Plzeňský Sapon znovu vstává z mrtvých. Novinka jmenuje prostě Sapon. Ale zas taková novota to není, desku kapela nahrála již v roce 2015. Čert ví, proč s ní vylezla až teď.
Po hudební stránce se nejedná o žádné velké překvapení. Sapon hraje old school melodický heavík. Vláďa Vápeník stále zpívá a hraje na harmoniku. Jiří Baumruk nahrál kytaru, Josef Zedník bicí, Michal Uhlíř basu a všichni nazpívali vokály. Jenže Pepa s Michalem už kapele nehrají. Je to trošku zamotaný, ale sestava se prostě změnila. Tečka.
Vadí mi anglický refrén v jinak české písni „Crazy rider“. Je to pokus o motorkářskou hymnu, ale ta rádoby světovost v textu ji sráží. Naopak dobrý protimluv je v názvu písně „Pekelný ráj“. Čekal jsem, kde se objeví ta harmonika. A název skladby nelhal. Je slyšet v „LDN blues“. Není to typická pecka souboru, ale mně se tohle blues líbí.
Pro Sapon je typická skladba „Máš dost“ s dlouhým kytarovým sólem uprostřed. Text k písni „Cesta na jih“ je mi blízký. „Zima nic mi neříká, ani neláká.“ Čím jsem starší, tím mám radši teplo. Jen, kde brát a nekrást, když chce člověk na jih? Pěkným a hutným kytarovým riffem začíná „Happy vlak“, ale ta česká angličtina to sráží. Píseň ale duní opravdu, jako když jede vlak. „I´m so all right“ je sice pěkná balada, ale zase se mi tam nelíbí stejný jazykový problém.
Výborná je předposlední „Sheol“, mýtické místo v judaismu, kam jdou všichni mrtví. Prostě, židovská říše mrtvých. A zkuste hádat, o čem může být závěrečný song „Ron Jeremy“? Hihi, mně to hned došlo. A věřte mi, je to jízda. Tohle se fakt povedlo.
Nahrávky vydané v roce 2014 pod názvem „V blbý době“ mi přišly zajímavější. Přeci jenom to byl léty prověřený materiál, který jenom vznikl v tý blbý době za vlády bolševika.
Ale hlavně hudební staromilci a sběratelé si přijdou na své. Přestože nejde o desku, ze které bych si sedl na zadek, tak se mi celkem líbí. Jen to chtělo víc poslechů.
Pro Rockpalace Honza Holý

Pozvání k rozhovoru pro RockPalace přijal Ivan Hajniš, frontman po 50-ti letech znovuzrozené kultovní formace beatové éry The PRIMITIVES Group, průkopníků psychedelie v České kotlině. Ivan je pamětník časů, kdy rocková muzika západního stylu u nás neměla na růžích ustláno.

Na úvod jistě neuškodí malé ohlédnutí do historie Tvé kapely, kdy a jak vznikla a jací muzikanti v ní působili za dobu její poměrně krátké existence?
Skupina vznikla v roce 1964. Napřed jako Primitivové a s příchodem manažéra Eugena Fialy zažátkem 1967 jsme se přejmenovali na The PRIMITIVES Group.U Primitivů se za ty čtyři roky vystřídalo docela dost skvělých muzikantů: Jaroslav Křtěn, Karel Černý, Milan Cikánek, Franta Mašek, Ernouš Šedivý, Anatoli Kohout, Luwig Šíma, Borek Kadlec, Zdeněk Burda, Josef Janíček, Pavel Pešta, Ivan Pešl.

The PRIMITIVES Group byli ve své době fenoménem, který tady neměl obdoby, na jejich koncertech hořely ohně, hráli jste pomalovaní, používali světelné a pyrotechnické efekty, lidi šíleli a demolovali vyprodané sály. To vše v době, kdy byli komunisti vládnoucí stranou, jak je možné že vám to tenkrát prošlo?
Kupodivu prošlo měli sme štěstí. Různý problémy ale byly. Na tohle téma u příležitosti výročí ruský okupace v 68 byl letos v Český televizi uvedenej dokument, kde o tom mluvím. Jmenuje se to 138mm Sex, svatí a rokenrol. Doporučuju ke shlídnutí. Já osobně sem i zažil šikanu od fízlů, kdy mě kvůli dlouhejm vlasům odvezli a zavřeli.

