími a mohl v aranžích mnoha skladeb začít čarovat a nahrávat symfonické i jiné party. Normálně by na to nebyl čas. Ale v covidu? Chtěl bych jenom dodat, že ve všech písních projektu je použito pouze živých nástrojů. Nemám rád ve studiu samply, byť sebedokonalejší. Když vytvořit iluzi symfoňáku, tak jsem pro, aby všechny ty nástroje, ať už já nebo mí kolegové, drželi v ruce. Co na tom, že jsem na trombón hrál naposledy před 45 lety v pionýrské dechovce. Dva dny jsem si ničil hubu a potom to nějak zmastil. Jasně trombonista by byl daleko ideálnější a hlavně kvalitnější řešení, ale byl covid a nikdo nesměl ani na krok. Nebo činely na jedno bouchnutí jsem si půjčoval v ZUŠ. Sampl by to zvládl asi rychleji a lépe. Ale takhle nemám pocit nějakého podfuku. Hlavně na sobě. Naopak covid jako takový, co se týče koncertování, stejně jako většinu ostatních souborů, i Lucrezii poslal do kopru. První rok tři a druhý čtyři vystoupení. Rocková Lucrezie měla smůlu kompletně. Obnovovat chod uskupení ke koncertní aktivitě ještě bude stát hodně námahy.
V erbu lva rozhodně není výsledek nedobrovolného covidového volna, ale spíš výše zmiňovaných přebytků z minula a dlouhodobého plánování.

Představ nám postavy alba a který zpěvák/zpěvačka jim propůjčili hlas a muzikanty, kteří se na albu podíleli, ať je nenecháme stranou?
Kníže Bruncvík - Jirka Zonyga, jeho žena Neomenie – Iva Landová, zpěvačka Lucrezie, Zdeněk Kluka jako král Olibrius, jeho dcera Afrika – Dina Valová, toho času členka Rock Opery Praha,Roman Dostál – král Astriolus, Kamil Tomek – Azmodeus, Kníže ucházející se o ruku Neomenie – Milan Schelinger, Martina Boudná – strážkyně duší, Jana Vojáčková – zpěvačka, Antonín Maceček – truvér, děd vypravěč – Antonín Míček člen znojemské divadelní společnosti Rotunda, Ondřej Svoboda – jeho vnuk, Lucrezia Borgia: Jirka Stritzko –el.kytary, Janča Burdová – píšťaly, dudy, Michal „Kulda“ Dostál – bicí, Vašek Soukup - baskytara, Milan Kratochvíl – djembe, Mirek Kratochvíl – trubka, Zdeněk Mařík – baskytary, František Šachl, Karel Kratochvíl, Aleš Chmelík, Marie Kotasová – zpěv,

Jirka Zonyga, ale i Milan Schelinger jsou výborní zpěváci, co děláš jako kapelník, aby ti „nepřerostli“ přes hlavu, mají snahu so do textů, zpěvných linek vsouvat něco svého, nebo jde o profíky, kteří věří tvoji vizi.
Jirka Zonyga a já jsme vrstevníci, ve stejném roce i narození. Posloucháme stejnou hudbu a jsme na stejné hudební vlně. Tak se vždycky dobře shodneme. Jirka je profík, je na něm znát, že v branži už mnohým prošel. Překvapivě si hodně ode mě nechá líbit a snaží se mi, co se týče studiové práce, ve všem vyhovět. Jeho výkon leckdy předčí i mé očekávání. Často při nahrávání dostane docela do těla, až je mi ho kolikrát líto. Ve studiu jede pořád na plný plyn, někdy i třeba 8 hodin v kuse. To nekecám. Pokud mi nabídne nějakou svoji představu, určitě ji vyzkoušíme. A vždy je ve studiu perfektně připravený. S Milanem Schelingerem je to v mnohém obdobné, nicméně je o tu jednu hudební generaci starší a je tam z mé strany ten respekt před tím, co dokázal se svým bráchou ještě v době, kdy já byl teprve někde v pubertě. Složil pro Jirku přece písničky Alchymista, Sen a mnohé další. Myslím, že se nám spolu povedlo taky pár pěkných věcí. Jako třeba písnička Pár posledních přání, která se dostala až na 3CD výběr Jiřího Schelingera Čas z roku 2011. Po těch letech spolupráce už mi oba, jak Jirka, tak Milan snad aspoň malinko věří. Minulý rok jsme naši dlouholetou spolupráci završili společným klipem Růžový palouček ba i o té veliké popravě 1621.

