"Zajdem na jedno. Dopiju a jdu. Už nikdy nebudu pít". Toto jsou největší české lži.
Abychom jen nelhali, pojďme si říci pár pravd: "Po pátým je každá princezna," nebo: "Jsou těžký rána opilců." Vítejte v realitě! :-)))

Když jsme s Danielem Camerou po úspěšné Motorkářské vybírali další klipovku, měli jsme jasného favorita - Českou Lež. Krátká, svižná, vtipná a výstižná. Bylo nám jasné, že na tomhle materiálu se dá dost vyřádit a taky jsme se vyřádili. Dopředu jsme se shodli, že klip pojmeme netradičně a založíme ho na situačním humoru. Začali jsme vymýšlet jednu šílenost za druhou a nakonec jsme, tušíte správně, vybrali ty nejlepší, které jsme byli schopni natočit. Scénář jsme s Danem postupně vyladili a následně vyvstal další nelehký úkol: Dát dohromady ansábl šílenců, kteří to budou schopni zahrát. To se Danovi, myslím, povedlo. Můj největší obdiv má František Zahrádka, který si zahrál hlavní roli - vesnického opilce. František byl politej, pomlácenej, špinavej, téměř znásilněnej... určitě se také dost zapotil, když se vezl ve třiceti stupňovém vedru na rozpálené kapotě historického traktoru bez řidiče, a ten traktor ho mimochodem během celého natáčení pronásledoval... ale byl šťastný. Všichni jsme byli spokojeni z odvedené práce.

Teď už jen doufáme, že se klip bude líbit, a že bude mít aspoň takový úspěch, jako má klip k písničce Motorkářská. Jen ještě jedno VAROVÁNÍ: Klip není vhodný pro slabší povahy! A jedna výzva: Před sledováním klipu snižte své IQ na úroveň (maximální) rychlosti historického traktoru. :-)))

Na závěr bych chtěl poděkovat všem zúčastněným. Byli jste supr! Jmenovitě:
Danielovi Camera a Davidovi Beránkovi za kameru, produkci a režii, Františkovi Zahrádkovi, Flaxovi, Jerrymu, Bobovi, Stanlymu, Aliaksandrovi Yasinskimu, Lence Plodrové, Tatjaně Matys a Jirkovi a Janě Bernardovým za herecké výkony. Restauraci U Fišmistrů za poskytnutí prostor a pohoštění, vizážistce Alence Hofmanové za péči o naše ksichty a obyvatelům statku v Brtnicích za poskytnutí natáčecích prostor, traktoru a dalších rekvizit.

Luděk Folkman

Od středověké muziky, přes africké vlivy až po bigbít, to je další instrumentální CD kutnohorské Mellisy. Aktivita Petra Kohoutka je až obdivuhodná. Petr sype jeden nápad za druhým a zde neplatí kvantita na úkor kvality. Zpívané CD Melissy – Taverna mi stále zní často v autě a líbí se mi i po x tém poslechu a už tu mají Petr s Lídou další zásek v podobě Instrumentálního CD, které navazuje na první Melissa a Due, což je instrumentální tvář Melissy.
Na desce najdeme housle, kytaru a trochu perkusi. CD Melissa a Due Part II obsahuje na zhruba 40 minutách 12 skladeb.
Deska má výborný zvuk a výborné instrumentální melodie navazují úžasnou atmosféru relaxu, klidu a pohody. CD jsem „sjel“ hned 3x za sebou, což se mi nestalo už dlouhou a nedalo mi to, abych Petrovi nezavolal, aby mi řekl o albu něco víc.
Nechtěli jsme zapadnout do škatulky pouze středověkých kapel a nechtěli jsme, aby posluchači na 40 minutách dostali jen pomalé skladby, tak jsme se snažili o pestrost. Mluvil jsi o Dubovém králi, který tě zaujal na první poslech. Ten vychází z keltské mytologie a pokud jsi viděl někde vyobrazenou tvář jakoby vycházející z dubových listů, tak to je přesně ono… Má víc podob a je to symbol odcházejícího léta, kdy předává moc podzimu.. Tekuté písky doplnila Lída po svém návratu z dovolené v Maroku, Okamžik se tak jmenuje, protože vznikl během chvilky, Plamínek mě napadl při doprovodu fireshow. Legendu pojmenovala Lída, protože tam propašovala vliv jejích oblíbených Queen… A v Legendě myslím slyšíš prvky bigbítu. Potřebovali jsme to udělat, abychom se v klidu mohli soustředit na další zpívané věci s Luckou. Takže tentokrát myslím nejen středověk…
Zmiňuješ se o Taverně – k té máme pár klipů, nejnověji Děvečku a Hlas srdce. Ten snad dostaneme do konce týdne a k této nové máme dvě picture videa a jeden klip před zveřejněním a další dva chceme ještě točit..
CD opět s čistým srdcem můžu vřele doporučit, a jak mi Petr prozradil, má rozpracované další věci, takže se můžeme těšit. Melissa se naprosto vymyká klasickému bigbítu, přesto mi jejich hudba ladí uchu, každopádně jak housle, tak klasickou kytaru na této obsluhují výborní muzikanti a o nápady na ní není nouze. Že je album výjimečné je vidět i na tom, že na Vivala.cz dostlalo známku album týdne. Blahopřejeme.