Jak vzpomínáš na spolupráci s Ivanem Magorem Jirousem?
Ivan Jirous k nám přišel v půli roku 1967 jako slušnej kluk vystudovanej kunshistorik. Primitivové ho zkazili. Podlehl bouřlivé atmosféře našeho koncertu v Music F Clubu na Smíchově, zahodil sako na podium a ukradli mu peněženku i s doklady. Seznámil mě poté s partou umělců i jeho milou - čarodějkou Věrkou Jirousovou, která se zabývala magií, s výborným fotografem Janem Ságlem a jeho ženou malířkou Zorkou Ságlovou a taky se sochařem Dušanem Kadlecem. Fajn lidi to byli a rozuměli jsme si. Měli jsme se s Magorem hodně rádi. Scházeli jsme se v atelieru u Ságlů, kde jsme připravovali vizuální stránku našich koncertů.Magor psal fantastický články o tom, co jsme všechno v tý době vyváděli. Na konci jeho divokýho života, kdy ho hodně poznamenal chlast, byl agresivní a nedalo se s ním už ani diskutovat. To z něj žel udělala bolševická doba v Československu a ty roky strávený ve vězení.

Mohl by si objasnit okolnosti, které vedly k obnovení tvé kapely The PRIMITIVES Group? Kdo s tebou hraje v obnovené sestavě a jaký je repertoár?
Nechal jsem se přemlouvat od devadestýho roku a bránil jsem se tomu. Věděl jsem, že bez peněz a s podiovou show se už nemůžeme rovnat slavným západním kapelám, které do Čech začaly jezdit.
Hrál jsem s několika dobrejma kapelama blues a jazz. Na jednom takovým koncertě mě nakonec kamarádi přemluvili, že prý se postarají a seženou mi do kapely dobrý lidi. Nakonec jsem se nechal ukecat a souhlasil s tím, že když mi tedy ty nový muzikanty seženou, že to s nima zkusím. Ze zakládajících členů původních Primitivů sem do kapely přivedl Zdeňka Burdu, kterej žije trvale v Německu a muzikou se tam slušně živil už za doby emigrace nejprve s Matadors a pak hrál například roky ve švýcarský mutaci slavnýho muzikálu Hair. V první sestavě obnovených Primitivů se sešli bubenická legenda Pepa Havlíček, který kdysi hrál s Jirkou Schelingerem, Petrem Novákem, Blue Effect, Abraxas a řadou dalších. Pepa přivedl klávesáka Jardu Šantrůčka, se kterým hrál v kapelách Karamel a Apollo Petra Spáleného. Na basu sem vzal kamaráda se zámoří Martina Bergmana a line-up doplnil druhý kytarista metalista Tomáš Pavelka. S touto sestavou jsme odstartovali comeback 18.srpna 2016 v nacpaném Libockém pivovaru. Záhy jsme se rozloučili s Tomášem, protože neměl čas odehrát některý naplánovaný koncerty a já chtěl aby všichni brali hraní v Primitivech jako prioritu. Potom jsme se po půl roce rozloučili i s Martinem Bergmanem a nahradil ho výbornej basák z Moravy Ivan Drimaj, se kterým jsem již dříve odehrál mnoho koncertů i ve Skandinavii. Naposledy kvůli neschodám jsme ukončili letos v létě spolupráci s Jardou Šantrůčkem a nahradili ho zkušeným Jirkou Janouchem, se kterým jsem hrál v jazových partičkách od 90 let. Příležitostně s náma vystupoval teď vynikající pianista z Malty Frank Bonnici. Na velkých akcích s náma také jako speciální host vystupuje špičkový saxofonista Vladimír “Boryš” Secký, který hrál s řadou známých kapel jako je např. Olympic, Žlutý pes atd. Repertoár obnovených PRIMITIVES jsou songy z mých alb Rock “n” roll Man a Best Of Ivana Hajniše. Jsou to blues rockové skladby z mý dlouholetý tvorby v angličtině ale v novým podání. Zařadili jsme ale i pár cover verzí pro pamětníky i nový fanoušky, aby jsme jim předvedli, co jsme tu kdysi za muziku, jako první v Československu hráli. Tedy známý pecky od The Doors, Franka Zappy, The Pretty Things a dalších.