Jako finální otázka, kde najdou naši čtenáři informace o kapele, koncertech, kde si mohou koupit nejen nové CD, ale jistě jsou v zásobě i starší tituly a jaký klip z nového alba V erbu lva jim pustíme?
Pro ty, kteří se o naší Lucrezii budou chtít dozvědět víc www.borgia.cz, facebook Lucrezia Borgia. Co se týče koupi našich CD včetně toho aktuálního V erbu lva, asi nejjednodušší to bude přes náš email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Zde je možno objednat každé z 21 CD z naší obsáhlé kompletní diskografie.
Jestli světlo světa spatří nějaký klip z aktuálního CD V erbu lva, je zatím ve hvězdách.
S pozdravem
Antonín Maceček

Kapely Malomocnost Prázdnoty, Spínací špendlík a Průser, mají jednoho společného jmenovatele. Je jím neúnavný, na pódiu až punkovým workoholismem posedlý, frontman Filip Filda Macudzinský. Takže  Fildo, tvými ústy: ,,Vítej do Mostu".

Fildo, dovol na úvod otázku, která je obsahem odpovědi asi nejdelší, ale pro mě v tvém případě naprosto zásadní. Co pro tebe, jako dnes už legendárního frontmana, znamená punk?
No, hned ze začátku bych se rád ohradil proti slovu legendární.  Nějak mám pocit, že se tím slovem v týhle zemi plýtvá a o kdejakým hejhulovi, kterej vydržel hrát déle než 10 let, se mluví jako o legendě, což je minimálně úsměvný. Já sám považuju za legendy v punku tak max. 10 lidí, kteří skutečně něco dokázali nebo přišli s něčím opravdu zásadním, což mně se bohužel nepovedlo a vzhledem k mým hubeným textařským schopnostem posledních let se asi ani nepovede.                                                                                  

Co pro mě znamená punk? Hlavně osobní svobodu v rozhodování, což hlavně dnes ve světě "liberálního fašismu", kdy cokoliv postrádá racionalitu a normální selský rozum, je absolutně k nezaplacení. Děsí mě zástupy děcek a mladých lidí "znormovaných" sociálními sítěmi a diktátem párem společností. Děcek, který vypadaj všichni stejně jako jedna obrovská armáda bez jedinýho projevu osobnosti a názoru a jsem vděčnej za svůj punk, kdy pořád komukoliv, kdo mě řekne, musíš, nesmíš, měl bys... s chutí odpovim: „Kámo, nech to na mě.“ Punk pro mě taky znamená skvělou srozumitelnou hudbu, kterou může hrát fakt asi kdokoliv a která, když je něco svinstvo, netvrdí, že je všechno v pořádku a že je to sluncem zalitá pláž s červánky.

Jaká byla tvoje cesta k punku v období rozkvětu metalu, grunge, scate, reggae, rapu a ovlivnily tě hudebně i jiné styly, nebo seš "klasik" odkojený starou školou?
Já ještě za bolševika poslouchal metal asi jako každej, protože jsem byl ještě dítě a k punku jsem se neměl jak dostat. První punk, kterej jsem slyšel, byl v roce 1990 Krysař od Znouzectnosti, a hned asi týden na to jsem si koupil klasiku klasik Rebelii Punk 'n' Oi, což pro mě byla taková paráda, že už jsem nemohl jinak.

