Čáslavští power melodici Rebel vypustili první singl z připravovaného EP, které se nahrávalo v úpickém studiu Dark Chamber Sounds. O výsledný zvuk nahrávky se postaral Petri Kallio – baskytarista české metalové smečky Sebastien. Video si kapela ke skladbě vytvořila svépomocí.

Novinka s názvem Zakletá je melodická balada s pohádkovou atmosférou. Přestože text na první poslech budí dojem, že se předlohou stal příběh O Šípkové Růžence, nemusí tomu tak úplně být. Je tedy na každém posluchači, jakým způsobem na něj skladba promluví.

Facebook kapely: https://www.facebook.com/RebelOfficialCZ
Bandzone kapely: https://bandzone.cz/rebelmetalband

Pro dnešní den jsem si vybral dva „Majky“ a to duel mezi bubeníky kapely Dream Theater.

Michael Stephen Portnoy:

narozen 20. duben 1967 odešel ze skupiny Dream Theater v roce 2010 a konkurzu, se mimo jiné zúčastnil i Virgil Donati, ano ten, který v roce 2013 nahrál CD Aftershocks  s Michaelem Kocábem a další první světovou ligou, jako je kytarista Glenn Proudfood a baskytarista Billy Sheehan. 

Mike Michael Mangini:

narozen 18. dubna 1963 nastoupil k Dream Theater po vyhraném konkurzu v roce 2010 a v roce 2011 jsem se jel kouknout na festival Benátská noc, který se konal na Malé skále a kde již Mike hrál.

Dream Theater s Mike Portnoyem jsem viděl v roce 2009 a mohu jen konstatovat, že oba bubeníci jsou z jiného světa, a teď bych se rád podělil o svůj subjektivní názor na oba dva.

Mike Portnoy:  Založil Dream Theater, kde hrál ještě John Myung a John Petrucci. Původně vystupovali pod jménem Majesty. V této sestavě a s klávesákem Kevinem Moorem a zpěvákem Charlie Dominici vydali v roce 1989 album When Dream and Day. Dominici poté kapelu opustil  a další album bylo až po třech letech, Images And Words, již se zpěvákem Jamesem LaBriem. Nahráli v této sestavě ještě jedno album a na postu kláves byl přijat Darek Sherinian. Nahráli jen jedno album a poté nastoupil Jordan Rudess. V této sestavě hráli Dream Theater až do roku 2010, kdy na post bubeníka byl přijat Mike Mangini.

Mike Mangini: Dnes již 57letý bubenický veterán hrál již od útlého věku, ale až od roku1987 se stal profesionálním bubeníkem ve skupině Annihilátor. V letech 1994-1996 tvrdil rytmiku Extreme, aby později doprovázel kytarového mága Stevea Vaie.  

Jako srovnání obou bubenických mistrů jsem si vybral Metropolis PT2 Encore a původní DVD Live Scenes From New York z roku 2000, které mám doma origo.

Nebudu komentovat Johna Petrucciho, který to hraje stejně, nebo i s větší virtuozitou, Myung a Rudess jsou na tom podobně, ale jeho zpěv se mě na tom novém DVD zdál trochu vyzpívanější. O to tu nejde, chci zde napsat svůj názor na oba bubeníky.

Oba jsou velmistři ve svém oboru a předvádí neuvěřitelné rytmy a přechody. Mike Portnoy má ale jednu výhodu a to je zpěv. Občas doprovází Jamese LaBrie a dost kvalitně, což u Manginiho postrádám, ale nahrazuje ho John Petrucci.  Mike Mangini mě připadá trochu jednodušší, samozřejmě ve srovnání s Portnoyem, ale má větší drajv a za nástrojem je vidět jeho práce pro kapelu, nehraje na efekt, ale přímočaře, prostě „od podlahy“. To zase Portnoy točí a vyhazuje paličky, stoupá si při hraní a hraje efektivně i na pohled, ale samozřejmě ne na úkor kapely. Dá se říct, že pokud se nebudu koukat a jen poslouchat, tak Mangini se mě ve sluchátkách líbí o trochu víc, je čitelnější, ale Portnoy na live scéně vypadá velmi dobře, což je vidět hned na začátku „čas 04:40. Obě DVD jsou fantastická, akorát v poslední části, kdy kapela hraje unisono, bez zpěvu a bubeníci se víceméně předvádí, dal bych hlas pro Mika Portnoye, „čas 1:20:30:“, kde jeho výkon je excelentní a považuji to za bubenické sólo s doprovodem celé kapely, kde rytmiku drží James LaBrie s tamburínou. Tam opravdu dal do toho víc, možná je to i věkem, bylo to v roce 2000 a Mangini to nahrál později a ještě s orchestrem, „čas 22:28“. Mohla to být i nová aranž, nechtěli pobláznit dole sedící smyčce a já jsem přesvědčen, že Mike Mangini  by to zahrál přinejmenším podobně. Těžko, těžko soudit, oba jsou výborní a oba se mně v jistých pasážích zdají trochu lepší než ten druhý. Ale hlavně, že po odchodu Portnoye se našla rovnocenná náhrada a jedna z mých nejoblíbenějších skupin dál pokračuje a zajíždí při turné i do českých krajin. Tak po objektivním posouzení obou těchto bubenických velikánů mohu jen konstatovat slovy majora Terazkyho „dobře vám to hraje chlapci, dobře a ani ta trubka vám tam neschází“, ale díky zmíněnému „bubenickému sólu“ to u mne vyhrál Mike Portnoy.

