Neznáte? To nic, já ji také neznal. Soutěže typu, že se hledá talent nebo podobné chujoviny mne moc nezajímají, přesto tam občas vyskočí někdo neuvěřitelný. Přesně tak jako Alice. Její přednes My Funny Valentine, písně z roku 1937 (natočená tenkrát mj. Frankem Sinatrou, Ellou Fitzgerald, Milesem Davisem a Chaka Khanem) mne úplně odzbrojil, vykolejil. Nenápadná přirozeně krásná slečna pracující v nějakém salónu krásy předstoupí před publikum a televizní diváky, třese se jako tři dny starý pes a pak vyšvihne takovou parádu. Ta píseň ji celou prostupuje, ona zpívá nejen hlasivkami, přidávají se další části těla (paže, dlaně, nohy) a výsledek je prostě ohromující. Dokonce si myslím, že tuto výbušnou směs strachu, trémy, odhodlání a umu bude v budoucnu těžko opakovat. Někde jsem četl že tato interpretace této písně patří k jedněm z nejpovedenějších. Video je docela dlouhé, hlavní pecka je mezi stopáží 1:30 až 4:15. Doufám, že se to alespoň někomu bude líbit. Já si to hraji opakovaně ...
Alice Fredenham – My Funny Valentine

Libor Školný hraje a zpívá už řadu let v rockové kapele GAIA, která vydala album Druhá Múza. A právě CD má v pondělí 27. září v 19 hodin v otrokovické restauraci Dolly křest – a kapela přitom zahraje nové i starší písničky.

Jak jsi dlouho v kapele GAIA? Už od prvopočátku? A už na začátku jsi kromě bicích nástrojů i zpíval?
V kapele GAIA jsem od začátku, to je asi od roku 1990. Ale ta dlouhá doba naší existence je trochu zavádějící, měli jsme totiž období, kdy jsme nehráli a občas se sešli na pivo jen jako kamarádi. Toto nehrající období mohlo trvat možná i deset let.  Kromě bicích jsem trošku i zpíval, ale sólově asi jen tři písničky. Jedna z nich „Večery při svíčkách“ dokonce vyhrála hitparádu Rádia Zlín. Dál jsem jen tak pěvecky paběrkoval a většinu věcí zpíval náš tehdejší zpěvák Drahoš Kvasnička. Mně to vlastně ani nevadilo, moje neambicióznost a pohodlnost zvítězila nad tím ostatním a aspoň jsem se nemusel učit texty (smích).  Ale dnes bych si rád ještě něco pěkného zazpíval, protože si myslím, že Vladan Vavruša má schopnost napsat pěkné a vkusné skladby. Navíc si říkám, že už taky nejsem nejmladší, tak ať ještě něco udělám.

Jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy si s muzikou začal?
Hudbu jsem měl rád už odmalička a rodiče říkají, že jsem neuměl pořádně ani mluvit a jen jsem pořád opakoval: „Já budu Laufru“. Tím jsem myslel, že chci být zpěvákem jako Josef Laufer. Rád jsem si neustále zpíval a poslouchal muziku a asi ve čtrnácti letech jsem si koupil paličky na bicí a začal jsem doma při magnetofonu „bouchat“, nebo chcete-li bubnovat do polštářů a židlí. Na venkovní „hraní“ jsem měl sudy potažené igelitem, to byla moje taková provizorní souprava. Schovaní v lese, jako partyzáni, jsem tímto doprovázel kamaráda, který hrál na klasickou „španělku“.

Asi v šestnácti letech mi rodiče koupili starší bicí a už se to začalo rozjíždět. Na učilišti ZPS Gottwaldow jsme měli dvě kapely a asi nebylo bubeníků, tak jsem hrál v obou. Jedna byla vedená Standou Bartošíkem (současný houslista a zpěvák skupiny Fleret), kde jsme hráli výhradně vlastní věci, a druhá kapela pod vedením Milana Katolického hrála převzaté písničky. Potom jsem hrál nějakou dobu s panem Březinou a jeho syny Mirkem a Pavlem. Pavel to dotáhl až na současné angažmá v Olympicu, což je neuvěřitelné a klobouk dolů před jeho talentem a pílí.