Heavy metalový sólíčkování mě najednou začalo strašně rozčilovat, nicméně ještě asi rok jsem se svezl na vlně Death metalu, kterej mě děsně bavil, ale pak mě i ta pohřební atmosféra a vyžívání se v brutalitách omrzely a přišlo mi, že jediný co dává smysl je starý rozdrbaný triko, kanady a chaos na hlavě (smích).      Jinak nikdy jsem se nevyhýbal jiným stylům, protože mně přijde, že kdybych jel jenom punk, tak se z toho asi zákonitě zbláznim, ale hlavně bych přišel o tunu skvělý jiný muziky.

Porovnej punkový poupě Fildu před 30 lety a dnes. Jsou to dva různí lidé, nebo můžeš říct, že si svoji osobitost udržel v původních kolejích a maximálně věkem dozrál?
Samozřejmě jsou to 2 rozdílný lidi. Před 30 lety jsem byl naivní idealistickej ichtyl, co se smál na celej svět a myslel si, že se svět bude smát na něj. Dneska je ze mě vyžilej sarkastickej chlap, co sice neuhnul ze svých morálních postojů, ale už není tak naivní a radikální, na svět se směje pořád, ale už nečeká žádnou odezvu. Ichtylem jsem teda zůstal pořád, ale zcela novým a neotřelým způsobem (smích).

V roce 1995 jsi odstartoval svou éru s empikama (Malomocnost prázdnoty). Jak se v té době proráželo mladé kapele, jaké bylo publikum, podmínky, pořadatelé, media a vůbec jak fungovala punková scéna?
Dnešní sebeprezentace kapely je samozřejmě jiná než kdysi, dneska můžeš zaplavovat net každou hodinu a ví se o tobě, ale to ti účast na koncertě nezajistí. V principu to funguje asi celý léta stejně, tzn. nabalit se na nějakou profláklejší kapelu a dělat jí křoví. My jsme takhle první rok jezdili s Průserem a trpělivě snášeli to, že jsme jen vata. Tím by si podle mýho měl projít každý muzikant, je to zkušenost k nezaplacení.   Další rok jsme se seznámili s klukama z Houby a už to začínalo být lepší. Vzájemně jsme se začali doporučovat různým pořadatelům, kterých tehdy bylo opravdu jen pár (myslím fakt větší akce od 10 kapel vejš) a už se člověk dostal i někam mimo kraj. Lví podíl na tom, že se o malých kapelách vědělo, byli taky distributoři demáčů, speciálně si vzpomínám hlavně na Štěpána Stejskala a Pavla Frimla (dnešní veleslavný PH records), který opravdu neúnavně tu scénu sjížděli a dostávali mezi lidi hudbu, o který bys jinak neměl ani ponětí. Díky těmhle distribucím jsme se dostali k vydání první desky „Přestaň věřit“, ale znovu zdůrazňuju, že to bylo těžký DIY.

Lidi byli jiný asi jen v tom, že scéna nebyla tak přesycená jako dneska a nebyl koncert každej víkend do 10 kiláků od tvýho baráku, takže když jsi chtěl něco vidět a zažít, tak jsi prostě sedl na vlak a jel x kiláků daleko, abys pak rána trávil na nádru s ostatníma zoufalcema, jako jsi byl ty sám a horko těžko ses dostával domů. Dnešní mláďata tomuhle jen těžko věří a kroutí hlavou nad tím, jak jsme to bez těch baget, taxíků, stánků s kafem a aplikací v mobilu mohli přežít... Přežili jsme, a ještě si to kurva užili.