S troškou poznatků z bubenického duelu přispěl Milan Kolečko.

Odkazy na youtube: „pravé tlačítko/otevřít hypertextový odkaz“

Majesty

Charlie Diminici

Extreme

Steve Vai

Sherinian

Live Scenes From New York „Portnoy“

Metropolis PT2 Encore „Mangini“

Kapitola 7
Peklo, Odborový dům, opět návrat na moji „domácí“ scénu. Tam se pořádal tenkrát muzikantský ples. Na seznamu kapel samá elita, pokud pamatuji Labyrint, kde hrál Vašek Běhavý, Berta Taubr, Zdeněk Jakubec, Michal Ditrich, Pepíček Lisec, Míra Hajšman a na konga Richard Lašek, Bumerang bez kláves, Kibic, Lang, Křemenák. Paradox taky jen ve třech a Gong, už si moc nevzpomínám, ale na kytaru můj kamarád Jarda Englmajer přezdívaný Kanička a zpíval Tonda Poholod. Říkal jsem si, že Bumerang bez kláves bude jejich handicap, to jim to natřem, ale dali směs Beatles a další fláky, vokály jak Bee Gees, prostě profíci a tak když jsme po nich na podium nastoupili my, naše vystoupení bylo přinejmenším tristní. Jak ta čeština je krásná, když můžeš použít slovo tristní místo hovno, být slušný a vyjde to na stejno. Ale stejně, Radek Křemenák seděl, koukal a povzbuzoval a na tom je vidět ta muzikantská úroveň a pro to tam někam nahoru Radku, děkuji. No a do toho ještě ve velkém sále začal hrát spojený orchestr pana Jirkovského, neskutečná paráda, tak si dovedete představit ty davy pod podiem. Když už vzpomínám na muzikantskou úroveň a pokoru, to takhle jsme komplet přijeli do Holoubkova na kšeft skupiny Laser, kde hrál na bubny výborný bubeník a zpěvák Bohouš Josef, kytaru kamarád Zdeněk Bergl a na basu Viktor Motl. Seděl tam i Honza Nový Cimbura, spřízněný se Zdeňkem přes nějakou babu, pořád nás hecoval, abychom si to jako půjčili a zahráli, že nás ještě neslyšel. Vlezli jsme na podium, samozřejmě domluvili zhruba 8 fláků, které budeme hrát, a mělo to docela úspěch. Lidem se to líbilo, Cimburovi taky a tak jsme si dobře zahráli i díky kapele Laser, na rozdíl od Kamenného Újezdu u Rokycan, kdy nám to Sifon také půjčili, ale po čtvrté skladbě vypnuli ze sítě, že si jako děláme reklamu. No přece nebudeme hrát schválně špatně. A právě tam jsem si všimnul rozdílu v chování muzikantů. Když k Žábě přijela ta první liga, Běhavý, Bavr, Křemenák, Cimbura, Franěk, Duroň, do první ligy tenkrát nastupující Radko Andrejs, atd, tak spolu všichni na naši aparaturu jamovali a my čučeli. To nám bylo 16 - 17 a my právě tohle zažili u kapely Laser a tímto Viktorovi, Bohoušovi a Zdeňkovi chci poděkovat.
Obora u Kaznějova, byla to čtyřhodinovka, tam se taky hrálo venku a traduje se, že po vystoupení Paradoxu přestaly dojit místní krávy. No nevím, pípa byla v pořádku a tak nás to až zase tolik nerozhodilo. Tenkrát tam Zedníkovi praskla šlapka a truhlář z Kaznějova neváhal a vyrobil mu podstavec a myslím si, že Pepa do dnes na to hraje a kam prej se jako hrabe originál Speed King. Jo a „jednou“, tak to se na kšeftě opil, přesněji řečeno vožral, určitě rozumíte uvozovkám, ale tentokrát opravdu hodně. Vypadly mu paličky, a aby to dohnal, tak do bubnů a činelů plácal rukama. Já už to tenkrát nezvládnul, řval jsem na něj, že