Osmý ročník hořického The Legends rockfestu je za námi a opět šlo o velmi vydařenou akci. Náladu nám nepokazilo ani auto, které nám kleklo pár dní před festem. Mně a moji ženu to neodradilo, jeli jsme vlakem. Dávno neplatí, že hromadná doprava ohromná je otrava. Cestou jsme se dozvěděli, jak můžou zkomplikovat život rockerův města Trutnov a Turnov. Je to něco jako hodinky a holínky. Zasmáli jsme se a za hoďku a kousek jsme byli na nádraží v Hořicích, kam pro nás přijeli kolegové z Rockpalace, abychom nemuseli šlapat ten krpál k Masarykově Věži svobody, u které je autokemp, místo konání Rockfestu.

Areál fesivalu se letos rozšířil, takže nás ani nemohlo překvapit jiné rozmístění stanů a stánků s jídlem a pitím. S odstupem musím říct, že to pořadatelé vymysleli dobře. Jelikož jsme byli na místě s předstihem, postavili jsme si v klidu stan a shodou okolností vedle nás přibyl kamarád z dávných dob z našeho městečka. To jsou náhody, kterým se těžko věří. Pak jsme vyrazili na muziku. První kapela Metanol kolem mých uší prošustila a tak nějak mě neoslovila. Totéž můžu říct i o Cocotte minute, ale ty jsem sledoval déle. Potom vystoupila punková legenda Plexis. Z rockového pravěku si pamatuju dvě písně a dnes stále ještě hity „Svět jsou báry“ a „Půlnoční jezdec“. Potěšilo mě, že  kapela stále hraje.

Zemětřesení postihlo legendy, už je to tak. Jediný český  open air festival, na kterým vystoupil letos projekt Zemětřesení byl právě ten hořický. Tahle all star banda sázela jeden hit z dílny Jirky Schelingera za druhým. Byla to veliká paráda. Ohromná síla a energie proudila z pódia. Mám velikou radost, že se Aleš Brichta drží jakš takš ve zdraví. Zpívá mu to furt parádně a oproti loňskému vystoupení v Akropoli byl daleko jistější. Muzika a nadšení fanoušci ho evidentně nabíjí. Se ženou jsme si po vystoupení řekli, že víme, pro koho budeme hlasovat. Jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Z Trautenberka jsou lidi hodně nadšení. Mně ale na zadek neposadil. Je to veselý, je to vtipný, ale odvázanej z toho nejsem. Každopádně lidi pod pódiem se bavili a o tom to je. Klatovský Trautenberk nemusí to bavit každého, ale své posluchače má. V hlasování fanoušků se kapela vyšvihla na druhé místo. Gratuluji! Anče, Kuba a hajnej prostě fungujou a když si do party vezmou i starýho Potužníka, je z toho hodně veselej večírek. Jen si tak říkám, jestli by Západočeši neměli mít nějakého svého šizuňka ze Šumavy. Trautenberk totiž patří k našim východočeským Krkonoším.

Pak se rozjel Traktor a hned na začátku pecka „Defenestrace“. Kapelu jsem viděl letos dvakrát a pokaždé to bylo fajn. Nechyběly proradné „Bludičky“, na které si pravidelně vzpomeneme s drahou polovičkou při návratech z koncertů. Traktor vyhrál v hlasování diváků první místo a musím říct, že to bylo fér. Na své konto si tak mohl připsat další „Letokruh“. Kapela podala výborný výkon. Doufám, že se potkáme i v těch „Katakombách“. Jo, je to tak!

Půlnoční finále patřilo kapela Doga. Tyhle borci asi nikdy nezklamou. Navrství si na pódium ta svá cingrlátka a rozjedou „Hard werk“. Dělníci rocku, dělníci rockenrollu. K Izzimu tahle trošku cirkusová čísla patří. A kapela to dobře ví a dělá si z toho srandu, o čemž vypovídá závěrečné defilé. A při odlehčené písničce „Poletuju“ nechyběl umělý sníh a balonky. Jeden jsme si odvezli domů. Já si tak rád jen tak poletuju, poletuju, padám. Doga nepadá, naopak stále stoupá.