Další tvoje zásadní kapela byla Spínací špendlík. V čem se lišil od MP a můžeš porovnat na obdobích MP a SŠ jak se změnila scéna z pohledu muzikantů i fanoušků?
Ono se málo ví, že špendlík původně neměl vůbec existovat, že jsem se jen v roce 2001 potkal s kytaristou MP Zvířákem a při 30. půllitru jsme se dohodli, že obnovíme MP a že mám seznat muzikanty. Úplnou náhodou jsem se tehdy octnul na zkoušce kapely, kde tehdy hráli Kari s Bernym, který pak tvořili základ první éry špendlíku. Zvířákovi se to mezitím rozleželo v hlavě a odstoupil z toho. No my ostatní jsme si řekli, že když už jsme se tak sešli, tak postavíme úplně novou partu. Tím vznikl Spínací špendlík. Lišil se hlavně asi v tom, že v MP jsme byli 3 kohouti na jednom smetišti a někdy práce na skladbách díky našim egům drhla, kdežto ve špendlíku jsem si mohl dělat to, co jsem chtěl a nikdo mi do toho moc nekecal. Tehdy se taky začal ve velký míře prosazovat internet, což pro mě osobně byla nová zkušenost, najednou nestačilo udělat demáč a děj se vůle boží, ale musel ses najednou starat i o to, abys měl webovky, abys je aktualizoval, prostě najednou nestačilo poflakovat se jen ve zkušebně a "tvořit hodnoty." Dost těžko jsem si na to zvykal a vlastně jsem si nezvyk nikdy.                                                                                                 
V prezentaci kapel jsem byl vždycky slabej a nebaví mě to. Na druhou stranu přišla i éra vypalovaček a levných nosičů, takže za celkem malej peníz sis mohl natočit a vydat desku i bez účasti nějakých labelů, což pro fůru malých kapel bylo fajn.                                                                           

Lidi nás ze začátku brali jako tu kapelu, co tam zpívá maník z MP, a byl jsem i běsnej, když na každým druhým plakátu bylo napsaný Spínací špendlík a v závorce ex Malomocnost prázdnoty, ale časem jsem ty pořadatele pochopil a nějak se s tím smířil.                                                                                   

Tak nějak jsme se protloukali do roku 2006, kdy s náma začal spolupracovat manažer Petr Růžička a najednou bylo všechno jinak. Petr se staral o koncerty a já se mohl jen věnovat kapele což mi vyhovovalo. V poslední éře tam byli opravdu skvělí muzikanti, kdy už jsme byli tak sehraný, že jsme to mohli dát o půlnoci s rukama v poutech a fakt mě bavilo je mít za sebou. Díky Petrovi jsme i začali jezdit i cizinu a hráli jsme s opravdovýma světovýma palbama, z čehož jsem byl ze začátku úplně na větvi, protože si najednou začneš plnit pubeťácký sny o tom, že stojíš na jednom pódiu s někým, koho celý mládí posloucháš a obdivuješ. Tohle vlastně trvalo až do roku 2015, kdy mně došlo, že jsem se uhrál k smrti a nutně potřebuju nějakou pauzu.

V roce 2003 jste obnovili MP a s přestávkami souběžně fungovaly obě kapely až do roku 2015, kdy jste Spínací špendlík definitivně odpískali. Prolínali se v obou kapelách muzikanti, nebo to byly dva rozdílné tábory? Ptám se proto, že přemýšlím z vlastní zkušenosti, jak to mohlo fungovat (smích).
Kluci ze špendlíku se mnou nikdy nehráli v MP protože ta má stabilní sestavu de facto od začátku (přišel jen v roce 2003 Šípus jako bubeník a v roce 2019 Her Pláňa jako druhej kytarista), ale ve špendlíku se mnou v průběhu doby hrál asi rok Pepr (Kelly), která v MP drtí basu a samozřejmě Šípus, kterej je děvka prodejná a hraje s kdekým (myslim to v dobrým samozřejmě). Fungovalo to, ale jen chvíli. Přiznám se, že hlavně já jsem chtěl, aby to byly dva rozdílné tábory.