je debil a vyhodil ho z kapely. Ale, ono vyhodit Zedníka z kapely, to je jak do automobilu benzín nedat, či do hospody bez peněz vlézt, neb dát chleba tomu kdo žízní umírá. Vyšel jsem ven se uklidnit, to jsem ještě kouřil a najednou Pepa, kolem mne se potácí a s omluvou přichází, “tak,tak,tak…hele, já se omlouvám… já vím… tak, tak“ a přátelé, já jsem začal pomalu roztávat, že mu jako odpustím a najednou jsem cítil, bylo to v zimě, nějaké teplo na nohou. Ano přátelé, vy již tušíte, ano on se omlouval a zároveň na mne močil. No a pak ho vyhoď, když ještě tak skvěle bubnuje. V Kamenném Újezdě u Nýřan zase do toho šel Pepa takovým stylem, že mu bubny spadly z podia, sabbati řvali „rozmlaťte to na sračky“ a Pepa s chladnou tváří zvolal, „přines támhle tu tvárnici a dej mi ji do šlapáku“. Hrálo se tedy dál ve stejné sestavě, situace se již naštěstí nikdy neopakovala, myslím, že už mě nikdy nepomočil, ale zasáhla vyšší moc. Pepa Zedník v roce 1979 šel na vojnu a my byli bez bubeníka. Venca Hejlek přivedl kamaráda Frantu Adámka, který později hrál výborně v Rogalu/Mediu, ale nějak to nebylo ono. Hledalo se dál, když tu přišel s nabídkou bubeník Zdeněk Anděl. Dva roky to fungovalo, a i když Zdeněk hrál výborně a měl od táty, který byl v té době na Maltě výborné bubny Sonory, věděl, že je to jen na ty dva roky. Říkal, že je možnost sehnat kytaru, aparaturu ze západu, téměř cokoliv. Kamarádství bylo pro nás víc. Samozřejmě jsme celá parta jeli za Pepou Zedníkem na přísahu a skončili všichni v místní restauraci. Bylo to v Havlíčkovo Brodě a protože nám všechny spoje na Plzeň ujely, šli jsme nocovat do odstaveného vagónu. K ránu osožáci (drážní policie) a hned po nás, byli jsme zatčeni a odvedeni do nějaké kanceláře, kde místní náčelník po nás chtěl od každého 100,-Kčs pokutu. Samozřejmě jsme nic neměli, ani občanské průkazy, a když si vybral kamaráda Honzu Papeže a předal mu ústřižek s adresou, kam máme peníze za pokuty poslat, Honza jej samozřejmě ubezpečil, že vše se tak stane a my byli propuštěni. Šli jsme naše propuštění oslavit opět do místní restaurace, ale vlak už jsme ujet nenechali a vrátili se zpět do Plzně.
Pepa Zedník se po dvou letech vrátil zpět do Paradoxu, kdy jsme právě začali hrát v té nejhovadnější sestavě, nejen co se hraní týče. Zedník bicí, Hejlek basa a na kytary já s Hugem a zároveň jsme do mikrofonů hejkali. Hugo po necelém roce odešel za jistotou do kavárny a tak jsme zase byli ve třech, ale začalo to skřípat. Psal se rok 1982, Paradox sice hrál dál, ale nejen mě připadalo, že už to není o té zvěři, a když Jindra Trojan z Média předal na kulturní středisko dopis, kde bohužel náš šofér a manažer poslal Medium místo Paradoxu na nějaký kšeft a trochu se tam rozepsal, jako že to není rovnocenná náhrada a my dostali 6 měsíců zákaz hraní. Hejlek oznámil, že přebírá vedení, na další zkoušku přijel s píšťalou a akustickou kytarou, že jako budeme místo Motorhead hrát pro holky, například Hotel California a tak jsem ho poslal do prdele a Paradox tím ukončil činnost. Byla to škoda, ale touha po moci, touha po vyprávění v různých hospodách a různým slečnám, že „já jsem Paradox“ byla u Venci silnější než pud sebezáchovy. On potom ukončil svoji kariéru, ještě chvilku hrál v orchestru u Sally Sallingové, zpěvačka s výraznou černošskou tváří i hlasem, jejíž otec byl americký voják. Potom se mi ztratil z očí i mysli, několikrát jsem ho potkal v tramvaji jako revizora a myslím že „kapitola“ Hejlek je tím pro mne ukončena.