Páteční program po vlažnějším začátku utekl jako nic a byl dobře vygradovaný. Po nepříliš dobré noci, kdy jsem se moc nevyspal a stěžovala si i moje paní, ráno vyšlo sluníčko a hned bylo veseleji. Prostě naše postýlka, je naše postýlka. Lehátko ve stanu není taková sláva, ale přežili jsme, a co nás nezabije, to nás posílí. Mírně nás rozladila netekoucí voda, ale v pátečním Deníku jsem o problémech města Hořice s vodou četl, takže nás to nemohlo překvapit. Problémy s vodou zde byly i vloni, ale ne tak velké jako tentokrát. Na kopečku nad městem prostě voda neměla tlak. Pořadatelé dělali, co mohli. Vysvětlovali, telefonovali na všechny strany, snažili se zajistit alespoň cisternou s vodou. Přístup správců městského vodovodu byl na „přesdržku“. V tom sobotním vedru to byla otázka přežití. Voda část dne tekla jen čůrkem, o tekoucí sprše jsme si mohli nechat zdát. Ale i to málo vody stačilo pro osvěžení těla. Několikrát jsem se za odpoledne šel opláchnout a namočit čepici. Víc vody prostě k Věži nedoteklo. Navíc v pátek docela dost nestíhaly pivní výčepy, takže se v sobotu ráno řada fandů vydala do města kamenné krásy, kde navštívila místní obchody k doplnění „paliva“. Zdeněk Lhota mě ale ujistil, že se v sobotu fronty nebudou opakovat a měl pravdu.

Z rockových festivalů dokáží žít podnikatelé v širokém okolí místa konání. Na své si přijdou kempy, ale i hospody či pekárny. Rockfesty taky částečně podporují cestovní ruch. Řada rockerů totiž využije pauzy mezi hracími dny k návštěvě regionálních památek. A kolem Hořic je toho k vidění hodně. Tenhle kraj mám prostě rád a Hořice jako takové  pěkné město.

Sobotní program před polednem zahájila kapela Vanaheim. To jsme ještě odpočívali v pokoji ve stanu, ale tahle parta z nedalekého Chlumce nad Cidlinou nás spát nenechala, prostě nás vtáhla do víru dění. Nedávno jsem recenzoval její desku „Zlatí rytíři“ a málem jsem zapomněl, jak se mi líbila. Živé provedení taky bylo výborný.

Pak následovala další regionální kapela Alžběta. Tuhle partu máme rádi a těšíme se na křest čtvrté desky, který se uskuteční v půlce srpna. Tam určitě pojedeme. Alžbětě to šlape a už ji zná spousta lidí, proto se hlediště pěkně zahustilo. Hezky jsme si se zpěvákem Radkem Řezníčkem zazpívali třeba „Kopí osudu“. Tohle je prostě heavy a speed metal, který mám rád. Na rozjezd první dvě kapely hodnotím jen a jen pozitivně.

Komunál už dávno překročil hranice královéhradeckého regionu. Víc jak 25 let obráží pódia. Mám rád spíš jeho starší tvorbu, takže jsem ocenil třeba hned úvodních „Jedenáct hodin do útoku“. Ale ty novější věci mě tolik neberou. Přesto se Komunál dočkal zaslouženého potlesku publika. Za poctivý přístup si to kluci zasloužili.

Na hořickém festu vystoupily letos dvě opravdové legendy. Prvním bylo páteční Zemětřesení a v sobotu hrála legenda všech legend kapela Vitacit s Danem Horynou a Fanym Stehlíkem. Tahle kapela má své kořeny v roce 1972 a i dnes v ní hrají mistři Pavel Kuře Hejč a Luděk Adámek. Kolik už je to let? Ano, 47! Pánové a dámy, tahle grupa se třemi kytarami mě naprosto nadchla. Přehrála průřez kariérou. Nevynechala nic moc závažného. „Těžké jsou návraty domů“, když tě doma nechtějí znát. Hodně mě překvapilo provedení hitů z desky „Vzhůru přes oceán“. To prostě nemělo chybu. Fany přezpíval Dodovy pěvecké pasáže naprosto v pohodě. „Zvony“ bily na poplach a pak přišla i „Sybila“. Z druhé desky „Máte se hnout“ zazněl titulní flák, ale taky „Na to nemám“ s podtitulem „Nikdy neříkej“. A energii Dana Horyny by mohl závidět kdekdo. Tahle skutečná rocková hvězda, srší nadšením, šplhá po konstrukci pódia, skáče a hlavně stále ještě parádně zpívá. A ty jeho průpovídky při uvádění písní prostě nemají chybu. Nedávno oslavil 62. narozeniny, ale síly má na rozdávání. Těším se na další setkání.