Málem bych zapomněl – ještě předtím skoro celé dva roky hraní na vojně! To bylo stejně nádherné období - vypadnout z kasáren, zahrát si a ještě u toho požívat alkoholické nápoje. Co se týče vyloženě rockové muziky na zábavách, tak jsem hrál s Fotonem (před tím Fontána) a Krakenem (projekt Miry „Koberce“ Koňárka). Potom následovala už jen GAIA, kterou jsem v době jejího „zimního spánku“, kdy jsme několik let nehráli, dvakrát opustil v krátkodobých projektech se skupinami Diemonion a Devět měsíců poté.

Jednu kapelu jsem si záměrně nechal až na konec mého výčtu, a to je kapela Hermes. To bylo někdy po mém příchodu z vojny a první muzikantské setkání s naším současným kapelníkem a kytaristou Vladanem Vavrušou. Už v Hermesu byl tím, kdo psal texty a skládal muziku. Byl to takový rock-metal a mělo to svoji kvalitu, ale před lidmi jsme nikdy nehráli. Zůstalo jen pár nahrávek a v této kapele jsem byl jen zpěvákem, na bubny jsem nehrál. Ne z důvodu, abych se soustředil jen na zpěv, ale byl tam prostě lepší bubeník Rosťa Koplík.

Jakou jsi měl rád hudbu jako kluk a co rád posloucháš dnes?
Jako kluk jsem poslouchal Beatles, Abbu, Uriah Heep, Nazareth, Iron Maiden, Deep Purple, AC/DC, Led Zeppelin, Kiss, Blondie a jiné. Záhy se na to začaly nabalovat art-rockové a progres-rockové kapely Rush, Pink Floyd, Yes, Marillion nebo Emerson, Lake, Palmer, Jethro Tull apod. Časem se pro mě stala největší láskou (kromě Beatles) kanadská skupina Rush. Dnes si pustím většinou jen ty art a progres rockové kapely, které jsem už jmenoval – Yes nebo Pink Floyd. Z naší české scény jsem měl vždycky nejradši Progres 2, ještě mám rád Futurum, Vladimíru Mišíka, Luboše Pospíšila, Bratry Ebeny, Vlastu Redla a harmonikářku Radůzu.

Co všechno jsi prožil s kapelou GAIA? Předpokládám, že tě to baví dodnes…
Když si tak promítám v hlavě i působení v jiných kapelách, tak musím říct, že jsem měl štěstí na lidi. Všude byla dobrá atmosféra a sranda. Sudičky asi nadělují lidem hudební nadání, dobrou povahu a smysl pro humor v jednom balíčku dohromady, prostě tři v jednom. Ale o naší kapele GAIA to platí dvojnásob. Tady jsem se sešel s opravdu povahově krásnými lidmi. To platí i o těch, co kapelou prošli v minulosti.  U Báry je to ještě s bonusem, protože je nejen povahově krásná, ale i vizuálně krásná.
Zažili jsme několik nahrávání ve studiích, hodně zkoušek, které nebyly tak časté, ale za ty roky se to nahromadilo, stejně jako dost vystoupeních před lidmi. Na zkouškách zažíváme i srandu, vždycky se to něčím odlehčí a zasmějeme se.

Možná jediný problém máme s alkoholem (smích). I když máme rádi pivo nebo i nějakou tu štamprli, nemůžu se zbavit dojmu, že na rockovou kapelu jsme v jeho spotřebě velmi průměrní.  Já jsem ochoten do toho jít víc naplno a ten průměr trochu zvýšit, ale záleží i na ostatních, jestli do toho půjdou (smích). Samozřejmě mě hraní baví, pro peníze to nedělám, protože hrát vlastní věci je z hlediska prodejnosti trošku nevděčné, ale tak to prostě je.