Přemýšlel jsem i o angažmá v orchestru Otty Helera, kde v té době hrál můj brácha a zrovna odešel hrát s Jardou Špelinou do kavárny v hotelu Slovan a já tam občas z Malého Jadranu zašel na „šláftruňk“ a potančit. Jednou tam přišla nějaká dáma s pánem, ona samé zlato a „pane vrchní, ta sklenička je omakaná“ a něco málo po půlnoci tomu pánovi na parketu při tanci visela kolem krku a prováděla při tom velkou potřebu. Pán ji odváděl z parketu a i z kavárny a za nimi uklízečka uklízela mimo svoji obvyklou pracovní dobu. Hlavně že sklenička byla omakaná.
Vzpomněl jsem si na své bývalé spoluhráče od Žáby z Fata Morgany, oslovil je a ejhle, Paradox pokračoval, neboť Pepa Zedník dostal rozum a jednou takhle v sobotu dopoledne u mne doma „tak, tak, tak, nemáš pivečko . . .a já bych hrál“. Začali jsme zkoušet v sestavě Míra Šebesta basa, Robert Donoval kytara, Pepa Zedník bicí a já, kytara a zpěv. První kdo to pochopil, že je to průser, byl Pepa Zedník a odešel ke Štrauchovi, místo něj přišel Kerki, se kterým jsme hráli před vojnou v Chrástu u Žáby právě jako Fata Morgana a když jsme dorazili do „meky“ Paradoxu, Bor u Tachova, kde dost lidí bylo zvědavo na „nový Paradox“, který se ale tenkrát z důvodu zákazu přejmenoval na Quadro, tak ti lidé byli dost zklamaní. Repertoár byl pozměněn z důvodů kavárenské minulosti spoluhráčů, Kerki, dobrý kamarád, hrál dobře, ale já byl zvyklej na Zedníka a to by nedal nikdo. Šebesta se nebyl schopen naučit basu co se hrála v originální písni a Robert, sice dobrý sólista, ale toť vše. A tak i já pochopil a šel na „volnou nohu“ Světe div se, ale první nabídka přišla od Milana Borníka, který vlastně tak nějak mohl za rozpad Paradoxu, ale proto, že to není špatný muzikant, šel jsem do toho. On měl „bubeníka“ Karla Jedličku a já basáka Jardu Englmajera ano „Kaničku“ který na rozdíl od Jedličky hrál výborně. A tak jsem sehnal jiného bubeníka, ale Borník nechtěl změnit stav 50 : 50 tak že po několika týdenním trápení jsem oznámil Kordovi, který se motal kolem R.U.R. že jsem volnej. Borník se mezi tím domluvil s Jardou Duroňem a spol. z Rogala a tím se obnovilo Medium, načež basák z Rogala Karel Kopejtko emigroval.
R.U.R, říkávali jsme jim „sklípes“, protože pořád zkoušeli ve sklepě, ale když jsem přišel na první zkoušku, byl jsem mile překvapen. Jakákoliv převzatá věc byla zahrána tak, jak byla složena, pro mne v tom byl trochu profesorský přístup, ale věděl jsem, že tady je materiál i pro vlastní tvorbu. Domluva byla jasná, já se naučím jejich věci, většinou převzaté, s tím budeme hrát zábavy a mezi tím se budou skládat vlastní písně, no prostě ideál. Jsem v R.U.R., jsem i spokojen, výborná parta a super zpěv basáka Venci Štěpánka.