Vystoupení kapely Pipes and Pints jsme vynechali, ale i z našeho stanu jsme poznali, že se lidi dobře bavili. Připravuju recenzi na aktuální desku „The Second chapter“ a fakt se na to těším. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na Limetall. Tahle „Stará garda“ hraje úžasně. Výborné texty, skvělá muzika, to je fakt kombinace k pohledání. Z nové desky „Znamení“ kluci zahráli třeba „Svět je kosočtverec“. Třináctým znamením zvěrokruhu je „Femme Fatale“ a na tom něco bude. Za vším hledej ženu. Bubenice Veronika Mrázová před pár dny porodila syna Sebastiana a já se tímto přidávám k davům gratulantů. Za bicí Limetallu tak nastoupil její manžel Dalibor. A zástup je to velmi dobrý. Jsem zvědav, jak se tento post vyvine v budoucnu. Finále v podobě „May day“ mě naprosto poslalo do kolen. Bomba!

Po „Limetce“ následoval Krucipüsk. Tyhle Liberečáky jsem letos viděl potřetí (naposledy minulý týden), a přestože jsem je nikdy moc neposlouchal, musím uznat, že jejich tvorba je postavená na vtipných ale i přemýšlivých textech. „Rock and roll to není prdel“ a když „Cirkus dneska nebude, tak se dozvíš, že „Láska je kurva“. A předloňské album „Sine Amore Nihil“ je prostě pecka. Hájíčkovci prostě opět nezklamali. Jen tak dál.

No a šli jsme pomalu do finále. Škwor přehrál řadu svých hitů jako třeba „Může se stát“ nebo „Sraž nás na kolena“, ale je třeba napsat, že se kapela nebojí divákům přehrát řadu nových skladeb, který třeba já až tak moc neposlouchaný nemám. Některé písně lze zaslechnout i na mainstreamových rádiích. Ano, Škwor umí napsat hit. Třeba takovou píseň „Síla starejch vín“ zpívaly celé Hořice. Věci některý jsou neměnný. V hlasování fanoušků skončil Škwor druhý.

Poslední kapelou celého festivalu byla liberecká parta V. A. R., která letos slaví 30 let své existence. A je třeba zmínit, že téměř celou dobu hraje ve stejné sestavě a nebýt smrti kytaristy Šneka, mohlo to platit skoro stoprocentně. Svou dlouhověkost kapela oslavila v Hořicích s náležitou odezvou fans. Má oblíbená grupa V. A. R. nikdy neuhnula ze své thrashmetalové cesty. A to se fakt cení. Své vystoupení zahájila prastarým „Intrem“ z dema „Není se kam skrýt“, které vyšlo v roce 1990. K výročí oprášila řadu starších skladeb, ale nechyběla ani relativně nové pecky. Ve dvou písních „Vratislav“ a „Prdel Evropy“ kapele s vokály pomohl její bývalý vydavatel a zpěvák Mirek Kovář, kterého pamětníci budou pamatovat jako majitele Taga records a zpěváka trutnovské death metalové legendy Dai. Na podzim vyjde V. A. R. nová deska a já se na ni opravdu těším. Na recenzi snad taky dojde.

Mezi novinky letošních Legend patřily ekologické zálohované kelímky. Taky se rychle zaprášilo po edici památečních kelímků s logem festivalu. Jeden doma taky máme. Opět se potvrdilo, že rockeři a metalisti jsou slušní lidé. Policisté tentokrát neřešili žádné větší problémy. Nedošlo ani ke krádežím v kempu. Najatá ochranná služba pracovala naprosto spolehlivě a s úsměvem. Kluci s vizáží „fighterů“ měli respekt fanoušků a taky dovedli poradit. Prostě paráda. Dobré srdce potvrdili také fanoušci, kteří věnovali své vlasy nadačnímu fondu Daruj vlasy, se kterým jsme se setkali již třeba na jaroměřském Brutal Assaultu. Také v Hořicích se našli borci, kteří věnovali svoji dlouhá léta pěstovanou hřívu, která musí mít určitou délku. Teď si jejich vlasy užijí pacienti s onkologickou diagnózou. Tohle asi dojalo nejen mě. Tenhle projekt fakt má smysl.

Těšíme se na devátý ročník The Legends rockfestu, kde určitě nebude chybět. Moje žena tvrdí totéž, tak proč účast neslíbit. Poděkování zaslouží pořadatelský tým v čele se Zdendou Lhotou a jeho paní Bobinou. Rád jsem se potkal i s Janou Hejčovou, která patří do „svaté trojice“ hlavních postav tohoto festu. Uvidíme se opět zase za rok, přátelé.