Současný repertoár je autorský, dá se říct, že ti Vladan píše na tělo?
Vladan zhruba ví, jaký mám hlasový rozsah, takže když má nějaký nápad, řekne: „To by ti mohlo sedět“. Ale důležitý je ten nápad. Pak se klidně domluvíme, že by to mohla zpívat Bára, pokud by mi to nesedělo, a Bára by to zazpívala pěkně.

Které písničky a vůbec styl ti vyhovují?
Je mi jedno, jestli je to rychlá nebo pomalá písnička, hlavně aby měla pěknou melodii. I když ty hezké melodie vyniknou asi lépe v pomalejších skladbách. Nějaké tvrdé věci už moc nemusím, asi stárnu.

Jak se ti zpívá se zpěvačkou Bárou? Těžko si asi lezete do zelí…
S Bárou se mi zpívá úžasně a doufám, že nám nějaké duety (klidně i milostné) Vladan napíše. Myslím, že když v kapele zpívají žena a muž, je to asi nejlepší varianta.  S Bárou se máme rádi (teda doufám, že je to oboustranné). V legraci se špičkujeme. Bára třeba nádherně ve studiu nazpívá „LeukoCity“, nebo „Na vlnách“ a já jí na to řeknu: “Tobě to tak stačí? Ty jsi s tím spokojená? Tobě to netrhá uši? No dobře, jak myslíš“.

Kde se ti v poslední době obvykle nejlíp hraje? Máš oblíbená místa či prostory?
Já rád hraji všude. Ať je to hospoda Dolly, náměstí, klub, prostě všechna místa mají tak říkajíc „něco do sebe“.

Co tvoje další záliby či vášně kromě hudby?
Určitě to není posilovna ani zalévání libečku na zahrádce, anebo že bych doma lepil Eiffelovku ze špejlí. No, moc toho nemám. Vždycky jsem se zajímal o hokej a fotbal, ale čím jsem starší, tím jsem vlažnější. Moje záliba je tak trošku zvláštní - zajímám se o české a částečně i slovenské herce, jejich osudy, povahy a životy. A to nejen o známé herce, ale i ty méně známé. A ještě se zajímám (možná je to případ pro psychiatra) o dabování. Dívám se v televizi na zahraniční filmy a poslouchám, který český herec toho zahraničního dabuje. Dřív jsem to měl v malíčku a většinu jsem jich znal. Ale v posledních letech se těch dabérů vyrojilo tolik, navíc závěrečné titulky někdy běží tak rychle, že prostě začínám ztrácet přehled… Také si rád na nějakém večírku zazpívám Moravanku nebo nějaké lidovky, ale to už zase souvisí s muzikou.

Jak jsi prožíval letošní léto a užíváš si kulturní rozvolnění?
Na dovolené jsme byli v Čechách a na žádném koncertu jsem letos ještě nebyl. Jediné kulturní rozvolnění si užívám na zahrádkách - u piva.