R.U.R.

PARADOX, to byla moje krevní skupina. Pepa Zedník, bubeník, o kterého byl zájem opravdu i v první lize, ale on chtěl hrát pro radost a zakládal si na kamarádství. Venca Hejlek, dobrý basák hlavně díky Pepovi, se kterým hrál od 16 let, no a já jsem mezi ně docela pasoval. Jedinej problém byl, že jsem musel komplet vše zpívat sám, oni už byli z generace, která zvládala své nástroje sice virtuózně, viz třeba Jabko, Štrauch, Nohavec, Rádl atd, ale bez zpěvu. Výjimkou byl Láďa Sochací a Petr Kůs, kteří tenkrát zvládali své nástroje i zpěv velmi dobře. Když se hrálo pátek, sobota, neděle a to se hrála někdy i 6 hodinová zábava, byl jsem v pondělí docela „vyzpívanej“ A takhle jsem to táhnul asi tři roky a proto jsme vyrazili na lov do kulturního střediska Centrum v Doubravce, kde tenkrát hrála skupina Corpus a tam právě zpívající kytarista Petr Hugo Kůs. Dostal lukrativní nabídku, myslím, že tenkrát i od Milana Borníka z Média, ale vybral si Paradox, protože ten hrál „proradost“ a Médium bylo „komédium“. To už jsme měli i vlastní aparaturu na zpěv, kterou jsme zakoupili od Odyssey, pro pamětníky to byly takové ty sklápěcí bedny, co na ně zvučil u Odyssey Pepa Křenek, měli jsme i vlastního zvukaře Bohouše Kordu a šoféra se Žukem, Petra Kovaříka. V těchto šesti lidech jsme objížděli rockové taneční zábavy. Hugo nejen že převzal spoustu mých pěveckých partů, ale začali jsme i pět vokály a myslím si, že celkově se jeho zpěvem i kytarou zvedla úroveň a to nejen hudební. Škoda že to trvalo jen necelý rok a Hugo odešel do kavárny, kde se samozřejmě nemohl naplno realizovat, nemyslím tím jen hudebně. Samozřejmě jsme zase museli absolvovat přehrávky a zároveň politické pohovory, kde já jako kapelník úplně vyhořel. Na otázku jak je to ve Vietnamu jsem se rozpovídal o nelítostných bojích mezi severním a jižním, rozpoutal jsem líté boje a napalm a oni při tom spolu slavili v pohodě Nový rok. Po mě tam šel Pepa Zedník, a když jsem zaslechl, že si s nimi povídá o pivu, tak jsem nevěřil v úspěch, ale dostali jsme 60% a začali hrát za peníze. Tenkrát tam také dělala přehrávky Plzeňská Elegie, ještě jako jazz-rock a to byl nářez. Bráchové Rajtmajerové, na bicí Láďa Kubík, na klávesy nějaké děvče které v jedné skladbě mlátila čtyřky paličkou do flašky od piva, další už si nepamatuji, ale po konci vystoupení byla celá komise v šoku. Potom povstal pan Jirkovský a potlesk. Ten jediný to z komise slyšel, jaká to je muzika. Přehrávky byly a my mohli vyrazit prozatím po západních Čechách obohacovat lid kulturou.

Trnová poprvé. Kamarád z práce tam bydlel a domluvil s místní organizací SSM, že přijedeme zahrát. Zrovna v té době nám kleknul automobil a tak jsem se domluvil s dalším kamarádem a ten že má velký vlek a odveze nás tam. Přijel s vlekem a opravdu velkým, ale na odtah nepojízdných automobilů, tak že jsme aparaturu přivázali provazem. Už to vzbudilo u návštěvníků zábavy podezření, co to asi jako bude za amatéry. No, a protože to byl začátek Paradoxu a my měli v repertoáru asi 10-12 písní a zbytek jsme hráli různé improvizace, tak nám chtěli po skončení produkce převrátit ten vlek s už naloženou aparaturou. Bylo to docela dobrodružství a ještě že byla zima a náledí a jim to klouzalo a šofér se nějak vymotal a my potupně opustili Trnovou, o které jsem prohlásil, že už nikdy.

Trnová podruhé. Poslal nás tam Vašek Běhavý místo Odyssey a aparatura zpěvová místním holkám napovídala, že opravdu přijela Odyssea, místo které jsme tam přijeli tenkrát my a nás považovali za bedňáky. To byly nervy, a my věděli, že místní chasníci jsou schopni všeho. Ale po prvních tónech oblíbených písní od Motorhead naběhli místní „sabbati“ na parket a vše se zvládlo. Já nepomluvil, ale omluvil Odysseu a Běhavý se to samozřejmě dozvěděl a začala docela dobrá spolupráce. Kdykoliv Odyssea někam nemohla, tak nás tam poslal a vždy to dopadlo docela dobře.