Pro Rockpalace Honza Holý

Rock se s rockem sešel a já opět vyrážím na, pro mě už legendární, The Legends Rock Fest v Hořicích. Protože patřím mezi nedočkavce a v práci jsem dostala volno, jedu už ve čtvrtek, abych přispěla trochou do mlýna organizátorům a užila si atmosféru. Cesta autem mi ubíhá rychle, nikde žádné zácpy a kolony, tak ve 14.00 h místního času vjíždím do areálu festu. Svítí sluníčko, nebe bez mráčků a ani to nevypadá, že by mělo pršet, jak slibuje předpověď. Prostě super.

Vystupuju s auta a vítá mě jedno obří mraveniště. Všude se pohybují lidičky, kteří už několik dní připravují celý areál, aby vše bylo včas nachystané a pro návštěvníky vytvořili to nejlepší zázemí, o čemž vůbec nepochybuji. Vítám se se Zdenkem Lhotou a moje první otázka je: „S čím chcete pomoct?“, protože i když je všechno naprosto perfektně zorganizované, tak každá ruka se hodí. Pomáhám s vyvěšováním obřích reklamních plakátů, stavěním slunečníků a prostě co se kde najde. Nálada je výborná, ale na všech je vidět napětí, aby vše dobře dopadlo a hlavně nepršelo! K večeru se jdu ubytovat do chatičky. Pro ty nedočkavé, jako jsem třeba já, je zde překvapení v podobě večerního promítání filmu „Po čem muži touží“, a jsem mile překvapená, kolik desítek lidí už tu je. Kemp se plní prý už od rána a to především „Traktorfans“, kteří staví své stany, obytné vozy, karavany, vlají vlajky s logem kapely a mezi nimi panuje družná nálada. Zdá si mi ale, oproti předešlým ročníkům, že ubylo fandů Komunálu. Po dlouhé cestě jsem unavená a tak mířím do své chatičky, kde se pokusím zaspat to těšení na zítra.

Pátek ráno. V areálu se dodělávají poslední přípravy, sjíždějí se stánkaři, vybalují, a začíná tu ten správný mumraj. Procházím se a fotím. Nechybí zde, tak jako v minulých ročnících nástěnka, kam si hosté mohou zapíchnout špendlík, který označuje, odkud sem přijeli, obří vlajky kapel, fotokoláže z předešlých ročníků, velké sklenice pro hlasování o nejoblíbenější kapelu a samozřejmě obří globus se jmény všech zatím hostujících kapel. Nacházím tu stánek, kde se hosté mohou nechat tetovat a jako novinka je zde stánek Nadačního fond Daruj vlasy, který byl založen za účelem poskytnutí podpory ženám a dětem v těžkých životních situacích. Především pro onkologické pacienty procházející chemoterapií. A tahle nadace tu není jen tak, ale k tomu se ještě dostaneme. A jako poslední novinka a myslím, že naprosto skvělá, je prodej originální limitované edice logovaných kelímků s ouškem. Ty se asi dlouho na stáncích nezahřejí.

Před branou již postává netrpělivý dav… Brány se otevírají a začal oficiální 8. ročník „Legend“ Na pódium vše startuje v 14.25 a jako první se objeví kapela Metanom. Tahle čtveřice kluků z Hradce Králové to vůbec neměla lehké, vystoupit jako první kapela na letošním festivalu. Lidí pod podiem není moc, protože vše teprve začíná, ale je vidět, že si to kapela užívá, a dává do toho vše. Každopádně to zvládli skvěle. V prvních řadách jsem viděla jejich fans, kteří s nimi zpívali od první skladby. Za mě 1 s hvězdičkou. Po vystoupení se s nimi zdravím a těším se na jejich další CD a následnou recenzi na našem webu.

Jako druhá kapela pátečního programu vystoupili nu-metalový Cocotte Minute z Prahy. Přiznám se, že tuhle bandu jsem naživo viděla a slyšela poprvé. Jak jsem se dočetla, za !RKSK! získala kapela ocenění Album roku v prestižní anketě Žebřík 2016. Pod podiem se lidi hromadí, první ruce vlají nad hlavou a za mne prostě dobrý.