Jak se obnoveným Primitivům daří zaujmout lidi v dnešní době hudbou, která je pro mnohé už pamětnickou záležitostí?
Naše hudba je aktuální i v dnešní době je to poctivej blues rockovej nářez od srdce, hrajeme v tom duchu, jako kdysi slavná kapela z USA Grateful Dead. Ta se vyznačovala dlouhýma improvizacema a solama. To znamená, že každej náš koncert je o něčem jiným a na podiu vždy tvoříme. To jsem si přinesl do nových PG po mnoha letech hraní s nejlepšíma světovejma jazzmanama. Jeden z nich byl například Winton Marsalis. Dost mě mrzí, když vidím že česká media prosazujou mnoho špatných skupin a také to, že se našlo zatím jen málo novinářů, kteří dokázali napsat o návratu Primitivů. A že by bylo o čem psát. Byli jsme první skupina na světě, která při vystoupení používala ohně, malování na obličeje a tělo, pyrotechnický, zvukový a filmový efekty ale i zvířata. Slavní američtí Kiss přišli s něčím takovým až deset let po nás. Když přijdou na naše koncerty mladí, jsou jako v Jiříkovým vidění a divěj se, že o nás nikdy neslyšeli. No abych jen nebrečel, tak nějaký český noviny o nás napsaly, že jsme Český Stouni. Tak to mě potěšilo. A taky pozvání kapely na obnovenej Beatfest po 50-ti letech do pražský Lucerny v prosinci loňskýho roku. Tu sme fakt převálcovali, lidi šíleli a zažili atmosféru těch starejch časů. Bylo to fantastický.

Žiješ po emigraci od mládí ve Švédsku, jak se ti tam žije a jak se díváš na aktuální situaci v České republice?
Švédsko je žel aktuálně něco ve stylu socialistického království. Žije se tam docela dobře ale žel hlavně přistěhovalcům z Afriky. V České republice už často lidi zapomínají, jaká to tady byla za bolševika špatná doba. Žijou teď v blahobytu i svobodě a nevážej si toho. Za léta v emigraci sem poznal život z dobrejch i špatnejch stránek. Byl sem chudej ale i bohatej, zavřenej ve vězení, 2x ženatej ale hlavně hrál sem pořád muziku a to je pro mě nejdůležitější. Měl sem možnost stát na podiu i s světovejma hvězdama. Sem za to životu vděčnej a hodně mě to naučilo.Chtěl bych hrát pro lidi muziku, pokud to půjde třeba až do devadesáti. Je to můj život.

Vydal si dvě knížky, story ze tvého života v emigraci, píšeš teď další o čem bude a kdy vyjde?
Mám ji rozepsanou a bude to kniha právě o historii Primitivů v době komunistický totality, ale i o životě kolem. Nic sem nepřikrášloval a je tam dost vulgarity i to k rocku patří. Tak jsme to tenkrát prožívali a bude tam tedy objasněno proč a jak jsme vznikli a jak ukončili svoji slibnou kariéru po zmaření všech nadějí v roce 1968 po nástupu tvrdý bolševický linie v čele s Husákem. Pokud vše dopadne jak sem si naplánoval tak nová kniha vyjde na jaře 2019 a bude se jmenovat Legenda The Primitives Group. Plánuju její křest v Praze.

Děkuji za rozhovor, přeji ti hlavně pevné zdraví do roku 2019 ať se kapele daří a najde si cestu nejen k pamětníkům.

Rozhovor vedl Batman :-)

Informace o historii skupiny, aktuality, foto, video a koncerty jsou uvedeny na webu: www.primitives-group.cz

Kapela Porta Inferi vypustila nový výborný klip jak po hlasové, tak po hudební stránce - Flight 103 věnovaný letecké katastrofě, kdy 21.12.1988 odpálili terroristé nálož Semtextu nad Skotskem v Boeingu společnosti Pan American World Airways. Terroristický bombový útok měl na svědomí 270 lidí z 21 států + 11 lidí, která zasáhly trosky letadla. Těšíme se na novou desku, kterou vám představíme.