Kryry, jednou jsme hráli v Kryrech na Žatecku a byli pozváni do salónku kde se odehrávala svatební hostina, ze které utíkala omladina včetně ženicha a nevěsty, kteří se náhodou znali s Pepou, do sálu na taneční parket. Všechny jsem varoval a nabádal ke slušnému chování. U Venci to bylo samozřejmé, neboť on nějak moc nepil, ale o to více se věnoval děvčatům a i postarším. Zasedli jsme ke svatebnímu stolu, všichni svatebčané, i když bylo už po půlnoci v šatech, dámy halenky a pánové kravaty a my, odrbané „džíny“ zpocení, hladoví a žízniví, no a když si Hugo vzal talířek a se slovy „je to volné madam“ a přesunul její obsah talířku na svůj a takhle to obešel kolem dokola než si vybral ty správné pochutiny, po té když Pepa se slovy „ta flaška je předpokládám volná“ mimochodem nějaká dražší whisky, Bohouš s Petrem, aspoň verbálně znemožnili do té doby dobrou pověst Paradoxu, a Venca se slovy „je to silnější než já“ rukama utrhnul kus svatebního dortu a cpal si ho do fousaté huby. Ti nás hnali a my byli rádi, že se to obešlo bez fyzického násilí. Já jim tam při uklidňování otce nevěsty uzmul krabici s cukrovím, kterou jsme snědli při cestě domů.

Nalžovské Hory, tam se hrálo krásně, dobrá a hlavně štědrá pořadatelská služba. Pohostili nás výborným gulášem, který asi nejvíc chutnal Bohoušovi Kordovi, neboť si dal cca 16-20 knedlíků a pivo teklo proudem. Také tam jeden z pořadatelů vyndal láhev domácí pálenky, odšpuntoval a předal k ochutnání prvnímu z nás, a ať prý nechá kolovat. Po té, co se láhev vrátila k němu zpět, nevěřil vlastním očím, neboť bylo vše vypito. Když jsem byl vypisovat blok, to se muselo ohledně placení aby „emkáeska“ měla přehled, tak na otázku jestli bylo vše v pohodě, jsem byl ubezpečen, že tak nějak ano, akorát guláš byl uvařen nejen pro nás, ale ještě pro 10 pořadatelů.

Borovno, tak tam se hraje, no nic moc. Při příjezdu visel na plotě naproti kulturáku asi pětimetrový transparent „T. O. PARADOX“ Na můj dotaz mě bylo vysvětleno že, to znamená „taneční orchestr Paradox“ a pořadatel se samozřejmě snažil informovat, kdy přijedou další hudebníci. No nic, zatáhli jsme oponu, postavili aparaturu a já jen tak po očku kouknul a zděsil jsem se. V sále samé fiží a krajka. Opona se otevřela a při prvních tónech, tenkrát úvodní písně Paradoxu – Ace of Spades od Motorhead – byl vypnut pořadatelem hlavní jistič a my byli potupně ze sálu i Borovna vyhnáni. Jako kapelník musím dodat, že jsem se Paradoxu i spoluhráčů při jednání s pořadatelem, který byl zároveň hospodský, zastal. Hodil jsem mu půllitr do vystaveného skla za pípou a poslal do prdele a povedlo se mě prchnout bez újmy na zdraví. A víckrát už jsme tam nehráli.

Blatnice, venkovní parket, krásná atmosféra i holky a výborná pořadatelská služba. Tenkrát hasiči to pořádali a pekli nutrie. Samozřejmě jsem dostal celé stehno a zalezl do ústraní, ale nějaká místní fanynka mě vyhmátla a dožadovala se ochutnání. Být to Běhavka, tak se určitě dožadovala jiných záležitostí. Tak že jsem ji dal kousek a na dotaz co to bylo, “pes“, potupně vrhla. Po ubezpečení, že to nebyl pes ale nutrie, vrhla podruhé a tím pádem mezi námi nedošlo k milostné předehře natož dohře. Škoda, že mě tenkrát na mysl nepřišel králík, byla to docela pěkná holka. Došlo tam ještě málem k tragické události. Nejmenovaný bubeník od Teslaru se tam opil a usnul nám za dodávkou (Žukem) hned vedle výfuku. Šofér po naložení aparatury nastartoval, ale my jsme se ještě motali po přírodním parketu a dopíjeli či přemlouvali místní děvčata, no a Míra byl málem otráven. Otráven ale byl nejvíce potom, když jsme ho odváželi domů do Nýřan, ale po kilometru stopovala švarná děvčata a Míra Kůžička byl za ně vyměněn.