V zákulisí sleduju příjezd Plexis. Petr Hošek prochází nedaleko mne. Tuhle punkovou legendu nemá cenu moc představovat. Moc jsem se na ní těšila a zavzpomínala na rok 1990, kdy u nás vyšla Rebelie - Punk´n´Oi! a jejich „Půlnoční rebel „ mi provázel životem hodně dlouho. A jak jsem koukala, tak ne jenom mne. Odpíchli svůj punkový set a s kapelou zpíval v podstatě každý. Došlo i na mého oblíbeného Půlnočního rebela. Během jejich vystoupení se obloha trochu zatáhla a začalo krápat. Že by se blížilo Zemětřesení??????

Zemětřesení se prezentovalo s předstihem Pepou Bruhou, který připravoval „merch“ kapely. Na stánku byly mikiny, trička, hrníčky…. Pak se začaly trousit do backstage rockové legendy – Štěpán Smetáček, Vlasta Henych, Miloš Dodo Doležal aaa…ikona heavy metalu u nás – Aleš Brichta. Nastává zvukovka, příprava a jde se na to. Vůbec to tu parádně „odsýpá“. Krátké intro rozjíždí Zemětřesení…že to fakt dunělo! Lidi šíleli a s obdivnými pohledy tleskali a zpívali spolu s Alešem staré skladby Jirky Schelingera. To co Aleš co předvedl, byla za mě naprostá bomba. Klobouk dolů!!!!!! A jsem ráda, že se přes zrakové problémy vrátil na pódium. Ať si o Brichtovi říká kdo chce, co chce, pro mne to prostě byl, je a bude stále borec. A pro ty neznalé, Aleše nevodí mladý Doležal na pódium proto, že by byl opilý, jak jsem zaslechla, ale proto, že má veliký problém s okem a následkem hodně špatné viditelnosti špatnou orientaci. Ono chodit po pódium, kde jsou natažené desítky metrů kabelů má problém člověk s dobrým zrakem a co dělat, aby nezakopnul!

Po vystoupení projektu Zemětřesení to v kotli stále opravdu vřelo, projít v podstatě už nebylo možné, a pomyslné žezlo převzala kapela Trautenberk. Prasopes chodil o berlích už v zákulisí. Bohužel, tak jako jindy tento na první pohled distingovaně vyhlížející pán používal hůlku jako dekoraci, tentokrát mu byla opravdu oporou. Stačíme prohodit pár slovíček a Trautenberk nastupuje. Když zaznělo intro s Krakonošových pohádek následně padá plachta…nocí zní…každý z nás to ví, kolik nás tu je, že práce nešlechtí, ale unavuje…. a začal parádní mejdan. V davu by jablko nepropadlo… je krásné být Netáhlo …. se nese nejen z pódia, ale i z mnohatisícového davu pod kapelou. Kapela „střílí“ jeden hit za druhým Nech Kubu Kubou, Anička je kus, Lunt mně udělal radost Pan Pilous. Jak Horst tak Prasopes baví dav pod sebou, jak tihle dva se fantasticky doplňují…, lidi se skvěle bavili od prvních tónů. Vrchol nastává, když na podium přišla „malá kopie“ (v které on nemá prsty, jak se dušoval) Horsta a začala zpívat …. dav šílel nadšením a šlapalo jim to dobře. Přišlo i na Hajnej ty seš hovado a Krakonoše, co má podavač… Nemám slov, show Trautenberk se musí vidět, to se nedá popsat a za veselými texty se skrývá parádní muzika!

Traktor… tak tady slova nestačí, Traktor není traktor, ale rozjetá rocková lokomotiva, která válcuje vše okolo sebe a dává lidem neuvěřitelnou energii. Parádní zvuk, úžasné show…Už v úvodní Defenestraci je vidět, že Hořice leží Traktoru u nohou…Světla bičují stage, plameny šlehají, mlha se valí. Rockový koncert s velkým ER. Atmosféru nejlépe popsal Pepík Bruha – jezdím na bigbíty 30let, ale tohle jsem ještě neviděl. Musíme souhlasit. Song Láskožrouti už v Hořicících zlidověl a tak opět tisíce hrdel zpívá společně s Martinem… Krásko, ty pevný mosty najednou se hroutí. Jak tichá bouře rozmetala cesty se zlatými pouty. Tak promiň krásko, ty pevný mosty najednou se hroutí, zvadlá růže z pouti, to jsou láskožrouti….nese se nad Hořicemi nocí. Běhá z toho mráz po zádech, stejně jako při Letokruzích….Pro mne Traktor jedním z vrcholů festu.

Celý páteční program zakončila kapela Doga, která předvedla to, co se od Izzyho bandu očekávalo a kapela se prokousala všemi svými hity včetně „varietních“ čísel. Výborná tečka za pátečním večerem.