Pro Rockpalace Robert Rohál
Foto archiv GAIA a Bára Havelková

Dissection je skupina, která má pěkně dlouhý životopis. Pokud se nepletu, je to letos 36 let od založení. Přestože nějaký čas neexistovala, je úctyhodný výkon vydržet a táhnout tu káru tolik let, vydržet zákaz činnosti, ustát milion personálních změn a pořád mít chuť něco dělat.
Na domácí scéně v Kralupech je kapela zavedená velice, řekl bych. Na nové placce Soumrak emocí je deset vlastních kusů, které mají společného jmenovatele v dejme tomu temnějších stránkách života. Stylově je uváděn tu heavy metal, tu thrash a já v tom někde vzadu slyším závan třeba Bathory. To ale včetně podivně „ špinavého“ zvuku kytary a intonačního rozptylu. Dissection je trio ve složení bicí, basa, kytara+ zpěv a domnívám se, že nějak zmodulovaná kytara má za úkol zvukem vyplnit co nejvíc prostoru, aby trio neznělo „děravě“, ale upřímě, moc mi ten zvuk nejde pod fousy. Trochu jako když začíná nová směna na ČKD. Podobný pocit jisté těžkopádnosti mám právě i u zmíněných Bathory a docela by mě zajímalo, jestli se pletu nebo ne. Naopak se mi líbí kopák a basa. Naštěstí, a nebývá to pravidlem, někdo pohlídal, aby se basa s kytarou frekvenčně nesmázla a zůstala konkretní. To je moc dobře.
Koukal jsem na starší videa z křtu / výročí a tam, tuším do podkrovního klubu, mi Dissection dobře pasují a navíc, soudě dle videa, jsou to pohodáři a sympaťáci.
To co hrají ale není úplně můj šálek čaje. Ne kvůli stylu jako takovému. V tom klubu bych si to klidně poslechl, ale to provedení nahrávky je někde jinde. Příjde mi to jako zbytečně velký underground a mám pocit, že to právě tak ale skupina chce. Na druhou stranu, když to proženete kebulí v dostatečném počtu přehrání, zvyknete si, jako si zvykám já. Musíte ale tak nějak přistoupit na jejich hru.
Vadí mi práce s textem. Hrát a zpívat najednou není sranda a sám se s tím musím nějak poprat, ale když se tvoří věta tak, aby slabikování slov pasovalo do úhozů pravé ruky na kytaře, tak se mi to prostě sleje do něčeho, co nezní moc zajímavě. Věty mají často jen čtyři slova, aby text pasoval do čtyř nebo osmi dob muziky a neustále se opakuje stejný mustr bez výraznější melodie. Není to tak úplně v každé sloce, ale na můj vkus je to tak až příliš často.
Druhá věc je délka některých figur. Jako by vznikly během jamování a nikdo si nevšiml, že jsou zbytečně dlouhé. Čtyři takty se drhne jeden akord, pak se posune levá ruka a drhne se druhý, další čtyři takty. No jo, ale jak jsem napsal, celé to působí dojmem, že je to úmysl a pokud na to přistoupíte, zapaříte si s kapelou bez problému. Navíc v pauzách je určitě s bandem kopec srandy. Mám ten pocit a možná je v tom jakýsi kontrast vůči těm vážnějším nebo ponurým tématům textů.
Takže pokud chcete škatulky, ono mi to celé nakonec vlastně připadá hodně ovlivněné starým poctivým doom metalem a jestli vám připadá, že vám v tom dělám bordel, poslechněte si album sami a vyražte za kapelou na pivko. Za tu letitou výdrž si to zaslouží.

Petr Kohoutek

Anglicky zpívající kapela DIGGER ze Stříbra vydala druhou desku „As above, so bellow“, což se dá přeložit jako „Jak nahoře, tak dole“. Osm songů okupuje plochu 34 minut, které utečou jako nic. Po stylové stránce se jedná o netuctový metal s výrazným zpěvákem.
Partička ze západních ČECH mě velice překvapila dost netradiční muzikou. Hlavně zpěvák, jako by vypadl z nějaké party ze Seattlu, která hrávala takzvaný grunge rock. Jenže DIGGER NENÍ „gránž“. Ty protahované koncovky v kombinaci s metalovou muzikou jsou moc fajn. Trošku mi to připomnělo mohelnický DENET a jeho desku Terrestrial dying. Jenže to byl technický thrash metal se specifickým zpěvem. Pěvec DIGGER chvílemi křičí, i „sketuje“ (v závěrečném songu „Juggernault“), ale v každém případě zpívá velmi dobře. Z bookletu jsem bohužel nevyčetl, kdo je hlavním vokalistou souboru, takže se podívejme na celou stavu.
Tu tvoří tři Vaškové. Václav Pelc – kytary a zpěv, Václav Sterner – basa a zpěv, Václav Kořínský – bicí a zpěv a František Faško – kytary a zpěv.
Jako nemastná, neslaná mi přijde grafika obalu. To hudba na disku zaznamenaná je podstatně lepší. DIGGER je v angličtině kopáč a tato kapela ze Stříbra to kope opravdu dobře.
Pro Rockpalace Honza Holý