Dissection je skupina, která má pěkně dlouhý životopis. Pokud se nepletu, je to letos 36 let od založení. Přestože nějaký čas neexistovala, je úctyhodný výkon vydržet a táhnout tu káru tolik let, vydržet zákaz činnosti, ustát milion personálních změn a pořád mít chuť něco dělat.
Na domácí scéně v Kralupech je kapela zavedená velice, řekl bych. Na nové placce Soumrak emocí je deset vlastních kusů, které mají společného jmenovatele v dejme tomu temnějších stránkách života. Stylově je uváděn tu heavy metal, tu thrash a já v tom někde vzadu slyším závan třeba Bathory. To ale včetně podivně „ špinavého“ zvuku kytary a intonačního rozptylu. Dissection je trio ve složení bicí, basa, kytara+ zpěv a domnívám se, že nějak zmodulovaná kytara má za úkol zvukem vyplnit co nejvíc prostoru, aby trio neznělo „děravě“, ale upřímě, moc mi ten zvuk nejde pod fousy. Trochu jako když začíná nová směna na ČKD. Podobný pocit jisté těžkopádnosti mám právě i u zmíněných Bathory a docela by mě zajímalo, jestli se pletu nebo ne. Naopak se mi líbí kopák a basa. Naštěstí, a nebývá to pravidlem, někdo pohlídal, aby se basa s kytarou frekvenčně nesmázla a zůstala konkretní. To je moc dobře.
Koukal jsem na starší videa z křtu / výročí a tam, tuším do podkrovního klubu, mi Dissection dobře pasují a navíc, soudě dle videa, jsou to pohodáři a sympaťáci.
To co hrají ale není úplně můj šálek čaje. Ne kvůli stylu jako takovému. V tom klubu bych si to klidně poslechl, ale to provedení nahrávky je někde jinde. Příjde mi to jako zbytečně velký underground a mám pocit, že to právě tak ale skupina chce. Na druhou stranu, když to proženete kebulí v dostatečném počtu přehrání, zvyknete si, jako si zvykám já. Musíte ale tak nějak přistoupit na jejich hru.
Vadí mi práce s textem. Hrát a zpívat najednou není sranda a sám se s tím musím nějak poprat, ale když se tvoří věta tak, aby slabikování slov pasovalo do úhozů pravé ruky na kytaře, tak se mi to prostě sleje do něčeho, co nezní moc zajímavě. Věty mají často jen čtyři slova, aby text pasoval do čtyř nebo osmi dob muziky a neustále se opakuje stejný mustr bez výraznější melodie. Není to tak úplně v každé sloce, ale na můj vkus je to tak až příliš často.
Druhá věc je délka některých figur. Jako by vznikly během jamování a nikdo si nevšiml, že jsou zbytečně dlouhé. Čtyři takty se drhne jeden akord, pak se posune levá ruka a drhne se druhý, další čtyři takty. No jo, ale jak jsem napsal, celé to působí dojmem, že je to úmysl a pokud na to přistoupíte, zapaříte si s kapelou bez problému. Navíc v pauzách je určitě s bandem kopec srandy. Mám ten pocit a možná je v tom jakýsi kontrast vůči těm vážnějším nebo ponurým tématům textů.
Takže pokud chcete škatulky, ono mi to celé nakonec vlastně připadá hodně ovlivněné starým poctivým doom metalem a jestli vám připadá, že vám v tom dělám bordel, poslechněte si album sami a vyražte za kapelou na pivko. Za tu letitou výdrž si to zaslouží.

Petr Kohoutek

Anglicky zpívající kapela DIGGER ze Stříbra vydala druhou desku „As above, so bellow“, což se dá přeložit jako „Jak nahoře, tak dole“. Osm songů okupuje plochu 34 minut, které utečou jako nic. Po stylové stránce se jedná o netuctový metal s výrazným zpěvákem.
Partička ze západních ČECH mě velice překvapila dost netradiční muzikou. Hlavně zpěvák, jako by vypadl z nějaké party ze Seattlu, která hrávala takzvaný grunge rock. Jenže DIGGER NENÍ „gránž“. Ty protahované koncovky v kombinaci s metalovou muzikou jsou moc fajn. Trošku mi to připomnělo mohelnický DENET a jeho desku Terrestrial dying. Jenže to byl technický thrash metal se specifickým zpěvem. Pěvec DIGGER chvílemi křičí, i „sketuje“ (v závěrečném songu „Juggernault“), ale v každém případě zpívá velmi dobře. Z bookletu jsem bohužel nevyčetl, kdo je hlavním vokalistou souboru, takže se podívejme na celou stavu.
Tu tvoří tři Vaškové. Václav Pelc – kytary a zpěv, Václav Sterner – basa a zpěv, Václav Kořínský – bicí a zpěv a František Faško – kytary a zpěv.
Jako nemastná, neslaná mi přijde grafika obalu. To hudba na disku zaznamenaná je podstatně lepší. DIGGER je v angličtině kopáč a tato kapela ze Stříbra to kope opravdu dobře.
Pro Rockpalace Honza Holý

Patří k jedněm z nejzásadnějších zakladatelů nebo spíše spolutvůrců tzv. elektronické hudby. Přiznám se, že jsem je v 70. a 80. letech vnímal trochu se smíšenými pocity. Dneska se mi to zdá, ve srovnání s dnešní elektrickou hudbou, jako muzika pro malé děti. Přesto je to pro mne opět krátký, ale hezký výlet do minulosti. Dáme jednu z těch známějších písní - Das Model
Kraftwerk – Das Model

Americká rocková skupina založená v roce 1973, která své největší úspěchy slavila koncem 70. a počátkem 80. let. Přiznám se, že je mám pořád moc rád. Kytarista Rick Nielsen a bubeník Bun E. Carlos (pořád s cigárem v ústech) hráli dokonce na jedné písni s Johnem Lennonem těsně před jeho smrtí v roce 1980. Začínali jako předkapela Queen nebo Kiss, ale koncem 70. let už vyprodávali i ty největší haly. Zejména jejich živé LP Live at Budokan a následné Cheap Trick jsou dle mého názoru v pokladnici světové rockové hudby. Dlouho jsem váhal, kterou píseň si dáme. Nejvíc se mi od nich líbí The Flame, ale nakonec to vyhrála klasika všech klasik - Dream Police. Hezký poslech...