Sobotní ráno nás uvítalo opět nebem bez mráčku a sluníčkem. V areálu už se to opět hemží hromadou lidiček, kteří chystají areál k sobotnímu otevření. Bohužel celý plac se po včerejšku proměnil v jednu velkou skládku a to podotýkám, že odpadkových košů bylo na každém rohu opravdu dostatek. No, lidi se nemění. Ale zpět k muzice.

Celý sobotní program odstartovala v 11,00 hod kapela Vanaheim, sympaťáci z města Chlumec nad Cidlinou, kteří prezentující nové CD.

Na Alžbětu z Nového Bydžova jsem byla víc než zvědavá, Radka Řezníčka pamatuji ještě z dob, když oblékal dres Komunálu a Epitafu. Jestli se ještě někdo snažil dospávat, tak v tuhle chvíli už neměl šanci. Tenhle démonicky vyhlížející zpěvák s Alžbětou do nás pustili parádní heavy metal. Pod podiem už vidím několik stovek rukou, Alžběta tu má mnoho fanoušků a dopoledne se začíná parádně rozjíždět. Lze jen dodat – pro Radka (poměrně často vyplazený jazyk už v dnešní době působí poměrně infantilně a démoničtější vizáž ti to nepřidá, ba naopak). Jinak Alžběta paráda, dobří muzikanti, kteří se umí postavit k muzice, kterou hrají. Kapela chystá nové CD, na které se těším.

Bohužel okolo poledního musel moderátor celé akce Olda Tamáš, kterého již známe z minulého ročníku vyhlásit, že kvůli trvalému suchu a tudíž nízkému tlaku vody je celý areál bez vody a uzavírají se sprchy a záchody. Ale opět! Musím smeknout klobouk před Zdeňkem Lhotou, který, ač bohužel nebylo v jeho moci toto ovlivnit (otázka vody je majetek města), zajistil čištění a vývoz TOI TOIek naprosto bravurně a co jsem sledovala, vše probíhalo ve zhruba hodinových cyklech, všude bylo čisto, nechyběly kanystry s vodou na opláchnutí rukou a i toaletního papíru byl dostatek.

Několik minut před 14. hod na podium nastupuje charismatický Luboš Suchánek, který vyměnil svou typickou černou kápy za černou košili a džíny a zazní první tóny mé oblíbené 11 hodin do útoku. Komunál předvedl opět luxusní výkon, mraky zdvižených rukou a jednohlasné chorály zaznívaly spolu s Lubošem snad s každou jejich písničkou. A dostat se ke stánkům pro pivko, v tuhle chvíli takřka nemožné!

Po Komunálu nastupuje další legenda, která má na tomhle fesťáku svou premiéru a tou je Vitacit v čele s Danem Horynou. Obrovský potlesk již při prvních tónech, a energii, s jakou na podium Dan vletěl, tak té by bylo na rozdávání, kdyby bylo potřeba. Noční město, Těžké jsou návraty domů, Já chci se ptát… staré, ale stále krásné skladby, které nestárnou…. Tisícový dav, ruce nahoře, foťáky téměř v každé z nich.

První anglicky zpívající kapelou dnes a vlastně celého festivalu nastupuje kapela Pipes And Pinst. Pocházejí z Prahy, v průběhu roku 2018 v čele s novým zpěvákem Travisem O’Neillem z Irska se objevila na mnoha koncertech a turné ve Španělsku, Francii, Švýcarsku a Německu a jejich muzika vůbec nebyla špatná. Naopak. Pro mne veliké příjemné překvapení. Lví podíl na tom mělo i charismatický Vojta Kalina s dudy a pérem ve vlasech a s válečným malováním Indiána. Po vystoupení je oslovuji a vy se můžete těšit na recenzi jejich posledního CD "The Second Chapter".

Pak přišel čas na další legendu – Vlasák, Bartoň, Michalík, dnes už i Šperl…nedávno se z Limetal přejmenovali na Limetall. Kapela má za sebou velké turné s Kabátem a tak do Hořic přijela s velikým nasazením. Jen bubenici Veroniku, která se věnuje krásným maminkovským povinnostem, za bicíma vystřídal její manžel a odsejpalo to fakt skvěle. Zazněly písničky jak z nového CD „Znamení“, ale i starších a na tvářích lidí bylo vidět, jak moc se baví. Závěr patřil „roztřelu 13ti tenisáky při skladbě Znamení. Jak říká autor textu Jura Šperl, lidé si myslí, že je na světě 12 znamení zvěrokruhu, Limetall odkryl to „13té“, jak zpívá…. Svět je „kosočtverec“. Výborný set a užila jsem si ho společně s lidmi.