Abych tvou kapelní trilogii uzavřel, musím vzpomenout Litvínovskou legendu Průser a rok 2019 kdy jste ho vzkřísili. Byl jsi stejně jako já fanoušek Průseru v raných devadesátkách ještě s Kodlem za mikrofonem? Jaká byla motivace obnovit Průser?
Samozřejmě jsem byl obrovskej fanoušek Průseru raných devadesátek, byla to jedna z prvních kapel, který jsem byl na koncertě a byli pro mě topka. Tehdy ještě fungoval lokální patriotismus, takže když v tvým okrese existovala nějaká punková parta, bylo pro tebe samozřejmostí všude možně jezdit s nima a všemožně je podporovat. Nechci, aby to znělo blbě, protože to fakt není myšleno zle, ale díky Průseru jsem i začal hrát. Řekl jsem si, že tohle přeci dokážu taky (smích).                                                                           

V roce 2019 měla Ponorka v Litvínově 10 let existence a Edu Fröhlicha napadlo, že by tam chtěl mít starý papriky z devadesátek, takže se to nakonec ustálilo na Meresjev, No feeling a Průser. Průseráři oslovili Kódla, kterej jasně řekl, že ne. Pátys, což byl pozdější zpěvák Průseru, měl hlasivky v takovým stavu, že dal na první dobrou max. 4 písničky a tak kluci oslovili mě. Na jednu stranu jsem se tetelil blahem, že si zahraju s klukama, ke kterým jsem vzhlížel, na druhou stranu mě mrzelo, že do toho Kódl nešel.            

Kluci fakt neměli nástroje 15 let v ruce a bavilo mě sledovat, jak půl roku před tou akcí poctivě dřou, aby to mělo hlavu a patu. Koncert proběhl skvěle a už když jsme vyšťavený seděli v šatně, tak jsme věděli, že by byla škoda nepokračovat, když už nás to stálo takový úsilí. Měli jsme slušně našlápnuto, ale stejně jako fůru jinejch nás zařízl Lockdown, ale zase už se zvedáme z prachu a těšíme se na věci příští.

Dal bys dohromady diskografii alb, na kterých tě posluchači můžou slyšet?
Dám jen kapely, ve kterých jsem hrál. Party, kde jsem hostoval, vynechám, protože jsem hlava děravá a možná bych na nějakou zapomněl, což by mě štvalo. Takže jen letem světem.

MP - Zkurvená generace (1996)
MP - Pátek 13 (1996)
MP - Přestaň věřit (1997)
MP - Petroleus Mostensis (výběrovka 2016)
Spínací špendlík - Vítej do Mostu (2002)
Spínací špendlík - Báječný svět (2004)
Spínací špendlík - 2 v 1 (výběrovka 2010)

Za svou hudební kariéru jsi sdílel pódium, dodávky, zkušebny, radosti i strasti se spoustou kamarádů a kolegů muzikantů. Chceš-li je jmenovat nebo o nich říct něco pěkného i nepěkného, máš možnost (smích).
Jéééžiš, těch historek je za ty roky tolik, že těžko můžu nějakou vypíchnout a jinou vynechat. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se potkal s fůrou bezvadných a inspirativních lidí. Na nepěkný věci určitě vzpomínat nebudu, protože jich bylo jen pár a nakonec se to časem všechno vysvětlilo a urovnalo. Zkrátka s každým, s kým jsem se potkal, jsem se potkal rád a nikdy na ně nezapomenu.

Má Filda nesplněný hudební sen, nebo nějaké plány?
Ještě aspoň 3 - 4 roky vydržet s dechem a uřvat to, ale zjišťuju, že je to čím dál těžší.

Díky za rozhovor a příjemně nostalgickou sondu do punkové minulosti i současnosti a poprosím tě na závěr o osobní vzkaz čtenářům Rockpalace.
Držte se a nenechte se oblbnout!

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc.

Extreme metal band Welicoruss has joined forces with death metal band Innersphere and will play 3 shows together in Czech republic durnig january 2022!
Na všech čtyřech akcích Welicoruss a Innersphere bude doprovázet německa kapela Maahes hrající atmosférický black metal s prvky starověkého Egypta, která bude hostem v Praze, Brně a Ostravě!