Debustrol a Hypnos zakončili o víkendu Československé tour part II. dvojicí koncertů na severovýchodě Čech. V pátek hráli v Jaroměři a v sobotu v České Třebové. A v Jaroměři jsme byli u toho.

Jaroměřský Nároďák vstal před pár lety z mrtvých. Pamatuju zde parádní festival s Krabathor a Vader. Pak v tomto kulturním stánku skladovali mimo jiné textil a paletovými vozíky zničili parkety na sále a nad Nároďákem se začaly kumulovat mraky.

Před pár lety pivnici v Nároďáku pronajal Ctibor Podmanický, jinak též bubeník deathmetalové mlátičky Dysangelium, pak se začaly dít divy. Hospoda se rychle ujala a v přilehlém sále se po 15 letech hybernace začalo znovu hrát. Opravy Nároďáku se povedly i díky vstřícnosti jeho majitelů. V současné době se zde konají rockové a metalové koncerty i akce pro disko maniaky. Sál se stal vyhledávaným místem hlavně pro metalisty. Ctibor totiž nezapře metalovou krev. Mimo jiné zde koncertovala třeba britská legenda Napalm Death.

Sobotní show v Nároďáku zahájili kluci z Hypnos z Uherského Hradiště v čele s charismatickým basákem Brunem. Toho jistě všichni znají z Krabathoru. Ani Hypnos se nevzdalují z deathmetalového hájemství. Jako otvírák kapela použila Bílou vránu, tedy „The Whitecrow“, kterou Bruno odzpíval v kožené masce s vraním zobákem. A pak to šlo ráz na ráz. Publikum se dostávalo do varu jen pomalu, sál byl pěkně zaplněný, ale dopředu nás šlo jen pár. Mezi pódiem a publikem byla mezera, a taky reakce lidí nebyly tolik slyšet, což Bruno otestoval křikem z jeviště, kdy prohlásil, že on bez mikrofonu řve víc než fans. Bohužel měl pravdu, fakt tam bylo relativně ticho.

Viděl jsem Hypnos několikrát, jen letos dvakrát, ale tentokrát měli kluci horší zvuk. Na to si stěžovali lidi hlavně zezadu. Vepředu to až tak zlé nebylo, ale když jsem si šel pro pivo k baru v zadní části sálu, tak tam byla z hudby jen zvuková koule. Přesto můžu zmínit ještě tři songy, skvělá byly hitovka „In blood we trust“ a „One Flesh, One Blood“. Došlo i na „Lovesong“. Ale nejvíc jsem slintal při závěrečné „Burning Again“, která sahá až k doommetalovému království. To je fakt pecka.

Jako druzí páni na holení přišli Debustrol. Tyhle řezníci z Mladé Boleslavi s Kolinssem v čele opět potvrdili pověst českých Slayer. Žádný sraní s mladou paní. Thrash metal is not dead. Debustrol publikum vůbec nešetřil. Hrál jednu pecku za druhou. Žádný béčka. Thrashmetalové peklo od začátku do konce. Velká paráda. Playlist byl sestaven jako průřez většinou desek. Nechyběl stařičký „Protest“ nebo třeba „Svět, co zatočí s tebou“. Ze zatím posledního alba došlo na titulní „Válku“ nebo „Nasrat vám všem“. Překvapil mě „Masoterian“ z desky „Přerushit“, co naopak překvapit nemohlo, to bylo zařazení kultovního „Vyznání smrti“ na samotný závěr.

Byl to parádní večírek s thrash a death metalem. Potkal jsem spoustu kamarádů a známých. Rád si to v Nároďáku zopakuju třeba 23. března 2019, kdy se zde uskuteční třetí Nároďák fest za účasti kapel jako jsou Dysangelium, Melancholy Pesimism nebo Six degrees of separation.

Další programu Nároďáku najdete na webu http://www.narodakjaromer.cz/ i na fejsbůku.

Pro Rockpalace Honza Holý