Kolinec, jedna z nejlepších štací, pořádali to tam hasiči nebo svaz žen a samozřejmě se předháněli v pohoštění. Už nevím, v jakém pořadí bylo menu, ale jednou jsme tam při příjezdu byli požádáni o okamžitý přesun do restaurace, kde nám byla nabídnuta domácí tlačenka s cibulí a pivem, po 2 hodinách pauza na grilované kuře a na konci i gulášek, byla to čtyřhodinovka a takhle nějak podobně to bylo i když jsme tam přijeli hrát po druhé i po x té. Bylo vždy dost lidí, přírodní parket, pořadatel vydělal, prostě vše v pořádku.

Bor u Tachova, vzpomínám na jednu zvláštnost, mydlíme to a při nějakém delším přechodu na bubny Pepa v mikrosekundě zjistil, že by byl „dlouhej“ a vzal činel zespoda. Činel opustil stojan a zasekl se hranou do dřevěného pódia, kde jsem měl zrovna v té chvíli kabel od kytary a z aparátu jen brum. Naštěstí místní hudebníci mně kabel zapůjčili a my to dohráli. V Boru u Tachova byla ještě nějaká Alena a ta si mě pletla s Milanem Borníkem. Do dnes nevím proč, už tenkrát jsem byl větší fešák a měl menší pupek. Ale pamatuji, když jsem Milanovi po létech fládroval doma dveře, tak jeho asi 2-3 letá dcera ke mně běžela a volala „táta“. Po létech jsem se s Alenou často vídával v baru u Hrádka, dokonce pozval na rande a tancoval ve Slovanu, přinesl růži a pamatuji si její slova „ani netušíš, kolik jsem měla chlapů a ty jsi první co mě dal růži“.

Kladruby, sice první patro ale vždy narvanej sál a žilo to tam. Jezdili na nás lidi s širokého i dalekého okolí, jezdili ti, co chtěli slyšet „Párply, Sabbaty,Hendrixe, Bachmany,Motorhead“ a další, na nic jsme si nehráli, hráli jsme to sice po svém, ale s tím drajvem, jak říkal Venca Běhavý. Tam se až tak nic moc stěžejního nestalo, jen tam byla jedna pořadatelka.

Příchovice, tam se hrávalo na ostrově a nic moc by se tam také nestalo, až na moje seznámení s celoživotním kamarádem Pepou Kotorou. Pepa byl „hrozný“, přijel s Helenkou a odejel s Hankou z Klatov, tím pádem mě Helenku hodil na krk, vlastně do auta a zde musím napsat, že jsem se zachoval jako gentleman, i když jsem původně měl jiné plány, či vlastně představy. Na klíně mě seděla, podprdu neměla, a já zůstal gentlemanem. Hrálo se docela dost, téměř každý týden a někdy i pátek, sobota a neděle a jednou takhle po návratu již v pondělních ranních hodinách, odněkud od Žatecka nás zastavil v noci, nudící se příslušník V. B. Po prolustrování dokumentů nám bylo oznámeno, že ten Žuk nemá specifický zvuk. Ano, po ujetí téměř 500 kilometrů za víkend upadnul výfuk a Žuk opravdu neměl ten zvuk, co by měl mít, obzvlášť když to bylo po půlnoci a tenkrát byla Plzeň velice tichá. Na otázku našeho šoféra, „tak vrátíš mě ty papíry nebo ne“ bylo od příslušníka odpovězeno „no, já bych mohl, já nevím a blablabla“, prostě to hrál na úplatek. Dodnes vidím jeho udivený výraz, když náš dopravce mu oznámil, „tak si je nech“, zatáhnul okénko a jeli jsme domů. V týdnu se to nějak vyřešilo, neboť na dopravním inspektorátu byl přímo šéf naším fanouškem a my mohli další víkend opět obohacovat naší krásnou zemi naší kulturou.

Ještě bych se rád, po upozornění od Antonína Vonáska, omluvil za nepravdivý údaj o nynější skupině Sifon Originál.