Krucipüsk je dnes pomalu rodinná firma (za bicí usedl jeho syn) – Hájíček v nedávné vyměnil celou kapelu, ale muzice to na razanci a náboji neubralo. Maličko mě zarazila dechová sekce při nazvučení a první skladbě, ale už druhý song Druide získala celý festival a dav pěl až do závěrečné skladby Láska je kurva. Energie z podia jen sršela.

Ale to už přichází čas na Zlatý hřeb večera – kapelu Škwor. Neustále usměvavý manager Pepé od rána chystá rekvizity na večerní show a Škwor mají opravdu co nabídnout. Martin Pelc usedá za bicí a začíná další úžasný cirkus světel, mlhy, ohňů a muziky… Velkej, těžkej, kámen valíme před sebou. Najednou nemůžeš se hnout. Máme stejnej záměr, touhu v nás. No ale sil už nezbejvá… se nese hořickým areálem hned na úvod a dav se opět přidává. Byl čas na všechny hity kapely včetně letité Mé slzy neuvidíš a Sraž nás na kolena. Nevydechla kapela, nevydechli fanouškové. Když přišel čas na Sílu starých vín, nestačila jsem se divit, jak utekl čas.

V.A.R. jsem bohužel už musela oželet, ale v recenzi se o nich jistě zmíní ještě Honza Holý.

Jak jsem již zmínila, celý festival moderoval, stejně tak jako loni, Olda Tamáš. Opět musím říct, že svou úlohu zvládl naprosto s přehledem. Nejoblíbenější kapelou se jako loni stala kapela Traktor, na druhém místě byli Trautenberk a třetí Škwor. Soutěž o nejlepší masku vyhrál Dymytráček, který si ale svou cenu nepřevzal, protože musel odjet domů. A nyní přišel čas se vrátit k Nadačnímu fondu Daruj vlasy. Jednalo se o to, zda se najde odvážlivec, který bude mít minimálně 30 cm dlouhé vlasy a před zraky všech se nechá ostříhat dohola. A fakt se našel! Jeho po pás dlouhé vlasy zmizely během 15 minut, ale myslím, že nemá čeho litovat. Nové mu narostou a on získal vstupenku na tetovací fest Tattoo Event v Hradci Králové a přímo zde na festivalu si mohl nechat udělat jakékoliv tetování, vybrat cokoliv u stánku s ocelovými šperky a dokonce mu nějaký fanda nabídl, že mu bude platit vše, co vypije… i tohle jsou Legendy.

A co napsat na závěr? Za vše asi hovoří tváře lidí na fotkách, jejich výraz a zdvižené ruce. Nepopsatelná atmosféra, která snad ani nejde slovy popsat, to se prostě musí zažít. Obrovský dík a respekt manželům Lhotovým, produkčním Janě a Kačence a dalším desítkám všech lidiček, kteří se na pořádání tohoto fantastického festivalu podílejí. Nejen na stage, ale i backstage to klape jak má. Výborné jídlo, velký výběr pití, příjemné prostředí, kde se můžou muzikanti v klidu bavit…díky všem těm lidičkám, kteří se o fest starají, díky nim je tu fakt domácí atmosféra. Však tady každý rád posedí. Sleduju ten parádní cvrkot a kouzlo backstage. Na kus řeči se zastaví Zdeněk Kub z Arakain, Luďěk Flaxa Horák byl k nepřehlédnutí už v pátek, chvíli je ve společnosti Zeppelina, teď koukám, jak pomáhá Ivetě Gajdošové balit shop Limetallu a tahá jí do auta přepravky….

Dan Zeppelin Horyna, je ho v zákulisí hned plno, něco řeší s Jurou z Limetallu, muzikanti se zdraví, objímají, sdělují si zážitky a nové poznatky, žádná nevraživost, naprostá pohoda a klídek… Takovou fantastickou atmosféru se povedlo Lhotovým a spol. tady vytvořit a nejen výborná muzika, ale ji veškerý servis okolo a i ta atmosféra zákulisí je to, co Legendy řadí k těm vyjímečným festivalům, kam se jak muzikanti, tak fanouškové rádi vracíme. Lhotovi a spol. moc děkujeme, byl to opět parádní zážitek, na který všichni dlouho nezapomeneme!! A já se moc moc těším na další, v pořadí již devátý ročník.

Prostě“ LEGENDY, LEGENDY, NEJLEPŠÍ JSOU OD ZDENDY!“

Ahoj za rok v Hořicích.

Pro Rockpalace Blancherose

Festival není jen o kapelách, ale také o všech lidičkách, kteří celý festival připravují a dají mu duši. Tyto fotky zaznamenávají úžasnou atmosféru v zákulisí, přípravy kapel na vystoupení a nadšení a elán návštěvníků.