15.01 Ostrava / Barrák music club - https://www.facebook.com/events/2773827379523396/
21.01 Praha / Music Club Modrá Vopice - https://www.facebook.com/events/275296090662034
22.01 Brno / MELODKA - https://www.facebook.com/events/268784081443283
29.01 Pardubice / Ponorka - https://www.facebook.com/events/886088225616653/

Line up:
WELICORUSS [RU] - symphonic extreme metal
VIDEO: https://youtu.be/ab7ddpqiO9w
FB: https://www.facebook.com/welicoruss

INNERSPHERE [CZ] - death metal z Plzni
VIDEO: https://youtu.be/VHCWA-sjJQE
FB: https://www.facebook.com/innerspheremetal

MAAHES [DE] - athmospheric Egyptian black metal (pouze Praha, Brno, Ostrava)
VIDEO: https://youtu.be/9NrDETHCZqo
FB: https://www.facebook.com/MaahesOfficial

Určitě si tato data zapište, sdílejte vše mezi své přátele a snad se zde konečně uvidíme!
Facebook
YouTube
Instagram
VK

Nechte se vtáhnout do daleké výpravy s chrabrým Bruncvíkem, na jeho pouti světem, aby získal lepší znak pro naší zem. S kouzelným mečem (který dostal od krále Olibriuse, který na požádání srazí všem nepřátelům hlavy. Meč se po Bruncvíkově smrti ztratil, podle některých verzí je zazděn v mostním pilíři, podle jiných byl hozen do Vltavy, další legendy jej spojují s blanickými rytíři tím, že se objeví, až bude Čechům nejhůře - jak by řekl Cimrman, ale jak poznat, že už to nastalo) bojuje proti obludám a příšerám, když zabije strašného draka, získá silného spojence v podobě lva a tak se lev dostane i do znaku erbu. Tolik zhruba opakování z Jiráska.
A jak se s tímto tématem poprala Macečkova Lucrezia Borgia? Víc než výborně. Na více jak 120ti minutách vám nabízí nejen výborné melodie, tu tesknou baladu – Když zemřel kníže Žibřid, aby následně až hard rockový rytmus vyprávěl o Strážci duší…Muzika je opravdu výborná a nenudí ani na tak dlouhé stopáži. Výborné jsou i principálovy (Tonda Maceček) texty. Nedochází ke klišovitému veršování, prázdná slova o ničem…, texty mají obsah a nutí vás pozorně poslouchat. Celé 2 album je pojaté jako příběh, do kterého vtipně a zajímavě vstupuje vnuk a děda, který mu vlastně celý příběh nejen vypráví, ale nás i provede.
A kdo postavám propůjčil hlasy? V roli Bruncvíka si zazpívá Jiří Zonyga. Milan Schelinger, Zdeněk Kluka (Progres 2), Roman Dostál (Oboroh) a Kamil Tomek se podělili o role protivníků, s nimiž se chrabrý Bruncvík, během svých dobrodružství, vypořádává. Vypravěčem příběhu, v roli kmeta, je znojemský divadelník Antonín Míček, jeho vnuka namluvil Ondřej Svoboda. Opět zahostovala i spousta muzikantů. Zdeněk Mařík na baskytary, Mirek Kratochvíl - trubka, Karel Kratochvíl, Aleš Chmelík, Martina Boudná, Marie Kotasová… netřeba nic komentovat a rozebírat.
Album nenudí, ba naopak, máte chuť si ho stejně jako dobrý příběh poslechnout ještě jednou. Nese se v duchu folk/rocku, místy až středověké hudby a některé pasáže mohou hraničit až s heavy metalem, i díky tomu je album velice pestré a sedne do obsahu textu.
Za zmínku stojí i přebohatý mnoha stránkový booklet, kterými je ostatně Lucrezia známá. Ilustrace, fotky, texty… všechny informace, které potřebujete, tam najdete.
Lucrezie je vůbec známá velkolepými tematickými eposy, ať to byly v minulosti Hoj Velká Moravo, nebo 2CD Pověsti o Obří hlavě. Vše naprosto výborné, jak se už Macečkova rukopisu stalo pravidlem, ono se stačí podívat na You Tube na velkolepý krátký film Husité. Před tímto člověkem smekám.